pan-Aves


Zleva doprava: ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus), zdroj: flickr.com (JMJ32); Gigantoraptor a Alectrosaurus, autor Luis V. Rey
Zobrazují se příspěvky se štítkemAnchiornis. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAnchiornis. Zobrazit všechny příspěvky

Zrychlená morfologická evoluce podporuje výjimečnost ptáků a ptačí linie v rámci teropodů

    Brusatte a spol. analyzují rychlost morfologické evoluce na přechodu od neptačích dinosaurů k ptákům. Autoři se tak snaží otestovat hypotézu G. G. Simpsona, podle které je vznik nového tělního plánu doprovázen "vlnami" zrychlené morfologické evoluce.

Slepice (Gallus gallus f. domestica), konfuciusornitid Zhongornis (považovaný ovšem i za "přechodný článek" mezi dlouho- a krátkoocasými ptáky nebo dokonce skanzoriopterygidního oviraptorosaura – viz níže) a bazální eudromeosaur Bambiraptor. Tři zástupci extrémně úspěšného kladu Paraves, který se zdá v teropodní evoluci zaujímat zvláštní místo a blízko jehož báze došlo k převratným změnám v dinosauřím tělním plánu a tempu morfologické evoluce. (Zdroj: Ksepka 2014: Figure 1, kredit: Jason Brougham)

1. Fylogenetická analýza – matice a metodologie

    Základ jejich studie tvoří značně rozšířená verze datové matice TWG (Theropod Working Group). Ta je dlouhodobým – nyní již zhruba 20-letým – projektem skupiny výzkumníků soustředěné okolo American Museum of Natural History. Během těchto dvaceti let se matice postupně rozrůstala, až donedávna se ale stále potácela okolo 350 znaků. S prvním velkým rozšířením přišli Turner et al. (2012), kteří TWG zkombinovali s ptačí datovou maticí Clarke et al. (2006) a dostali se tak na celkových 474 znaků. (Viz ale recenzi této studie od Mickey Mortimerové, podle které se spojení obou matic autorům úplně nepovedlo a mnohá chybějící data ve výsledné supermatici chyběla zcela zbytečně.) Brusatte a spol. ale zacházejí ještě daleko dále: nejenže rozšířili matici na celkových 853 znaků, se kterými už konkuruje Megamatrici Andrey Cau'a, ale také významně zvýšili její taxon sampling. Ke vzorku Turnera a spol. Brusatte et al. (2014) přidávají hned 41 nových taxonů a jejich celkový počet tak zvyšují na 152. Zde dokonce Brusatte a spol. Megamatrici výrazně překonávají – ta ve své poslední publikované verzi (Lee et al. 2014) zahrnovala "jen" 120 taxonů z celého kladu Theropoda, zatímco nová studie se omezuje na celurosaury. S výjimkou dvou loni popsaných paravianů – eosinopteryga a aurornise (Godefroit et al. 2013a,b) – se na tomto přírůstku podílejí čistě bazální zástupci celurosaurů, jako jsou tyrannosauroidi nebo ornitomimosauři. Zatímco předchozí verze TWG matice se zaměřovaly na příbuzenství v rámci paravianů (tj. mezi dromeosauridy, troodontidy a avialami), Brusatte a spol. pokrývají celurosaury daleko uniformněji. Zatímco kódování paravianů nebylo změněno téměř vůbec a kódování non-paravianních maniraptorů jen málo, na kódování bazálních celurosaurů si autoři dali záležet – důkladně jej překontrolovali a v případě potřeby změnili. Konečně 5 taxonů žijících ptáků bylo kódováno "konzervativně", což znamená, že všechny znaky, kde jsou přesné homologie s bazálními celurosaury nejisté (jako je tomu např. u kůstek v ptačím zápěstí), byly kódovány jako neznámé.
    Brusatte a spol. pro svou analýzu používají metodu maximální parsimonie, která podle očekávání odkryla velké množství optimálních (nejkratších) stromů. Svou analýzu znakové evoluce autoři zakládají na jediném náhodně vybraném stromu z tohoto vzorku, a její robustnost vůči fylogenetické nejistotě ověřují tím, že jí zopakují pro 9 dalších náhodně vybraných stromů. Bayesovská analýza, která poskytuje vzorek aposteriorního rozdělení (tj. tisícovky stromů, které sice nejsou optimální, ale mají k optimu blízko), by byla pro tyto účely zřejmě vhodnější. Bayes by navíc umožnil odhadnout fylogenezi a její dataci současně (a to tak, že nejistota ve fylogenezi by byla vyintegrována při odhadu datace, a nejistota v dataci vyintegrována při odhadu fylogeneze), zatímco strom vzešlý z analýzy metodou nejvyšší parsimonie je třeba datovat v odděleném kroku pomocí jedné ze specializovaných škálovacích (time-scaling) metod (viz např. Bapst 2014 nebo nedávný článek o tip-dating metodách zde na blogu). Tuto výhodu bayesovského přístupu nedávno demonstrovali Lee et al. (2014) ve studii, o které budu ještě muset napsat více.

1.1 Fylogenetické výsledky

    V hlavních rysech je kladogram Brusatteho a spol. konzervativní. Nejbazálnějším celurosaurem (a jediným zástupcem této skupiny, který stojí mimo Tyrannoraptora) je Bicentenaria (na blogu viz zde), která si zde ve srovnání s původní analýzou Novase a spol. (2012) prohodila místo s tugulusaurem. V pěkné ukázce toho, jak vzácné jsou robustní výsledky v analýzách s velkým objemem chybějících dat, označují autoři bazální pozici bisentenárie za "well-supported" (Brusatte et al. 2014: S13), přestože její jackknife* je roven 65% a rozkladový index 2 – na stromě s celkovou délkou 3360 kroků! Tugulusaurus a Zuolong spolu s tyrannosauroidy a maniraptoriformy tvoří polytomii u báze Tyrannoraptora. Nerozřešené zůstávají příbuzenské vztahy na bázi maniraptoriformů (mezi kompsognátidy, ornitolestem, maniraptory a ornitomimosaury), maniraptorů (mezi terizinosaury, alvarezsauroidy a pennaraptory) a eumaniraptorů (mezi dromeosauridy, troodontidy a avialami). Stejně jako Megamatrice a na rozdíl od analýzy Turnera a spol. (2012) nová fylogeneze podporuje velmi široký rozsah tyrannosauroidů, do kterých spadají klady Coeluridae (CoelurusTanycolagreus) i Proceratosauridae (Guanlong a příbuzní, více zde) stejně jako opeřený Dilong. Podpora pro tyrannosauroidní příslušnost dilonga a proceratosauridů už je přitom skutečně slušná; jackknife zde činí 82%. Nqwebasaurus vyšel stejně jako v Choiniere et al. (2012) na pozici nejbazálnějšího ornitomimosaura.

Striktní konsenzus 99999 nejúspornějších stromů, vzešlých z analýzy 853 znaků a 146 ingroup taxonů (z nichž Unenlagia a Neuquenraptor jsou spojeni do jediného OTU), a posteriori ořezané o 5 "wildcard" taxonů. Čísla pod větvemi udávají podporu jednotlivých uzlů ve tvaru "rozkladový index/jackknife". Uzly bez čísel mají rozkladový index rovný 1 a jackknife pod 60%. (Modifikováno z Brusatte et al. 2014: Figures S1 a S2)

*Jackknife je metoda, která pomáhá odhadnout nejistotu v situaci, kdy analýzu nelze jednoduše zopakovat nad jinými vzorky stejné velikosti. Do úspornostní fylogenetiky ji zavedl Farris jako konkurenci pro bootstrap svého nesmiřitelného rivala, Joe'a Felsensteina. Stejně jako bootstrap i jackknife patří do širší rodiny neparametrických metod založených na resamplingu. Bootstrap z datové matice tahá s opakováním, dokud nevytvoří nový, fiktivní dataset – "pseudoreplikát" – o stejném počtu znaků. Jackknife místo toho určité procento náhodně vybraných znaků vyřadí z analýzy, takže pseudoreplikát je menší než původní matice. Z obou metod je jackknife používán méně; jeho statistické vlastnosti silně závisejí na tom, jaké procento znaků je vyřazeno (Felsenstein 2004).

1.2 Oviraptorosauři a skanzoriopterygidi

    Zřejmě největší překvapení se vyskytují uvnitř kladu Pennaraptora, tvořeného oviraptorosaury a paraviany. Brusatte a spol. jako jedni z mála do své analýzy zahrnuli taxon Pedopenna, který nenajdeme dokonce ani v Megamatrici (nebo aspoň v její ořezané, publikované verzi). Původní popis (Xu & Zhang 2005) pedopennu odkryl v trichotomii s avialami a deinonychosaury a trvalo devět let, než byla tato pozice ověřena další nezávislou studií. Foth et al. (2014) letos v létě odhalili pedopennu jako zástupce kladu zahrnujícího taxony Anchiornis, Xiaotingia a Eosinopteryx, který formoval sesterskou skupinu k "Archaeopteryx node". Brusatte a spol. ji nyní odkrývají v sesterském vztahu se skanzoriopterygidem epidexipterygem na samé bázi oviraptorosaurů.
    Ačkoli skanzoriopterygidi v předchozích verzích TWG matice vycházeli jako bazální avialy (např. Xu et al. 2011; Novas et al. 2012) a jednou jako non-eumaniraptoří paraviani (Turner et al. 2012), jejich příslušnost k oviraptorosaurům není úplnou novinkou. Andrea Cau v roce 2010 na svém blogu Theropoda poukázal na to, že skanzoriopterygidi, oviraptorosauři a sapeornitidi – nejbazálnější skupina krátkoocasých ptáků – sdílejí krátkou, hlubokou lebku se zvětšenými premaxillárními zuby, a navrhl existenci skupiny "Magnoviraptorosauria", která by tyto tři taxony spojila. Test v Megamatrici ale tuto hypotézu přesvědčivě zamítl ve prospěch konvenční fylogeneze. Xu et al. (2010; na blogu viz zde) navrhli podobnou hypotézu, ve které klad (Oviraptorosauria + Scansoriopterygidae) tvořil sesterskou skupinu ke kladu složenému z jeholornise a krátkoocasých ptáků; nepodpořili ji ale numerickou analýzou. Stejným nedostatkem trpí i letošní krajně pochybná analýza O'Connorové a Sullivana (2014), která v plném rozsahuje obnovuje hypotézu Magnoviraptorosauria, s tou výjimkou, že místo sapeornitidů v hypotetickém kladu figuruje Zhongornis – autoři nedokázali donutit matici Xu'a a spol. (2011), aby jim očekávaný výsledek odkryla. Agnolín & Novas (2013) se svou upravenou verzí TWG matice sesterský vztah mezi oviraptorosaury a skanzoriopterygidy skutečně odhalili, ale oviraptorosauři – stejně jako nyní u Brusatteho a spol. – zůstali ve své klasické pozici mimo Avialae. Brusatte et al. (2014) podotýkají, že skanzoriopterygidy přetahují do oviraptorosaurů hlavně znaky související s jejich krátkou a hlubokou lebkou (stejně jako v předchozích studiích) a že je tato pozice mimořádně slabá: jackknife klesl pod 50% a stačí jediný krok navíc, aby výsledný klad zkolaboval.

1.3 Báze Paraves

    Zajímavé výsledky se vyskytují i uvnitř eumaniraptorů. V posledních několika letech bylo z Číny popsáno několik drobných maniraptorů, kteří začali stírat hranici mezi deinonychosaury a ptáky: Anchiornis (Xu et al. 2008; viz článek na minulé verzi blogu), Xiaotingia (Xu et al. 2011; na blogu viz zde), Eosinopteryx (Godefroit et al. 2013a) a Aurornis (Godefroit et al. 2013b). Zatímco první dva z těchto taxonů se ještě povedlo zakomponovat do tradiční fylogeneze s jasně oddělenými dromeosauridy, troodontidy a avialami (Hu et al. 2009; Lee & Worthy 2011 – viz zde; Senter et al. 2012; Turner et al. 2012; Spencer & Wilberg 2013), s popisem eosinopteryga a aurornise se zdálo, že se paravianní fylogeneze změnila v dlouhý hřebínek, táhnoucí se od "tradičních" deinonychosaurů (kteří jsou sami parafyletičtí, neboť troodontidi mají k ptákům blíž než dromeosauridi) k bazálním avialám typu archeopteryga nebo jeholornise (Godefroit et al. 2013b; Foth et al. 2014; Lee et al. 2014; viz i Agnolín & Novas 2013). Brusatte a spol. nyní prezentují teprve čtvrtou (AFAIK) studii, která zahrnuje celou čtyřku problematických čtyřkřídlých opeřenců (Anchiornis, Aurornis, Eosinopteryx, Xiaotingia), a její výsledky jsou až neuvěřitelně nudné. Všechny tyto taxony jsou navzájem svými nejbližšími příbuznými (jejich přesné vzájemné vztahy zůstaly nerozřešené) a formují klad na samé bázi troodontidů. Rovněž Archaeopteryx tentokrát odolal svému občasnému pokušení přeskočit k deinonychosaurům (Xu et al. 2011; Godefroit et al. 2013a).
    Je tedy snad stále moc brzy na to, abychom zahazovali tradiční paravianní fylogenezi? Nemyslím si. Shoda mezi největší publikovanou datovou maticí (Lee et al. 2014) a nezávislou, ale rovněž obří maticí Fotha a spol. (2014; 560 znaků) je příliš působivá, než aby ji šlo ignorovat*, a břímě důkazu tak zůstává na zastáncích tradičního uspořádání – přestože Brusatte et al. (2014) v tomto ohledu určitě podnikají krok správným směrem.

*Mickey Mortimer na DML navíc podotkla, že matice Fotha a spol. nejenže je úplnější, ale také v průměru kvalitněji kódovaná než matice Turnera a spol., jejichž kódování paravianů ponechávají Brusatte a spol. beze změny.

1.4 Ptáci

    Co se ptáků týče, poměrně pochybnou se zdá být pozice sapeornise, který má k pygostylianům dál než Jeholornis. To by znamenalo, že k drastickému zkrácení ocasní části páteře došlo v ptačí evoluci dvakrát nezávisle na sobě, či případně (a ještě nepravděpodobněji) že Jeholornis svůj dlouhý kostěný ocas vyvinul nanovo. Brusatte et al. (2014) také neodkrývají monofyletické songlingornitidy a Lithornis – normálně pokládaný za létavého paleognáta a snad i za zástupce kmenové linie tinam (Mitchell et al. 2014)* stojí mimo korunní klad ptáků (Neornithes). Tento výsledek je v celé komplikované historii, která za maticí Brusatteho a spol. stojí, novinkou – Clarke et al. (2006) odhalili litornise jako paleognáta a Turner et al. (2012) stále aspoň jako neornita (stojícího v polytomii s neognáty a tinamou, jediným zahrnutým paleognátem). Pravděpodobně jde však čistě o důsledek znakového samplingu, který je uzpůsoben spíš k rozřešení velkoškálových vztahů mezi celurosaury než k testování rozsahu Neornithes. Tomu napovídá i fakt, že klad (tinama + neognáti) neobdržel vůbec žádnou statistickou podporu.

*Příbuzenství litornise s tinamami je ale velice pochybné a oba taxony jsou dost možná spojeny výhradně pleziomorfickými znaky, které všichni ostatní paleognáti ztratili společně se schopností létat (šlo by pak o případ tzv. "přitahování krátkých větví", short-branch attraction). Na DML jsem o tom napsal zde.

1.5 Nezahrnuté a vyřazené taxony

    Autoři také komentují kritéria, na základě kterých se rozhodli některé taxony a priori vyřadit z analýzy nebo je v ní naopak ponechat. Scipionyx a "Raptorex" (ve skutečnosti nejspíš jen mládě tarbosaura – Fowler et al. 2011) byli vyřazeni, neboť jsou známi výhradně z materiálu patřícího mláďatům. Juravenator, který je na tom stejně, byl v analýze ponechán, protože jeho materiál je mimořádně kompletní a může být kódován na více znaků než kterýkoli jiný bazální celurosaur. A posteriori vyřazení juravenatora z analýzy alespoň ukázalo, že (ne)přítomnost tohoto taxonu nijak neovlivňuje topologii zbytku stromu. Řada jiných kompsognátidů (Compsognathus, Mirischia, Huaxiagnathus, Sinocalliopteryx) se do analýzy nakonec dostala taky, protože i přes všeobecné podezření na jejich nedospělost (pěkně shrnuté Mickey Mortimerovou) zatím nebyla publikována žádná histologická data, která by jejich juvenilní status definitivně potvrdila. Do analýzy se dostal i Epidendrosaurus – ač zastoupen jen nedospělým jedincem, reprezentuje unikátní, druhově chudou a málo známou skupinu celurosaurů. Množství chybějících dat ale z epidendrosaura činí "divokou kartu", která snižuje celkové rozlišení stromu, takže na finálním kladogramu tento taxon chybí. Jixiangornis, pokládaný občas za synonymum jeholornise, byl v analýze ponechán, což se ukázalo jako moudré rozhodnutí. Nejenže je tento pták podle výsledků analýzy blíže příbuzný pygostylianům (jichž je dokonce sesterskou skupinou) než jeholornisovi, ale krátce po publikaci studie Brusatteho a spol. vyšla studie, která přesvědčivě argumentuje pro jixiangornisovu validitu (Lefèvre et al. 2014). Na druhou stranu je zajímavé, že po vyřazení jixiangornise Sapeornis a Jeholornis spadnou do trichotomie s kladem Pygostylia, což je rozhodně přijatelnější než primární strom, na kterém je první taxon bazálnější než ten druhý.
    Působivé také je, že autoři vyřazují četné taxony, jejichž kódování nemohli osobně přezkoumat. Yixianosaurus se např. v nedávné době stal předmětem hned několika studií, které se neshodly na jeho fylogenetické pozici (Dececchi et al. 2012 – bazální maniraptor; Xu et al. 2013 – blíže neurčitelný deinonychosaur), Brusatte a spol. se ale nechtějí spoléhat na dříve publikované práce a taxon raději ze své analýzy vynechávají. Podobně je na tom i Xinjiangovenator, jehož pozice je rovněž extrémně nejistá a kterému se navíc zatím dostalo jen krátkého popisu (Rauhut & Xu 2005). Vynechán je překvapivě i obří opeřený tyrannosauroid Yutyrannus, který je znám z téměř kompletní kostry: ani zde totiž autoři nemohli přezkoumat materiál osobně a obrázky publikované v původním popisu nejsou dost detailní na to, aby z nich šlo kódování ověřit.
    Poněkud nešťastným se naopak jeví vynechání orkoraptora, dříve občas odkrývaného mezi kompsognátidy (např. Dal Sasso & Maganuco 2011). Brusatte a spol. to zdůvodňují tím, že Benson et al. (2009; na blogu viz zde) přesvědčivě zdokumentovali orkoraptorovu příslušnost k allosauroidnímu kladu Neovenatoridae. Problém je v tom, že allosauroidní pozice velké části neovenatoridů – té části, kterou Benson et al. (2009) nazvali Megaraptora a která zahrnuje i orkoraptora – je podle všeho založena na znacích, které v rámci Tetanurae vykazují širší výskyt a najdeme je i u tyrannosauroidů, čili celurosaurů. Novas et al. (2013) se rozhodli tuto hypotézu otestovat a zkombinovali relevantní znaky z analýzy Bensona a spol. se znaky z matice zaměřené na tyrannosauroidy. Zatímco Neovenator zůstal uvnitř allosauroidů a Chilantaisaurus se ukázal být divokou kartou přeskakující napříč celým kladem Tetanurae, skupina Megaraptora – a to včetně až dosud spolehlivě non-celurosauřího fukuiraptora – přeskočila do celurosaurů, a to konkrétně mezi bazální tyrannosauroidy, kde obsadila sesterskou pozici vůči kladu (Xiongguanlong + Tyrannosauridae). Stejný závěr podpořila i lehce upravená verze téže analýzy, obohacená o data získaná z nově objeveného nedospělého jedince megaraptora (Porfiri et al. 2014), kde mezi megaraptory vklouzl dokonce i tradiční tyrannosauroid Eotyrannus. Andrea Cau sice v Megamatrici tuto hypotézu neodhalil jako nejúspornější, rozdíl oproti optimálnímu stromku byl ale příliš malý, než aby ji šlo zamítnout. Na apriorní vyřazování megaraptorů z celurosauřích analýz je tedy možná příliš brzy.
    Hluboko v Supplemental Information konečně najdeme zasuté i některé velmi překvapivé novinky. Brusatte a spol. jako část svého projektu na rozšíření TWG matice osobně přezkoumali materiál taxonu Nedcolbertia, považovaného za jednoho z nejbazálnějších celurosaurů (Holtz & Osmólska 2004; Dal Sasso & Maganuco 2011) a dospěli k závěru, že není jasné, zda přiřazený materiál (náležející několika různým jedincům) patří ke stejnému taxonu jako holotyp. Bagaraatan je podle dosud nepublikovaných informací Petera Makovickyho chimérou složenou z materiálu tyrannosauroida a non-tyrannosauroidního celurosaura, což by vysvětlovalo, proč v předchozích analýzách vyšel jednou jako non-eumaniraptoří paravian (Rauhut & Xu 2005) a jindy jako tyrannosauroid (Carr & Williamson 2010). Pochybnostmi je konečně obklopen i nedávno popsaný a tolik medializovaný Zhuchengtyrannus. Ten by se svými 10 až 12 metry mohl společně s tyrannosaurem a tarbosaurem tvořit "velkou trojku" odvozených pozdněkřídových tyrannosauridů, podle Brusatteho a spol. ale není jisté, zda lze příslušný materiál od tarbosaura odlišit, na což ve svém článku upozornil Dan Madzia.

2. Časová kalibrace

    Jak už bylo řečeno, k provedení rozborů znakové evoluce je nejprve třeba strom zkalibrovat tak, aby byly délky větví vyjádřeny v absolutním čase (milionech let). Na stromě získaném pomocí maximální parsimonie jsou ale délky vyjádřeny v celkovém počtu změn (který je součinem trvání větve a rychlosti evoluce), a i tento počet parsimonie odhaduje zkresleně (nekoriguje ho o nepozorované znakové změny, čímž ho podhodnocuje).
    Brusatte et al. (2014) vycházejí z metody, kterou poprvé aplikovali na paleontologické stromy Ruta et al. (2006) a která předpokládá existenci morfologických hodin (Bapst 2014). Na rozdíl od bayesovských tip-dating metod popsaných v předchozím článku jde přitom o hodiny striktní, nikoli relaxované, takže rychlost morfologické evoluce je konstantní napříč celým stromem. Brusatte a spol. zde vycházejí ze stejné metodologie, kterou použili ve své nedávné studii o bahnících (Lloyd et al. 2012); poněkud ji ale upravují. Lloyd et al. (2012) využívali tři zdroje informací: počet znakových změn na každé větvi (odhadnutý pomocí rekonstrukce ancestrálních znakových stavů metodami ACCTRAN a DELTRAN), bodový odhad stáří pro každou špičku stromu (náhodně vytažený z uniformního rozdělení na příslušném časovém intervalu) a počet chybějících znaků pro každou špičku stromu. S pomocí posledního údaje dokázali zkorigovat o chybějící data větve vedoucí ke špičkám – tím, že odhadnutý počet změn vynásobili počtem známých znaků a vydělili celkovým počtem znaků –, ale ne už vnitřní větve, čili zbytek stromu. To je zjevně neuspokojivé: celý strom (včetně vnitřních větví) totiž odhadujeme jen z dat na špičkách, a obráceně by se proto i neúplnost dat měla promítat do celého stromu, a nikoli jen do jeho koncových větví.
    Aby se tomuto problému vyhnuli, Brusatte a spol. škálují strom ještě před tím, než odhadnou ancestrální stavy na jeho vnitřních uzlech. Musejí proto opustit morfologické hodiny (které závisejí na počtu znakových změn, který zase závisí na ancestrálních stavech) a přecházejí k jednodušší metodě, známé jako "equal" nebo "branch sharing" time-scaling. V prvním kroku analýzy je stáří každého kladu ztotožněno se stářím jeho nejstaršího zástupce. Tím ale vznikají větve s nulovou délkou – na každou bifurkaci dokonce připadá minimálně jedna, takže ve výsledku má nulovou délku nejméně jedna polovina všech větví na stromě. To je evidentně problematické: pokud na takové větvi došlo k jedné nebo více změnám, nulová délka implikuje nekonečně vysoké tempo evoluce. Aby se tomuto problému zamezilo, stáří kořene stromu se navýší o určitou arbitrární hodnotu a větvím s nulovou délkou se povolí sdílet sdílet dobu trvání s předcházející větví nenulové délky v takovém poměru, aby byla každá z výsledných větví stejně dlouhá. Na základě webových stránek Graeme'a Lloyda, autora této metody; slide'ů z Lloydovy přednášky; podrobné dokumentace k software'ovému balíčku paleotree od Davida Bapsta; a konečně Bapstovy prezentace z SVP 2012 jsem se pokusil nakreslit následující obrázek:

Metoda pro časové kalibrování (time-scaling) paleontologických stromů využitá ve studi Brusatteho a spol. (2014). Počáteční data se skládají z nedatované fylogeneze (1) a stratigrafického výskytu příslušných taxonů (2). Přesné stáří každého taxonu je náhodně vybráno z časových intervalů v bodě (2). V prvním kroku analýzy (3) jsou stáří zkombinována s topologií za zjednodušujícího předpokladu, že každý klad je právě tak starý, jako jeho nejstarší zástupce. Výsledkem jsou četné větve s nulovou délkou, které na obrázku vedou ke špičkám B, D, G a kladům (A+B+C) a (F+G). Ty jsou v následujícím kroku (4) odstraněny tím, že se kořen stromu posune o určitý časový interval (vyznačený šedě) do minulosti a větve s nulovou délkou se o čas rovnoměrně podělí s větvemi nenulové délky pod sebou (vyznačeno červeně a modře). Překresleno podle Lloyda (slide 15) a Bapsta (slides 43 a 45). (Zdroj: vlastní ilustrace)

    Na takto kalibrovaném stromě Brusatte a spol. odhadli ancestrální stavy metodou maximální věrohodnosti a spočetli počet znakových změn na každé větvi, přičemž brali v úvahu jen ty znaky, jejichž stav byl známý na obou koncích dané větve. Stejně jako Lloyd et al. (2012) pak použili počet známých znaků ke korekci odhadnutého počtu změn; tentokrát se ale tato korekce vztahuje na všechny větve včetně vnitřních. V této fázi tedy pro každou větev známe celkový počet změn $l$ a trvání v čase $t$, a můžeme proto spočítat rychlost $r$, se kterou se daná větev vyvíjela, jako $r = lt^{-1}$.

3. Analýzy tempa evoluce

    V dalším kroku autoři přistoupili k dvěma testům. První z nich měl odhalit, zda se určité větve vyvíjejí signifikantně rychleji či naopak pomaleji než zbytek stromu. Jak ukazují Lloyd et al. (2012), v této situaci chceme srovnat nulovou hypotézu, podle které je tempo evoluce na všech $k$ větvích stejné ($\lambda_1 = \lambda_2 = \dots = \lambda_k$), s alternativní hypotézou, podle které je tempo evoluce stejné pro všechny větve kromě $i$-té ($\lambda_i \neq \lambda_1 = \lambda_2 = \dots = \lambda_{i-1} = \lambda_{i+1} = \dots = \lambda_k$). Klíčovou statistikou je pak
\begin{equation}
D = - 2 \ln \left( \frac{L_1}{L_2} \right),
\end{equation}
kde $L_1$ je nejvyšší hodnota, které věrohodnostní funkce nabývá, pokud platí nulová hypotéza, a $L_2$ je absolutní maximum věrohodnostní funkce. V tomto konkrétním případě je tedy $L_1$ věrohodnost nejlepšího odhadu pro jediné tempo evoluce, které je podle nulové hypotézy společné všem větvím na stromě (získaného z dat na všech větvích), zatímco $L_2$ je věrohodnost nejlepšího odhadu pro tempo evoluce na $i$-té větvi (odhadnuté pouze z této větve samotné) a pro tempo evoluce společné pro všechny ostatní větve (odhadnuté z dat na všech větvích kromě $i$-té), ať už jsou tato dvě tempa stejná nebo ne.
    Druhý test se ptá, zda se ve srovnání se zbytkem stromu vyvíjí signifikantně rychleji či pomaleji určitý klad. Rychlost evoluce kladu $C$ se přitom spočte jako součet změn na všech větvích uvnitř tohoto kladu podělený celkovou dobou trvání těchto větví:
\begin{equation}
r_C = \frac{\sum\nolimits_i l_i}{\sum\nolimits_i t_i} \forall i \in C
\end{equation}
    Opět se využije test věrohodnostního poměru z rovnice (1). Čitatel ($L_1$) zůstává stejný, zatímco jmenovatel ($L_2$) se nyní rovná věrohodnosti nejlepšího odhadu pro tempo evoluce společné pro všechny větve uvnitř kladu $C$ a pro tempo evoluce společné všem větvím mimo klad $C$, ať už jsou tato dvě tempa stejná nebo ne.
    Všech 6 kenozoických taxonů přítomných v původním datasetu (žijící ptáci a Lithornis) bylo z datasetu vyřazeno, protože reprezentují pouze malý zlomek celkové diverzity post-mezozoických celurosaurů. Autoři také analýzy prováděli opakovaně na mnoha replikátech, aby se ujistili, že drobné změny v hodnotách klíčových údajů nemají vliv na hlavní výsledky. Jak bylo uvedeno výše, přesné stáří autoři tahali náhodně z uniformního rozdělení nad stratigrafickým rozsahem každého taxonu (který je jen vzácně znám s větší přesností než jako jeden celý stupeň, tj. interval o šířce několika milionů let). Jelikož doba trvání větve ovlivňuje jak věrohodnostní odhad ancestrálních stavů (a potažmo tedy i množství znakových změn $l$), tak i výpočet tempa evoluce v pozdější fázi analýzy, autoři tahání opakovali, dokud nezískali 100 různých replikátů. Nad každým z nich pak provedli dva výše popsané věrohodnostní testy. Počet replikátů byl omezený velikostí datasetu a náročností celého postupu: Lloyd et al. (2012) jich např. použili 1000.
    Brusatte a spol. dále použili celou řadu testů, aby překontrolovali validitu svých závěrů. První z nich už byl zmíněný výše: celá analýza byla zopakována na 9 dalších náhodně vybraných nejúspornějších stromech, z nichž pro každý bylo použito 25 replikátů a nad každým replikátem byly provedeny oba výše uvedené testy.
    Druhý test se zaměřoval na nejistotu ohledně doby trvání větví: autoři pomocí balíčku paleotree (Bapst 2012) překalibrovali strom metodou minimální délky (minimum branch length). Ta větve s nulovou délkou odstraňuje prostým přičtením určité arbitrárně zvolené hodnoty, přičemž čas přidaný k pozdějším větvím je odečten z větví předcházejících (viz opět zde). Brusatte et al. (2014) stanovili minimální povolenou délku větve na 1 milion let a kalibrovali tímto způsobem stejný nejúspornější strom, který byl použit pro primární analýzu, se 100 replikáty lišícími se v přesné dataci špiček.
    Třetí analýza nastavila všem větvím stejnou ("jednotkovou") délku, čímž se rychlost evoluce stala přímo úměrnou počtu znakových změn a zcela nezávislou na čase. I zde byl použit stromek z primární analýzy se 100 datačními replikáty.
    Ve čtvrtém rozboru byly ze stromu náhodně odstraňovány taxony tak, aby byla každá z 9 hlavních linií (Tyrannosauroidea, Compsognathidae, Ornithomimosauria, Therizinosauria, Alvarezsauroidea, Oviraptorosauria, Dromeosauridae, Troodontidae, Avialae) zastoupena pouhými 6 špičkami. (Tento počet byl přizpůsoben velikosti nejmenšího taxonu, kterým jsou kompsognátidi.) Celkem takto bylo ořezáno 1000 různých stromů – každému z nich byla náhodně přidělena stáří špiček a jedna z deseti topologií, se kterými pracovaly předchozí testy. V tomto místě jsou překvapivě citováni Fitch & Bruschi (1987) – molekulárněfylogenetická studie o bakteriích, která zdůraznila (již tehdy dobře známý) fakt, že počet znakových změn na určité větvi koreluje s počtem uzlů, které na této větvi leží. Druhově chudé větve, které prodělaly jen málo štěpení, tak zdánlivě vykazují nízkou rychlost znakové evoluce. Prostříhané stromy mají tento efekt eliminovat.
    Konečně pátý test měl za úkol odhalit potenciální rozdíly v rychlostech evoluce mezi koncovými a vnitřními větvemi a případně eliminovat jejich vliv na analýzu. Celkový počet znakových změn by totiž mohl být podhodnocen tím, že úspornostní fylogenetické analýzy obvykle nesamplují znaky, které jsou unikátní pro jednu špičku z celého stromu (= autapomorfie). Autoři proto modifikovali oba věrohodnostní testy popsané výše: každou vnitřní větev porovnali jen se všemi ostatními vnitřními větvemi, každou koncovou větev se všemi ostatními koncovými větvemi, vnitřní větve uvnitř určitého kladu s vnitřními větvemi mimo tento klad, a koncové větve daného kladu s ostatními koncovými větvemi. Použito opět bylo 10 topologií, každá po 25 replikátech.

Konsenzus nejúspornějších stromů (většina maniraptořích kladů je pro přehlednost zkolabována) s vyznačenými rychlostmi morfologické evoluce. Výsečové grafy na jednotlivých větvích ukazují, v kolika ze 100 replikátů beroucích v úvahu nejistou dataci se dané větve vyvíjejí signifikantně odlišnou rychlostí oproti zbytku stromu. Červeně jsou vyznačeny signifikantně rychlé větve, modře signifikantně pomalé větve a bíle non-signifikantní větve. Velké výsečové grafy stejným způsobem ilustrují, zda se ve srovnání se zbytkem stromu vyvíjejí odlišně některé z devíti hlavních celurosauřích podskupin. Siluety ilustrující jednotlivé klady pocházejí z webové stránky PhyloPic, projektu Mike'a Keeseyho poskytujícího Public Domain a Creative Commons ilustrace žijících i vymřelých organizmů. (Modifikováno z Brusatte et al. 2014: Figures 1 a 2)

4. Rychlosti evoluce

    Analýza odhaluje signifikantně zvýšené rychlosti evoluce u ptáků (avial) a do menší míry i u tyrannosauroidů. V obou případech je tento výsledek robustní vůči použité topologii a metodě časové kalibrace. Trochu problematické je, že je robustní i vůči třetímu testu (s větvemi jednotkové délky), což naopak naznačuje, že by mohlo jít o artefakt nerovnoměrného znakového samplingu. (Rychlejší evoluci vidíme, protože se mění víc znaků, víc znaků se mění, protože jsme jich víc zahrnuli do analýzy.) Brusatte et al. (2014) konstatují, že právě tato příčina zřejmě stojí za zdánlivou zrychlenou evolucí tyrannosauroidů – TWG matice totiž povyrostla na 853 znaků z velké části díky tomu, že ji autoři zkombinovali s relativně velkou (více než 200 znaků) datovou maticí zaměřenou speciálně na tyrannosauroidy. V případě avial jsou Brusatte a spol. klidnější: sampling TWG matice je sice jednoznačně zkreslený ve prospěch paravianů, nedá se ale říct, že by některému ze tří hlavních paravianních kladů (Dromaeosauridae, Troodontidae, Avialae) ve srovnání s ostatními nadržoval. Je sice pravda, že stejným způsobem, jakým byla nyní do TWG vhozena tyrannosauroidní matice, do ní už dříve Turner et al. (2012) začlenili ptačí matici od Clarke et al. (2006), tehdy však šlo spíše o nápravu předchozího undersamplingu.
    O tom, že zrychlená evoluce avial je skutečný signál a zrychlená evoluce tyrannosauroidů pouhý artefakt, svědčí i některé z výše popsaných testů. Některé replikáty primární analýzy (s odlišnými délkami větví) zvýšené tempo evoluce u tyrannosauroidů neodhalily, a někdy dokonce zaznamenaly opačný výsledek (signifikantní zpomalení). Zatímco ptákům vysoké rychlosti evoluce při taxonomickém subsamplingu (redukce všech skupin na 6 špiček) sice poklesly, ale zůstaly; tyrannosauroidi přecházejí do druhého extrému a stávají se nejvýznamněji "pomalým" kladem, který dokonce neobsahuje vůbec žádné "rychlé" větve. Oddělená analýza vnitřních a koncových větví přináší rozporuplné výsledky: tyrannosauroidi vykazují signifikantně zvýšenou rychlost evoluce, dokud se díváme na vnitřní větve, ale při analýze koncových větví přestává být jejich odlišnost signifikantní. Zdá se tedy, že ptáci zaujímají v celurosauří evoluci výjimečné postavení. To potvrzuje i skutečnost, že zvýšenou rychlost evoluce vykazuje i celá linie, která spojuje ptáky s bází maniraptoriformů, zatímco žádný z "vedlejších" kladů, které se z ní odštěpují, signifikantně zrychlený není. Částečnou výjimkou je jen skupina Microraptoria, která ale chybí na striktním konsenzu nejúspornějších stromů, a pochybný klad (Anchiornis + Aurornis + Eosinopteryx + Xiaotingia).

Modely znakové evoluce: horizontální osa reprezentuje čas, vertikální osa morfologickou variabilitu. Odshora dolů: "early burst" model (zpomalující evoluce), Ornstein-Uhlenbeckův proces, "late burst" model (akcelerující evoluce). (Zdroj: anoleannals.org, kredit: Travis Ingram)

    Brusatte a spol. konstatují, že jejich studie podporuje "early burst" model, podle kterého evoluce znaků v určitém kladu probíhá nejrychleji krátce po jeho vzniku a postupně se zpomaluje s tím, jak se zaplňují ekologické niky (viz např. Slater & Pennell 2013). Uvádějí také, že zatímco jiné nedávné velkoškálové studie odkryly buď pozvolné trendy začínající dlouho před vznikem ptáků, nebo významné inovace uvnitř ptáků samotných, v jejich studii je významné zvýšení tempa evoluce lokalizováno přesně u ptačího původu (dochází k němu na větvi pod uzlem Avialae). Tímto výrokem se vracejí ke kontroverzi, která se vynořila ve velkoškálových studiích dinosauří evoluce posledních několika let: byli to skutečně ptáci (ve smyslu avial), kteří se v něčem signifikantně odlišovali od ostatních dinosaurů, nebo ke vzniku klíčových evolučních novinek došlo už dříve (či naopak později)? Shodou okolností se přitom právě letos objevila celá lavina studií, které tuto otázku adresovaly, a většina z nich je se závěry Brusatteho a spol. v rozporu.
    Puttick et al. (2014) např. explicitně zdůraznili, že "Paraves, rather than Aves alone, shifted to a different evolutionary model relative to other coelurosaurian theropods" (Puttick et al. 2014: 1503). Zatímco na větvi přímo pod Paraves došlo ke zrychlení evoluce tělesných rozměrů a relativní délky předních končetin, autoři našli "little evidence for elevated rates leading to or within Aves" (Puttick et al. 2014: 1505).* Benson et al. (2014) o několik měsíců později identifikovali na dinosauřím stromě celkem 23 míst, kde došlo mimořádným změnám tělesných rozměrů. Jejich distribuce naznačuje "early burst" během triasových počátků dinosauří radiace, po kterém rychlosti evoluce začaly klesat, a to s jedinou výjimkou, kterou opět představovala ptačí kmenová linie (a především maniraptoři). Jedině větev táhnoucí se k moderním ptákům si dokázala udržet vysoké tempo evoluce a soustavně produkovat další a další ekologické inovace po celých 170 milionů let od vzniku dinosaurů po katastrofu na přelomu K/Pg – a, jak ukázali např. Jetz et al. (2012), vlastně i po ní. Ani Benson et al. (2014) ale nezaznamenali, že by vznik ptáků samotných představoval nějakou mimořádnou událost – ke skokovým změnám tělesných rozměrů došlo buď už předtím (např. u báze kladů Maniraptora a Pennaraptora), nebo až potom (Ornithuromorpha). Konečně Lee et al. (2014) zaznamenali zvýšené rychlosti evoluce na celém dlouhém úseku ptačí kmenové linie (od vzniku Neotetanurae po vznik Paraves) a konstatovali, že "[t]he branch leading to “birds” (Avialae, Aves sensu lato) does not undergo exceptional amounts of evolution" (Lee et al. 2014: Supplementary Materials: 13).

*S velmi podobným, ale paradoxně opačným závěrem přišli o rok dříve i Benson & Choiniere (2013), podle kterých kdesi v blízkém okolí vzniku ptáků prudce vzrostla disparita zadních končetin, což vedlo k "increased diversification rates, unparalleled in magnitude at any other time in the first 155 Myr of theropod evolution". Jejich pokus lokalizovat tuto událost nějak přesněji ale odhalil, že "the most likely node for this rate shift is Pygostylia" – k zásadnímu posunu nemělo dojít těsně před vznikem ptáků, nýbrž až těsně po něm. Puttick et al. (2014) považovali tento rozdíl oproti vlastním výsledkům za důsledek odlišné metodologie, která na rozdíl od jejich programu MEDUSA (viz krátce zde) nedokázala identifikovat změny v rychlosti evoluce specifické pro konkrétní větev.

5. Morfologická odlišnost

    Brusatte a spol. naopak neodhalili žádnou morfologickou propast, která by ptáky odlišovala od ostatních teropodů. K otestování relativní odlišnosti ptáků od ostatních celurosaurů autoři zkonstruovali morfoprostor z datové matice své fylogenetické analýzy, kterou pro tyto účely považují za ideální. Dělením znaků do několika málo diskrétních stavů se sice ztrácí informace, z praktického hlediska je však takový přístup při zacházení s fragmentárními fosiliemi často užitečnější než morfometrie poskytující spojitá data. Problémem by neměla být ani nepřítomnost autapomorfií, typická pro všechny datasety šité na míru metodě maximální parsimonie. (I zde je výjimkou Megamatrice – viz komentáře Andrey Cau'a na toto téma na TetZoo.) Podle autorů by problematické bylo naopak jejich zahrnutí, které by mohlo uměle zvyšovat relativní odlišnost nedávno popsaných a/nebo lépe studovaných taxonů. Datová matice byla transformována na matici párových euklidovských vzdáleností, kterou autoři podrobili vícerozměrnému škálování metodou hlavních koordinát. To snížilo dimenzionalitu dat na 145 os, z nichž bylo pro další analýzu použito 125 těch, které dohromady zachycují 90% celkové variability.

Celurosauří morfoprostor. Analýza metodou hlavních koordinát rozprostřela celkovou variabilitu na 145 os, z nichž každá vysvětluje výše celkové variability než ta následující. Pro hlavní analýzy autoři využili 125 os, v grafech výše jsou zobrazené první 3 osy, které vysvětlují nejvíc variability (dohromady 4,25%). V prvním grafu je zanesena osa 2 (1,48% variability) vůči ose 1 (1,57%); v druhém grafu je zanesena osa 3 (1,19%) proti ose 2. Barevné značení je názorně vysvětleno výše (viz také předchozí obrázek). Ptáci (tmavě fialová) se zřetelně odlišují od ostatních celurosaurů podél osy 1, ale podél žádné jiné osy už nikoli, a celkově jsou tak v rámci celurosaurů morfologicky poměrně nevýrazní. (Modifikováno z Brusatte et al. 2014: Figure 3)

    Permutační testy neprokázaly, že by avialy v morfoprostoru zaujímaly signifikantně odlišnou pozici než ostatní celurosauři. Tento závěr byl přitom nezávislý na tom, zda bylo s ostatními podskupinami celurosaurů kontrastováno jen 22 druhohorních ptáků, nebo se k nim přidalo i 6 post-mezozoických taxonů; s výsledkem nepohnulo ani zahrnutí čtveřice (Anchiornis, Aurornis, Eosinopteryx, Xiaotingia) do avial místo troodontidů. Obecně se zdá, že jednotlivé podskupiny celurosaurů jsou od sebe v morfoprostoru statisticky nerozeznatelné. Analýza ale odhalila signifikantní rozdíly mezi oviraptorosaury a deinonychosaury, mezi oviraptorosaury a terizinosaury, a mezi tyrannosauroidy a ornitomimosaury, což znamená, že tyto dvojice taxonů jsou si navzájem nepodobnější více, než ptáci a jejich nejbližší příbuzní. Podle autorů tento fakt vysvětluje, proč mají ve fylogenetických analýzách taxony jako Anchiornis nebo Archaeopteryx (a jejich příklady bychom mohli rozšířit o xiaotingii, balaura, rahonavise, mikroraptoriany a unenlagiiny) sklon přeskakovat mezi deinonychosaury a avialami.
    Autoři dále porovnali euklidovské vzdálenosti mezi 22 ptáky a 21 dromeosauridy (celkem 462 párových vzdáleností) a stejnými 22 ptáky a 16 troodontidy (352 vzdáleností) s kontrolní skupinou, sestávající z 2534 párů celurosaurů, kde oba členové páru patřili do jiné z osmi hlavních neptačích celurosauřích podskupin (viz výše). V další analýze byly euklidovské vzdálenosti mezi 22 ptáky a 37 deinonychosaury (814 vzdáleností) porovnány s kontrolní skupinou sestávající z 2198 párů ostatních celurosaurů. Cílem bylo ukázat, zda se ptáci od svých nejbližších příbuzných v průměru odlišují víc, než se od svých nejbližších příbuzných odlišují jiné celurosauří skupiny. Rozdíly zde sice existovaly a díky značné velikosti vzorku byly statisticky významné, v praxi ale byly zanedbatelné (rozdíly středních hodnot kolísaly mezi 0,8% a 1,3%.). Navíc se ukázalo, že druhohorní ptáci nezabírají více morfoprostoru než ostatní skupiny celurosaurů, a to hned podle čtyř různých měřítek. U některých vzdálenějších kladů sice jedno nebo dvě měřítka odhalila statisticky signifikantní rozdíl oproti ptákům, nikdy ale nebyl zaznamenán významný rozdíl mezi morfoprostorem zabíraným ptáky a morfoprostorem zabíraným jejich nejbližšími příbuznými, jako jsou dromeosauridi, troodontidi a oviraptorosauři.

6. Implikace pro ptačí evoluci

    Na základě těchto zjištění Brusatte a spol. konstatují, že navzdory prudkému zvýšení rychlosti evoluce u báze avial neexistuje mezi ptáky a ostatními celurosaury prakticky žádná morfologická mezera, a druhohorního přírodovědce by zřejmě nenapadlo rozlišovat mezi zvířaty typu velociraptora a zvířaty typu archeopteryga. Obrovský evoluční úspěch ptáků zřejmě nebyl důsledkem jediné klíčové adaptace, ale pozvolné akumulace řady odlišných znaků, které dnes tak zřetelně odlišují ptáky od ostatních obratlovců. Teprve tehdy, když se nashromáždily všechny a jako díly skládačky zapadly na své místo v rámci toho, čemu dnes říkáme ptačí tělní plán, se ptákům otevřela cesta k rapidní diverzifikaci a expanzi mimo svůj doposud nevýrazně vymezený morfoprostor.
    Brusatte a spol. uzavírají svou práci konstatováním, že ačkoli se jednotlivé studie neshodnou na tom, kde přesně na fylogenetickém stromě došlo k prudkému zvýšení tempa evoluce, existuje velmi silná evidence, že k takové události v těsné blízkosti vzniku ptáků skutečně došlo. Přechod mezi dinosaury a ptáky představoval zcela unikátní fázi dinosauří evoluce, během které došlo v rychlém sledu k zásadním změnám v evoluci tělesných rozměrů, délky předních končetin a celé řady diskrétních morfologických znaků. Jde tedy o podporu jak "early burst" modelu znakové evoluce, tak i staré teorie adaptivních radiací G. G. Simpsona. Podle autorů jsou zvýšené rychlosti morfologické evoluce charakteristickým doprovodem pro vznik nového tělního plánu, a nezáleží přitom na to, zda byl tento plán získán náhle nebo – jako u ptáků – postupným skládáním celé řady klíčových inovací.

7. Ksepka (2014)

    Current Biology vedle studie Brusatteho a spol. otiskla i doprovodnou práci Daniela Ksepky, známého především svým výzkumem fosilních tučňáků (na blogu viz např. zde). Ksepka (2014) nejprve ukazuje, jak se nejnovější studie nedokážou shodnout na fylogenetických pozicích taxonů Anchiornis, Archaeopteryx, Aurornis nebo Xiaotingia, se zvláštní zmínkou balaura a rahonavise, kteří – navzdory své dosavadní zdánlivé neproblematičnosti – začali mezi ptáky a jejich nejbližšími příbuznými přeskakovat také. Autor také shrnuje výsledky Putticka a spol. (2014), Bensona a spol. (2014) a Leeho a spol. (2014), přičemž jeho interpretace je podobná té, kterou v primární studii nabízejí Brusatte s kolektivem. I když se tyto práce liší ve svém určení přesného místa, kde se evoluce tělesných rozměrů výrazně urychlila, všechny se shodují na tom, že ptáci stojí na konci dlouhodobé miniaturizace, která vyvrcholila proražením dosavadní spodní velikostní hranice 1 kilogramu, umožňujícím vznik aktivního letu. Co je nejdůležitější, tato výjimečná linie teropodů dokázala navázat na svůj druhohorní úspěch i po katastrofickém vymírání na přelomu K/Pg, a dala tak vzniknout skupině zvířat s ohromující rozmanitostí, bez které si dnešní ekosystémy nedovedeme představit: žijícím ptákům.

Zdroje:

Biochemická evoluce peří a Sinosauropteryx znovu pod útokem Lingham-Soliara

    Zatímco morfologická evoluce peří je zdokumentována poměrně dobře – Prum (1999) předpověděl její průběh z embryonálního vývoje peří moderních ptáků a Xu s kolegy (Xu & Guo 2009; Xu et al. 2010) jejich model podpořili ukázkami z fosilního záznamu –, ta biochemická je na tom o poznání hůř. V široké škále tělesných pokryvů, kterou můžeme u žijících tetrapodů pozorovat, přitom ptačí peří vyniká po stránce chemické právě tolik jako po stránce strukturální. Brush (1993, 1996) upozorňoval na to, že ptačí peří obsahuje unikátní formu keratinu, kterou nikde jinde nenajdeme, a kolem ní postavil celý nový model evoluce peří. Ten se později ukázal být do velké míry souhlasný s poznatky z evolučně-developmentální biologie (Prum 1999) a nových fosilií (Xu & Guo 2009), a tedy pravděpodobně správný.
    Nejprimitivnější (= tedy "charakterizující nejširší skupinu", nikoli "sloužící nejhůře své funkci) formou keratinu, kterou u amniot najdeme, je α-keratin. Ptákům zůstal už jen v šupinkách kryjících spodní povrch chodidla, případně v membránách kryjících vyvíjející se peří (Brush 2000); u savců je z něj ovšem úplně všechno, včetně srsti, štětin, kopyt, nehtů a drápů. Sauropsidi ("plazi") pleziomorfický α-keratin nahradili β-keratinem, jehož zvláštní podskupinou jsou ϕ-[fí]keratiny. ϕ-keratiny byly dlouho pokládány za výhradně ptačí, Sawyer et al. (2000) je ovšem nahlásili z aligátořích drápů. Pro ptáky tak nadále zůstává jedinečná pouze odvozená 10,4 kilodaltonová forma ϕ-keratinu (= její molekula má hmotnost odpovídající 10 400 atomů uhlíku C12), kterou ve velkých množstvích nacházíme právě v peří. Ostatní části ptačího těla, jako jsou drápy, zobák nebo šupinky na kotníku ("scutate scales") disponují 13,5 kilodaltonovou formou, sdílenou s krokodýly a tedy prokazatelně primitivnější. A zde se začínáme dostávat k tématu nové studie, za níž stojí Greenwold & Sawyer (2011).
    Oba autory zajímalo, v jakém bodě archosauří evoluce se objevily nové formy keratinu, především pak péřový 10,4 kd ϕ-keratin. Už před rokem provedli fylogenetickou analýzu jednotlivých keratinů (tj. vzali nukleotidové sekvence keratin-kódujících genů od krokodýla nilského a z různých částí těla kuřete a zebřičky pestré a provedli nad nimi běžnou fylogenetickou analýzu metodou nejvyšší věrohodnosti), která vyhodila následující výsledek:

Fylogeneze archosauřích keratinů, zjednodušená podle likelihoodové analýzy Greenwolda a Sawyera (2010: additional file 6). Původní detailní obrázek je dostupný zde. Vytvořeno s nástrojem PhyloPainter (© 2010 Mike Keesey | namesonnodes.org/phylopainter)

    S použitím těchto metod se o molekulární evoluci ptačích keratinů povedlo získat daleko lepší představu, než jakou mohl na začátku 90. let nabídnout Brush (1993). Nyní se ale Greenwold a Sawyer pokusili molekulární evoluci namapovat na fosilie: původní dataset z roku 2010, doplněný o sekvence keratinových genů želvy a lepidosaura, zanalyzovali bayesovsky (což některé vztahy změnilo – viz stromek dole) a využili techniku molekulárních hodin k datování jednotlivých větvení. Vyšlo jim, že ptačí a krokodýlí β-keratiny se oddělily před 216 miliony let a že péřové keratiny nevznikly dříve než 143 milionů let. To dosti překvapivě znamená, že peří takového 155 milionů let starého anchiornise (nebo i pedopenny či o něco mladšího archeopteryga, které abstrakt nezmiňuje), ač po strukturální stránce zcela moderní (disponovalo již ostnem a plochým, kompaktním prapor složeným z větví zaklíněných do sebe pomocí paprsků), ještě nemohlo být tvořeno moderními 10,4 kd ϕ-keratiny, ale nějakou ranější formou téhož proteinu. Podle Sawyerova komentáře se to shoduje s novými výzkumy, podle nichž vznik moderních péřových β-keratinů změnil biofyzikální vlastnosti peří – snad v souvislosti s aktivním letem, který se v evoluci ptáků skutečně objevil až dlouho po anchiornisovi či archeopterygovi.
    Osobně ale Greenwoldovi a Sawyerovi vůbec nevěřím. Ještě než se vrhli na datování jednotlivých podrodin ptačích ϕ-keratinů, určili i data divergencí mezi keratiny lepidosaurů, želv a krokodýlů (čili vlastně mezi těmito taxony jako takovými), které jsou krajně nevěrohodné. Nevím, na kolik se s fosilním záznamem shoduje oddělení lepidosauří a archosauří vývojové linie před 277 miliony let, ale 216 milionů let coby doba divergence mezi ptačí a krokodýlí linií archosaurů je naprosto absurdní a paleontology typu Nesbitta či Parkera by jistě velmi překvapila. Nevím, co komu udělal třeba takový 245 milionů let starý silesaurid Asilisaurus (silesauridi jsou dinosauromorfové a ptačí linie archosaurů je z drtivé části tvořena právě dinosauromorfy), ale dejme tomu, že jeho loňský popis Greenwold a Sawyer přehlédli; s jejich specializací konec konců vůbec nesouvisí. O tom, že před 216 miliony let už zástupci krokodýlí i ptačí linie archosaurů už několik desítek milionů let ovládali pozemské ekosystémy, by ovšem autory informovala i wikipedie. Pokud je divergence mezi krokodýlími a ptačími keratiny nereálně mladá, vrhá to samozřejmě i stín pochybností na oněch 143 milionů let.

Updateovaná, časově kalibrovaná fylogeneze keratinů (doplněná o želvy a lepidosaury), založená na bayesovské inferenci a molekulárních hodinách. Barevné kódy: šedá = lepidosauři, modrozelená = želvy, černá = krokodýli, červená = β-keratin z uměle kultivovaných kuřecích keratinocytů, modrá = β-keratin z šupin na ptačích nohou, žlutá = β-keratin z ptačích drápů, růžová = peří-podobný β-keratin, zelená = pravý péřový β-keratin. Všimněme si nereálně nízkého data krokodýlo-ptačí divergence a také pozměněných příbuzenských vztahů mezi jednotlivými podrodinami keratinů oproti stromku výše. (Zdroj: biol.sc.edu/faculty/sawyer)

Tabulka výsledků molekulárního datování divergencí mezi jednotlivými keratinovými podrodinami, znovu ukazující nereálně nízké hodnoty. (Zdroj: biol.sc.edu/faculty/sawyer)

    Za druhou ze studií zabývajících se peřím stojí Lingham-Soliar (2011), což by zasvěcenému mělo stačit, aby věděl, o čem bude řeč. Lingham-Soliar samozřejmě nezklamal a i nyní popírá, že by vláknité útvary na fosiliích sinosauropteryga nějak souvisely s ptačím peřím či že by dokonce šlo o tělesný pokryv – místo toho má jít o kolagenová vlákna, která za života zvířete vyztužovala pokožku a na fosiliích patrné halo okolo těla vytvářejí kvůli zvláštním rozkladovým procesům (na něž je Lingham-Soliar – bez jakéhokoli sarkazmu – expert). Díky tomu se autor stal miláčkem BANDitů, tedy popíračů dinosauří příslušnosti ptáků (sám ovšem, pokud mohu posoudit, zůstává mimo tento konkrétní spor). Jeho studie přiměly zastánce konzervativního, protopernatého výkladu ke zlepšení své argumentace, autorova hypotéza se ale stává čím dál tím neudržitelnější. Především slibně se rozbíhající výzkum melanozómů, organel, které dodávají barvu pernatému pokryvu moderních ptáků, jaksi naznačuje, že skutečně zkoumáme peří a ne kolagenová vlákna. Lingham-Soliar (2010) však i zde zareagoval s odvetou.
    Nyní se autor zaměřuje na dva další jedince sinosauropteryga (s katalogovými čísly NIGP 127587 a GMV 2124), kde bylo sporné protopeří dosud přehlíženo. Vzhledem k tomu, že studie je díky iniciativě Springeru až do 31. prosince volně dostupná, dovolím si přeskočit technické detaily (jinak bych musel předstírat, že jim rozumím) a rovnou dospět k autorově závěru, že tato vlákna nebyla oddělená, ale že šlo o součást souvislé tkáně. Autor z toho dokonce vyvozuje i bizarní tvar ocasu, který měl končit jakousi rozšířenou, špachtli podobnou a dosud u žádného dinosaura nepozorovanou strukturou. Velice zajímavé jsou autorovy experimenty s rozkládajícími se těly, které mají imitovat sinosauropterygovu tafonomii a pomoct tak lépe porozumět fosilizačnímu procesu. Mršina byla zřejmě napadena spíše hmyzem než obratlovčími predátory či saprofágy, kteří napadají spíše břicho. Podle experimentů byl rozklad poměrně mírný a víc se na něm podílely tekutiny unikající z tělesných otvorů zvířete než rozsáhlejší procesy, kterým zabránilo rychlé pohřbení těla pod vrstvou sedimentu. Typickou stočenou (odborně řečeno opistotonickou) pozici sinosauropterygova podle Lingham-Soliara způsobily nervové křeče, přičemž započítání tohoto faktu do dalších úvah může osvětlit původní orientaci vnějších měkkých tkání. Ta má být více konzistentní se souvislým hřebenem než volnými protopery. Tento hřeben mohl sloužit k plavání, což by v jezerní oblasti, jakou spodnokřídový Liaoning byl (za úžasnou kvalitu prezervace může právě eutrofizovaná, tj. kyslíku zbavená jezerní voda), mohlo být velice užitečné. Lingham-Soliar se diví, že takové vysvětlení nebylo navrženo už dřív – zřejmě se nedoslechl o loňské práci Forda a Martina (2010), kteří právě takový hřeben navrhli jako lepší interpretaci ještě kontroverznějšího "protopeří" psittakosaura.

Zdroje:

Bayes a likelihood podnikají invazi do dinosauří paleontologie a vracejí archeopterygovi status praptáka

    Rok 2011 má nakonec slušnou šanci být rokem archeopteryga. Krom čistě symbolického významu, které má 150. výročí jeho popisu, došlo k objevu jedenáctého exempláře (viz fotografii níže v článku, kterou jsem si nemohl odpustit) a Xu et al. (2011) rozpoutali fylogenetickou válku, když slavného "praptáka" odkryli jako primitivního příslušníka "raptoří" linie deinonychosaurů. Teď přichází odveta.

1. Archaeopteryx: první pták, nebo vzdálený příbuzný?

    (Jsou některé věci, které mě baví – nebo mi aspoň nevadí – opakovat. Psaní o měnících se názorech na původ ptáků patří mezi ně, ale čtenářům předchozího článku o xiaotingii [pokud nějací existují – je pořád těžké tomu uvěřit] bych doporučil následujících 6 odstavců přeskočit; nic moc nového tam není.)

    Přestože Archaeopteryx bývá označován za "praptáka" (Urvogel) a ideální mezičlánek mezi dinosaury a ptáky, v 80. letech ho zasáhla těžká krize. Johna Ostrom z něj v podstatě udělal řadového malého dinosaura, pro jehož exkluzivní spojitost s žijícími ptáky mluvily už jen dva znaky: furkula, tj. srostlé klíční kosti, a peří (Ostrom 1985). I ty už ale byly do značné míry zdiskreditované: vidličnou kost nahlásil Barsbold (1983) od oviraptoridů, kteří se ptákům mimořádně podobají i v jiných ohledech; a Thulborn (1984) ji našel i u allosaura a albertosaura, kde se to vskutku nečekalo. Začaly se objevovat názory, že chybějící peří u těch skupin, které se ptákům podobaly nejvíce (oviraptoridi, dromeosauridi, troodontidi), odráží spíš nepříznivé podmínky fosilizace než skutečný stav, a že tito drobní teropodi nejenže mají právě tolik ptačích znaků, jako Archaeopteryx, ale že by jich mohli mít i více. Paul (1984) našel 10 znaků, které najdeme u dromeosauridů i moderních ptáků, ale ne u archeopteryga; a dokonce 13 rysů, které vykazují troodontidi (v Paulově pojetí omezení na taxon Saurornithoides) a moderní ptáci, ale Archaeopteryx ani dromeosauridi ne. U oviraptoridů a ornitomimosaurů ("strutiomimidů") si autor tak jistý nebyl, ale minimálně oviraptoridi podle něj stále měli k žijícím opeřencům blíž než bavorský prapták.
    Zatímco Paul nepředstavil nic víc, než ručně nakreslený stromek se seznamem znaků pro každý uzel (aniž by otestoval, zda je jeho interpretace těchto znaků skutečně ta nejlepší), již zmiňovaný Thulborn (1984) přišel s regulérní kladistickou analýzou. Často a rád na blogu cituji jeho poněkud šílený, ale neodolatelně přitažlivý závěr, že Tyrannosaurus měl fylogeneticky blíž k moderním ptákům než Archaeopteryx. V tomhle byl jeho rozbor vůbec anomální: sice potvrdil základní Ostromovu myšlenku, že ptáci jsou hluboce usazení v rámci teropodních dinosaurů, ale dromeosauridy, kteří k ní Ostroma inspirovali, oddělil od ptáků dosti širokou mezerou (do níž se vešel i Tyrannosaurus). Znaků, které podporovaly takto širokou mezeru mezi archeopterygem a dromeosauridy na jedné straně a moderními ptáky na straně druhé, nebylo mnoho a pozdější studie je přebily mnoha jinými, které naopak svědčily o vzájemné blízkosti všech tří taxonů (Gauthier 1986). I tak ale Thulbornova studie pěkně ilustruje, jakou radikální změnou procházelo nazírání na archeopteryga v 80. letech.

    Ve stejné době Kurzanov (1987) smazal archeopterygovu výjimečnost v dalším ohledu, když od drobného mongolského teropoda Avimimus portentosus nahlásil ulnární papily – tzv. "quill knobs", kterými se na loketní kost připojují brky sekundárních letek. Avimimus se tak stal vůbec prvním opeřeným dinosaurem, který předešel slavného sinosauropteryga o plných 9 let. Objev však z nějakého důvodu zapadl: možná proto, že Kurzanovova monografie byla psaná rusky, možná proto, že některé hlasy označovaly avimima za regulérního ptáka (Molnar & Archer 1984). Kurzanov s tím nesouhlasil, ale tomu, že Avimimus má k ptákům fylogeneticky blíž než Archaeopteryx, pevně věřil. Tento názor podpořil nejen Thulborn (1984), ale i Paul (1988), který archeopteryga na svém stromku opět usadil dost daleko od pravých ptáků (jejichž nejbazálnějším zástupcem byl "Las Hoyas bird", tedy Iberomesornis – Paulovi "praví ptáci" odpovídali tomu, čemu se dnes říká Ornithothoraces), jejichž sesterským taxonem byl místo toho právě Avimimus. Dnes sice víme o spojitosti avimima s oviraptoridy, která tehdejším paleontologům unikala, ale o tom, zda má výsledná skupina k moderním ptákům blíž (Maryańska et al. 2002; Lü et al. 2005; Xu et al. 2010) nebo dál (jakákoli studie založená na TWG* matrici) než Archaeopteryx, se ještě pořád hádáme.
    V letech následujících po Gauthierově studii sice podobné divoké hypotézy vymizely a Archaeopteryx byl soustavně odkrýván jako bližší příbuzný moderních ptáků, než byli dromeosauridi, troodontidi i oviraptorosauři, ale eroze jeho statusu výjimečnosti nadále pokračovala. Sinosauropteryx a především Caudipteryx a Proarchaeopteryx definitivně vyvrátili hypotézu, že peří (buď jako takové, nebo jeho moderní podoba s ostnem a praporem) je výlučným znakem kladu spojujícího archeopteryga a moderní ptáky. Se schopností letu to vypadalo nadějněji, ačkoli se již od 70. let objevovaly argumenty, že "prapták" jí ve skutečnosti nedisponoval. Naopak na dinosauřím sympoziu konaném v roce 2000 v Gravesově muzeu se začaly ozývat hlasy, že létat možná dokázal i nový, tehdy čerstvě popsaný dromeosaurid Bambiraptor. Xu et al. (2003) se přidali s popisem bizarního čtyřkřídlého mikroraptora, který byl k nějaké formě pohybu vzduchem adaptován zcela evidentně – spíš než o aktivní let šlo asi spíš jen o plachtění, ale nic víc konec konců nezvládal ani sám Archaeopteryx. A Makovicky et al. (2005) celou sérii uzavřeli s tím, když rahonavise – o němž se až dosud předpokládalo, že má k ptákům blíž než deinonychosauři, ačkoli nepanovala shoda na tom, zda i blíž než Archaeopteryx (Chiappe [2001] tvrdil že ano, Norell et al. [2001] že ne) – odkryli coby bazálního dromeosaurida.
    Během první poloviny nultých let se tedy naše představa o deinonychosaurech, od dob Gauthiera nejnadějnějších kandidátů na status nejbližších příbuzných "pravých" ptáků (na blogu říkám ptáci i deinonychosaurům samotným), radikálně změnila. Od agilních pozemních lovců střední velikosti, kteří se zdáli tak revoluční v dobách Ostroma a Bakkera, jsme se dostali k malým, dost možná stromovým zvířatům s důkladným opeřením na předních i zadních končetinách, která často ovládala plachtění a z nichž až později vznikli populární pozemní dravci typu deinonycha či utahraptora. Archaeopteryx ale držel krok. Mayr et al. (2005) popsali desátý exemplář a poprvé potvrdili to, o čem už v 80. letech spekuloval Greg Paul: že palec na noze nebyl na rozdíl od dnešních ptáků obrácen dozadu (přinejlepším směřoval trochu k vnitřní straně nohy), zato ale druhý prst nesl "otočný" srpovitý dráp, dosud považovaný za typicky deinonychosauří. Mayrovi a spol. to vrtalo hlavou, takže provedli kladistickou analýzu, v níž byl nejbližším příbuzným "pravých" ptáků (zastoupených pouze konfuciusornisem) Microraptor, poté zbytek dromeosauridů, pak troodontidi, a až zcela nakonec Archaeopteryx. Výsledek to byl revoluční, ale setkal se i s kritikou (Corfe & Butler 2006), byť založenou spíš na nepochopení: Mayr a spol. netvrdili, že se schopnost letu u maniraptorů vyvinula dvakrát, ale že jí troodontidi a "jádro dromeosauridů" druhotně ztratili. Následující analýzy, založené hlavně na postupně doplňované a rozšiřované TWG matrici, ale novou pozici archeopteryga taky nevykryly.
    To byla pravda až do letošního roku, kdy Xu et al. (2011) popsali z Číny nového opeřeného dinosaura pod jménem Xiaotingia zhengi. Ten vykazoval zvláštní kombinaci primitivních a odvozených znaků, která nejprve spojila archeopteryga s anchiornisem, dinosaurem, který byl nejprve popsán jako "před-archeopterygní" avialan** (Xu et al. 2008) a následně přesunut mezi troodontidy (Hu et al. 2009); a poté klad tvořený oběma taxony a xiaotingií přesunul na bázi deinonychosaurů. Byť mnozí argumentovali, že zas tak překvapivý tento výsledek není – skutečně, po roce 2000 existence kladu zahrnujícího moderní ptáky a archeopteryga a zároveň vylučujícího deinonychosaury visela na vlásku –, implikace pořád byly docela revoluční. Archaeopteryx nejenže by nebyl "přímým předkem ptáků", jak stále tvrdí každá učebnice; on by nám ze striktně fylogenetického hlediska nemohl o původu "pravých ptáků" říct o nic víc, než Velociraptor nebo Deinonychus. Podpora nové pozice byla až absurdně slabá: objevila se na nejúspornějším stromku s celkem 1404 kroky, a k návratu na původní místo by stačily 2 kroky navíc. Podporovalo ji sice hned 7 znaků (jejichž výčet jsem nabídl v příslušném článku), které ale byly homoplastické (vznikly více než jednou). I tak ale nová pozice slibovala ujasnit rozložení některých paleobiologicky významných znaků.

Nový, 11. exemplář archeopteryga v celé své kráse na fotografii známého experta na tento taxon, Helmuta Tischlingera. (Zdroj: http://blogs.smithsonianmag.com/dinosaur)

2. Bayes, likelihood a neptačí dinosauři: první setkání

    Někteří si v analýze Xu'a a spol. povšimli i dalších problémů. Chybí v ní některé potenciálně relevantní taxony, jako je vůbec nejbazálnější známý dromeosaurid Mahakala (zvláštní tím, že je navzdory své pozici o dost méně ptačí, než Rahonavis nebo mikroraptorini), za archeopterygida zaměněný troodontid Jinfengopteryx apod.; v tomto místě bych vřele doporučil k přečtení kritický článek Mickeyho Mortimera, který také poukazuje na to, že seřazení všech vícestavových znaků, které Xu et al. (2011) použili, vede k návratu archeopteryga na jeho tradiční místo. Problém je v tom, že některé znaky by seřazeny být měly a jiné zase ne.

    Když se tedy Lee & Worthy (2011) rozhodli novou deinonychosauří pozici "praptáka" otestovat, mohli to prostě udělat tak, že seřadí ty znaky, které mají být seřazeny, a když už by byli v tom, mohli přidat mahakalu, pedopennu, jixiangornise a tianyuraptora – ale neudělali. Místo toho nechali dataset, který Xu'ovi a jeho kolegům vyhodil deinonychosauřího archeopteryga, zcela beze změn. Nasadili ovšem na něj zcela nové metody: nejvyšší věrohodnost (maximum likelihood, ML) a bayesovskou inferenci.
    Oba postupy jsou důvěrně známé molekulárním fylogenetikům, což je zřejmé i z článků na toto téma zde na blogu: vládne ML a Bayes, role úspornosti (parsimonie) se po roce 2000 prudce snížila. Metoda nejvyšší věrohodnosti je přitom daleko starší (Felsenstein 1973) a také diskuze o její filozofické validitě zuřily hlavně v 80. letech, opět s prominentní rolí Joe'a Felsensteina v opozici vůči "parsimonistům" z Willi Hennig Society. Její princip je založen na následující rovnici:
\begin{equation}
L(H \, | \, \mathbf{D}) \propto p(\mathbf{D} \, | \, H)
\end{equation}
[věrohodnost hypotézy $H$ v závislosti na datech $\mathbf{D}$ je úměrná pravděpodobnosti dat $\mathbf{D}$ v závislosti na hypotéze $H$]

    Nejvyšší věrohodnost tedy porovnává stromky na základě toho, jak pravděpodobné je, že bychom z daného stromku při daném evolučním modelu získali původní data. Tyto pravděpodobnosti jsou pochopitelně velice, velice malé a rozdíly mezi nimi jsou tedy ještě menší; podobnost s parsimonií nicméně spočívá v tom, že obě metody mají kritérium optimality – zde je optimální ten stromek, u něhož je (sice strašně malá, ale stejně) nejvyšší pravděpodobnost dosažení původních dat.
    Integrální částí ML je přitom evoluční model, což je souhrn předpokladů o evoluci znaků. Maximální věrohodnost lze v tomto ohledu vlastně považovat za zobecnění parsimonie: Tuffley & Steel (1997) vynalezli model zvaný "no common mechanism", při jehož použití věrohodnostní analýza vždy vyhodí stejný výsledek jako parsimonie a který je tudíž parsimonii formálně ekvivalentní. Tento model přiřazuje odlišný parametr každému znaku na každé větvi: každý znak může mutovat jinou rychlostí a jeden znak na jedné větvi může mutovat jinak rychle, než tentýž znak na větvích ostatních. Zatímco obvyklejší modely seskupují znaky do omezeného počtu rychlostních kategorií, parsimonie žádný znak nenutí vyvíjet se stejně rychle jako kterýkoli jiný. Takto podáno to zní jako výhoda, a také to za výhodu skutečně vydáváno bylo (Farris 2008). Na druhé straně tento model vlastně říká, že z evoluce jednoho znaku nelze vyčíst nic o evoluci znaku jiného (= žádný společný evoluční parametr, odtud tedy ono "no common mechanism"), což je trochu divné; a hlavně činí nadměrné množství parametrů (kterých je vždy víc než buněk v datové matrici, tedy taxonů krát znaků) parsimonii statisticky nekonzistentní. Felsenstein (1978) ukázal, že pod určitou sadou parametrů, známou od té doby jako Felsensteinova zóna, parsimonie nejenže vždy podá špatný výsledek, ale s přidáním většího množství dat jej bude čím dál tím víc potvrzovat, místo aby se blížila správné topologii. Podle některých kontroverzních studií – jako třeba Kolaczkowski & Thornton (2004), které citují ve své práci i Lee a Worthy – by si parsimonie naopak měla lépe poradit s heterotachií, kdy se postupem času rychlost evoluce znaku mění. Vyrovnat se s heterotachií přitom parsimonii umožňuje stejná věc, která ji činí náchylnou k přitahování dlouhých větví, tedy její bohatost na parametry. Dnes je parsimonie oproti ML zpravidla považována za podřadnou (Swofford et al. 2001; Felsenstein 2004).
    Příbuzná ML je bayesovská inference, která rovněž využívá věrohodnostní funkci. Apriorní pravděpodobnost $\pi(\cdot)$ fylogenetické hypotézy, která v sobě zahrnuje topologii $\tau$, vektor délek jejích větví $\beta_\tau$ a vektor parametrů evolučního modelu $\theta$, je vynásobena věrohodností $p(\mathbf{D} \, | \, \cdot)$, z čehož vyjde aposteriorní pravděpodobnost hypotézy $p(\cdot \, | \, \mathbf{D} )$:

\begin{equation} p( \tau, \beta_{\tau}, \theta \, | \, \mathbf{D}) = \frac{\pi(\tau) \, \pi(\beta_\tau) \, \pi(\theta) \, p(\mathbf{D} \, | \, \tau, \beta_{\tau}, \theta)}{\sum_\tau \int_{\beta_\tau} \int_\theta \pi(\tau) \, \pi(\beta_\tau) \, \pi(\theta) \, p(\mathbf{D} \, | \, \tau, \beta_{\tau}, \theta) \, \mathrm{d}\beta_\tau \, \mathrm{d}\theta}
\end{equation} Místo analyticky nemožného výpočtu mnoharozměrného integrálu a součtu přes efektivně nekonečný počet topologií, které jsou potřeba k tomu, aby byl součet aposteriorních pravděpodobností všech parametrů roven jedné, se používá algoritmus zvaný Markovské Monte Carlo (Markov Chain Monte Carlo, MCMC). Výsledkem je vzorek z aposteriorního rozdělení stromů, v nichž se konkrétní uzly (příbuzenství) vyskytují s určitou frekvencí, rovnou jejich aposteriorní pravděpodobnosti. Vyskytuje-li se nějaký uzel na 600 z 1000 stromků, je jeho aposteriorní pravděpodobnost 0,6. Bayesovský stromek tak v sobě má zabudované měřítko podpory, které se u parsimonie a ML musí obcházet bootstrappingem (data se rozdělí do mnoha úseků, z každého z nich se danou metodou spočítá nový stromek, na kolika stromcích se daný klad vyskytuje, taková je jeho bootstrapová podpora).

    Aplikace ML a bayesovské inference v paleontologii dlouho vázla na odlišné povaze molekulárních a morfologických znaků: model evoluce se jistě sestavuje snáze pro nukleotidové substituce než počty obratlů. Přesto by se zde obě metody hodily, jelikož přitahování dlouhých větví není v paleontologické fylogenetice o nic menší problém než v té molekulární. Časem se ale takové modely objevily: jeden sestavil Lewis (2001) a do dinosauří paleontologie se dostal poměrně brzy se studií Snivelyho a spol. (2004). Druhou studii využívající této metody představili Clarke & Middleton (2008), kteří ji využili, aby zjistili, do jaké míry odděleně probíhala u bazálních ptáků evoluce předních a zadních končetin. Autoři se přitom různým nástrahám spojeným s bayesovskou analýzou morfologických dat věnovali do značné délky: dělili dataset jednou náhodně, jednou podle anatomických regionů, porovnávali délky větví atd. Třetí bayesovskou analýzu dinosaurů, kterou se mi povedlo najít, provedl Prieto-Márquez (2010) na hadrosauridech, tím to ovšem končí. Studii, která by využívala k rekonstrukci stromku věrohodnost, se mi v dinosauří paleontologii nepodařilo nalézt vůbec.

3. Prapták znovu praptákem

Fylogram, který RAxML zrekonstruovala z TWG matrice. Podivná pozice sinraptora je zřejmě dána výběrem outgroup (viz níže). Zajímavější už je nová pozice celuridů (Coelurus + Tanycolagreus), které úpornostní analýza téhož datasetu odkryla jako primitivní tyrannosauroidy a hlavně Haplocheirus, nyní nikoli bazální alvarezsaur(o)id, ale ornitomimosaur. Daleko lepší je rozlišení v rámci oviraptorosaurů, tradičnější je také vzájemná pozice alvarezsauridů, terizinosaurů, oviraptorosaurů a eumaniraptorů (původně alvarezsauridi formovali sesterskou skupinu k polytomii tvořené třemi zbývajícími taxony, similikaudipterygem, incisivosaurem a protarcheopterygem). Autoři se samozřejmě sousedí hlavně na avialanní pozici archeopteryga, podpořenou bootstrapovou hodnotou 73%, ale i vztahy uvnitř avialanů jsou zajímavé: dlouhá větev nelétavých skanzoriopterygidů se shlukla s jeholornisem. (Zdroj: Lee & Worthy 2011: Figure 1)

    Lee & Worthy (2011) tedy celou matrixi Xu'a a spol., čítající 374 znaků a 89 taxonů, vložili nejprve do PAUPu (aby ověřili, že jiný program pro úspornostní analýzu podá stejný výsledek) a poté do RAxML pro věrohodnostní analýzu. Jako outgroup nechali allosaura (což by vysvětlovalo lehce bizarní výsledek, v němž je allosauroid Sinraptor celurosaurem; když je jeden v ingroup a druhý v outgroup, asi se s tím nedá nic dělat) a polymorfické znaky (pro které jeden taxon vykazuje více stavů) kódovali jako ?, jelikož si s nimi program nedokázal poradit; ubezpečují nicméně, že ztráta informace je zde zcela zanedbatelná. Pro bayesovskou analýzu využili program MrBayes, a když konečně měli v rukou stromky vyprodukované všemi třemi metodami, obrátili se znova na PAUP, aby zjistili, které znaky podporují ten který strom a jak moc jsou homoplastické.
    Ukázalo se, že striktní konsenzus nejúspornějších stromků nalezených pomocí PAUPu je zcela totožný s tím, který přetiskli Xu et al. (2011), a to i přesto, že místo 270 nejúspornějších stromků jich autoři odhalili celých 99 000 (a ani toto číslo nemusí být konečné). Otazníkové kódování v polymorfických buňkách se na výsledku nepodepsalo ani z hlediska topologie, ani z hlediska délky stromu, což ukazuje, že nemůže jít o příčinu odlišností mezi nejúspornějším a nejvěrohodnějším stromkem. A tam odlišnosti skutečně jsou: Xuovi "archeopterygidi v širším smyslu" se roztrhli a zatímco Archaeopteryx s wellnhoferií se vrátil zpět na bázi Avialae, Anchiornis s xiaotingií se dostal mezi troodontidy, čili tam, kde prvního z nich odkryli už Hu et al. (2009). Klad seskupující archeopteryga s odvozenějšími ptáky a současně vylučující deinonychosaury přitom ve věrohodnostní analýze obdržel podporu 73% (tj. žádná sláva, ale ucházející) a v bayesovské analýze dokonce aposteriorní pravděpodobnost 1. Tu autoři sami označují za přehnanou; že bayesovské pravděpodobnosti jsou coby měřítko jistoty poněkud nafouknuté, zvláště použije-li se ne zcela vhodný model, bylo už dříve prokázáno (Alfaro & Holder 2006). Podpora deinonychosauří a troodontidní identity anchiornise už tak silná není (méně než 50%).
    Je zřejmé, že pokud se úspornostní a věrohodnostní stromek liší, je to proto, že ten druhý je méně úsporný; takže PAUP pro něj našel o 15 podpůrných znaků méně. Na druhou stranu věrohodnost a bayesovská inference přisuzuje komparativně menší význam rychle se vyvíjejícím, ke konvergenci náchylným znakům, takže měřítka spolehlivosti (konzistenční a retenční index) vycházejí v jejich prospěch. (Zde bych zmínil, jaká je škoda, že autoři nepřetiskli celý bayesovský stromek; ujišťují pouze, že se od toho věrohodnostního liší minimálně.) Úspornostní stromek je tak podpořen větším množstvím více homoplastických a ML/bayesovský stromek menším množstvím méně homoplastických znaků. Klad zahrnující archeopteryga a odvozenější ptáky má v bayesovské a věrohodnostní topologii podporu ze strany znaků, které mimo tento klad nenajdeme, zatímco úspornostní topologie je musí interpretovat jako několikrát nezávisle vyvinuté. Patří sem rovnoměrné mezery mezi zuby v přední části maxilly a hemální oblouky (kosti pod centry ocasních obratlů) z přední části ocasu s protáhlými, zploštělými proximálními konci. Jiné znaky je naopak kvůli staronové pozici archeopteryga třeba interpretovat nikoli jako synapomorfie deinonychosaurů, ale všech eumaniraptorů: nejvýznamnější z této kategorie je určitě odtažitelný druhý prst na noze se srpovitým drápem.

Archaeopteryx znovu jako bazální avialan, tentokrát dokonce s aposteriorní pravděpodobností 1. Tento šedý proužek je jedinou částí bayesovského stromku, kterou autoři ve studii přetiskli; ujišťují však, že zbytek se podobá tomu věrohodnostnímu výše. (Modifikováno z Lee & Worthy: Figure 2)

    Je zřejmé, že pod staronovou hypotézou neplatí závěry Xu'a a kolektivu o evoluci maniraptoří lebky a s ní související býložravosti, kterou jsem detailněji rozvedl v příslušném článku. Autoři se také pokoušejí tvrdit, že nachází-li se Archaeopteryx mezi deinonychosaury, musel let vzniknout buď dvakrát nezávisle na sobě (u archeopterygidů a avialanních ptáků), nebo na bázi Paraves, přičemž u odvozenějších deinonychosaurů by musel být redukován (Microraptor) a ztracen (Deinonychus, Troodon). To je špatně hned z několika důvodů: první scénář je dosti nepravděpodobný, druhý nás nutí předpokládat, že Archaeopteryx létal lépe než Microraptor nebo aspoň jinak, přičemž ani jedno vzhledem k jeho neschopnosti zdvihnout křídla nad úroveň zad (Senter 2006) a nártním letkám, která mikroraptorova "zadní křídla" připomínají (Longrich 2006), nemusí být pravda. Lee & Worthy (2011) tvrdí, že jejich topologie žádné brzké ztráty letu nepředpokládá, což není pravda (Epidendrosaurus ani Epidexipteryx nejspíš létat neuměli).
    Autoři uzavírají studii s tradičním paleontologickým voláním po nových fosiliích (+ více informativních znacích), ale také s konzervativním poselstvím ("dramatic reinterpretations of early bird evolution are not yet required") a především entuziastickou podporou využití věrohodnostních metod v paleontologických a obecně morfologických fylogenetických analýzách – velkým sadám dat, jakou představuje třeba právě TWG matrice, to může prospět obzvláště.


*TWG matrice je nejčastějším zdrojem dat pro fylogenetické analýzy neptačích teropodů. Stojí za ní Theropod Working Group (odsud zkratka) složená z vědců kolem American Museum of Natural History; je však soustavně doplňována a opravována "teropodology" ze všech koutů světa. S první verzí přišli Norell et al. (2001) a stavěla na ní podstatná část fylogenetických studií citovaných v tomto článku; Leeho a Worthyho nevyjímaje.

**Avialae: vše příbuznější žijícím ptákům než dromeosauridům. Ve většině fylogenezí ekvivalentní node-based definici Aves, zakotvené na archeopterygovi. "Před-archeopterygním avialanem" jsem měl na mysli taxon, který do Avialae patří, má ale k žijícím ptákům fylogeneticky dál než Archaeopteryx.

Zdroje: