pan-Aves


Zleva doprava: ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus), zdroj: flickr.com (JMJ32); Gigantoraptor a Alectrosaurus, autor Luis V. Rey

Nové abstrakty k 27.7.2011, díl 1. – Dinosauři

    Postupem času se mi v e-mailové schránce, která je hrdou součástí dinosauřího mailing-listu (DML), nahromadilo odpudivé množství zpráv, se kterými je třeba něco dělat. V takových případech z nich obvykle uspořádám článek "Nové abstrakty k [datum, které může být klidně o dva měsíce pozdější než první nepřečtený mail]". Ten by ale nyní byl neuvěřitelně dlouhý, takže svůj obvyklý zvyk trochu inovuji a roztřídím novinky na ty o dinosaurech a na ty o pterosaurech. Tento článek spadá do první kategorie.
    Ali & Krause (2011) přicházejí ve volně dostupné studii, otištěné v Journal of Biogeography, s revizí hypotézy o pevninském mostu Gunnerus Ridge, který měl ve svrchní křídě umožnit suchozemským obralovcům průchod z Madagaskaru do východní Antarktidy a naopak. Hypotéza byla podrobena testování, které se opíralo o rekonstrukce pohybu litosférických desek, geofyzikální data a časově kalibrovanou fylogenetickou analýzu vybraných taxonů – a neprošla. Zdá se, že východní Antarktida a Madagaskar byly po celou svrchní křídu odděleny nepřekonatelně širokým pruhem moře. Je sice pravda, že ve střední části svrchní křídy (asi před 84 miliony let) mohly být části dvou dnešních podmořských vyvýšenin – Conradova svahu (Conrad Rise) a severní Madagaskarské plošiny (northern Madagascar Plateau) – nad hladinou moře, stále ale mezi nimi zůstávalo několik stovek kilometrů oceánu a i ta bližší (Conradův svah) měla k Antarktidě stále 1600 km daleko. Autoři dále provedli kladistickou analýzu tří skupin striktně suchozemských archosaurů, u nichž by bylo překonání rozsáhlých vodních ploch těžko představitelné: abelisauroidů, litostrotianních titanosaurů a notosuchianních krokodyliformů. Její účel na první pohled není jasný, protože žádný ze zástupců analyzovaných skupin se na Antarktidě nevyskytoval. Účel hypotézy o pevninském mostu Gunnerus Ridge však spočívá v tom, vysvětlit faunální výměny mezi Jižní Amerikou a Indo-Madagaskarem, a pokud tato hypotéza neplatí, je nutné nalézt nějakou alternativní. Jednou z možností je transafrická trasa, kterou ovšem přerušoval rozevírající se Atlantik na jedné straně a Mozambický průliv na straně druhé. Je ovšem vůbec co vysvětlovat? Kdy se na Indo-Madagaskaru vlastně objevili první abelisauroidi, titanosauři a notosuchové?

Pevniny rozpadající se Gondwany uprostřed spodní křídy před 83,5 miliony let (a) a blízko jejímu konci, před 67,7 miliony let (b). Pro úplný seznam zkratek viz volně dostupnou studii, zde je relevantní především Conradův svah (C.R.) a severní Madagaskarská plošina (N.M.P.). 10° zemědělské šířky odpovídá 1111 kilometrům. (Zdroj: Ali & Krause 2011: Figure 5)

    Autoři počítají délku "ghost lineages", aby se dozvěděli, kdy nejpozději se musely indo-madagaskarské taxony oddělit od svých příbuzných na jiných gondwanských pevninách. Koncept ghost lineages jsem se na blogu pokoušel vysvětlit už několikrát (naposled v článku o kamposaurovi), ale Ali & Krause (2011) nabízejí velmi pěknou a jednoduchou definici: "ghost lineage" je prostě ta část evoluční historie taxonu, z níž neznáme žádný fosilní materiál. Její délku lze spočítat tak, že od sebe odečteme doby prvního výskytu obou sesterských taxonů. Pokud se tedy taxon A objevuje ve fosilním záznamu před 120 miliony let a k němu sesterský taxon B před 80 miliony let, má za sebou B ghost lineage dlouhou 40 milionů let.
    Mezi abelisauridy tvoří tři indo-madagaskarské taxony klad s nerozřešenými vnitřními vztahy: Majungasaurus (Madagaskar), Rajasaurus (Indie) a Indosaurus (... Indie). Všechny tyto taxony pocházejí z nejpozdnější svrchní křídy (maastrichtu) a klad jimi tvořený se na kladogramu nachází v polytomii s jihoamerickým aukasaurem, abelisaurem, karnotaurem a ilokelézií. Sesterskou skupinou ke všem těmto abelisauridům dohromady je pak jihoamerický, pozdně-cenomanský Ekrixinatosaurus (tzn. stáří asi 95 milionů let). Autoři z toho vyvozují, že minimální čas divergence indo-madagaskarské linie je třeba datovat právě do cenomanu (což ponechává ghost lineage dlouhou asi 30 milionů let). Osobně si nejsem jistý, zda něco takového vyplývá z předložených dat: pokud by z celé polytomie byl nejbližším příbuzným indo-madagaskarských taxonů třeba maastrichtský Carnotaurus (což kladogram nepotvrzuje ani nevylučuje), pak by čas divergence vypadal úplně jinak. Z pentachotomie toho zkrátka moc nevyčteme. Jiná naneštěstí není ani situace u noasauridů: tady dokonce tvoří polytomii všichni zahrnutí zástupci, kterých je 5. Nevíme dokonce ani, zda k sobě patří madagaskarský Masiakasaurus a indický Laevisuchus. Autoři sice citují názor Carrana et al. (2011), podle nějž k sobě oba noasauridi skutečně patří, tentokrát se ovšem zachovali konzervativně a stanovují pouze datum divergence abelisauridi/noasauridi, a to hranici aptu a albu (tedy ještě do spodní křídy). První indo-madagaskarští noasauridi se vyskytují o 35 až 45 milionů let později.
    Titanosauři z kladu Lithostrotia (= Malawisaurus, Saltasaurus, jejich poslední společný předek a všichni potomci tohoto předka) zahrnují v Aliho a Krause'ově analýze 2 ze 4 známých indo-madagaskarských forem: Rapetosaurus (Madagaskar) a Isisaurus (Indie). Ti spolu netvoří klad, což naznačuje, že indo-madagaskarská pevnina musela být osídlena litostrotianními sauropody nejméně dvakrát po sobě. Prvním "osadníkem" mohl být nemegtosaurid Rapetosaurus, který se od svého nejbližšího příbuzného (jihoamerického tapuiasaura) musel oddělit už někdy v barremu (spodní křída); tím druhým pak Isisaurus, tvořící sesterskou skupinu vůči kladu (Diamantinasaurus + Saltasauridae) musel oddělit někdy v období albu. Zdaleka největší pozornost studie věnuje notosuchům, přestože autoři sami uvádějí, že tato skupina není tak dobrým indikátorem pevninských mostů jako ty dvě předchozí, jelikož notosuchové si s vodou rozuměli daleko lépe než oba klady dinosaurů.
    Autoři uzavírají studii s tím, že spojení mezi Indo-Madagaskarem a zbytkem Gondwany bylo přerušeno zhruba uprostřed spodní křídy (ve středním aptu). Od té doby se fauna na těchto pevninách musela vyvíjet nezávisle. Pro přítomnost velkých, striktně suchozemských obratlovců na území dnešní Indie a Madagaskaru tedy zůstávají jen dvě vysvětlení: buď i zvířata typu abelisauroidů nebo titanosaurů musela přeplavat stovky kilometrů širého moře (na podporu této možnosti jsou citováni Durner et al. [2011], kteří zdokumentovali překvapivý případ samice ledního medvěda, jež uplavala v kuse 687 kilometrů), nebo sem museli jejich předci dorazit ještě před tím, případně jinou cestou. Ali a Krause se zdají být docela spokojení s faktem, že žádný z jimi vypočítaných časů divergence indo-madagaskarských linií se nedatuje do pozdějšího období, než je cenoman (který je přitom od data oddělení Indo-Madagaskaru stále vzdálený 25 milionů let). Citují několik madagaskarských nálezů abelisauridů a titanosaurů, které byly v literatuře popsány zatím jen stručně a které mohou vyplnit ony nepříjemné ghost lineages. Dále zmiňují, že přítomnost titanosaurů a abelisauroidů na území dnešní Austrálie, zaznamenaná teprve studiemi posledních let, dokládá přítomnost těchto kladů ve spodnokřídové východní Gondwaně, která zas umožňuje vysvětlit, jak se dostaly do Indie a na Madagaskar.

