pan-Aves


Zleva doprava: ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus), zdroj: flickr.com (JMJ32); Gigantoraptor a Alectrosaurus, autor Luis V. Rey

Barva peří u subfosilních nelétavých havajských ibisů

    Určování barvy peří u zvířat mrtvých miliony let představuje jeden z nejvíce fascinujících výsledků moderní paleobiologie, a tak není divu, že se výzkumy tohoto typu rychle množí. Rychle se rozšiřuje jak vzorek prozkoumaných taxonů – od anchiornise (Li et al. 2010) přes sinosauropteryga a konfuciusornise (Zhang et al. 2010) či ornituromorfní ptačí taxon Gansus (Barden et al. 2011) až po fosilního tučňáka Inkayacu (Clarke et al. 2010) a primitivního rohatého dinosaura psittakosaura (Lingham-Soliar & Plodowski 2010) –, tak i spektrum metod: od rozboru tvaru melanozómů přes chemickou analýzu rentgenovou fluorescencí (Wogelius et al. 2011) až po "rozbor důkladným pohledem", doplněný technikami moderní digitální fotografie (Lingham-Soliar & Plodowski 2010).
    Nyní Dove & Olson (2011) zjišťují barvu peří u pozůstatků vyhynulého taxonu ibise, uvízlého v lávové jeskyni na ostrově Lānaʻi, jednom z Havajských ostrovů. Ve srovnáním s výše uvedenými taxony je jeho stáří zanedbatelné: pouhých 700 až 1100 let, a tomu také odpovídá stupeň kompletnosti, dále zvýšený mimořádně příznivým prostředím prezervace. Kostra patřila dospělému jedinci přiřaditelnému k taxonu Apteribis (doslova "bezkřídlý ibis"), který už si na blogu jednou vysloužil zmínku v souvislosti s xenicibisem, ještě podivnějším, rovněž nelétavým ibisem, který svá křídla přeměnil v jakési kyje a jistou dobu byl i v podezření z toho, že je využíval jako přídavný pár kráčivých končetin. Jeho havajský protějšek žádné takové nepřístojnosti nevykazoval – byl naopak tak dobře vychovaný, že se z jeho pozůstatků povedlo izolovat mitochondriální ribozomální (12S) RNA, která po zahrnutí do fylogenetické analýzy ukázala na spojitost s kladem Eudocimus, zahrnujícím ibise bílého a rudého (Fleischer & McIntosh 2001). Považuje se za pravděpodobné, že ke speciačním událostem, které daly vzniknout havajským nelétavým ibisům, došlo někdy před 200 a 300 tisíci let s tím, jak se od sebe oddělily dnešní ostrovy Maui, Moloka'i a Lānaʻi. Za vymřením ptáků zřejmě stojí příchod lidských osadníků; unikátní nelétaví ibisové by byli jen jedněmi z asi tuctu havajských ptáků, které takový osud postihl. V rámci apteribise jsou dnes rozeznávány dva další taxony, Apteribis glenos z ostrova Moloka'i a Apteribis brevis z ostrova Maui, s možnými doklady o existenci třetí podskupiny. Nová kostra patří právě onomu třetímu taxonu apteribise: podle autorů je jeho příbuzenství ke glenosovi a brevisovi "under study", současně je však citována osobní komunikace s R. Fleischerem, podle níž jsou kosti z Lānaʻi ve vícegenové analýze prakticky neodlišitelné od čtyř exemplářů apteribise z Maui.
    Zajímavé na studovaném exempláři bylo především mimořádný stupeň prezervace peří: na rozdíl od desítky milionů let starého tělesného pokryvu liaoningských dinosaurů totiž nešlo o pouhé otisky v hornině, ale o vlastní peří, které bylo možné sebrat ze země. Jeho uchování bylo možné jen díky sádrovcovým krystalům v jeskyni, které z ovzduší odstraňovaly vlhkost a zpomalovaly tak rozklad. Aby Dove a Olson určili, kam přesně mezi ibisy dotyčný exemplář spadá, srovnali morfologii jeho peří s 11 taxony žijících ibisů. Užitečné jsou v tomto směru hlavně paprsky (radii, barbules) ze spodní, ochmýřené části pera, které u apteribise vykazují dlouhé hroty. Jejich morfologie potvrzuje zjištění předchozích molekulárních studií, totiž blízkou příbuznost apteribise s žijícím ibisem rudým a bílým. Ne úplně samozřejmá je u nelétavého ptáka zjištěná přítomnost háčků (hamuli, hooklets/barbicels), kterými jsou jednotlivé paprsky zaklíněné do sebe a které dodávají peří jeho kompaktní tvar, nezbytný pro let.
    Mimořádně dochované peří dokonce umožnilo vůbec poprvé určit barvu vyhubeného ibise, o níž se až dosud mohlo pouze spekulovat. Zatímco některá pera byla tmavohnědá až černá, jiná vykazovala spíše světlejší odstíny, od světlehnědé po béžovou nebo slonovinovou barvu. V komentáři pro popularizační server LiveScience druhý autor studie Storrs Olson (známý to BANDita, mimochodem) přirovnal zbarvení apteribise k mláďatům žijícího ibise bílého (Eudocimus albus), která jsou hnědá s bělavým břichem. Autoři to považují za další důkaz toho, že Apteribis ztratil schopnost letu díky pedomorfii, procesu, při němž se protáhne ontogenetická trajektorie a zvíře je schopné rozmnožování i přes to, že jeho morfologie odpovídá mláďatům příbuzných taxonů.

Detail na paprsky ve spodní, ochmýřené části apteribisova peří ze skenovacího elektronového mikroskopu. Patrné jsou podlouhlé hroty. (Zdroj: smithsonianscience.org)

Lebka apteribise při pohledu zboku (A) a seshora (B). Především na druhém z obou snímků jsou dobře patrné pozůstatky peří. (Zdroj: smithsonianscience.org)

Zdroje:

Fluvioviridavis platyrhamphus a jeho pozice ve fylogenezi "lelků"

    Na rozdíl od SV-POW!, H2VP nebo Theropoda (kde A. Cau popřál čtenářům hezké Saturnálie), jsem na blogu nepřišel s žádným – natožpak vtipným – vánočním přáním, a tak nabízím aspoň skromný a opožděný dárek v podobě článku, který jsem měl dlouho rozepsaný, ale byl líný ho dokončit. (Chvíli jsem přemýšlel, jestli aspoň nenasadit lelkounímu kladogramu stylovou červenou čepičku, ale rozmyslel jsem si to; v poslední době si nemohu dovolit vzbuzovat pochyby o svém duševním zdraví).

    S asi nejdetailnější studií o mrtvých ptácích v tomto roce přišli tři týdny zpátky Nesbitt et al. (2011) v žurnálu PLoS ONE. Tým autorů je složen ze silných hráčů: Sterling Nesbitt stojí za dosud největší morfologickou fylogenetickou analýzou archosaurů, Daniel Ksepka je znám pro svůj výzkum vymřelých tučňáků (kteří jsou také hlavním tématem jeho skvělého blogu) a Julia Clarke si udělala jméno detailní, 179-stránkovou monografií o ichtyornisovi a hesperornisovi (Clarke 2004). Nyní tito autoři spojují své síly v úsilí objasnit fylogenetickou pozici silně problematického taxonu Fluvioviridavis platyrhamphus.
    Fosilie zvířete, jehož doslovné jméno znamená "širokozobý pták od Zelené řeky", pocházejí z členu Fossil Butte wyomingského souvrství Green River a jsou eocénního stáří. Jak nová práce uvádí už v úvodu, kosterní pozůstatky dlouho odolávaly všem pokusům zasadit je do konkrétního místa vývojového stromku moderních ptáků. Klasik výzkumu fosilních ptáků Olson fluvioviridavise nejprve zařadil k mandelíkovitým (Coraciidae), tedy mezi odvozené pozemní ptáky (Olson 1985), později však svůj názor změnil a reklasifikoval jej coby příbuzného žijících gvačarů (Steatornis; Olson 1987). Mayr & Daniels (2001) uznali, že pták nese znaky obou skupin, k nimž ho Olson přiřadil, nakonec se ale rozhodli pro bazální pozici v rámci pozemních ptáků. V dnešních molekulárních fylogenezích k sobě přitom mají gvačarové a pozemní ptáci tak daleko, jak jen od sebe mohou dva neoaviani být, což pěkně ilustruje, jaký problém před paleontology leží. (Pozn.: Neoaves je klad zahrnující všechny žijící ptáky kromě vrubozobých, hrabavých, jihoamerických tinam a jejich nelétavých příbuzných, dříve seskupovaných do polyfyletické skupiny "běžců").
    Naději na jeho rozřešení příliš nedávala skutečnost, že Fluvioviridavis je znám z jediné, sice slušně kompletní, avšak silně poškozené kostry. Mayr (2005a) nicméně popsal ze souvrství Messel taxon Eurofluvioviridavis robustipes, známý z typového jedince a k němu přiřazené lebky. Obě fosilie spolu s fluvioviridavisem zkombinoval do jediného taxonu Fluvioviridavidae a až tuto složeninu zahrnul do fylogenetické analýzy, což je praktika spíše nepěkná. Rozbor vyplivl fluvioviridavidy v sesterské pozici vůči skupině složené mj. z papoušků, myšáků, pěvců, trogonů, kurola a lelkounovitých. Uvnitř stejné skupiny byli podivně roztroušeni pikokoraciani (tj. klad složený ze šplhavců a k nim parafyletických "srostloprstých") – "podivně" a "roztroušeni" proto, že se kukačkám povedlo nějak záhadně vetřít k dudkům a zoborožcům (Bucerotes). Právě pozice kukaček a monofylie skupiny tvořené jestřáby, jejich příbuznými a sokoly, která navíc u Mayra stojí mimo pozemní ptáky, nejvíc odporuje pozdějším molekulárním rozborům (Ericson et al. 2006; Hackett et al. 2008). Co horšího, jakmile si Mayr po analýze vynutil monofyletické neoaviany (na původním stromku totiž měly kachny k pěvcům blíž, než hoacin nebo turakové), všechny důležité větve zkolabovaly a fluvioviridavidi se ocitli v jedné velké polytomii. Aspoň ovšem mohla být zamítnuta hypotéza o blízké spojitosti s gvačary: Strisores (svišťouni plus vůči nim parafyletičtí "lelkové") stále vycházeli monofyletičtí a záhadné fosilie do něj nespadaly.

Fotografie (vlevo) a interpretační kresba (vpravo) FMNH PA 607, druhého exempláře fosilního lelkouna Fluvioviridavis platyrhamphus z eocénní Green River Formation. Zkratky: (at) nosič, (ax) čepovec, (cv) ocasní obratel, (fe) kost stehenní, (fi) kost lýtková, (hy) jazylka, (il) kost kyčelní, (is) kost sedací, (l.) levý, (ma) spodní čelist, (naú nozdra, (or) očnice, (pmx) předčelistní kost, (prs) předkřížové obratle, (pt) kost křídlová, (pu) kost stydká, (py) pygostyl, (q) kost čtvercová, (r) žebro, (r.) pravý, (sa) kost křížová, (tbt) tibiotarzus, (tmt) běhák. (Zdroj: Nesbitt et al. 2011: Figure 3)

    Nyní Nesbitt et al. (2011) důkladně prozkoumávají anatomii dalšího greenriverského exempláře, o jehož příslušnosti do Fluvioviridavidae se sice již spekulovalo, avšak k samotnému F. platyrhamphus přiřazen nebyl. To je napraveno až nyní: kostra s katalogovým číslem FMNH PA 607 vykazuje všechny diagnostické znaky předložené Mayrem a Danielsem (2001), které od ní mohou být zjištěny (proporčně velká hlava s širokým, vertikálně zploštělým zobákem; výrazně zkrácený běhák), a nevykazuje žádné podstatné odlišnosti. Poměry mezi délkami jednotlivých kostí jsou u obou taxonů takřka totožné (rozdíly jsou zanedbatelné vzhledem k faktu, že délky jsou často odhadovány z polámaných kostí), pouze běhák je v poměru k okolním kostem u nového exempláře o něco kratší a kost lýtková naopak o něco delší. Na základě těchto skutečností Nesbitt a spol. přiřazují FMNH PA 607 k F. platyrhamphus. Cokoli jiného by bylo jen špatně obhajitelné: autoři na základě výsledků total-evidence fylogenetické analýzy přiřadili fluvioviridavidy k žijícím lelkounovitým (Podargidae) a tam není výskyt velikostní variace či pohlavního dimorfizmu příliš důkladně zmapován. Autoři jsou přesto tak opatrní, že oba exempláře ve fylogenetické analýze kódují zvlášť – tím testují nejen fylogenetickou pozici fluvioviridavise, ale i jeho monofylii.
    Obdobnou chvályhodnou důkladnost autoři používají i ve své nové diagnóze fluvioviridavise. Tu rozdělují do dvou sekcí: na jedinečnou kombinaci znaku oddělujících taxon od všech ostatních známých ptáků a na výčet znaku oddělujících jej od předpokládaných nejbližších příbuzných. Všechny z těchto znaků jsou zahrnuty ve fylogenetické analýze a autoři na ně tedy odkazují závorkami ("pořadové číslo znaku":"znakový stav"). Nechybí ani znak, který byl fylogenetickou analýzou optimizován jako autapomorfie: je pouze jeden a jde o dozadu namířený výběžek rostoucí ze zadní hrany mandibulární symfýzy (tj. místa, kde se kloubí obě zubní kosti, tvořící velkou část ptačí spodní čelisti).
    Následující část studie, zabývající se detailním anatomickým popisem nové fosilie, zde nemá smysl podrobněji rozepisovat (práce je konec konců volně dostupná). Nesbitt a spol. fluvioviridavisovu anatomii srovnávají se všemi taxony, za jejichž příbuzného byl pták považován – hlavně tedy s mandelíkovitými a prakticky všemi zástupci Strisores, včetně svišťounů (Apodiformes: rorýsi + kolibříci + klechovití), jejich nejbližších příbuzných lelčíkovitých (Aegothelidae) a lelkovitých (Caprimulgidae), potuů (Nyctibiidae), lelkounovitých (Podargidae) a gvačarů (Steatornis), jejichž vzájemné příbuzenské vztahy nejsou zcela vyjasněné (Mayr 2010, viz níže). Především v zobáku je patrná výrazná konvergence s žijícím člunozobcem (Balaeniceps): stejně jako on vykazuje Fluvioviridavis srostlé maxilly, předčelistní a patrové kosti vytvářející masivní druhotné kostěné patro, přičemž kosti patrové k sobě navzájem přirůstají jak před, tak i za vnitřními nozdrami (choanae), což je u ptáků znak extrémně vzácný – ze strizorů jím disponují jen gvačarové. Výsledkem je pevné přesvědčení autorů, že Fluvioviridavis patří buď dovnitř, nebo aspoň do blízkosti kladu Strisores, čemuž nasvědčuje např. zkrácený očnicový výběžek čtvercové kosti

    Tím přichází na řadu asi nejobdivuhodnější část nové práce, která chce fluvioviridavidy usadit do nějaké stabilní fylogenetické pozice. Všechny dosavadní pokusy rozřešit tento problém už byly vyjmenovány výše; přičemž jediný skutečný test (tj. numerická analýza) je dnes už silně neaktuální, jelikož její výsledky v mnoha místech odporují dobře podloženým příbuzenským vztahům vzešlým z molekulárních dat. Pokusů rozřešit fylogenezi žijících strizorů bylo samozřejmě víc: nejvýznamnější je asi Mayrova morfologická práce z loňského roku (Mayr 2010), která ovšem v některých místech odporuje nejrozsáhlejší molekulární fylogenezi ptáků od Hackett et al. (2008): morfologie podpořila sesterský vztah lelkovitých a potuů, molekulára potuů a gvačarů. Mayr má ve svou hypotézu takovou důvěru, že v letošní revizi ptačí fylogeneze navrhl vnitřní příbuzenské vztahy strizorů jako jednu z mála oblastí, kde "morfologická data skutečně přispívají k lepšímu porozumění fylogenetickým vztahům" (Mayr 2011:70). Měl snad, vzhledem k slabé podpoře, kterou pro svou hypotézu zaznamenala Hackett s kolektivem, pravdu?
    I na tuto otázku Nesbitt et al. (2011) odpovídají. Na rozdíl od Mayra (2010) autoři do analýzy nenakódovali znaky pro "čeledě", což je rozhodně pozitivní změna. Podobné složeniny totiž zpravidla nedělají dobrotu: hrozí rizoko, že spíš než příbuzenskými vztahy reálných zvířat se budeme zabývat hierarchií imaginárních znakových kombinací.* Autoři také zahrnuli fosilní zástupce Strisores: taxony Masillapodargus longipes, Prefica nivea a Paraprefica kelleri, kteří spadají (v tomto pořadí) do kmenové linie lelkounovitých, gvačarů a snad potuů (Mayr 2005b; dříve se předpokládalo, že opět gvačarů). Jak už bylo zmíněno výše, oba exempláře fluvioviridavise – FMNH PA 607 i holotyp SMNK.PAL.2368a+b – byly v analýze kódovány zvlášť, zároveň ale Nesbitt a spol. rozbor přejeli znovu s oběma exempláři spojenými dohromady, aby šlo k zařazení ptáka použít morfologické informace z obou exemplářů. Znaky byly převzaty z Mayr & Clarke 2003, jedné z nejvýznamnějších morfologických studií žijících ptáků, kterou ovšem pár let na to zcela zastínili Livezey a Zusi; z Mayra (2010), a to včetně 8 znaků z měkkých tkání; a z Livezeye a Zusiho (2007), odkud ovšem byly importovány jen 2 apomorfie lelkounovitých. Měkkotkáňové znaky byly opět původně kódovány pro "čeledě" spíš než "druhy", a proto je Nesbitt s kolektivem z hlavní analýzy vyřadili a zařadili až do analýzy přídavné, v níž zjišťovali jejich efekt na topologii stromu. K celkovým 107 morfologickým znakům pak autoři přidali sekvenční data z mitochondriálního genu cytochromu b, 3. exonu jaderného transkripčního faktoru c-myc a jaderného genu RAG-1. Nesbitt a spol. tak používají k určení fylogeneze strizorů celkem tři nezávislé zdroje dat (čtyři, když počítáme odděleně analyzované znaky z měkkých tkání).
    Poslední velkou otázkou se stal výběr vhodné outgroup k zakořenění strizorního stromku. Zatímco monofylií strizorů jsme si celkem jisti, o jejich pozici nevíme skoro nic. Jde určitě o neognáty a přesněji neoaviany, ale jak dál? Jedna z hlavních hypotéz říká, že jde buď o velmi blízké příbuzné, nebo dokonce součást "pozemních ptáků": skupiny tvořené šplhavci, "srostloprstými", trogony, kurolem, myšáky, sovami, denními dravci (včetně kondorů), papoušky, sokoly, seriemami a pěvci. Odhalil ji tam např. největší dosavadní morfologický rozbor ptačí fylogeneze (Livezey & Zusi 2007). Molekulární fylogenetika toho k problému nejprve mnoho neřekla: Johansson et al. (2001) odhalili strizory různě rozbité, občas bez potuů nebo lelkovitých, a vůbec dosti podivně roztroušené mezi pozemními ptáky. Dvě největší dosud provedené molekulární studie strizory shodně odhalily uvnitř podivného uskupení Metaves spolu se slunatcem, kagu, potápkami, plameňáky, mesity, faetony, holuby  a stepokury (Ericson et al. 2006; Hackett et al. 2008), v obou případech však toto podivné uskupení stálo výhradně na dvaceti dvou nukleotidech v jediném (7.) intronu jediného jaderného genu (ß-fibrinogenu). Bez nich se Strisores znovu dostali mezi pozemní ptáky (Ericson et al. 2006: Figure ESM-6) a ještě Mayr (2011) odmítl dát tomuto uskupení formální jméno právě kvůli nejistotě, zda dovnitř svišťouni a jejich příbuzní patří nebo ne.
    Nesbitt et al. (2011) tedy vyzkoušeli celkem čtyři různé outgroup. Nejkonzervativnější z nich představovala tinama – jako pták ležící zcela mimo Neoaves je schopná fungovat coby outgroup bez ohledu na to, kde přesně Strisores v rámci neoavianů stojí; na druhou stranu však podobně vzdálené outgroups nemusejí znaky polarizovat správně. Druhou použitou outgroup jsou trogoni, které jako blízké příbuzné strizorních gvačarů navrhl Mayr (2003). Třetí v řadě je kurol (Leptosomus), záhadný pták snad blízce příbuzný pikokoracianům, kterého total-evidence (tedy morfologii a molekuly kombinující) analýza Mayra et al. (2003) odhalila jako sesterskou skupinu nejbazálnějších strizorů – lelkounovitých. Buďme rádi, že Gerald Mayr nestojí aspoň za poslední hypotézou, kterou Nesbitt a spol. při výběru outgroup zužitkovali: podle ní je nejbližším příbuzným strizorů klad složený ze slunatce (Eurypyga) a kagua (Rhynochetos) v rámci výše zmiňované kontroverzní skupiny Metaves (Hackett et al. 2008), přičemž pro účely analýzy by vybrán právě slunatec.

*Snad nejhorší příklad tohoto problému jsem zaznamenal v letošní morfologické fylogenetické analýze paleognátů od Johnstona (2011), v níž byla outgroup ve frankensteinovském stylu složena z rozličných částí těla archeopteryga, neptačích maniraptorů a hatérie (!).

Kdo z nich má k strizorům nejblíž? Čtyři outgroups, použité Nesbittem a spol. k zakořenění strizorního stromu – z pozice vlevo nahoře po směru hodinových ručiček: trogon Massenův (Trogon massena), kurol madagaskarský (Leptosomus discolor), slunatec nádherný (Eurypyga helias) a tinama vlnkovaná (Crypturellus undulatus). Všechny kupodivu určily primitivní a odvozené stavy znaků skoro stejně, takže nijak neovlivnily výslednou topologii, a to včetně těch nejkontroverznějších výsledků, jako je klad složený z gvačarů a lelkounů. (Modifikováno z en.wikipedia.org, ibc.lynxeds.com, pixdaus.com a ibc.lynxeds.com)

    Po analýze metodou nejvyšší úspornosti se ovšem ukázalo, že osteologická data i matrice kombinující osteologii s molekulami či osteologii s měkkými tkáněmi vyprodukovaly úplně stejný jediný nejúspornější, dobře rozřešený stromek. Lišila se pouze celková délka stromu (počet "kroků", tedy přechodů z jednoho znakového stavu do druhého), a není bez zajímavosti, že v kombinované analýze byl zdaleka nejkratší strom, využívající jako outgroup slunatce (2006 kroků) – nejbližší, ale výrazně horší výsledek nabídla outgroup v podobě tinamy (2119 kroků). Přidání měkkotkáňových znaků protáhlo strom o 13 kroků, neseřazení 2 původně seřazených vícestavových znaků jej naopak o 4 kroky zkrátilo. V rámci strizorů byla odhalena monofyletická skupina Cypselomorphae, sestávající ze svišťounů, lelčíkovitých, lelkovitých a potuů a která se objevila také v Mayrovi (2010). Nesbitt et al. (2011) chybně uvádějí, že kypselomorfy odhalili i Hackett et al. (2008), ale ti ve skutečnosti odkryli "kypselomorfní" potuovité (Nyctibiidae) zcela na bázi strizorů.
    Fluvioviridavis má z žijících taxonů nejblíž k lelkounovitým, s nimiž jej spojují početné synapomorfie. Autoři jich vyjmenovávají 5, všechny pocházejí z lebeční anatomie a vykazují nezanedbatelnou míru homoplazie, ačkoli naštěstí s taxony, jejichž nepříbuznost fluvioviridavisovi je naprosto evidentní (člunozobec, volavčík člunozobý). Do kladu (Fluvioviridavis + Podargidae) patří ještě Masillapodargus, který má k žijícím zástupcům o něco blíž (podpořeno 3 znaky). Aby byla komunikace s ohledem na tyto vymřeliny jednoznačná – a jistě i proto, že na studii se podílí Julia Clarke, studentka zakladatele fylogenetického názvosloví Jacquese Gauthiera a aktivní uživatelka tohoto systému (viz např. Clarke 2004, zúčastnila se i diskuzí o fylogenetické definici "druhu") –, rozhodli se autoři definovat jméno Podargidae, a to jako korunní klad (všechny "druhy" z "rodů" Podargus, Batrachostomus, Rigidipenna, jejich poslední společný předek a všichni jeho potomci). Total klad této korunní skupiny nazvali Podargiformes a definován je jako všechno, co má k lelkounovitým blíž než ke gvačarům, lelkům, potuům či svišťounům.
    Zajímavé je, že analýza okamžitě vyvrátila monofylii fluvioviridavidů, jelikož Eurofluvioviridavis nebyl v žádné verzi analýzy (bez ohledu na použitou outgroup či zahrnutí molekulárních a měkkotkáňových dat) odhalen jako sesterská skupina fluvioviridavise. Chtělo by se říct, že takový výsledek pěkně ukazuje, jak zavádějící byla Mayrova strategie kódovat znaky pro "čeledě" spíš než pro "druhy" či exempláře, ale Nesbitt a spol. sami uvádějí, že teprve anatomická data získaná z nového fluvioviridavisova jedince umožnila odhalit zásadní rozdíly v morfologii obou ptáků. Pozice eurofluvioviridavise není ve studii zachycena ani na kladogramu (Nesbitt et al. 2011: Figure 7), ani na časově kalibrovaném fylogramu (Nesbitt et al. 2011: Figure 8); musíme se spokojit jen s konstatováním, že vzhledem k částečně zygodaktylní noze taxonu (dva prsty dopředu, dva prsty dozadu – u žijících ptáků známo od papoušků, myšáků a šplhavců) možná vůbec nejde o strizora, ale o koronaviana, a rozhodně ne o zástupce kladu Podargiformes + Steatornithiformes.
    Ten je mimochodem další novinkou. Pokud by si jeden od total-evidence analýzy Nesbitta a spol. sliboval, že potvrdí buď molekulární hypotézu o vnitřní fylogenezi strizorů (na bázi stojí klad gvačarů a potuů, druzí nejbazálnější jsou lelkouni a třetí lelkovití – Hackett et al. 2008), nebo naopak tu morfologickou (na bázi stojí gvačarové, druzí nejbazálnější jsou lelkouni a třetí skupina složena z potuů a lelkovitých – Mayr 2010), realita jej zklame. Celý rozbor totiž místo toho přišel s ještě další hypotézou, podle níž je nejbazálnějším kladem strizorů skupina (gvačarové + lelkouni) a druhým nejbazálnějším klad (potuové + lelkovití). Autoři sami nebyli vůči tomuto seskupení příliš důvěřiví: hlavně proto, že gvačarové a lelkouni pravidelně vycházejí jako nejbazálnější strizoři (že by je tedy shlukly dohromady primitivní znaky, které byly pozdějšími strizory ztraceny?). Očekávali tedy, že se různé outgroups neshodnou v tom, který znakový stav je primitivní a který odvozený, kupodivu ale zaznamenali nezanedbatelný počet apomorfií sdílených gvačary a lelkouny bez ohledu na to, jaká outgroup byla k zakořenění stromku použita.
    Aby autoři ukázali, že jejich návrh si nezaslouží okamžité zamítnutí, připomínají, že klad lelkouni/gvačarové odhalila i bayesovská analýza 7. intronu ß-fibrinogenu (Ericson et al. 2006: Figure ESM-4) – ne už ale úspornostní analýza téhož, dodávám já (Fain & Houde 2004) – a rozbor 2954 morfologických znaků (Livezey & Zusi 2007). Nesbitt a spol. také dodávají, že dva znaky použité Mayrem (2010) ke spojení lelkounů a kypselomorfů se zřejmě u obou skupin musely vyvinout odděleně, neboť – jak ukazuje právě Fluvioviridavis – ještě v kmenové linii lelkounovitých nejsou přítomny. Jakmile vymřelé podargiformy z analýzy vyřadíme, kladogram rázem získá tu podobu, kterou známe z Mayra (2010): gvačarové zůstanou na bázi osamoceni a lelkounovití se posunou blíž ke kypselomorfům.

Kladogram strizorů, poměrně nedávno rozeznané, ale dobře podpořené skupiny ptáků zahrnující svišťouny (Apodiformes) a jejich nokturnální příbuzné, seskupované dříve do umělé skupiny "lelků" ("Caprimulgiformes"). Strom na obrázku pochází z analýzy 99 osteologických znaků metodou nejvyšší parsimonie. Doplnění datové matrice o 8 znaků z měkkých tkání nebo o sekvenční data z 1 mitochondriálního a 2 jaderných genů (délka sekvencí nebyla udána) topologii nijak nezměnilo, pouze strom protáhlo nebo ovlivnilo bootstrapovou podporu některých větví. To je mimochodem nejspíš důvod, proč zde hodnoty bootstrapu nevidíme, což je ale docela škoda: podobná statistická měřítka jsou snad jediným způsobem, kterým lze porovnávat podporu pro fylogenetické hypotézy mezi jednotlivými publikacemi. Autoři nám zde naneštěstí neukázali pozici eurofluvioviridavise (víme jen, že s fluvioviridavisem nemá mnoho společného a možná leží zcela mimo Strisores). Zklamalo mě také trochu, že i když autoři opakovaně zdůrazňují, že holotyp fluvioviridavise a ke stejnému taxonu přiřazený exemplář FMNH PA 607 kódují v analýze zvlášť, aby se neopakovalo fiasko s eurofluvioviridavisem (Nesbitt et al. 2011: 4, 9), nijak nekomentují, zda se oba jedinci skutečně shlukli k sobě. České ekvivalenty anglických názvů (odshora dolů): gvačarové, lelkouni, lelkovití, potuové, lelčíci, kolibříci, rorýsi (včetně klechovitých). (Zdroj: Nesbitt et al. 2011: Figure 7)

    Celá studie je zakončena poměrně komplexním shrnutím evoluce lelkounů (Podargiformes). V současnosti je rozeznáváno 13 terminálních monofyletických skupin ("druhů") lelkounů. Všechny žijí v jihovýchodní Asii, Austrálii či na různých australasijských ostrovech; ve všech případech jde o stromová zvířata žijící buďto přímo v lesích, nebo aspoň v lesnatých savanách či buších. Lelkouni se vyznačují velice širokým zobákem, který trochu evokuje žabí tlamu – odtud jejich anglické jméno frogmouths. Stejně jako u všech členů bývalého "řádu lelků" ("Caprimulgiformes") jde o noční nebo krepuskulární (soumračné) ptáky, jejichž potravní návyky ani chování nejsou příliš dobře zmapovány. Víme, že hlavní složku jejich jídelníčku představuje hmyz a že ti větší z lelkounů (některé "druhy" taxonu Podargus) si jej občas zpestří žábami či drobnými hlodavci. Pouhé čtyři roky zpátky byl domnělý "poddruh" Podargus ocellatus inexpectatus ze Šalamounových ostrovů vyčleněn do nového "rodu" Rigidipenna (Cleere et al. 2007) na základě rozsáhlých odlišností v osteologii i genetice.
    O fosilních příbuzných lelkounovitých již byla řeč výše: zásadní jsou zde právě Fluvioviridavis z raného eocénu Spojených států a Masillapodargus ze středního eocénu Německa (souvrství Messel). Kromě nich byl k lelkounům přiřazen ještě Quercypodargus z pozdního eocénu Francie, známý pouze z běháků a holenních kostí, které naznačují, že jeho nohy byly proporčně delší než u jiných podargiformů. Quercypodargus je se stářím 37,2 až 40,4 milionů let nejmladším podargiformem, kterého nelze přiřadit k žádnému žijícímu taxonu. Jeho zahrnutí do analýzy přeměnilo podargiformy v jednu velkou polytomii; na příbuzenských vztazích strizorů jako celku to však nic nezměnilo. Nedostatečný materiál navíc umožnil tento taxon kódovat pouze na 4 znaky, z nichž lelkouní status fosilie podpořil pouze 1 (a ten je navíc u ptáků silně homoplastický).
    Tyto tři fosilní taxony ukazují, že zatímco význačné lebeční znaky žijících lelkounů vznikly už dávno a hluboko v jejich kmenové linii (sem patří široký zploštělý zobák se zaoblenou spodní čelistí a nahoře posazenými nozdrami nebo čelistní kloub se zvláštním uzamykacím mechanizmem) a po následujících 50 milionů let se udržely prakticky beze změny, ty z charakteristických lelkouních znaků, které najdeme na postkraniální kostře, musely naopak vzniknout později: u fluvioviridavise ani masillapodarga ještě nevidíme ani zkrácené nohy, ani prsní kost zkrácenou v podélném směru, ani protáhlou a úzkou kost krkavčí. Snad tento zvláštní vzorec evoluce odráží konzervativní potravní návyky dnešních lelkounů, které se od eocénu nemusely nijak podstatně změnit; komentáře na toto téma jsou však obtížné, jelikož lelkouní potravě a způsobu jejího shánění ornitologové dosud pořádně neporozuměli. Zdá se, že hlavně Podargus se svou hmyzí či ještěrčí kořistí různě třepe a následně jí umlátí masivním zobákem, k čemuž jsou mu zvláštní stavba čelistního kloubu a jiné z výše uvedených lebečních znaků jistě užitečné.
    O dalších aspektech lelkouní evoluce nám toho tři dostupné fosilní taxony mnoho neřeknou. Zdá se, že jak Fluvioviridavis, tak Masillapodargus žili v rozsáhlých subtropických lesích a jejich výskyt tak mohl být velice široký, zatímco dnešní lelkouni jsou omezeni na australasijskou oblast a jejich výskyt dále omezují malá teritoria a absence jakékoli migrace. Doslovné čtení fosilního záznamu by naznačovalo, že dnešní úzká oblast výskytu vznikala postupně nejprve opuštěním Severní Ameriky (Fluvioviridavis; Green River) a pak i Evropy (Masillapodargus; Messel), fosilní záznam ale podobně dalekosáhlé spekulace neumožňuje a skutečně víme jen to, že z Evropy se lelkouni vytratili někdy v průběhu 40 milionů let, které se klenou mezi kersýpodargem* a současností.
    V samém závěru textu Nesbitt a spol. svůj záběr ještě rozšiřují a ukazují, že dnes už známe zástupce kmenové linie téměř od mnoha dnešních strizorních skupin, včetně gvačarů (Prefica, Green River), potuů (Paraprefica, Messel), rorýsů (Scaniacypselus; Messel) a kolibříků (Parargornis; Messel). Už před nějakými 47 miliony let tedy za sebou Strisores měli velkou adaptivní radiaci a většina jejich dnešní diverzity byla na svém místě. Krom jakéhosi obecného uspokojení nad tím, že známe velice staré zástupce mnoha moderních linií, jsou významné především velké ekologické posuny, které některé z těchto skupin prodělaly: známe např. zástupce kmenové linie kolibříků, kteří ještě nebyli nektarožraví (a když jsme u toho, tak i dravé stem-papoušky, kteří nezapřou svou příbuznost se sokoly a seriemami). Podle všeho ale zrovna lelkouni nepatří mezi ptáky, kteří by svou původní potravní niku bezstarostně hodili za hlavu – jejich dnešní životní styl je zřejmě starý už 50 milionů let a některé jeho rysy (aktivita v noci či za šera) zřejmě podědili přímo po posledním společném předkovi všech strizorů (Mayr 2010).

*Už jsem říkal, jak mám rád fonetické přepisy?

Mapka zachycující výskyt žijících i fosilních lelkounů (Podargiformes). Oblast obývaná třemi žijícími "rody" lelkounů je vyznačena šedě, čárkovaná linie odděluje areál taxonů Podargus a Batrachostomus. (Zdroj: Nesbitt et al. 2011: Figure 1)

Zdroje:

Přednáška o fylogenetice (a několik doplňujících poznámek)

    Blog si opět prošel delším obdobím neaktivity, za což bych se rád omluvil. Budiž mi výmluvou, že jsem v poslední době strávil docela dost času snahou obeznámit se s metodami moderní numerické fylogenetiky, která sestávala hlavně ze čtení klasických prací Huelsenbecka, Swofforda, Tuffleyho, Steela, Pennyho, Lewise, Farrise a Goloboffa a pokusů porozumět v nich tolika věcem, kolik mi můj omezený matematický aparát jenom umožní. Částečným výstupem tohoto úsilí pak byla moje pondělní přednáška na Fygyzu, jejímž námětem byl právě matematický základ fylogenetických metod a v níž jsem se dopustil snad všech prohřešků, které jsou podle SV-POW! při takových příležitostech možné ("face the audience", "don't read the slides out loud"). Prezentace je stažitelná níže a také na nové statické stránce, kterou tímto na blog přidávám.

Úvodní slajd prezentace. Kompletní PDF je dostupné zde.

    Když už jsem v tom sebekritickém rozpoložení, ještě horší může být to, že některé slajdy jsou bez doprovodného komentáře vyloženě zavádějící. Tuffley & Steel (1997) třeba nejsou první, kteří odhalili evoluční model implicitní pro nejvyšší úspornost* – to udělal už Farris (1973) a podruhé Goldman (1990). Ve všech případech jde o modely, pod nimiž věrohodnostní kritérium (nejlepší strom je ten, z nějž s největší pravděpodobností odvodíme původní data) vyprodukuje stejný strom, jako nejvyšší úspornost, a všechny z těchto modelů trpí charakteristickými nedostatky parsimonie, jako je statistická nekonzistence ve Felsensteinově zóně. Přesto se od sebe liší – ty od Farrise a Goldmana převedly parsimonii na věrohodnost tím, že z ancestrálních znakových stavů udělaly parametry evolučního modelu, zatímco Tuffley a Steel stejného cíle dosáhli tak, že povolili každému znaku na každé větvi odlišnou rychlost evoluce (žádný společný mechanizmus).
    Hlavním rozdílem mezi těmito třemi modely je jejich složitost: v tom Farrisově získáme po přidání 1 dalšího znaku do analýzy n − 2 nových parametrů, zatímco u Tuffleyho a Steela je to už 2n − 3. Vzájemnou provázanost těchto modelů a její implikace pro použití parsimonie velmi pěkně vysvětlil Goloboff (2003): model s nejmenším množstvím parametrů (který kupříkladu úplně ignoruje délky větví) je ekvivalentní parsimonii; pokud začneme parametry přidávat, dostaneme věrohodnost; ale když toto přidávání dovedeme do logického konce a dáme každému znaku jeho vlastní délku větve (tzn. jeho vlastní rychlost evoluce), skončíme zase u parsimonie. Problém je jen v tom, že ačkoli parsimonie nabízí jak nejjednodušší, tak i nejrealističtější evoluční model (a to najednou), různé simulace celkem jasně ukazují, že nejlepší výsledky mají ty modely, které mezi jednoduchostí a realizmem dělají nějaký rozumný kompromis (Huelsenbeck et al. 2011).
    Pokud jde o použité podklady, zvlášť užitečnými se ukázali být Archibald et al. (2003) a jejich záměrně ne-technický úvod do bayesovských metod, který pěkně shrnuje rozdíly mezi bayesovskou a frekventistickou statistikou, mapuje historii užívání bayesovských metod ve fylogenetice, popisuje, jak se tato metoda dostává k výslednému stromku, a nezaujatě předkládá její výhody i slabiny. V některých ohledech je už text samozřejmě trochu zastaralý (např. co se týče nejistého vlivu priorních pravděpodobností nebo rychlostní převahy Bayese nad věrohodnostní analýzou s bootstrapem, kterou odstranily nové programy typu GARLI a RAxML), většinou ale svou funkci stále plní velmi dobře.


*Když už jsme u toho, Linné nebyl první, kdo si uvědomil hierarchické uspořádání přírody (jeho systém s taxonomickými kategoriemi je však rozhodně první, který jej plně docenil); Darwin nebyl první, kdo tuto hierarchii vysvětlil společným původem (zásadní je zde ovšem jeho geniální postřeh, že biologové se svou klasifikací nevědomky pokoušeli vystihnout společný původ dlouho předtím, než na takovou věc vůbec uvěřili), a Hennig je jako zakladatel kladistiky také poněkud sporný: Edwards a Cavalli-Sforza s parsimonií přišli už v roce 1963, Hennig ale stejně vítězí, jelikož ji používal už v 50. letech (akorát v německy psaných publikacích − někteří sice pochybovali o tom, že hennigovská argumentace a moderní podoba parsimonie jsou jedno a totéž, ale jak ukázali Farris & Kluge [1997], jejich argumenty jsou vesměs nepřesvědčivé). Poučení: do jednoho slajdu se prostě nevejde všechno.

Zdroje:

Biochemická evoluce peří a Sinosauropteryx znovu pod útokem Lingham-Soliara

    Zatímco morfologická evoluce peří je zdokumentována poměrně dobře – Prum (1999) předpověděl její průběh z embryonálního vývoje peří moderních ptáků a Xu s kolegy (Xu & Guo 2009; Xu et al. 2010) jejich model podpořili ukázkami z fosilního záznamu –, ta biochemická je na tom o poznání hůř. V široké škále tělesných pokryvů, kterou můžeme u žijících tetrapodů pozorovat, přitom ptačí peří vyniká po stránce chemické právě tolik jako po stránce strukturální. Brush (1993, 1996) upozorňoval na to, že ptačí peří obsahuje unikátní formu keratinu, kterou nikde jinde nenajdeme, a kolem ní postavil celý nový model evoluce peří. Ten se později ukázal být do velké míry souhlasný s poznatky z evolučně-developmentální biologie (Prum 1999) a nových fosilií (Xu & Guo 2009), a tedy pravděpodobně správný.
    Nejprimitivnější (= tedy "charakterizující nejširší skupinu", nikoli "sloužící nejhůře své funkci) formou keratinu, kterou u amniot najdeme, je α-keratin. Ptákům zůstal už jen v šupinkách kryjících spodní povrch chodidla, případně v membránách kryjících vyvíjející se peří (Brush 2000); u savců je z něj ovšem úplně všechno, včetně srsti, štětin, kopyt, nehtů a drápů. Sauropsidi ("plazi") pleziomorfický α-keratin nahradili β-keratinem, jehož zvláštní podskupinou jsou ϕ-[fí]keratiny. ϕ-keratiny byly dlouho pokládány za výhradně ptačí, Sawyer et al. (2000) je ovšem nahlásili z aligátořích drápů. Pro ptáky tak nadále zůstává jedinečná pouze odvozená 10,4 kilodaltonová forma ϕ-keratinu (= její molekula má hmotnost odpovídající 10 400 atomů uhlíku C12), kterou ve velkých množstvích nacházíme právě v peří. Ostatní části ptačího těla, jako jsou drápy, zobák nebo šupinky na kotníku ("scutate scales") disponují 13,5 kilodaltonovou formou, sdílenou s krokodýly a tedy prokazatelně primitivnější. A zde se začínáme dostávat k tématu nové studie, za níž stojí Greenwold & Sawyer (2011).
    Oba autory zajímalo, v jakém bodě archosauří evoluce se objevily nové formy keratinu, především pak péřový 10,4 kd ϕ-keratin. Už před rokem provedli fylogenetickou analýzu jednotlivých keratinů (tj. vzali nukleotidové sekvence keratin-kódujících genů od krokodýla nilského a z různých částí těla kuřete a zebřičky pestré a provedli nad nimi běžnou fylogenetickou analýzu metodou nejvyšší věrohodnosti), která vyhodila následující výsledek:

Fylogeneze archosauřích keratinů, zjednodušená podle likelihoodové analýzy Greenwolda a Sawyera (2010: additional file 6). Původní detailní obrázek je dostupný zde. Vytvořeno s nástrojem PhyloPainter (© 2010 Mike Keesey | namesonnodes.org/phylopainter)

    S použitím těchto metod se o molekulární evoluci ptačích keratinů povedlo získat daleko lepší představu, než jakou mohl na začátku 90. let nabídnout Brush (1993). Nyní se ale Greenwold a Sawyer pokusili molekulární evoluci namapovat na fosilie: původní dataset z roku 2010, doplněný o sekvence keratinových genů želvy a lepidosaura, zanalyzovali bayesovsky (což některé vztahy změnilo – viz stromek dole) a využili techniku molekulárních hodin k datování jednotlivých větvení. Vyšlo jim, že ptačí a krokodýlí β-keratiny se oddělily před 216 miliony let a že péřové keratiny nevznikly dříve než 143 milionů let. To dosti překvapivě znamená, že peří takového 155 milionů let starého anchiornise (nebo i pedopenny či o něco mladšího archeopteryga, které abstrakt nezmiňuje), ač po strukturální stránce zcela moderní (disponovalo již ostnem a plochým, kompaktním prapor složeným z větví zaklíněných do sebe pomocí paprsků), ještě nemohlo být tvořeno moderními 10,4 kd ϕ-keratiny, ale nějakou ranější formou téhož proteinu. Podle Sawyerova komentáře se to shoduje s novými výzkumy, podle nichž vznik moderních péřových β-keratinů změnil biofyzikální vlastnosti peří – snad v souvislosti s aktivním letem, který se v evoluci ptáků skutečně objevil až dlouho po anchiornisovi či archeopterygovi.
    Osobně ale Greenwoldovi a Sawyerovi vůbec nevěřím. Ještě než se vrhli na datování jednotlivých podrodin ptačích ϕ-keratinů, určili i data divergencí mezi keratiny lepidosaurů, želv a krokodýlů (čili vlastně mezi těmito taxony jako takovými), které jsou krajně nevěrohodné. Nevím, na kolik se s fosilním záznamem shoduje oddělení lepidosauří a archosauří vývojové linie před 277 miliony let, ale 216 milionů let coby doba divergence mezi ptačí a krokodýlí linií archosaurů je naprosto absurdní a paleontology typu Nesbitta či Parkera by jistě velmi překvapila. Nevím, co komu udělal třeba takový 245 milionů let starý silesaurid Asilisaurus (silesauridi jsou dinosauromorfové a ptačí linie archosaurů je z drtivé části tvořena právě dinosauromorfy), ale dejme tomu, že jeho loňský popis Greenwold a Sawyer přehlédli; s jejich specializací konec konců vůbec nesouvisí. O tom, že před 216 miliony let už zástupci krokodýlí i ptačí linie archosaurů už několik desítek milionů let ovládali pozemské ekosystémy, by ovšem autory informovala i wikipedie. Pokud je divergence mezi krokodýlími a ptačími keratiny nereálně mladá, vrhá to samozřejmě i stín pochybností na oněch 143 milionů let.

Updateovaná, časově kalibrovaná fylogeneze keratinů (doplněná o želvy a lepidosaury), založená na bayesovské inferenci a molekulárních hodinách. Barevné kódy: šedá = lepidosauři, modrozelená = želvy, černá = krokodýli, červená = β-keratin z uměle kultivovaných kuřecích keratinocytů, modrá = β-keratin z šupin na ptačích nohou, žlutá = β-keratin z ptačích drápů, růžová = peří-podobný β-keratin, zelená = pravý péřový β-keratin. Všimněme si nereálně nízkého data krokodýlo-ptačí divergence a také pozměněných příbuzenských vztahů mezi jednotlivými podrodinami keratinů oproti stromku výše. (Zdroj: biol.sc.edu/faculty/sawyer)

Tabulka výsledků molekulárního datování divergencí mezi jednotlivými keratinovými podrodinami, znovu ukazující nereálně nízké hodnoty. (Zdroj: biol.sc.edu/faculty/sawyer)

    Za druhou ze studií zabývajících se peřím stojí Lingham-Soliar (2011), což by zasvěcenému mělo stačit, aby věděl, o čem bude řeč. Lingham-Soliar samozřejmě nezklamal a i nyní popírá, že by vláknité útvary na fosiliích sinosauropteryga nějak souvisely s ptačím peřím či že by dokonce šlo o tělesný pokryv – místo toho má jít o kolagenová vlákna, která za života zvířete vyztužovala pokožku a na fosiliích patrné halo okolo těla vytvářejí kvůli zvláštním rozkladovým procesům (na něž je Lingham-Soliar – bez jakéhokoli sarkazmu – expert). Díky tomu se autor stal miláčkem BANDitů, tedy popíračů dinosauří příslušnosti ptáků (sám ovšem, pokud mohu posoudit, zůstává mimo tento konkrétní spor). Jeho studie přiměly zastánce konzervativního, protopernatého výkladu ke zlepšení své argumentace, autorova hypotéza se ale stává čím dál tím neudržitelnější. Především slibně se rozbíhající výzkum melanozómů, organel, které dodávají barvu pernatému pokryvu moderních ptáků, jaksi naznačuje, že skutečně zkoumáme peří a ne kolagenová vlákna. Lingham-Soliar (2010) však i zde zareagoval s odvetou.
    Nyní se autor zaměřuje na dva další jedince sinosauropteryga (s katalogovými čísly NIGP 127587 a GMV 2124), kde bylo sporné protopeří dosud přehlíženo. Vzhledem k tomu, že studie je díky iniciativě Springeru až do 31. prosince volně dostupná, dovolím si přeskočit technické detaily (jinak bych musel předstírat, že jim rozumím) a rovnou dospět k autorově závěru, že tato vlákna nebyla oddělená, ale že šlo o součást souvislé tkáně. Autor z toho dokonce vyvozuje i bizarní tvar ocasu, který měl končit jakousi rozšířenou, špachtli podobnou a dosud u žádného dinosaura nepozorovanou strukturou. Velice zajímavé jsou autorovy experimenty s rozkládajícími se těly, které mají imitovat sinosauropterygovu tafonomii a pomoct tak lépe porozumět fosilizačnímu procesu. Mršina byla zřejmě napadena spíše hmyzem než obratlovčími predátory či saprofágy, kteří napadají spíše břicho. Podle experimentů byl rozklad poměrně mírný a víc se na něm podílely tekutiny unikající z tělesných otvorů zvířete než rozsáhlejší procesy, kterým zabránilo rychlé pohřbení těla pod vrstvou sedimentu. Typickou stočenou (odborně řečeno opistotonickou) pozici sinosauropterygova podle Lingham-Soliara způsobily nervové křeče, přičemž započítání tohoto faktu do dalších úvah může osvětlit původní orientaci vnějších měkkých tkání. Ta má být více konzistentní se souvislým hřebenem než volnými protopery. Tento hřeben mohl sloužit k plavání, což by v jezerní oblasti, jakou spodnokřídový Liaoning byl (za úžasnou kvalitu prezervace může právě eutrofizovaná, tj. kyslíku zbavená jezerní voda), mohlo být velice užitečné. Lingham-Soliar se diví, že takové vysvětlení nebylo navrženo už dřív – zřejmě se nedoslechl o loňské práci Forda a Martina (2010), kteří právě takový hřeben navrhli jako lepší interpretaci ještě kontroverznějšího "protopeří" psittakosaura.

Zdroje:

Nové abstrakty k 1.12.2011 – Dinosauři

    Poté, co jsem ze seznamu abstraktů vyřadil ptáky (kteří mají díky více než desítce tisíc žijících zástupců nefér výhodu), se ukázal trend, který je patrný už od začátku letošního roku: naprostá převaha sauropodomorfů všech tvarů a fylogenetických pozic. Jelikož dnešní sbírka zahrnuje rekordní počet 31 abstraktů, bylo nemožné napsat o všech; vybral jsem pouze ty, které mi připadají nejzajímavější.