Časově kalibrovaná fylogeneze abelisauridů (červeně), noasauridů (zeleně), litostrotianních sauropodů (fialově) a notosuchianních krokodyliformů (modře) s vyznačeným místem původu každého z taxonů (viz miniatury pevnin nad jednotlivými jmény). Indické a madagaskarské klady jsou vyznačeny tučným písmem a barevné linky pod nimi svou délkou značí délku jejich "ghost lineages". Jednotlivé kladogramy jsou překresleny z Carrano & Sampson 2008 (abelisauridi a noasauridi), Zaher et al. 2011 (titanosauři) a Turner & Sertich 2010 (krokodyliformové). Siluety koster zastupují zleva doprava majungasaura, rapetosaura a simosucha, čili výlučně madagaskarské taxony. (Zdroj: Ali & Krause 2011: Figure 6)

    Biogeografie je tentokrát oblíbeným tématem, neboť se jí zabývají i dvě další studie. Barrett et al. (2011) hlásí objev prvního australského spinosaurida, a to na základě jediného krčního obratle ze spodnokřídových vrstev státu Victoria. Fosilie těchto predátorů s čelistmi podobnými krokodýlům už jsou známy z téměř celého světa: Austrálie se připojila k Africe, Eurasii a Jižní Americe. Barrett a spol. zmiňují i to, že nyní, když z Austrálie známe spinosauridy, neovenatoridy, tyrannosauroidy a deinonychosaury, jsou staré hypotézy o endemické nebo typicky gondwanské povaze místní fauny dravých dinosaurů neudržitelné. Jde o další varování, že odvozovat paleobiogeografické hypotézy z omezeného fosilního záznamu je značně riskantní.
    Poněkud optimističtější pohled naopak nabízejí Zanno & Makovicky (2011). Ti nalezli v souvrství Cloverly ze severoamerického Wyomingu zub z předčelistní kosti tyrannosauroida (katalogové označení zubu je FMNH PR 2750). Tento drobný objev má přitom potenciál změnit náš pohled na faunální výměnu, ke které došlo ve spodní křídě, když se skrze pevninský most Beringia dostalo do Severní Ameriky několik kladů asijských dinosaurů – mezi nimi i tyrannosauroidi. (A také ceratopsové neboli rohatí dinosauři. Z jejich úhlu pohledu se načasováním beringského pevninského mostu zabývali Chinnery-Allgeier & Kirkland [2010], o jejich studii jsem stručně napsal na blog.) Zub popsaný Zannovou a Makovickym nyní představuje nejstarší materiál křídového severoamerického tyrannosauroida a souhlasí s rostoucím množstvím důkazů pro to, že Beringia se objevila dříve než před 108 miliony let. Trochu mě ovšem překvapilo, že autoři datují spojení skrze Beringii do "nejranějšího albu" (tj. asi před 112 miliony let, pokud tabulka Mezinárodní komise pro stratigrafii nelže): Chinnery-Allgeier & Kirkland (2010) běžně operovali s tím, že už před 120 miliony let došlo k jeho rozpojení. Význam takto starého tyrannosauroida je ovšem jinde: až dosud byla dinosauří fauna západní Severní Ameriky na přelomu aptu a albu považována za skomírající zbytek dřívější diverzity, prodělávající regionální vymírání. Přítomnost tyrannosauroida v albských vrstvách ale naznačuje, že místní ekosystémy na tom zas tak špatně nebyly a že nově příchozí asijské linie dinosaurů se mezi ty původní americké vmísily poměrně brzy. Zanno a Makovicky také podotýkají, že nový materiál vykazuje zvláštní mikrostrukturu skloviny, což potvrzuje předchozí hypotézy o fylogenetické užitečnosti tohoto znaku a současně naznačuje, že v průběhu tyrannosauroidní evoluce složitost zubní skloviny rostla.

    Fragmentárním materiálem svrchnokřídových ptáků se zabývají Agnolin & Novas (2011) i Zelenko s Averianovem, ovšem na opačných koncích světa. První dva zkoumají záprstí (karpometakarpus) z Patagonie, ti druzí zase synsakrum (kost křížovou + pánev) z uzbekistánské pouště Kyzylkum. Zajímavější se zdá být první materiál – zatímco totiž Zelenkov a Averianov svůj materiál nemohou určit přesněji než jako nějakého bazálního ornitotoracina (tj. buď protiptáka, nebo raného zástupce sesterské skupiny protiptáků zvané Euornithes), argentinští autoři zřejmě drží v rukou poměrně velkou vzácnost: křídového zástupce moderních ptáků (Neornithes). Nelze to ovšem určit s úplnou jistotou. Agnolin a Novas sice dokázali identifikovat některé znaky, dnes pokládané právě za typicky neornití (mělká "podkladková" jamka*, výběžek pro natahovací sval, který v dopředném směru přesahuje kloubící plošku pro první křídelní prst), nedokázali ale karpometakarpus zařadit nijak blíže. Je tedy klidně možné, že daná fosilie reprezentuje pouze zástupce kmenové linie velmi blízkého korunnímu kladu, který už danými znaky disponoval, ale o pravého neornita (tedy potomka posledního společného předka pštrosa a vrabce) ještě nešlo. Zároveň je samozřejmě možné, že fosilii nelze nijak blíže mezi neornity zařadit jen pro její neúplnost.

*Trochlea carpalis (což doslova opravdu znamená "zápěstní kladka") je útvar na proximálním (= tělu bližší) konci karpometakarpu, v němž klouže jedna ze zápěstních kůstek, radiale. To omezuje pohyblivost zápěstí a jde o jednu z klíčových inovací, umožňujících ptačí let. "Kladka" se jí říká kvůli nepřehlédnutelné podobnosti se součástí stejnojmenného zařízení (viz fotografie v tomto článku).

    Andrea Cau, autor známého italskojazyčného blogu Theropoda, spolu s kolegy popisuje v nové studii (v "in press" fázi v žurnálu Acta Palaeontologica Polonica) nového karcharodontosaurida z marocké svrchní křídy. Jeho jeidný známý materiál tvoří fosilie s označením MPM 2594, což je jediná, přestože téměř kompletní, čelní kost. K paleontologům se dostala cestou začínající u marockého překupníka fosilií, což naneštěstí znemožňuje určit její přesnou stratigrafickou polohu. V okolí města Taouz, z nějž pochází, se nicméně nachází jediný geologický útvar s dinosauřími fosiliemi, a tím jsou "Kem Kem beds" (zvěčněné mimochodem v názvu dinosaura Kemkemia, jehož rovněž popsal A. Cau). Kost, nepochybně patřící dinosaurovi a teropodovi, tedy zřejmě pochází odsud.
Levá kost čelní, patřící novému taxonu karcharodontosaurida z marockého Kem Kemu, při pohledu seshora (A), zespoda (B), zboku (C), zepředu (D), z vnitřní strany (E) a zezadu (F). Šedá barva značí erodovaný nebo jinak poškozený povrch, měřítko odpovídá 5 cm. (Zdroj: Cau et al. 2011: Figure 2)

    Kost je velmi silná a v rohu horního spánkového okna dosahuje její tloušťka plných 40% její délky. Podobně tlusté jsou i čelní kosti abelisauridů (Carrano & Sampson 2008). Šířka dosahuje asi 70% délky, což opět upomíná na abelisauridy, ale také na karcharodontosauridy. Výběžek pro kontakt s nosní kostí je protáhlý a při pohledu seshora jemně vyklenutý ven. Ploška pro kontakt s kostí slznou (lakrimálem) je vyvýšená nad úroveň výběžků pro skloubení s nasálem a postorbitálem, což je znak, který Brusatte & Sereno (2007) použili pro odlišení kladu Carcharodontosaurus saharicus od jeho příbuzných z taxonu Carcharodontosaurus iguidensis. Cau a spol. nicméně citují další práce, podle nichž tento znak sdílí i Giganotosaurus a homoplasticky abelisauridi. Na spodní straně kosti je také patrný protáhlý hřebínek, probíhající prostředkem výběžku pro skloubení s nosní kostí, který zřejmě vyznačuje okraj čichového laloku mozku. Fosilie však postrádá jakékoli známky osifikované meziočnicové přepážky, mezetmoidu nebo sfenetmoidu. (Pro vysvětlení těchto exotických pojmů souvisejících s archosauřím čichovým aparátem viz dřívější článek.)
    Cau a spol. se nebáli zahrnout i tak fragmentární materiál, jakým je MPM 2594, do fylogenetické analýzy. Ta čítá úctyhodných 808 morfologických znaků a A. Cau potvrdil, že jde o zkrácenou verzi slavné Megamatrice, kterou znají všichni čtenáři jeho blogu. (Alfa verze – nebo by vhodným ekvivalentem z počítačové terminologie byly spíš "nightly builds"? – už před více než půl rokem překročily hranici 1300 znaků!) Rozbor vyprodukoval jediný nejúspornější stromek, v němž čelní kost vyšla jako karcharodontosaurid, sesterský vůči kladu (Acrocanthosaurus + Carcharodontosaurus). Tuto pozici podporují dvě jednoznačné synapomorfie. Donutit MPM 2954 zaujmout místo vedle karcharodontosaura by stálo o 5 kroků víc, což podle autorů představuje "statisticky významný rozdíl" (podle Templetonova testu). Tím je zamítnuta možnost, že by kost představovala neobvyklý exemplář karcharodontosaura. V dalších krocích byl MPM 2594 přinucen na sesterskou pozici vůči všem velkým teropodům známým z Kem Kemu. Od těch ale čelní kosti zpravidla neznáme, takže Cau s kolektivem donutili analýzu zahrnout MPM 2594 do nejmenšího kladu, který zahrnuje kandidáta a současně i nějaké taxony známé z čelních kostí. Možnost, že by MPM 2594 patřilo deltadromeovi, byla otestována jeho vynuceným zahrnutím do kladu (Masiakasaurus + Limusaurus) a ukázala se být o 7 kroků delší než nejúspornější stromek. Spinosauří identita byla otestována vynuceným zahrnutím do kladu (Baryonyx + Irritator) a ukázala se být o 6 kroků delší než optimum. Abelisauridní identita (= hypotéza, v níž by MPM 2594 tvořilo součást kladu tvořeného rugopsem, abelisaurem a karnotaurem) byla zamítnuta jako o 4 kroky delší. Sigilmassasaurus, další z velkých marockých teropodů, byl z analýzy vynechán pro svou "problematickou" validitu. Byl to správný krok? Sereno et al. (1998) jej sice zesynonymizovali s karcharodontosaurem (a stále na tomto kroku trvali ve své pozdější revizi [Brusatte & Sereno 2007]), ale Novas et al. (2005) argumentovali pro jeho odlišnost.
    Diskutována je dále diagnóza MPM 2594, která by se podle autorů mohla skládat z několika autapomorfií, případě jejich jedinečné kombinace s pleziomorfiemi sdílenými s non-karcharodontosaurinními karnosaury. Těmito znaky jsou: 1) vyvýšený anteromediální okraj horního spánkového okna, 2) část svrchní strany čelní kosti mezi ploškou pro skloubení se slznou kostí a horním spánkovým onkem mající tvar sedla a 3) úzký hřeben (lamina) mezi ploškou pro slznou a předčelní kost. Podle Cau'a a spol. je pravděpodobné, že území dnešního Maroka v cenomanu spolu s karcharodontosaurem, deltadromeem a spinosaurem obýval nový velký karcharodontosaurid. Jméno pro něj ovšem až do nálezu kompletnějších pozůstatků zavést nechtějí (přitom už byly nové taxony popsány na základě horších pozůstatků; Xenoposeidon a Kemkemia by mohli vyprávět). Kem Kem by se tím stalo prvním severoafrickým souvrstvím, z nějž by byla doložena současná přítomnost dvou velkých allosauroidních predátorů. Z Jižní Ameriky a východní Asie už doložena je, takže se nejedná se o nic nemožného.

Nejúspornější stromek, který vyprodukovala fylogenetická analýza Cau'a et al. (2011), postavená na zkrácené verzi Megamatrice o 35 ingroup taxonech a 808 znacích. V červeném rámečku jsou taxony velkých teropodů z Kem Kemu, tučným písmem je pak vyznačen MPM 2594, reprezentující na základě tohoto stromku nového, bazálního karcharodontosaurida. (Zdroj: theropoda.blogspot.com)

    Zajímavý vhled do složitých vztahů v mezozoických ekosystémech nabízejí Genise & Sarzetti (2011), kteří našli v rozbitém dinosauřím vejci křídového stáří osm hmyzích kokonů. Vzhledem k tomu, že jsou vyplněny materiálem podobným mezerní hmotě (matrix) obklopující vejce a že kokony byly nalezeny jen v jednom z pěti vajec ve snůšce, domnívají se autoři, že skutečně pocházejí od hmyzu z období křídy. Na základě tvaru, velikosti a textury povrchu je pravděpodobné, že kokony patřily vosám. Ty mohl k vejci nalákat rozkládající se organický materiál nebo pavouci (které tam nalákal rozkládající se organický materiál). Poté vosy nakladly do písčité výplně vejce svá vajíčka, z nichž se vyvinuly larvy, jejichž kokony mají nyní paleontologové možnost studovat. Jde o vůbec první objev svého druhu (spojení kokon/vejce) a dokládá, že kolem dinosauřích vajec se vytvářela složitá potravní síť, které dominovaly právě vosy.

    Na dalších dvou studiích se podílí expertka na ptakopánvé dinosaury Susannah Maidment. V případě té první, zabývající se taxonomickou revizí rohatého dinosaura chasmosaura na základě nového materiálu, je dokonce vedoucí autorkou. Přestože exemplář NHMUK R4948 byl odkryt už během vykopávek v letech 1919–20, v literatuře dosud nebyla popsán (!), což je nyní napraveno. Tvoří jej nejen lebka, ale i značná část postkraniální kostry, včetně krčních, hřbetních a kžížových obratlů a kostí končetin. Na rozdíl od jiných známých chasmosauřích lebek ta nová není zachována vcelku, což je paradoxně výhoda, jelikož to umožňuje detailně prozkoumat morfologii jednotlivých kostí. Stejně tak lze poprvé srovnat chasmosaurovu mozkovnu s jinými ceratopsy a díky výborně zachovaným obratlům říct něco konkrétního o chasmosaurově páteři. Maidment a spol. také zmiňují, že v poslední době se počet známých taxonů chasmosaurinních taxonů značně nafouknul a že nové klady jsou popisovány jen na základě drobných rozdílů ve stavbě kostěného límce nebo konkrétně epiparietálů (osifikací jedinečných pro ceratopsidy, které přiléhají k okraji temenní kosti). Proto není zcela jasné, co vlastně nového, zúženého chasmosaura od jeho příbuzných odlišuje. Maidment a kolektiv dokázali najít diagnostické znaky jak pro celý taxon Chasmosaurus, tak jeho jednotlivé "druhy"; museli se ovšem uchýlit k jedinečným kombinacím znakům (přestože zmínka o "morfologii límce" naznačuje, že jsou snad k dispozici i nějaké autapomorfie). Dále našli v oblasti předních končetin a ramenního pletence několik nových odvozených znaků, diagnostických pro dva velké sub-klady ceratopsidů: chasmosauriny a centrosauriny. Nejzajímavější se ale zdá být nesoulad, který Maidment et al. zjistili v počtech jednotlivých druhů obratlů (krční, dorzální atd.) u několika exemplářů shodně přiřazovaných ke kladu Chasmosaurus belli. Podle nich to dokazuje nesprávnost dosavadního pohledu, podle nějž jsou blízce příbuzní ceratopsidi mimo lebečních znaků téměř nerozeznatelní od sebe navzájem, a že je nutné postkraniální znaky začlenit do fylogenetických analýz.
    Spolu s dalšími autory pod vedením R. S. Thompsona pak Maidment reviduje fylogenezi ankylosaurů: zástupců širšího kladu obrněných dinosaurů (Thyreophora) vyznačujících se krunýřem z kostěných destiček (osteodermů), silně ornamentovanou lebkou a někdy i bodci či masivní palicí na ocase. Úvod do fylogeneze ankylosaurů by mohl vypadat docela složitě (pokud se jmenujete Ken Carpenter), nebo naopak jednoduše (pokud se jmenujete jakkoli jinak). Většina paleontologie souhlasí s tím, že ankylosauři čítají dva menší klady, označované jmény Nodosauridae a Ankylosauridae. Tato jména jsou definována vzájemně komplementárně: první zahrnuje vše blíže příbuzné nodosaurovi* než ankylosaurovi, druhé opačnou skupinu. Přestože ankylosauři mohou z definice zahrnovat i zvířata, která nejsou ani ankylosauridy, ani nodosauridy (stačí, aby byla blíže příbuzná ankylosaurovi než stegosaurovi), většinou panuje shoda na tom, že žádné takové zvíře ještě neznáme; a ani analýza 21 taxonů v poslední velké systematické revizi (Vickaryous et al. 2004) žádné takové nenašla.

*Nodosaurus by to měl být podle FyloKódu, ale současná definice využívá panoplosaura. S publikací PhyloNyms, oficiálního seznamu definic, se to ale nejspíš změní (bude-li tam Nodosauridae vůbec obsaženo).

    Ken Carpenter to ale vidí trochu jinak a používá i vlastní názvosloví, které používá i v článcích o ankylosaurech na ToLwebu (který nyní prodělává výpadek?). Skupině, která zahrnuje vše, co je blíže příbuzné ankylosaurovi než stegosaurovi, Carpenter na rozdíl od všech ostatních neříká Ankylosauria, ale Ankylosauromorpha. Carpenter sice používá fylogenetické definice, podle něj je ale lepší, aby jméno mělo nějaký stálý rozsah a tomu se přizpůsobila definice, než aby se rozsah měnil s tím, na jakou fylogenetickou hypotézu je definice aplikována. To je sice zvrácenost, která popírá samotný účel fylogenetické nomenklatury, ale přesto to Carpenterovi nezabránilo, aby přejmenoval ankylosaury na Ankylosauromorpha. V jeho analýze totiž vyšel Scelidosaurus jako blíže příbuzný ankylosaurovi než stegosaurovi (Carpenter 2001), zároveň ale nešlo o tradičního zástupce Ankylosauria, což je jméno, kterým je tento klad nazýván. Carpenter (2001) tedy předefinoval ankylosaury na "vše blíže příbuzné taxonům Minmi, Gastonia, Edmontonia a Euoplocephalus než scelidosaurovi". Ani jeho nový, zúžený obsah však nezahrnoval pouze obvyklé ankylosauridy a nodosauridy: nejbazálnějším zástupcem, stojícím mimo oba tyto klady, se stal Minmi (jindy nodosaurid), a Carpenter zavedl ještě třetí "čeleď", Polacanthidae, v rámci toho, co všichni ostatní nazývají Ankylosauridae (a rozsah ankylosauridů tím musel být omezen). Z dosud uvedeného by mělo být patrné, že ačkoli komunikaci ztěžoval Carpenterův zvláštní přístup k nomenklatuře, jeho analýza odhalila zajímavé věci. Některé z nich byly dokonce replikovány pozdějšími rozbory: Burns et al. (2011) např. potvrdili ankylosauří (= "ankylosauromorfní") identitu scelidosaura. Jejich cílem ale nebylo testovat obecné hypotézy o vztazích mezi ankylosauřími podskupinami.
    To ovšem je cíl nynější práce Thompsona a kolektivu, která předkládá vůbec nejrozsáhlejší dosud provedený rozbor této skupiny, zahrnující všechny její platné "druhy" (= terminální klady). Výsledky? Ankylosauři opět nezahrnují nic jiného, než ankylosauridy a stegosauridy. Scelidosaurus vklouzl zpátky mezi bazální tyreofory (tedy obrněné dinosaury, kteří nejsou ani ankylosauři, ani stegosauři), kde je jeho tradiční místo (viz např. Norman et al. 2004). Ankylosauridi zahrnují také zhongyuansaura, který jako vůbec jediný zástupce skupiny postrádá kostěný kyj na ocase. (Toho mezi ankylosauridy zařadili také Carpenter et al. [2008], a to jako součást "shamosaurinů", o jejichž pochybnosti jsem psal už na staré verzi blogu.) Nodosauridi zahrnují nejen řadu Carpenterových "polakantidů", ale také taxony dříve pokládané za bazální ankylosauridy. Topologie nodosauridů sice není ideálně rozřešená, podle autorů to ale v budoucnosti může být napraveno novými způsoby kódování spojitých znaků.

Otvůrky pro cévy vyživující vnitřek dlouhých kostí u (zleva doprava) karety zelenavé (Lepidochelys olivacea), varana skvrnitého (Varanus salvator), klokana horského (Macropus robustus) a ptakopánvého dinosaura centrosaura. (Zdroj: blogs.dicovermagazine.com/notrocketscience)

    Na blogu často cituji studii Seymoura et al. (2004), podle níž je "teplokrevnost" (endotermie + tachymetabolizmus) pro archosaury primitivním znakem, který krokodýli někdy během své evoluční historie druhotně ztratili. Nyní se její vedoucí autor zabývá další otázkou, související s rychlostí metabolizmu. Spolu s dalšími výzkumníky v nové studii demonstruje souvislost mezi jistým znakem dlouhých kostí a rychlostí metabolizmu. Tímto znakem je konkrétně plocha průřezu tzv. nutrientního foramenu, což je otvůrek, kterým do medulární dutiny kosti pronikají vyživující cévy. Tato plocha souvisí s intenzitou krevního průtoku a autoři demonstrují, že u endotermních savců i ektotermních non-varanidních sauropsidů shodně narůstá spolu s tělesnou velikostí. U savců je však asi desetkrát vyšší rychlost průtoku krve, a rozdíl je ještě větší, započítáme-li rozdíly v krevním tlaku. Velikost foramenu přesně koreluje u savců i zkoumaných sauropsidů s maximálním metabolickým výdejem celého těla, ale jen volně s klidovým metabolickým výdejem. Trochu překvapivě bylo také zjištěno, že u varanidů jsou aerobní metabolický výdej a námahou vyvolaná remodelace kosti daleko intenzivnější než u jiných neptačích sauropsidů. Seymour s kolektivem dále prozkoumali nutrientní forameny 10 taxonů dinosaurů (včetně ptakopánvého centrosaura a sauropodomorfa giraffatitana) a zjistili, že jsou větší než u savců stejné velikosti, což indikuje vysoce aktivní způsob života a rychlý aerobní metabolizmus. (Jak ale připomíná ve svém článku Ed Yong, ne nutně endotermii: varanidi také endotermní nejsou, ačkoli na "plazí" poměry vykazují slušný stupeň aktivity, což je naopak kritérium, které by nemusela splnit endotermní želva kožatka*.) V závěru abstraktu tým autorů zmiňuje, že jejich jednoduchá metoda může být aplikována na celé spektrum dalších obratlovců, žijících i vymřelých, aby bylo možné odvodit, do jaké míry rozdíly souvisejí s prostředím nebo chováním.

*Ano, kožatka velká (Dermochelys coriacea) je skutečný endotermní "plaz" – viz Bostrom et al. (2010). Takže existují ne dva, ale tři taxony žijících endotermních amniotů: savci, ptáci a kožatka, a dva další jsou zřejmě ektotermní druhotně: krokodýli a rypoš lysý (Heterocephalus glaber). Se vší úctou k Bakkerovi, Paulovi a dalším průkopníkům dinosauří renezance se dnes otázka, zda i neptačí dinosauři byli endotermní, zdá být jednou z nejméně zajímavých věcí, kterou může dnešní biologie k vývoji endotermie říct.

    Konečně poslední dvě studie, o nichž bych rád poreferoval, se týkají sauropodů. Whitlock (2011) provádí taxonomickou revizi australodoka, sauropoda, kterého Remes (2007) popsal ze svrchnojurského východoafrického souvrství Tendaguru jako diplodokida. Že jde právě o zástupce této skupiny usoudil na základě vidlicovitých neurálních trnů na jeho obratlech, toto své tvrzení však neotestoval kladistickou analýzou. Jelikož materiál vykazoval dostatečnou odlišnost od jiného tendagurského diplodokida, tornierie, popsal jej Remes jako nový taxon. Whitlock nicméně přezkoumal australodokův holotyp i další exempláře a zjistil, že spíše než o diplodokida jde o zástupce druhé skupiny neosauropodů, makronariana, a to konkrétně titanosauriforma. (Titanosauriformes = Brachiosaurus, Saltasaurus, jejich poslední společný předek a všichni potomci tohoto předka.) Skutečně tak jde o jednoho ze dvou tendagurských zástupců své skupiny; tím druhým ale není diplodokid Tornieria, nýbrž brachiosaurid Giraffatitan. I to má ale zajímavé paleoekologické implikace. Whitlock srovnal Tendaguru s jinými svrchnojurskými souvrstvími, z nichž je známo vícero sauropodů (se severoamerickým Morrisonem, portugalskými Lourinhã a Alcobaça, a argentinským Cañadón Calcáreo), a v souladu s paleobotanickými důkazy dospěl k závěru, že mu dominovaly spíše jehličnany, spásané právě vysokými makronariany. Americký Morrison tak po přehodnocení australodoka zůstává jediným souvrstvím s vícero diplodokidy, spásajícími naopak nízkou vegetaci.
    Wings et al. (2011) zase hlásí nové objevy ze středně-/svrchno- jurského souvrství Shishugou, spadajícího pod širší geologický celek Junggar Basin. Byly zde nalezeny jednak krční obratle sauropodního mládětě a dospělce a kosti sauropodích předních končetin. Obratle by mohly patřit mamenchisaurovi, sauropodovi známému svým extrémně dlouhým krkem a jako jeden z prvních náběhů ke skutečnému gigantizmu v sauropodí evoluci. Není však možné tuto možnost potvrdit a Wings s kolektivem se zdržují jakéhokoli bližšího určení, než že majitel těchto pozůstatků byl zřejmě blíže příbuzný mamenchisaurovi a omeisaurovi než euhelopovi a jiným eusauropodům. Pažní kost, loketní kost a dráp z palce, tedy elementy známé z přední končetiny, není možné blíže zařadit, ale nevykazují žádnou výraznou odlišnost oproti mamenchisaurovi. Autoři uvádějí hned tři důvody, proč jsou jejich nálezy významné: jsou jimi jejich obří rozměry (mající význam pro již zmíněné téma evoluce gigantizmu); fakt, že vůbec poprvé máme před sebou pozůstatky mláděte mamenchisaura nebo jeho příbuzného, a skutečnost, že jde o jasný důkaz přítomnosti bazálních eusauropodů v Junggar Basin.

V blogosféře:


Agnolin FL, Novas FE 2011 A carpometacarpus from the Upper Cretaceous of Patagonia sheds light on the ornithurine bird radiation. Paläont Z doi:10.1007/s12542-011-0112-2

We report the discovery of an isolated avian carpometacarpus from the Upper Cretaceous Allen Formation (Campanian-Maastrichtian), Salitral Moreno, Río Negro Province, Argentina. This specimen is referred to cf. Neornithes because it presents a distinct but shallow infratrochlear fossa, a shortened ventral rim of the carpal trochlea that does not contact the base of the extensor process, and an extensor process conspicuously surpassing cranially the articular facet for digit I. The isolated nature of the specimen precludes its inclusion within the main neornithine lineages. Although it may represent part of the crown clade Neornithes, the limited data available do not confidently support placement within any particular lineage. The carpometacarpus constitutes one of the few records of Mesozoic Neornithine-like birds for South America.


    Aim: To evaluate the Gunnerus Ridge land-bridge hypothesis, which postulates a Late Cretaceous causeway between eastern Antarctica and southern Madagascar allowing the passage of terrestrial vertebrates.
    Location: Eastern Antarctica, southern Indian Ocean, Madagascar.
    Methods: The review involves palaeogeographical modelling, which draws upon geological and geophysical data, bathymetric charts, and plate tectonic reconstructions, and the evaluation of stratigraphically calibrated phylogenetic analyses to document ghost lineages of select taxa.
    Results: The available geological and geophysical evidence indicates that eastern Antarctica’s Gunnerus Ridge and southern Madagascar were separated for the entire Late Cretaceous by a vast marine expanse. In the mid–Late Cretaceous, the gap was probably punctuated by land on two intervening physiographical highs, the northern Madagascar Plateau and Conrad Rise, the latter of which, although probably large, was still separated from Antarctica’s Riiser-Larsen Peninsula by c. 1600 km. Recent, stratigraphically calibrated phylogenies including large, terrestrial end-Cretaceous vertebrate taxa of Madagascar and the Indian subcontinent reveal long ghost lineages that extended into the Early Cretaceous.
    Main conclusions: The view that Antarctica and Madagascar were connected by a long causeway between the Gunnerus Ridge and southern Madagascar in the Late Cretaceous, and that terrestrial vertebrates were able to colonize new frontiers using this physiographical feature, is almost certainly incorrect, as was previously demonstrated for the purported causeway between Antarctica and the Indian subcontinent across the Kerguelen Plateau. Connection across mainland Africa to account for the close relationships of several fossil and extant vertebrate taxa of Indo-Madagascar and South America is another option, although this too lacks credibility. We conclude that (1) throughout the Late Cretaceous there was no intervening, continuous causeway through Antarctica and associated land bridges between South America to the west and Indo-Madagascar to the east; and (2) mid- to large-sized, obligate terrestrial forms (e.g. abelisauroid theropod and titanosaurian sauropod dinosaurs and notosuchian crocodyliforms) gained broad distribution across Gondwanan land masses prior to fragmentation and were isolated on Indo-Madagascar before the end of the Early Cretaceous.

Barrett PM, Benson RBJ, Rich TH, Vickers-Rich P 2011 First spinosaurid dinosaur from Australia and the cosmopolitanism of Cretaceous dinosaur faunas. Biol Lett doi:10.1098/rsbl.2011.0466

A cervical vertebra from the Early Cretaceous of Victoria represents the first Australian spinosaurid theropod dinosaur. This discovery significantly extends the geographical range of spinosaurids, suggesting that the clade obtained a near-global distribution before the onset of Pangaean fragmentation. The combined presence of spinosaurid, neovenatorid, tyrannosauroid and dromaeosaurid theropods in the Australian Cretaceous undermines previous suggestions that the dinosaur fauna of this region was either largely endemic or predominantly ‘Gondwanan’ in composition. Many lineages are well-represented in both Laurasia and Gondwana, and these observations suggest that Early-‘middle’ Cretaceous theropod clades possessed more cosmopolitan distributions than assumed previously, and that caution is necessary when attempting to establish palaeobiogeographic patterns on the basis of a patchily distributed fossil record.


We report an isolated frontal of a large-bodied theropod from the Cenomanian ‘Kem Kem beds’ of Morocco with an unusual morphology that we refer to a new carcharodontosaurid distinct from the sympatric Carcharodontosaurus. The specimen shows an unique combination of plesiomorphic and potentially autapomorphic features: very thick and broad bone with a complex saddle-shaped dorsal surface, and a narrow vertical lamina between the prefrontal and lacrimal facets. This study supports the hypothesis that a fourth large theropod was present in the Cenomanian of Morocco together with Carcharodontosaurus, Deltadromeus and Spinosaurus.

Genise JF, Sarzetti LC 2011 Fossil cocoons associated with a dinosaur egg from Patagonia, Argentina. Palaeontology doi:10.1111/j.1475-4983.2011.01064.x

Eight fossil (Cretaceous) insect cocoons were discovered within the infillings of a broken dinosaur egg of a clutch from a Patagonian locality. Cocoons are considered to be in situ based on detailed preservation of thin, delicate walls with surface texture, infillings that are similar to the surrounding rock matrix and the clustered distribution of cocoons in only one egg out of the clutch of five eggs. According to the shape, size, and thin wall with surface texture, the cocoons are interpreted as having been produced by wasps. The wasps may have been attracted to the egg because of the presence of scavenging insects feeding on the decaying organic matter, or they may have been attracted to spiders feeding on the scavenging insects. In either scenario, after attacking the insects or spiders inside the sand infillings of the egg, the wasp larvae produced the cocoons described herein. The presence of wasps, which are at the top of the scavenging food webs, suggests that a complex community of invertebrates would have developed around rotten dinosaur eggs.

Jiang X-J, Liu Y-Q, Ji S-A, Zhang X-L, Xu L, Jia S-H, Lü J-C, Yuan C-X, Li M 2011 Dinosaur-bearing strata and K/T boundary in the Luanchuan-Tantou Basin of western Henan Province, China. Sci China: Earth Sci doi:10.1007/s11430-011-4186-1

The sequence stratigraphy and geochronology of the terrestrial dinosaur-bearing strata, i.e., the Qiupa Formation, were poorly studied in the Luanchuan-Tantou Basin in western Henan, China. This study shows that these strata represent a complete succession from the Late Cretaceous to the early Paleogene, including the K/T boundary, in this area. Here we report a detailed study of the K/T boundary, especially its stratigraphic sequence, sedimentary characteristics, integrity, continuity, and geological implications.

Maidment SCR, Barrett PM 2011 A new specimen of Chasmosaurus belli (Ornithischia: Ceratopsidae), a revision of the genus, and the utility of postcrania in the taxonomy and systematics of ceratopsid dinosaurs. Zootaxa 2963: 1–47

A previously undescribed chasmosaurine specimen excavated in 1919–1920 by William Cutler from the Dinosaur Park Formation of Alberta, Canada is referable to Chasmosaurus belli. The specimen comprises an almost complete skull in which, uniquely among Chasmosaurus, the cranial elements are disarticulated, allowing detailed examination of their morphology for the first time. The complete braincase is present and allows comparison with the braincase of other ceratopsians. The specimen also preserves an uncrushed and undistorted postcranium, including cervical, dorsal and sacral vertebrae and limb elements. The vertebral column of Chasmosaurus has never previously been described in detail, and NHMUK R4948 affords the opportunity to examine it because of the unparalleled state of vertebral preservation. A proliferation of new chasmosaurine genera has recently been described; many of them differ from each other only in details of frill and epiparietal morphology. Several of these are based on specimens previously referred to Chasmosaurus. As a result, the characters that distinguish Chasmosaurus from other Campanian chasmosaurines are unclear. However, the genus Chasmosaurus and species within the genus are diagnosable and valid based on unique combinations of characters and frill morphology. Detailed examination of the postcranial morphology of a variety of centrosaurines and chasmosaurines has highlighted previously undescribed synapomorphies for the two major ceratopsid clades, concentrated in the pectoral girdle and forelimb. Inconsistencies in the vertebral formula of specimens referred to Chasmosaurus belli suggests that the postcrania of ceratopsids may vary between species and genera far more than previously thought, and that postcranial characters should be incorporated into phylogenetic and taxonomic studies.

Martins RMS, Beckmann F, Castanhinha R, Mateus O, Pranzas PK 2011 Dinosaur and crocodile fossils from the Mesozoic of Portugal: Neutron tomography and synchrotron-radiation based micro-computed tomography. MRS Proceedings 1319: mrsf10-1319-ww02-03 doi:10.1557/opl.2011.794

Portugal is ranked within the 10 countries with the most dinosaur taxa and the Lourinhã Formation is known by the Late Jurassic findings of dinosaurs and other fossils. In many cases, studies of the external morphological characteristics of the fossils are not sufficient to extract all the information for a paleontological study and, thus, observations of internal structures, using non-destructive techniques, are required. The fossils studied in the present work belong to the Museum of Lourinhã. The access to the Geesthacht Neutron Facility in Germany allowed us to characterize a jaw of the dinosaur Baryonyx walkeri specimen and the jaw of a crocodile (possibly a Tomistomidae) by Neutron Tomography. The study allowed us to detect the presence of teeth inside the jaws and it provides valuable information about the development of its dental characteristics. Synchrotron radiation based micro-computed tomography studies on tiny samples have been performed at the beamline HARWI II operated by the Helmholtz-Zentrum Geesthacht at the storage ring DORIS III at the Deutsches Elektronen–Synchrotron DESY in Hamburg, Germany. The first data recorded for eggshells collected in the Lourinhã Formation is shown. It allowed us to visualize the morphology of the pores and their connectivity in the eggshells, providing information that is either exceedingly difficult or impossible to obtain by traditional methods based on section cutting.

Seymour RS, Smith AL, White CR, Henderson DM, Schwarz-Wings D 2011 Blood flow to long bones indicates activity metabolism in mammals, reptiles and dinosaurs. Proc R Soc B doi:10.1098/rspb.2011.0968 [Electronic Supplementary Material]

The cross-sectional area of a nutrient foramen of a long bone is related to blood flow requirements of the internal bone cells that are essential for dynamic bone remodelling. Foramen area increases with body size in parallel among living mammals and non-varanid reptiles, but is significantly larger in mammals. An index of blood flow rate through the foramina is about 10 times higher in mammals than in reptiles, and even higher if differences in blood pressure are considered. The scaling of foramen size correlates well with maximum whole-body metabolic rate during exercise in mammals and reptiles, but less well with resting metabolic rate. This relates to the role of blood flow associated with bone remodelling during and following activity. Mammals and varanid lizards have much higher aerobic metabolic rates and exercise-induced bone remodelling than non-varanid reptiles. Foramen areas of 10 species of dinosaur from five taxonomic groups are generally larger than from mammals, indicating a routinely highly active and aerobic lifestyle. The simple measurement holds possibilities offers the possibility of assessing other groups of extinct and living vertebrates in relation to body size, behaviour and habitat.

Thompson RS, Parish JC, Maidment SCR, Barrett PM 2011 Phylogeny of the ankylosaurian dinosaurs (Ornithischia: Thyreophora). J Syst Palaeont doi:10.1080/14772019.2011.569091

Ankylosauria is a diverse clade of quadrupedal ornithischian dinosaurs whose remains are known from Middle Jurassic to latest Cretaceous sediments worldwide. Despite a long history of research, ankylosaur interrelationships remain poorly resolved and existing cladistic analyses suffer from limited character and taxon sampling. Here, we present the most comprehensive phylogenetic analysis of the group attempted to date. The traditional ankylosaurid-nodosaurid dichotomy is maintained. Ankylosauridae forms a well-resolved clade, which includes Zhongyuansaurus, the first ankylosaurid known to lack a tail club. Nodosauridae includes a number of taxa that were resolved either as 'polacanthids' or basal ankylosaurids in previous analyses. The use of a broader character sample allows analysis of the interrelationships of all valid ankylosaur species; this has revealed several previously unrecognized relationships. Stegosauria is recovered as the sister taxon to Ankylosauria, while Scelidosaurus is found to be a basal thyreophoran. Dedicated methods for coding continuous characters could be used in future to improve the resolution of ankylosaur phylogeny, particularly in order to explore the relationships within the poorly resolved nodosaurid clade.

Ullmann PV, Varricchio DJ, Knell MJ 2011 Taphonomy and taxonomy of a vertebrate microsite in the mid-Cretaceous (Albian–Cenomanian) Blackleaf Formation, southwest Montana. Hist Biol doi:10.1080/08912963.2011.602405

The vertebrate fauna of the Cretaceous Blackleaf Formation of southwest Montana remains largely undocumented. A microsite (BL1) discovered in the Flood Member in the Lima Peaks area, Montana, consists of a green siltstone and yields taxa previously unreported from the formation, including several dinosaurs: a hypsilophodont, dromaeosaurid, tyrannosauroid, hadrosaurid and an ankylosaurian. Non-dinosaurian taxa include goniopholidid and Bernissartia crocodilians; Glyptops, cf. chelydrid and other turtles and at least two neopterygiian fish. This diversity corresponds well with the fluvial-deltaic-estuarine environment interpreted for the uppermost unit of the Flood Member. Taphonomic data and sedimentologic relationships suggest that this assemblage represents a floodplain depression accumulation. Comparisons with contemporaneous faunas from around the Western Interior of the USA suggest a remarkably consistent faunal makeup, at least at the family level, existed across western North America in the mid-Cretaceous.

Whitlock JA 2011 Re-evaluation of Australodocus bohetii, a putative diplodocoid sauropod from the Tendaguru Formation of Tanzania, with comment on Late Jurassic sauropod faunal diversity and palaeoecology. Palaeogeogr Palaeoclimatol Palaeoecol doi:10.1016/j.palaeo.2011.07.001

The Late Jurassic sauropod Australodocus bohetii was originally assigned to Diplodocidae, primarily on the basis of bifurcate neural spines. The holotype and paratype materials of A. bohetii are re-examined and found to have closer affinities with Brachiosaurus and relatives than with any diplodocoid. The presence of a second titanosauriform sauropod in the Tanzanian fauna is important for understanding the palaeoecology of the region. Comparisons between Tendaguru and three other contemporaneous sauropod faunas (Morrison Formation, USA; Lourinhã and Alcobaça formations, Portugal; Cañadón Calcáreo, Argentina) are also made. The revised Tendaguru fauna, with its high diversity of high-browsing Macronarians, now more closely matches the conifer-forest dominated landscape inferred from palaeobotanical evidence. The Morrison Formation, dominated by low-browse, is once again the only formation containing multiple diplodocids.

Wings O, Schwarz-Wings D, Fowler DW 2011 New sauropod material from the Late Jurassic part of the Shishugou Formation (Junggar Basin, Xinjiang, NW China). N Jahrb Geol Paläont Abh doi:10.1127/0077-7749/2011/0183

In April 2006, three new dinosaur localities were discovered in the upper part of the Middle to Late Jurassic Shishugou Formation within "Dinosaur Valley", a classic Junggar Basin locality for Jurassic vertebrates. Recovered bones comprise cervical vertebrae of an adult and a juvenile sauropod and several sauropod forelimb elements. The vertebrae show several affinities to Mamenchisaurus, but a generic assignment cannot be undertaken considering the fragmentary nature of the material and the uncertain status of taxa assigned to the genus Mamenchisaurus. Comparisons make it likely that they are more closely related to Mamenchisaurus and Omeisaurus than to other eusauropods and Euhelopus. All vertebrae expose an accessory lamina at the vertebral centrum, which might also be present but remained undescribed in species of Mamenchisaurus. Indications in the forelimb elements, such as humerus, ulna, and pollex claw, do not allow a determination of the taxa, although there are no distinct differences to Mamenchisaurus. The remains are important because of their extreme size, including potentially the first recognized juvenile remains of a Mamenchisaurus relative, and demonstrate further evidence for the occurrence of non-neosauropod eusauropods in the Junggar Basin.

Zanno LE, Makovicky PJ 2011 On the earliest record of Cretaceous tyrannosauroids in western North America: implications for an Early Cretaceous Laurasian interchange event. Hist Biol doi:10.1080/08912963.2010.543952

The sudden appearance of Asian dinosaur clades within Lower Cretaceous strata of western North America has long been recognised as a biotic dispersion event related to initial establishment of a Beringian land bridge. To date, uncertainty exists regarding the timing of the Early Cretaceous Laurasian interchange event (EKLInE) and the pattern of associated biotic dispersal. Here, we report a tyrannosauroid premaxillary tooth (FMNH PR 2750) from the Cloverly Formation, Wyoming, USA, that pushes back the earliest Cretaceous record of the clade in North America. Although fragmentary, the tooth is consistent with mounting evidence for a pre-108 Ma initiation of EKLInE and earliest Albian emplacement of Beringia. Previous authors have considered the Aptian/Albian of western North America a depauperate dinosaur fauna, characterised by regional extinction and diversity decline. Documentation of Albian tyrannosauroids in the region indicates a more dynamic ecosystem than previously appreciated and marks an early start to faunal mixing between immigrant and endemic dinosaur clades. Finally, we find that the enamel microstructure of FMNH PR 2750 conforms to the morphotype of tyrannosaurids, yet exhibits poor columnar differentiation. This morphology bolsters prior interpretations on the phylogenetic utility of enamel microstructure and suggests a trend of increasing enamel complexity within Tyrannosauroidea.

Zelenkov NV, Averianov AO 2011 Synsacrum of a primitive bird from the Upper Cretaceous of Uzbekistan. Paleont J 45(3): 314–9

A partial synsacrum of a primitive bird from the Zenge Kurgan 3 locality in the Kyzyl Kum Desert (Uzbekistan) is described. The vertebrate fauna from this locality is similar to that of the Bissekty Formation of the Dzharakuduk locality (Central Kyzyl Kum, Uzbekistan); however, this synsacrum differs considerably from all other synsacra from Dzharakuduk. The taxonomic position of this bird remains uncertain; it is most similar to some Enantiornithes, although it could have belonged to a primitive ornithuromorph bird. The functional significance of structural differences in the synsacrum of ornithurine and enantiornithine birds is discussed.

Zdroje: