pan-Aves


Zleva doprava: ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus), zdroj: flickr.com (JMJ32); Gigantoraptor a Alectrosaurus, autor Luis V. Rey
Zobrazují se příspěvky se štítkemHomologie prstů. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemHomologie prstů. Zobrazit všechny příspěvky

Ohlédnutí za pterosauřími objevy roku 2014, díl 9. – Evo-devo odhaluje, jak pterosauři přišli ke svým křídlům

    Z neobvyklého úhlu pohledu se na pterosaury loni zaměřil Tokita (2014), který ve své studii analyzuje evolučně-developmentální bázi pterosauří morfologie. V úvodu studie autor připomíná, že pterosauři byli první ze tří skupin obratlovců, u kterých se vyvinula schopnost letu. Jak udávají Upchurch et al. (2014), nejstarší známý fosilní materiál pterosaurů pochází z vrstev datovaných do období pozdního karnu nebo raného noru (stáří okolo 227 milionů let) a bývá přiřazován taxonu Eudimorphodon, který byl již zjevně schopným letcem.* První dinosauři, kteří mohli být schopní nějaké formy pohybu vzduchem (nejspíše omezené na plachtění na krátké vzdálenosti) – Anchiornis a Xiaotingia (Longrich et al. 2012; Dyke et al. 2013; Sorkin 2014) – jsou přitom staří 161 milionů let (Liu et al. 2012) a první letouni – Onychonycteris a Icaronycteris – jen 52,5 milionů let. Rané fáze evoluce pterosauřího letu však zůstávají zcela neznámé, což je dáno především absencí známých blízkých příbuzných (s pravděpodobnou výjimkou skleromochla) a "přechodných forem". Slibný materiál sice existuje v podobě taxonů "Pteromimus" a "Procoelosaurus" z texaského pozdního triasu, mimo předběžného popisu ve formálně nepublikované PhD dizertaci (Atanassov 2002) o nich ale nejsou dostupná žádná další data. Tokita (2014) podotýká, že podobně špatně známé jsou i počátky netopýrů, zároveň ale připomíná, že u této savčí vývojové větve aspoň panuje téměř všeobecná shoda na tom, jak a v jakém prostředí získali svou schopnost letu.

*Faxinalipterus, který rovněž pochází z rozhraní karnu a noru a který měl být podle autorů původního popisu nejbazálnějším známým pterosaurem (Bonaparte et al. 2010), nemá podle ostatních autorů žádné zjevné pterosauří znaky a anatomií pažní kosti se naopak od pterosaurů výrazně odlišuje (Dalla Vecchia 2013); stále však může jít o zástupce Ornithodira (Soares et al. 2013). To se shoduje i s komentáři pterosauřího experta Alexandera Kellnera z roku 2010, podle nějž může jít o bazálního pterosauromorfa nebo o raného zástupce pan-Aves, který předcházel oddělení vývojových větvví pterosaurů a dinosaurů.

    Tokita (2014) také stručně připomíná základní strukturu pterosauřího křídla, tvořeného dvěma membránami: menším propatagiem, nataženým mezi krkem a prvním prstem a vyztuženým pteroidem, zápěstní kostí neznámého původu; a větším brachiopatagiem, které se upínalo na špičku extrémně protáhlého čtvrtého prstu a jehož přesný rozsah byl po dlouhou dobu kontroverzní. Exempláře s dochovanými obrysy letových membrán a zbytky měkkých tkání ale ukazují, že se konec brachiopatagia upínal na kotník (Elgin et al. 2011). Stejně jako bazální teropodi, i pterosauři ztratili pátý prst. Extrémní prodloužení čtvrtého prstu podle všeho nebylo doprovázeno redukcí prstů I až III ani výrazným prodloužením jiných segmentů přední končetiny: od ramene až k zápěstí byly přední končetiny pterosaurů jen o něco málo delší než zadní končetiny od kyčle ke kotníku, a teprve u pterodaktyloidů došlo k výraznému protažení záprstních kostí.
    Je patrné, že osteologicky se pterosauří křídlo velmi liší od křídla ptáků, a totéž platí i pro myologii. Tokita (2014) uvádí, že ačkoli je ptačí letové svalstvo v poměru k celkové tělesné hmotnosti velmi masivní, jeho uspořádání je relativně jednoduché a dominují mu dva hlavní svaly. Prsní sval (m. pectoralis), který křídlo stlačuje dolů, má začátek na spodní části kýlu hrudní kosti a úpon na přední (proximální) polovině pažní kosti; zatímco podklíčkový nebo hluboký prsní sval (m. supracoracoideus), který křídlo zvedá, má začátek na horní části prsního kýlu a na přilehlém těle hrudní kosti, se přes šlachu procházející skrze trioseální kanál (tvořený lopatkou, kostí pažní a kostí krkavčí) upíná na pažní kost seshora. Naproti tomu u pterosaurů začíná podklíčkový sval na přední straně krkavčí kosti a upíná se na pažní kost přes deltopektorální hřeben, aniž by opsal opsal oblouk okolo glenoidu (jamky ramenního kloubu). Zdá se tedy, že u pterosaurů podklíčkový sval křídlo nezdvihal, nýbrž naopak stlačoval dolů a natáčel. To se shoduje s rolí tohoto svalu u žijících neptačích sauropsidů ("plazů"), a zdá se proto, že svou úlohu v elevaci křídla hluboký prsní sval získal až u ptáků.

Myologie křídla a ramenního pletence u pterosaurů, ptáků a letounů při pohledu seshora. (A) Rekonstrukce pterosauřího křídla založená na taxonu Anhanguera. Šlacha natahovače křídelního prstu (ligamentum extensor digiti alae) mohla zajišťovat automatické natažení křídelního prstu během letu a zabraňovat hyperextenzi lokte. (B) Křídlo kukačky rýhozobé (Crotophaga sulcirostris). (C) Křídlo kaloně egyptského (Rousettus aegyptiacus). Svaly zvedající křídlo jsou vyznačeny červeně, svaly stlačující křídlo dolů fialově. Některé z létacích svalů nejsou z tohoto pohledu díky svému prostorovému uspořádání viditelné. (Zdroj: Tokita 2014: Figure 2)

    Podle Tokity (2014) lze na základě evolučně-developmentálních dat získaných od žijících tetrapodů přibližně určit, jaké molekulární a buněčné mechanizmy stály za evolucí jedinečné morfologie pterosauřího křídla. Víme, že při formování identity prstů je klíčová tzv. zóna polarizační aktivity (ZPA), oblast mezenchymu na okraji končetinového pupene, a gen Shh (Sonic hedgehog), který je v ní exprimován. První tři prsty (počínaje palcem) vznikají mimo ZPA a to, jakou identitu zaujmou, závisí na tom, jaké koncentraci Shh (proteinu kódovaného genem Shh), difundujícího ze ZPA, budou vystaveny: nejnižší koncentrace specifikují prst I (palec), nejvyšší koncentrace prst III (prostředník). Prsty IV a V vznikají z potomstva buněk uvnitř ZPA, a jejich diferenciaci podle všeho ovlivňuje to, jak dlouho byly vystaveny Shh. (Více jsem o diferenciaci prstů napsal na blogu např. zde). Navzdory tomu, že žádný známý pterosaur pátý prst nemá, je podle Tokity (2014) pravděpodobné, že byl u embrya přítomný jako mezenchymální zárodečná kondenzace: podobně je tomu u žijících ptáků (kde ale číslování kondenzací značně komplikuje debata "axis shift/frame shift": viz Towers et al. 2011; Salinas-Saavedra et al. 2014). K jeho zániku zřejmě docházelo podobným mechanizmem, jako u ptáků.
    Zajímavějším problémem je developmentální původ mimořádného prodloužení čtvrtého prstu. Zde se Tokita (2014) obrací k žijícím netopýrům, jejichž křídlo sestává z letové membrány napjaté mezi silně protaženými prsty II až V. Oproti situaci u normálních, krátkoprstých savců dochází ve vyvíjející se ruce netopýrů k řadě významných změn: ZPA je ve stadiu končetinových pupenů (44 dpc – dní po kopulaci; Cretekos et al. 2005; Cooper et al. 2012) prodloužená směrem dopředu (anteriorně); v pozdějším stadiu (50 dpc) dochází ke znovuobnovení exprese Shh, které jinde nemá obdoby; apikální ektodermální lišta, produkující fibroblastický růstový faktor 8 (Fgf8), je rozšířená ve svislém (dorzoventrálním) směru a v relativně pozdním stadiu (50 dpc) zajišťuje navýšení exprese Fgf8 v meziprstních oblastech. Tato zvýšená exprese možná v meziprstních regionech udržuje zpětnovazební smyčku Shh-Fgf, která umožňuje vznik letové membrány a snad i řídí extrémní protažení kostí zadních čtyř prstů. Zatímco ve fázi mezenchymových kondenzací se prsty netopýrů svou délkou nijak neliší od prstů myši, rozdíly nastávají při zchrupavkovatění (chondrifikaci). V perichondriu – husté pojivové tkáni, která obklopuje růstovou ploténku (growth plate) – prodloužených prstů navíc dochází ke zvýšené expresi kostního morfogenetického proteinu 2 (Bmp2), který se na tomto protažení zřejmě také podílí.
    Nedávná transkriptomická analýza (Wang et al. 2014) dále ukazuje, že délku netopýřích prstů ovlivňují i homeoboxové (Hox) geny nacházející se na 5' konci shluku D, především pak geny Hoxd11, Hoxd12 a Hoxd13. Netopýři se v porovnání s myší vyznačují extrémně vysokou a dlouhotrvající expresí těchto genů v těch místech embryonální ruky, ze kterých vznikají prsty II až V. Na základě předchozích studií zkoumajících vzájemné vztahy mezi 5' Hoxd, Bmp2 a Shh Tokita navrhuje, že Shh v dopředu rozšířené zóně polarizační aktivity vyvolává prodlouženou expresi 5' Hoxd genů v zadní části růstové ploténky netopýří ruky, a tyto geny zase indukují pozdější expresi Shh v meziprstních oblastech a Bmp2 v meziprstních oblastech a perichondriu, která vede k prodloužení prstních článků zadních čtyř prstů netopýřího křídla. Co nám ale tento scénář může o pterosaurech?
    Podle Tokity (2014) je možné, že buňky v ZPA, ze kterých u amniot nakonec vzniká čtvrtý prst, indukovaly lokálně zvýšenou a dlouhotrvající expresi 5' Hoxd, která zase zvýšila produkci kostního morfogenetického proteinu a dalších molekul, čímž urychlila množení a diferenciaci chondrocytů (buněk chrupavky). Na prodloužení čtvrtého prstu se mohly podílet i další geny. Zvláště vhodnými kandidáty se zdají být homeoboxový gen Prx1, který prodlužuje kosti netopýřího křídla; inzulinu podobný růstový faktor IGF1, který ovlivňuje délku dlouhých kostí tím, že reguluje velikost chondrocytů, a jehož vazebný protein 2 (IGFBP2) při zvýšené produkci zkracuje dlouhé kosti kuřecím embryím; Wnt/β-katenin signalizace, která má rozhodující úlohu při formování kloubů (přičemž poloha kloubů vymezuje relativní délku kostí, které tyto klouby oddělují); a konečně hairy2, jehož cyklická exprese zřejmě určuje, kdy se začnou formovat jednotlivé kosti autopodia (zápěstí, záprstí a prstů). Pokud se u pterosaurů změnila perioda exprese hairy2 nebo načasování exprese Wnt, k protažení čtvrtého prstu mohlo dojít už v raných a/nebo pozdních stadiích embryonálního vývoje. To by představovalo významný rozdíl oproti netopýrům, kde se články prstů podpírajících křídlo prodlužují primárně až během postnatálního vývoje. Pterosauři v každém případě museli být unikátní v tom, že jakýkoli mechanizmus zodpovědný za prodlužování prstních článků musel působit výhradně v místech, ze kterých vzniká čtvrtý prst: od žijících amniot takový regulační mechanizmus neznáme.

Myologie křídla a ramenního pletence u pterosaurů, ptáků a letounů při pohledu zespoda. (A) Rekonstrukce pterosauřího křídla založená na taxonu Anhanguera. Šlacha natahovače křídelního prstu je z obrázku vynechána. (B) Křídlo kukačky rýhozobé (Crotophaga sulcirostris). (C) Křídlo kaloně egyptského (Rousettus aegyptiacus). Svaly zvedající křídlo jsou vyznačeny červeně, svaly stlačující křídlo dolů fialově. Některé z létacích svalů nejsou z tohoto pohledu díky svému prostorovému uspořádání viditelné. (Zdroj: Tokita 2014: Figure 3)

    Druhá hypotéza, kterou Tokita předkládá, navrhuje, že prodloužení čtvrtého prstu bylo pouhým pasivním důsledkem vzniku křídelní membrány, jejíž růst začínal "pučením" epitelu ze stran trupu nazad od předních končetin. U netopýrů tomu tak do jisté míry je: plagiopatagium (největší křídelní membrána netopýrů, napjatá mezi trupem a pátým prstem) vzniká 46 dpc jako laterálně (do stran) zvětšená epitelová struktura, která se teprve později (50 dpc) a po dalším růstu spojí se zárodečným pupenem přední končetiny. Podle Tokity je z tohoto hlediska významné, že stavba letové membrány pterosaurů se do značné míry podobala té netopýří: jak ukazují např. Frey et al. (2003: Figure 6) nebo Witton (2013: Figure 5.14), šlo o překvapivě komplikovanou strukturu, jejíž nejspodnější vrstvu tvořila síť krevních cév, následovaná velmi tenkou prostřední vrstvičkou svalstva a fascie (svalové povázky) a nakonec svrchní vrstvou aktinofibrilů – kolagenových, keratinových nebo snad chrupavčitých vláken, které křídlo vyztužovaly.
    Tato podobnost podporuje hypotézu, že stejně jako u netopýrů i u pterosaurů křídlo během embryonálního vývoje rostlo do stran prostřednictvím interakcí mezi kostní a svalovou tkání. Možná to byla právě tkáň brachiopatagia, a zvláště signalizace pomocí fibroblastického růstového faktoru (Fgf10) zodpovědná za její růst, která u pterosauřích embryí způsobovala protažení prstních článků čtvrtého prstu. Podporu této hypotéze dává i transkriptomická analýza Wangové a spol. (2014), která odhalila, že v zárodečném pupenu netopýřího plagiopatagia dochází ke zvýšené a prodloužené expresi genu Tbx3. Ten hned dvěma způsoby podporuje růst prstních článků: jednak potlačuje diferenciaci osteoblastů (kostních buněk), čímž dává chrupavce víc času na růst před tím, než začne osifikovat; jednak zvyšuje expresi genů pro kostní morfogenetické proteiny, který stimuluje množení a diferenciaci chondrocytů. Je možné, že i u pterosaurů exprese Tbx3 v pupenu brachiopatagia aktivovala BMP signalizaci, která spustila prodlužování přilehlého čtvrtého prstu.
    V další části své práce se Tokita (2014) věnuje developmentálním mechanizmům, které daly vzniknout masivnímu křídelnímu svalstvu a jeho kostním korelátům (typu robustního ramenního pletence nebo velké, plátovité hrudní kosti). Výzkumy na myších embryích ukazují, že jak pro kostru, tak i pro svalstvo ramenního pletence je zásadní gen Tbx5, jehož absence vede ke kompletní ztrátě předních končetin, lopatky, klíčních kostí a kosti hrudní, a k omezenému a abnormálnímu vývoji pletencových svalů. Anatomických změn typu zvětšení prsního svalu lze tedy zřejmě docílit změnami v regulaci exprese Tbx5. Data získána od kuřat dále ukazují, že významnou roli mohly sehrát i změny v interakcích mezi buňkami svalové a pojivové tkáně. Jak už ale bylo ukázáno výše, analogie mezi pterosaury a ptáky omezuje fakt, že obě skupiny používaly ke stejným účelům odlišné svaly: u pterosaurů to nebyl podklíčkový sval, nýbrž zřejmě svaly začínající na lopatce a zádech, které zvedaly křídlo. Tyto hluboké svaly vznikají u žijících amniot jiným způsobem, než povrchové svaly typu m. pectoralis a m. supracoracoideus, což naznačuje, že ptáci a pterosauři mohli svůj letový aparát vyvinout analogickými, ale opačnými způsoby: ptáci pozměnili vývoj svých povrchových svalů, aniž by byl zasažen vývoj těch hlubokých, zatímco pterosauři možná modifikovali vývoj hlubokých svalů (jako je podlopatkový sval nebo zdvihač lopatky) nezávisle na těch povrchových. Zde ale situaci komplikují obtíže s rekonstruováním myologie fosilních obratlovců. Tokita (2014) dále konstatuje, že protože pterosauři vykazovali pleziomorfické – nikoli ptákům-podobné – uspořádání svalů ramenního pletence, víc užitečných dat nám můžou poskytnout spíše evo-devo studie bazálních tetrapodů než ptáků.
    Na vývoji masivního deltopektorálního hřebene pažní kosti, na který se upínalo pterosauří letové svalstvo, se zřejmě podílel gen Scx. Studie na myších a kuřatech ukazují, že exprese tohoto genu v buňkách šlach zvyšuje expresi genu pro kostní morfogenetický protein 4 (Bmp4). Kostní morfogenetický protein 4 vylučovaný buňkami šlach se potom váže na příslušný receptor na přilehlých chondrocytech, čímž indukuje vznik kostních výstupků, na něž se dané šlachy budou upínat. V tomto místě Tokita připomíná, že pterosauři v pozdních stadiích embryonálního vývoje se již zdají mít plně funkční křídla, a byli tedy zřejmě schopni vzlétnout ihned po vylíhnutí (čemuž se ale zdají odporovat data od taxonu Rhamphorhynchus). Podle něj za zvětšením deltopektorálního hřebene pterosaurů stála delší a navýšená exprese Scx ve šlachových buňkách embryí.

Evo-devo scénář pro vznik pterosauřího křídla a srovnání s žijícími amnioty. Horní řada: končetina je ve stádiu zárodečného pupene, na jejím okraji se nachází pět zárodečných kondenzací budoucích prstů (šedá kolečka označená P1–5). Kondenzace 4 a 5 se nacházejí v zóně polarizační aktivity (ZPA) vyznačené modře. Vytečkovaná kolečka symbolizují kondenzace, ze kterých žádný prst nevznikne. Druhá řada odshora: prsty nabývají konkrétních morfologických identit. Prsty 4 a 5 vznikají z potomků buněk nacházejících se uvnitř ZPA, které exprimují gen Shh. Prsty 2 a 3 jsou specifikovány koncentrací proteinu Shh difundujícího ze ZPA. Prst 1 vzniká bez účasti Shh. V přední končetině kuřete (třetí sloupek zleva) kondenzace 4 opouští ZPA a přebírá identitu prstu 3 (Tokita se zde přiklání k hypotéze homeotického posunu, contra Towers et al. 2011). V přední končetině netopýra se ZPA rozšiřuje dopředu a nazad od končetinového pupene začíná vznikat zárodek plagiopatagia (krémově), ve kterém dochází k expresi genů Fgf10 a Tbx3. V přední končetině pterosaura zaniká kondenzace 5 a podobně jako u netopýra se nazad od ní objevuje zárodek brachiopatagia (krémově), potenciálně rovněž exprimující Fgf10 a Tbx3. Druhá řada odzdola: boční pohled na embryo v pozdním stadiu vývoje. Dolní řada: detail na končetinu. U netopýra vzniká plagiopatagium (krémově) táhnoucí se od prstu 5 k zadní končetině. Meziprsty nezanikají; místo toho se z nich vyvíjí chiropatagium (růžově), ve kterém dochází k expresi Shh, Hoxd1113, Fgf8 a Tbx3. Vývoj chiropatagia může současně usnadňovat protažení prstů 2 až 5 (červené šipky). U pterosaura vzniká brachiopatagium (krémově) táhnoucí se od prstu 4 k zadní končetině. Vývoj této membrány může současně usnadňovat protažení prstu 4. (Zdroj: Tokita 2014: Figure 4)

    Pokud jde o svaly v letových membránách, ty uvnitř brachiopatagia mohly podle Tokity (2014) vznikat z prekurzorů v přední končetině, přičemž jejich uspořádání by determinoval pupen brachiopatagia složený z pojivových tkání – tento scénář je opět založený na analogii s netopýry. Tokita dále poukazuje na fakt, že Wellnhofer (1975) nahlásil zbytky měkké tkáně podobné svalstvu i v menší, přední membráně (propatagiu), a že tyto zbytky připomínají netopýří m. occipito-pollicalis (česky tedy zřejmě "sval týlopalcový"). V případě, že je tato interpretace správná, existovala by pro původ tohoto svalu u pterosaurů hned dvě možná vysvětlení. Případný propatagiální sval mohl vznikat ze stejného prekurzoru, který dává vzniknout zadnímu bříšku dvojbříškatého svalu (m. digastricus posterior) a bodcojazylkovému svalu (m. stylohyoideus) u savců a stahovači dolní čelisti (m. depressor mandibulae) u všech ostatních čelistnatců včetně ptáků*; nebo z prekurzoru zdvihače hlavy (m. sternocleidomastoideus) a trapézového svalu (m. trapezius). V tomto místě se ale zároveň hodí zdůraznit, že přítomnost svalů v pterosauřím propatagiu je poněkud pochybná. Frey et al. (2006), které Tokita necituje, sice skutečně zmínili možnost, že se na špičku pterosauřího pteroidu upínal sval analogický týlopalcovému svalu letounů, Palmer & Dyke (2010) podotýkají, že pterosauří kosti žádné známky po úponech svalů uložených v propatagiu nenesou.

*Přestože ptáci mají sval nazývaný m. stylohyoideus (viz např. Vanden Berge & Zweers 1993), jak konstatovala Tomlinson (2000), tento název je z principu nesprávný, protože ptáci na rozdíl od savců postrádají bodcovitý výběžek (processus styloideus temporalis), po němž je sval pojmenován. Johnston (2011) jej pokládá za homolog m. interhyoideus bazálnějších čelistnatců; Kesteven (1945: 274) jej dokonce jako m. interhyoideus přímo označuje.

    K poslední z morfologických změn, jejichž původ se Tokita (2014) snaží odhalit, došlo až uvnitř pterosaurů: jde o výrazné prodloužení záprstních kostí (metakarpálů), které zůstává zřejmě nejlepším diagnostickým znakem skupiny Pterodactyloidea. (Padian [2004] dokonce přímo definoval jméno Pterodactyloidea jako klad vznikající prvním pterosaurem, u kterého bylo záprstí alespoň z 80% tak dlouhé jako pažní kost.) Zde je k dispozici příliš málo dat na navržení konkrétního mechanizmu na molekulární nebo buněčné úrovni, Tokita však alespoň cituje studie, které ukazují, že prstní články a záprstí představují developmentálně samostatné jednotky. Díky tomu mohly procházet modulární evolucí, která zřejmě zodpovídá za protažení záprstních kostí u pterodaktyloidů. Podle Tokity mohlo být v tomto případě klíčovou změnou urychlené množení prekurzorů chrupavkových buněk ve vyvíjejícím se záprstí nebo zrychlení růstu osifikujících metakarpálů.
    V závěru své studie autor připomíná, že pterosauři vykazují i řadu jiných znaků, na které by stálo za to se podívat z evo-devo hlediska. Jde např. o ztrátu zubů a souběžný vznik rohovité ramfotéky – Tokita (2014) v tomto bodě cituje studii Loucharta a Viriota (2011), která developmentální bázi těchto evolučních novinek zkoumala u ptáků – nebo známé "pycnofibers", vlákna tvořící pterosauří tělesný pokryv, která mohou a nemusejí být homologická s peřím teropodům a ptakopánvých. Zde autor zmiňuje jako dobrý výchozí bod pro další výzkum rozsáhlou revizi evo-devo ptačího peří od Dhouailly (2009), na blogu už krátce zmiňovanou. Tokita konečně připomíná i již dosažené úspěchy, jako je např. odhad velikosti pterosauřího genomu (Organ & Shedlock 2009), a zdůrazňuje nutnost kombinovat paleontologické poznatky s daty získanými od žijících zvířat, která se s dnešním sekvenováním kompletních genomů rozrůstají dosud nevídaným tempem.

Zdroje:

The frame shift is dead. Long live the axis shift.

1. Dlouhý, táhlý úvod

Začněme zeširoka.

    Přestože má hypotéza, podle níž jsou ptáci malí, agilní teropodní dinosauři, kteří přežili katastrofu na přelomu křídy a paleogénu, ohromnou vysvětlovací schopnost a od jejího vzkříšení v 70. letech minulého století ji podpořilo ohromné množství důkazů, setkala se s několika tvrdými oříšky. Některé z nich byly vyřešeny tak, jak se paleontologické problémy vyřeší většinou (novými fosiliemi), o jednom se ale vedou rozsáhlé diskuze dodnes. Mám na mysli slavný "problém homologie prstů".
    Na křídlech skoro všech ptáků najdeme tři prsty. Jelikož je však ptačí ruka vysoce odvozená (čili divná), bylo překvapivě komplikované určit, které prsty to vlastně jsou. Až v 50. letech 20. století se došlo k závěru, že jde o prsty 2, 3, 4, čili o homology lidského ukazováku, prostředníku a prsteníku. Ovšem už u těch nejranějších dinosaurů, jako jsou Eoraptor a Herrerasaurus, je jasně patrná redukce čtvrtého a pátého prstu: z pátého zbyla v podstatě obnažená záprstní kost bez prstních článků a čtvrtý prst si udržel prstní článek jeden, dosti rudimentární (Langer 2004). Čtvrtý prst se v teropodní evoluci ještě nějakou dobu udržel, a jeho poslední zbytek – holý metakarpál, neboli záprstní kost – zmizel u samé báze kladu Coelurosauria (který zahrnuje ptáky, nejrůznější "raptory", lenochodovité terizinosaury, pštrosovité dinosaury a tyrannosauroidy). To neponechává příliš prostoru nejasnostem: jsou-li ptáci odvození teropodi, pak jejich tři prsty musí být I, II, III. Embryologie a paleontologie tady, zdá se, dospěly k neřešitelnému konfliktu, na němž si neváhali přihřát polívčičku notoričtí popírači dinosauřího původu ptáků. Jejich alternativa, tj. vývoj z neurčitých triasových archosauromorfů, takovým problémem netrpí; i přes chronickou neschopnost BANDitů říct cokoli bližšího o vlastních kandidátech na ptačí předky je totiž jasné, že zvířata to byla bezesporu primitivně pětiprstá.

  Otázka, jak se vůbec zárodečné kondenzace povedlo identifikovat, je poměrně komplikovaná a souvisí i s takovými problémy, jako je původ tetrapodů, resp. jak poznat, kterým kostem v ploutvích "svaloploutvých ryb" jsou kosti tetrapodní končetiny homologické. Zatímco obdobu tetrapodní kosti pažní, loketní a vřetenní najdeme i v "rybí" ploutvi velmi snadno, čím víc postupujeme distálně (tedy směrem od trupu), tím víc se věci komplikují. Tam, kde jsou kosti tetrapodů hezky uspořádané do několika pásů (tvořených postupně proximálními a distálními zápěstními kostmi [karpály], záprstními kostmi [metakarpály] a nakonec samotnými prsty), mají "ryby" desítky kostiček, které jako by se odvětvovaly z nějaké centrální osy procházející podélně ploutví. Pátralo se tedy po tom, kudy tato centrální osa, zvaná metapterygiální, prochází v tetrapodní končetině. Vybíhá vůbec za úroveň loketní a vřetenní kosti? Pokud ano, které kosti na ní leží?
    Holmgren – mimochodem jeden z prvních autorů, který ptačí prsty identifikoval jako 2, 3, 4 – navrhl, že u tetrapodů se osa v zápěstní oblasti ohýbá a že prsty představují od základu nové (neomorfické) struktury, "přišroubované" k jejímu konci a postrádající jakékoli homology v ploutevních kůstkách "svaloploutvých ryb" (Holmgren 1933). Jak ale ve své revizi celé debaty popisují Wagner & Larsson (2007), časem se  uchytil spíš model Watsona (1913), podle nějž metapterygiální osa prochází čtvrtým z pěti tetrapodních prstů a v končetině tetrapodů tedy nenajdeme nic, co by v zásadě nešlo odvodit z ploutevních kůstek ancestrálních "ryb". Tento model byl silně podpořen objevem tzv. primární osy, podél které chondrifikuje (chrupavkovatí) embryonální končetina. Jak ukázali Shubin & Alberch (1986), tato osa prochází kostí pažní a loketní, proximální zápěstní kostí zvanou ulnare a dále v naprosté většině případů čtvrtým distálním karpálem a prstem IV. Neplatí to ovšem pro mloky, kde primární osa prochází prochází prstem II, nebo se spíš – jak podotkli Burke et al. (1998) – v zápěstní oblasti úplně vytrácí. U všech prozkoumaných žab a amniot na ní nicméně leží prst 4, a pokud by tomu tak bylo i u ptáků, znamenalo by to, že dva prsty, které se vzápětí objevují vedle něj, musejí být číslovány jako 2 a 3.

Metapterygiální osa (červeně) probíhající ploutví australského bahníka Neoceratodus (A) a končetinou primitivně pětiprstého amniota (B), z jehož ruky byly pro zjednodušení vynechány zápěstní kosti. Pokud skutečně probíhá prstem 4, můžeme zbývající prsty snadno identifikovat. (Modifikováno z Cohn et al. 2002: Figure 1 a Towers et al. 2011: Figure 1)

    A přesto – když už se primární osa prokazatelně vychýlila jednou, není důvod, aby se nemohla vychýlit znovu. Právě s takovou argumentací přišel vynálezce celého konceptu, Neil Shubin, když se ptačím prstům začal věnovat. Už Shubin a Alberch (1986) si povšimli, že se vznik údajného ptačího prstu 5 (který sice zchrupavkovatí, ale posléze zaniká) radikálně liší od vzniku téhož elementu u všech jiných tetrapodů. Možná tedy vůbec nejde o prst 5, ale o prst 4, což by ovšem znamenalo, že primární osa musí procházet prstem 3. Došlo tedy k jejímu posunu, a hypotéza proto dostala jméno "axis-shift". Její příznivce jsem už vyjmenoval v jednom z předchozích článků; hlavní představa byla taková, že posun osy způsobila "změna ve vývojovém načasování formace prstů". Tím pádem je v pořádku, že se po straně nejdříve zformovaného prstu objevují dva další (protože jsou to staré dobré teropodní prsty I a II). I evidence by se našla – Chatterjee (1998) a Witmer (2002)* třeba upozornili na to, že ulnare, součást primární osy, v ptačí ruce mizí a nahrazuje jej "element X" neznámého původu, což jaksi svádí k myšlence, že primární osa buď vůbec dál nepokračuje, nebo je celá rozhozená. Jenže kritika byla zdrcující – jednoznačně je výchylka primární osy známá jen od mloků, kde některé autory vedla až k návrhům tak extrémním, jako je difylie tetrapodů a tedy dvojitý přechod "ryb" na souš. (Viz např. Holmgrena [1933] – jednou to měli být bahníci, z nichž se stali mloci, podruhé pak lalokoploutví, kteří dali vznik "eutetrapodům", tj. žábám a amniotům.)

    Poté přišli se spásnou myšlenkou Wagner & Gauthier (1999). Podle nich došlo v evoluci ptáků k události zvané homeotický posun (frame shift), jejíž existence logicky vyplývá z pokroků v evolučně-developmentální biologii. Ta ukázala, že "pozice" a "identita" prstu jsou překvapivě nesouvisející záležitosti. Obě závisejí na rozdílných genových interakcích probíhajících v rozdílnou dobu, a dokonce i s našimi omezenými znalostmi není vůbec těžké docílit toho, aby jeden prst vyrostl na místě (= z tzv. "zárodečné kondenzace") prstu druhého. Máme také důkazy o tom, že k homeotickému posunu čas od času v evoluci dojde přirozenou cestou; a ví se dokonce, že k jednomu takovému případu došlo zrovna u ptáků. Citovali jej už Wagner a Gauthier: u některých kiviů vzniká prst I na jiné kondenzaci, než je obvyklé – přijmeme-li na chvíli hypotézu obou autorů, podle níž už u "normálních" ptáků prsty vyrůstají odjinud, než by měly (prst I z kondenzace 2, prst II z kondenzace 3 atd.), pak u těchto mutantních kiviů vyrůstá palec z kondenzace 3. Šlo by tedy trochu zjednodušeně říct, že kiviům občas naroste palec tam, kde má slušně vychovaný tetrapod (jako třeba člověk) prostředník.
    V roce 1999 byla taková hypotéza pouze méně parsimonní (úspornou) alternativou axis-shiftu, který se obešel bez nutnosti přesunout prstní identity na jiné kondenzace. Jenže embryologové brzy získali k určení pozice prstů lepší metodu, než je spoléhání se na zakonzervovanou pozici metapterygiální osy. Zatímco dřívější zobrazovací metody založené na radioaktivním síranu 35SO4 nebo alciánové modři dokázaly detekovat pouze mimobuněčnou matrix, která vzniká až zchrupavkovatěním (chondrifikací) zárodečného mezenchymu, modernější postupy takto omezené nejsou a dovedou zachytit tvary mezenchymu ještě před tím, než se jeho buňky začnou shlukovat do "předchrupavkových" kondenzací. A s nimi byla nakonec odhalena dlouho postrádaná, čistě mezenchymová Anlage (zárodečná kondenzace) 1, která velmi rychle mizí ještě před tím, než se začne formovat chrupavka (Kundrát et al. 2002; Larsson & Wagner 2002). Tento objev vůbec nezapadá do hypotézy o posunu primární osy – pokud u ptáků opravdu prochází prstem 3, pak musí být dotyčná kondenzace pozůstatkem prstu nacházejícího se před palcem. Homeotický posun s tím naopak problém nemá, čímž si obě hypotézy svou pozici rázem prohodily.

Průřez zárodkem kuřecího křídla. Aplikace moderních embryologických zobrazovacích metod, jako jde zde využitá schopnost aglutininu podzemnice olejné vázat specifické sacharidy obsažené v glykoproteinech na membránách shlukujících se buněk, dovolila odhalit pětiprstý základní stav ptačí ruky. Problém hypotéze o posunu primární osy dělá nejanteriornější kondenzace (vyznačená šipkou a číslovaná zde jako I), která naopak pěkně zapadá do posunu homeotického. Ten ji bere jako důkaz, že ptačí prsty se vyvíjejí z kondenzací 2, 3, 4 (na obrázku zřetelně dominujících). (Zdroj: Wagner 2005: Figure 2)

    I tak se samozřejmě homeotický posun neobešel bez rozsáhlých kontroverzí. Witmer (2002), který neměl čas do své práce zakomponovat nová zjištění o pětiprstosti, tuto hypotézu zamítl jako cirkulární a radši se vrátil k posunu primární osy, podle kterého je vlastně v paleontologii celá pravda a embryologové to celou dobu měli špatně. Mnohým embryologům zase přišlo jednodušší předpokládat, že to mají špatně paleontologové (Kundrát et al. 2002; Galis et al. 2003), z čehož se zrodila tzv. hypotéza pyramidové redukce. Podle ní ptákům z pozic 2, 3, 4 rostou prsty II, III, IV, které ovšem morfologií konvergují s bývalými prsty I, II, III, což chudáky paleontology tak zmátlo, že prsty fosilií očíslovali chybně. Nelze říct, že by argumenty obou táborů nebyly znělé**, ale pro homeotický posun se začala hromadit evidence: Vargas & Fallon (2005) ukázali, že u amniot je prst I unikátní tím, že v něm nedochází k expresi genů HoxD-10, HoxD-11 a HoxD-12, a že u prstu, který ptákům vyrůstá z druhé zárodečné kondenzace, je tomu úplně stejně. (Autoři nicméně nedali frame-shiftu jednoznačnou přednost před axis-shiftem, který navrhli zachránit tím, že by se nadbytečná "kondenzace 1" interpretovala spíš jako prepollex než zbytek zakrslého palce. K tomuto návrhu se v článku ještě vrátíme.) Vargas et al. (2008) zjistili v zásadě totéž porovnáním s nejbližšími ptačími žijícími příbuznými (totiž krokodýly) a Tamura et al. (2011) – studie, o které už byla a v tomto článku ještě bude řeč – snad dokonce vůbec poprvé identifikovali mechanizmus zodpovědný za to, proč z kondenzace 2 vyrůstá prst I a ne prst II.
    Pozice hypotézy homeotického posunu se tím podstatně upevnila. Dva roky zpátky ale přišli s novou výzvou Xu et al. (2009) při popisu bizarního zástupce kladu Ceratosauria, limusaura. Už jen návrh, že teropod takto bazální by nám mohl říct cokoli podstatného o homeotickém posunu, byl docela odvážný: Wagner a Gauthier tuto událost původně namapovali na kladogram o dost blíž žijícím ptákům. Xu et al. (2009) si ale hlavně model homeotického posunu pro své potřeby dosti pozměnili: interpretovali jej jako pozvolnou událost, která navíc úplně nesetřela známky po původní pozici prstů. Ta je stále patrná v podobnosti, jakou vykazují tři (hlavní) metakarpály tetanur s metakarpály II, III a IV jiných teropodů; naproti tomu prsty, které na ně navazují, se podobají spíše prstům I, II a III. Podle Xua a kolektivu (ačkoli to ve své studii nikde nenapsali takhle natvrdo) předkové tetanur ztratili prst I a prsty II, III a IV zvolna, krůček po krůčku změnily svou morfologii tak, že ve výsledku byly k neodlišení od prstů I, II a III dřívějších teropodů. Takový návrh vyvolal u zastánců klasického frame-shiftu poprask a především evolučně-developmentální biologové poukazovali na to, že takový proces nemá s homeotickým posunem nic společného; takže např. Young et al. (2011) Xuovu hypotézu ztotožnili s dřívějším modelem pyramidové redukce a zacházeli s ní jako s konkurencí, nikoli podporou hypotézy homeotického posunu.

(Celý vývoj událostí jsem zde poměrně slušně pokryl: o limusaurovi a jeho implikacích pro homologie prstů jsem napsal v samých začátcích blogu, stejně jako jsem okomentoval reakci Wagnera a Gauthiera. Více jsem také napsal o studii Younga a kolektivu, která evidenci pro obě hypotézy důkladně porovnala.)

    Celkově ale model homeotického posunu vyšel ze sporu posílen; v neposlední řadě evidencí ze strany experimentálních embryologických studií, jako byla ta výše zmíněná Tamurova. Do modelu byly zakomponovány některé z modifikací navržených autory popisu limusaura, takže Young et al. (2011) např. nově uznávají, že k posunu došlo dřív, než Wagner a Gauthier původně předpokládali – spíš mezi celofyzoidy a averostrany (v node-based smyslu, tj. Ceratosauria + Tetanurae) než mezi megalosauroidy a neotetanurami, a že posun doprovázela tzv. zóna developmentální variability, která se manifestovala např. v podivném uspořádání ruky různých ceratosaurů. Samotný posun ale Young et al. (2011) předložili coby nepochybný fakt, a skutečně se zdálo, že s tolika nezávislými zdroji důkazů je těžké jej napadnout.

2. Towers et al. (2011)

    A to byl omyl. Právě to nedávno udělali Towers et al. (2011) ve své studii, publikované v Nature Communications (stejné místo, kde se nedávno objevila i retropozonová studie ptačí fylogeneze). Nemám ji naneštěstí k dispozici kompletní, ale zásluhou D. Marjanoviće se rozsáhlé úryvky z ní objevily na DML. [Editace z 2.10.2011: Za zaslání fulltextu studie děkuji Filipovi Tvrdému, článek jsem díky tomu mohl doplnit o obrázky.]

2.1 Nová evidence – návrat axis-shiftu

    Towers a spol. se zaměřují na zónu polarizační aktivity (ZPA) ptačího křídla, což je oblast na okraji zárodečného pupene končetiny (limb bud), která se skládá z buněk exprimujících gen pro protein zvaný Sonic hedgehog. (Ano, to je skutečně Ježek Sonic. Jak se stalo, že má figurka z videohry vlastní protein, zůstává jednou z největších záhad biologie.) U mnoha tetrapodů vzniká ze zóny polarizační aktivity vůbec první prst, který se na končetině objeví, a to je – jak bylo uvedeno výše v souvislosti s metapterygiální osou – prst IV. Experimenty Towerse a spol. přímo navazují na to, co dělali s ptačí rukou Tamura et al. (2011). Ti zjistili, že podíl této oblasti na vývoji předních a zadních končetin je úplně odlišný a že zatímco v nohou prst IV skutečně vzniká z buněk ZPA, na křídle se buňky, z nichž se stane čtvrtý prst, ze ZPA oddělí ještě před tím, než se prsty začnou formovat. To je podle Tamury a spol. vystavuje vysokým koncentracím Shh, které je de facto přeměňují v prst III. Zdálo se tak, že vůbec poprvé byl demonstrován přesný mechanizmus, jak dochází k přepnutí kondenzace tak, aby začala vyvíjet jiný prst, který hledali zastánci homeotického posunu.
    Jenže právě zde na Tamurovy experimenty navázali Towers et al. (2011). Ti sledovali buňky ze ZPA po podstatně delší dobu, a to tak, že v nich "zapnuli" expresi genu pro zelený fluorescenční protein (GFP). Pod UV zářením potom mohli sledovat, kde se buňky z polarizačního regionu nakonec octnou. Výsledek byl šokující: buňky, z nichž se stane prst s identitou III, se skutečně ze ZPA vydělují, ale ty, které v zóně zůstanou, vůbec žádný prst nevytvoří, a to i přesto, že leží přímo na primární ose. Místo toho se z nich stanou měkké tkáně na vnějším (posteriorním) okraji posledního prstu. Kondenzace 4 tedy nepřevezme identitu III – ona nikdy nevznikne. Potvrzeno je přitom Tamurovo pozorování, že na nohou je vše v pořádku – snad za to může (autoři tuto větu začínají slovy "we speculate") fakt, že v ZPA křídla umírá více buněk. Nově přidáno je  ale pozorování, že i v myší ruce pocházejí měkké tkáně na vnějším okraji 3. prstu ze zóny polarizační aktivity. Pozice primární osy tedy není u obratlovců zakonzervovaná a autoři s hrdostí znovuoživují axis-shift, se kterým to šlo od objevu "kondenzace 1" na ptačí ruce z kopce. (S tím, že až dosud byla hypotéza posunu primární osy "přehlížená", jak autoři tvrdí, bych ale asi nesouhlasil; příznivci "frame-shiftu" ji komentovali hned několikrát [Wagner 2005; Young et al. 2011].) Důsledky ale mohou být ještě dalekosáhlejší: jak na DML napsal D. Marjanović, otřesena je celá hypotéza primární osy. Nelze přitom říct, že by nedostala zabrat už dříve (viz např. Cohn et al. 2002).

Pokusy Towerse a kolektivu s kuřecím křídlem. U embryí starých 3 dny, kdy začíná docházet k expresi genu pro Sonic hedgehog, vyměnili původní ZPA za novou, zeleně světélkující. Po 7 se ukázalo, že buňky ze ZPA se nacházejí na vnějším okraji prstu 4 (a). Aby se autoři ujistili, že transplantují skutečně jen ZPA a nic jiného, prohledali dárcovské embryo ihned po odejmutí ZPA na přítomnost transkriptů (molekul mRNA), které indikují, že gen Shh je "zapnutý" a skutečně daný protein produkuje. O 4 hodiny později stejným způsobem analyzovali i embryo, do kterého ZPA přenesli. Ukázalo se, že Shh transkripty v dárcovském embryu zcela chybějí a v příjemci jsou rozeznatelné jen v místě transplantátu (b). Pokud se podíváme na zárodečné křídlo šestidenního embrya seshora, zdá se, že světélkující buňky původem ze ZPA se začínají kondenzovat do chrupavčitého zárodku prstu 4 (c). Podélný (d) a příčný (e) řez příslušnou oblastí desetidenního embrya ale ukáže, že světélkující buňky tvoří pouze měkkou tkáň přilehlou ke chrupavce, nikoli chrupavčitý základ prstu samotný. Obrázek (d) rovněž zachycuje, že buněk exprimujících protein pro fluorescenci ubývá s tím, jak postupujeme směrem od zápěstí ke špičce prstu 4. Autoři také transplantovali světélkující ZPA na vnitřní (anteriorní) stranu končetiny (přirozeně se ZPA vyskytuje jen na straně vnější), čímž zduplikovali prsty do vzorce 4-3-2-2-3-4. ZPA se ale stále podílela pouze na proužku měkkých tkání na vnějším okraji čtvrtého prstu (f, g). V další sérii experimentů autoři transplantovali světélkující ZPA z křídla na vnitřní (h) i vnější (i) stranu nohy, kde – jak je patrné z podélných průřezů (j, k) – dala vzniknout nejen měkkým tkáním, ale také chrupavce, čili kompletnímu prstu. Měřítko: (a, f, i) – 1 mm; (b, c) – 100 μm; (d, g, j, k) – 50 μm; (e) – 150 μm; (h) – 750 μm. (Zdroj: Towers et al. 2011: Figure 2)

2.2 Jak se vyrovnat s kondenzací 1, aneb jsou ptáci primitivně šestiprstí?

    Právě kondenzace 1 – ta, kterou posun osy nepředvídal, kdežto homeotický posun ano – představuje problém. Towers et al. (2011) jej berou na vědomí, ale nepřikládají mu velkou váhu. Podle nich je pochybné, zda dotyčný výběžek mezenchymu skutečně představuje zárodek prstu, a citují studii, která nalezla ještě jednu posteriorní kondenzaci (Welten et al. 2005). Ta by podle číslování "2, 3, 4" měla odpovídat prstu 6! Welten a spol. sami takovou šílenost nenavrhli a kondenzaci interpretují poměrně nudně (a pro Towerse a kolektiv spíše nepříznivě), totiž jako pisiform. "We saw no evidence for more than five digit primordia in the chick foot", napsali Welten et al. (2005:23).
    Studie Weltenové a spol. je ale pro současnou diskuzi významná ještě něčím. Autoři se totiž jako jedni z mála obrátili od posunů a pyramidových redukcí k tomu nejjednoduššímu, ale také nejpodivnějšímu vysvětlení: ptačí předci měli šest, nikoli pět prstů. Jako vždy se povedlo vyhrabat nějakou starou citaci, která to už navrhla (Schestakowa 1927) a podle které si ptáci rudiment onoho 6. prstu uchovali. Vhodným kandidátem by byl nejen již zmiňovaný pisiform, který leží ve správné pozici, ale i element X. Umožňovalo by to skutečně spoustu problémů zahladit: Herrerasaurus a Eoraptor by mohli mít tři hlavní prsty stejné jako ptáci (II, III, IV) a ty redukované vedle nich by byly nově číslovány jako V a VI. Problém spočívá v tom, že 6 prstů je o 1 prst víc, než kolik nám jich současná představa o společném předkovi všech žijících tetrapodů dovolí. U žijících tetrapodů jsou navíc výjimky z pětiprstosti dosti pochybné – nadějí jsou opět mloci, na jejichž nohou často spatřujeme tzv. "postminimus" (česky zřejmě "zámalíček"?), což je ale asi spíš jen přídavná zánártní kost. Podle některých je dokonce postminimus náš starý známý, pisiform (Gillies 1929). Holmgren (1952) pak nejenže akceptoval ztotožnění obou elementů, ale interpretoval je jako zbytky 6. prstu, přičemž prepollex ("předpalec") měl být prstem sedmým. Jakkoli je to nepravděpodobné, zcela vyloučit to nejde, jelikož fosilní příbuzní tetrapodího korunního kladu (= mlok, člověk, jejich poslední společný předek a všichni jeho potomci) skutečně sedmi prsty disponovali.
    Podle konzervativní interpretace je však pisiform prostě přídavný proximální karpál a ani element X nepředstavuje zbytek ptačího zámalíčku. Jak ale upozornil David Marjanović ve své reakci na studii Weltenové a spol., to ještě neznamená, že se musíme hypotézy o ptačí šestiprstosti vzdát. Jen místo číslování "1, 2, 3, 4, 5, zámalíček" zkusme raději "předpalec, 1, 2, 3, 4, 5". Prepollex je skutečně znám od celé řady tetrapodů, ptákům ovšem většinou hodně vzdálených: mají ho žáby, vačice, morčata a snad i ještěrka (Steiner 1934). Efemérní anteriorní kondenzaci na ruce ptačího embrya prepollex připomíná svým rychlým zánikem a drobnými rozměry, přestože u žab může osifikovat v několik elementů celkem podobných prstním článkům a i tzv. os falciforme, "falešný palec" krtků, vzniká z prepollexu. Takto interpretovaná "kondenzace 1" nás vrací zpátky k "axis-shiftu". Vysvětluje např. daleko lépe, proč neznáme žádné šestiprsté fosilní archosaury: nemít prepollex je úplně normální, nemít prst I a ponechat si místo toho prst VI je ovšem neslýchané. I záhadný element X by mohl být v novém číslování odvysvětlen, a to jako pozůstatek pátého prstu (tomu se konec konců podobá tím, že se v ruce bere víceméně odnikud, zatímco to, co bývá jako "prst 5" označováno obvykle, se odděluje z ulnare).
    Wagner (2005), jeden ze spoluautorů homeotického posunu, ovšem zareagoval na tyto spekulace velmi rychle. Je-li správným výkladem "prepollex, 1, 2, 3, 4, 5" (a osa prochází kondenzací 3), měli bychom být schopní to otestovat na embryích nejbližších žijících ptačích příbuzných, krokodýlů. Pokud u nich s metodami, s nimiž jsme dokázali anteriorní mezenchymální kondenzaci odkrýt u ptáků, najdeme prepollex, který před zchrupavkovatěním z ruky vymizí, šlo by o silnou podporu teorie posunu primární osy. Tento experiment provedli Larsson et al. (2010) a žádnou stopu po předpalci nenašli, což je také jediná námitka, kterou byli schopní proti "axis-shiftu" dát dohromady Young et al. (2011). Towers a spol. se s ní nejsou schopni moc vypořádat. Mají-li skutečně pravdu, musíme předpokládat, že krokodýli prepollex ztratili tak dokonale, že jej nelze pozorovat v žádné fázi vývoje; hlavně jde ale o skvělou motivaci zabývat se celou otázkou dál.

2.3 Od kondenzace k prstu díky ježku Sonicovi

    Autoři se rovněž zabývali otázkou, jaké mechanizmy rozhodují u ptačích prstů o výsledné morfologii. Zárodečné kondenzace vznikají na dvou různých místech: uvnitř ZPA (prst 4 a případně prst 5) a mimo něj (prsty 1, 2 a 3, jsou-li přítomny všechny). Podle autorů je toto rozdělení vynucené právě způsobem "přidělování" prstních identit, kterým jsou rozdílné hladiny Sonic hedgehogu. Při parakrinní signalizaci (kdy protein difunduje mezibuněčným prostorem k buňkám v okolí) dovedou buňky mimo ZPA rozeznat jen dostatečně velké rozdíly v koncentraci Shh, a protože buňky v ZPA dovedou proteinu vyprodukovat jen omezené množství, počet takto determinovaných prstních identit je omezen – podle autorů na 3. O tom, jaký prst vznikne z buněk samotné ZPA, rozhoduje signalizace autokrinní, při které buňka působí na vlastní receptory.
    Je pochopitelné, že u parakrinní signalizaci zaznamenávají největší koncentraci Shh ty buňky, které jsou ZPA nejblíž, a že koncentrace vzrůstá s tím, jak dlouho necháme buňky příslušný gen exprimovat. Towers et al. (2011) to dokonale ilustrovali sérií experimentů, při nichž si pohráli se zastavováním exprese Shh i růstu zárodečných kondenzací. Při včasném zastavení exprese tak na kuřecí noze dostaneme dva palce – jeden vzniklý ze ZPA a determinovaný autokrinní signalizací, druhý pocházející z buněk mimo ZPA, kterým stejnou identitu přidělila signalizace parakrinní. Při pozdějším zaražení exprese už ZPA stihlo zaujmout identitu prstu II a mimo ní vyrostly dva prsty, z nichž ten odlehlejší je teď palec a ten bližší opět prst II. Ještě později – a máme I, II, III, III, kde ze ZPA pochází druhá "III". Když expresi nezastavíme, vznikne normální kuřecí noha (už se nám po ní stýskalo) I, II, III, IV. Jindy autoři zastavili růst oblasti, z níž normálně vznikají zárodečné kondenzace pro prsty I, II a III, a to tak, aby se zde vyvinul pouze jeden prst. Pak si opět počali hrát s přerušováním exprese Sonic hedgehogu a dostali se postupem časů od dvou palců (I, I; druhé číslo vždy znamená identitu prstu vznikajícího ze ZPA) přes dva ukazováky a prostředníky až ke kombinaci III, IV.
    Vše výše uvedené se vztahuje pouze na nohu, která se chová spořádaně. U křídla při zaražení růstu příslušné zóny vznikne ruka s jediným prstem (protože ze ZPA na křídle žádný prst nevzniká), který bude v závislosti na čase přerušení exprese Shh buď I, II nebo III. Podle autorů tato vcelku jednoduchá pravidla určují identitu prstů u všech tetrapodů.

Názorné vysvětlení rozdílu mezi hypotézami homeotického posunu (frame-shift) a posunu primární osy (axis-shift). Na obrázku (a) zcela nahoře jsou nejprve namapovány ruce různých archosaurů na kladogram (který je trochu divně nakreslený a je nutné jej číst tak, že taxony vpravo jsou si blíž příbuzné než ty, které stojí nalevo od nich). Morfologie prstů – hlavně pak tzv. falangeální formulka, která říká, z kolika prstních článků každý prst sestává – jednoznačně podporují hypotézu, že prsty žijících ptáků jsou I, II, III (charakterizované formulkou 3-4-5). Dole jsou zachyceny rozdíly mezi frame-shiftem a axis-shiftem. Obě hypotézy se shodují na tom, že předci všech amniot a tedy i ptáků (jejichž morfologii dokumentuje výše zachycená Seymouria) měli prsty I, II, III, IV a V vyrůstající z kondenzací 1, 2, 3, 4, 5 (c); přičemž primární osa procházela prstem IV/4 (b). Neshoda panuje na přesném mechanizmu, jímž se z pětiprsté ruky stala ruka tříprstá. Podle homeotického posunu (d, e) se ztratily kondenzace 1 a 5 a prsty I, II, III se přenesly na kondenzace zbývající. Podle posunu osy se ztratily kondenzace 4 a 5, zbývající prsty na svých kondenzacích zůstaly (g), ale primární osa se vychýlila tak, že nyní prochází prstem 3 (f). Tuto hypotézu podporuje fakt, že ze zóny polarizační aktivity nevzniká ve fázích 18 až 21 (tedy u embrya starého 3 až 3,5 dne) prst IV, jak by tomu být mělo. (Zdroj: Towers et al. 2011: Figure 1)

3. Wang et al. (2011)

    Wang et al. (2011) mají tak trochu smůlu. Jejich studie, která novým, rafinovaným způsobem dokazuje správnost homeotického posunu, vyšla o nějaké dva měsíce poté, co byl homeotický posun vyvrácen. Tedy pozdě, ale ne dost pozdě, aby mohly být závěry Towerse a spol. ocitovány a případně rozcupovány. Wang et al. (2011) totiž nedokazují homeotický posun jako takový, jen to, že ptačí prsty mají identity I, II, III, což se pod axis-shiftem Towerse a spol. rozumí tak nějak samo sebou – jaké by taky měly mít jiné, když vyrůstají z pozic 1, 2, 3. Přesto si jejich studie zaslouží určitou minimální pozornost. Autoři v ní nasazují postup zvaný transkriptomika, který si na rozdíl od genomiky (zabývající se DNA) a proteomiky (zabývající se veškerými molekulami proteinů, které lze nalézt uvnitř jedné buňky) všímá molekul mRNA, do kterých je genetická informace obsažená v DNA transkribována. Zabývá se tedy především tím, které součástí genomu jsou aktivovány a kdy se tak děje. Autoři tedy vzali prsty z předních a zadních končetin kuřat ve dvou různých stadiích vývoje (5,5 a 7 dní starých), osekvenovali všechny mRNA transkripty, které v nich našli, rozeznali celkem přes 14 000 genů a nad výslednými daty provedli vícerozměrné škálování (MDS). Vynechali všechny geny, jejichž exprese se mezi přední a zadní končetinou lišila, a zjistili, že zbývající geny se shlukují podle dvou kritérií: jednak podle toho, z jak starého kuřete byly sekvenovány, jednak podle toho, zda se nacházejí v palci nebo zbývajících prstech. Ukázalo se přitom, že palec na noze (prst 1/I) a prst, který je palcem z hlediska teorie homeotického posunu (prst 2/I) sdílejí celou řadu vlastností, včetně toho, že v nich nedochází k expresi genů Hoxd12, Hand2, Zic3 a Lhx9, z nichž ty první dva jsou přitom dobře známými negativními markery nejvíce anteriorního prstu (v lidštině: když nejsou exprimovány, je to palec).
    Wang et al. (2011) kupodivu vůbec nebyli schopni identifikovat identity dvou zbývajících prstů na křídle. Povedlo se identifikovat několik genů, které spojují prsty II a III na křídle s prsty III a IV na noze (v tomto pořadí), v obou případech jsou však kontradikovány signálem jiných genů, který křídelní prst II spojuje s pozdním prstem II nohy a křídelní prst III s tímtéž prstem na noze u mladšího exempláře. Autoři si také povšimli, že křídelní prst III je jedinečný tím, že v něm dochází k expresi genu Socs2, což souhlasí s tím, co o něm nahlásili Tamura et al. (2011) – že je celý developmentálně divný a že má zřejmě vlastní, odvozenou identitu. Obecně se prsty na křídle zdají být podstatně více diferenciované než prsty na zadní končetině. Právě tato zjištění (a ne "potvrzení" frame-shiftu, které vyplývá už z toho, že se na studii podíleli Young a Wagner) se zdají být na studii Wangové a spol. nejcennější.


*Witmerův článek v některých místech prostě nejde nemilovat:
There is a sense among some that the embryological signal must be correct because it involves seemingly high-tech bench science and makes reference to hox genes, as opposed to the dust and dirt of paleontology.

Witmer 2002:20
**Roztomilé je, že autoři podporující homeotický posun a pyramidovou redukci si vyčítají úplně stejnou věc: přehnanou důvěru v to, že několik konkrétních fosilií nám říká, jak přesně transformace pětiprsté ruky na tříprstou probíhala. Galis et al. (2003) – jedni z těch, kteří homeotický posun odmítli a vrátili se k tradičnímu "ti druzí to mají špatně", kde "ti druzí" znamenalo paleontology – přišli s poměrně přesvědčivým argumentem: hlavním důkazem pro to, že teropodi ztratili právě prsty IV a V, je jejich výrazná redukce u herrerasaura a eoraptora. Spousta ceratosaurů (kteří jsou ptákům blíže příbuzní) ale prst IV nijak zvlášť zakrnělý nemá, což by mohlo naznačovat, že Herrerasaurus a Eoraptor jej redukovali nezávisle na ostatních teropodech a jako takoví jsou úplně irelevantní k poznání toho, co se odehrávalo na ptačí linii teropodní evoluce. (Nová hypotéza, podle níž je Eoraptor ve skutečnosti hodně primitivním sauropodomorfem, dává Galisovi a spol. za pravdu. Na druhou stranu se zdá, že redukovat prsty IV a V je spíš jakási obecná tendence všech archosaurů, protože tyto prsty jsou menší i u žijících krokodýlů.) Xu et al. (2009) se zase setkali s výtkou, že jejich model až příliš spoléhá na to, že Limusaurus je v rámci ceratosaurů opravdu tak bazální, jak jej odhalila původní fylogenetická analýza; a že si tedy uchoval dostatek primitivních znaků od společného předka ceratosaurů a tetanur, aby nám mohl říct něco zajímavého o tetanurách samotných (kam patří i ptáci, objekt našeho zájmu). To přitom nemusí být pravda: Andrea Cau jej např. ve své slavné Megamatrici vykryl jako noasaurida, tedy zvíře v rámci ceratosaurů poměrně hluboce usazené a tedy zřejmě i odvozené.

Zdroje:

Nedořešené otázky v modelu homeotického posunu – Bever et al. a Young et al. o prstech ptáků

    Lze už považovat problém číslování ptačích prstů za překonaný? Pravdou je, že embryologové už asi nenajdou silnější důkazy pro to, že prsty dospělých ptáků vyrůstají z mezenchymálních kondenzací (anlagen) II, III a IV, než jsou opakovaná pozorování původně pětiprsté ruky, kterým v průběhu vývoje mizí prsty I a V (Larsson & Wagner 2002; Galis et al. 2003). Paleontologové mají podobně silné doklady pro redukci počtu prstů - tentokrát ovšem na I, II a III - k dispozici ještě déle. Hypotéza homeotického posunu, která byla navržena k tomu, aby oba typy důkazů sjednotila, navíc byla testována (Vargas et al. 2008; Tamura et al. 2011). Je tedy otázka zodpovězena?

    Dva nové články z evo-devo žurnálů naznačují, že ne. Ani jedna strana problému není úplně uzavřena: embryologové před sebou stále mají zajímavou otázku, jaké mechanizmy se na homeotické transformaci podílely (v této otázce výrazně pokročili Tamura et al. 2011); paleontologové se zas mohou zabývat tím, kdy v teropodní evoluci k posunu došlo. Xu et al. (2009) např. vyvolali vlnu nevole, když navrhli, že se tak mohlo stát opravdu brzo - už před vznikem tetanur, čili kladu, který kromě ptáků zahrnuje také řadu ptákům-podobných dinosaurů (kteří s ptáky tvoří skupinu Maniraptoriformes), tyrannosauroidy, allosauroidy včetně populárních karcharodontosaurů a megalosauroidy typu spinosaura.
    Nové studie se věnují oběma těmto stranám. Mezi jmény jejich autorů nalezneme určité průniky, především pak jméno Güntera P. Wagnera, který spolu s paleontologem J. A. Gauthierem hypotézu homeotického posunu na konci 90. let navrhl (Wagner & Gauthier 1999). První z těchto studií (Bever et al. 2011) je paleontologická a je jen logické, že se do ní zapojil i Gauthier sám. Autoři v abstraktu konstatují, že paleontologická podpora pro hypotézu posunu byla zpochybněna. Může to znít zvláštně, ale autoři mají na mysli předloňský popis limusaura. To, co se nám tato studie pokoušela říct, jsem na blogu zreprodukoval několikrát, ani jednou jsem ale nebyl s výsledkem úplně spokojený. Zkusím to tedy ještě jednou: autoři místo Wagnerovy a Gauthierovy představy, že kondenzace pro první prst (C1) v jednom okamžiku evoluce zanikla a první prst (D1) místo ní začala vyvíjet kondenzace druhá (C2), přišli s tím, že zatímco metakarpály tříprstých tetanur se podobají metakarpálům II, III, IV starších teropodů, prsty, které se na ně napojují, pro změnu připomínají prsty I, II, III. Xu et al. (2009) tedy navrhli, že morfologické rysy ("identity") prstů I, II, III zanikly, aby je u tetanur znovu vymodelovaly prsty II, III, IV. To Wagner a spol. vnímají jako oprávněný útok na svou hypotézu, jelikož to opravdu znamená něco úplně jiného - jak dotčení autoři konstatovali ve své první reakci na celý problém (Vargas et al. 2009; viz zde), není ani moc jisté, jestli bychom něčemu takovému vůbec mohli říkat homeotický posun.
    Bever et al. (2011) souhlasí s autory limusaurova popisu v tom, že k posunu došlo dříve, než navrhovali Wagner & Gauthier (1999), jejich představu o průběhu celé události ale ani nadále nesdílí. K takovému závěru je dovedlo zamyšlení se nad otázkami, a) jak lze průběh homeotického posunu vypozorovat z kostí, b) zda dnes známá fosilní data hypotézu posunu podporují a c) v jakém místě teropodního vývojového stromu k transformaci I, II, III → II, III, IV došlo. Připomeňme, že Wagner & Gauthier (1999) zasadili tuto událost mezi megalosauroidy a zbytek tetanur (Neotetanurae; odpovídá kladu Allosaurus + vrabec). Nový model, který Bever a spol. předkládají, počítá s relativně rozsáhlou zónou "developmentálního polymorfizmu". O něm už více v následující části, která se týká druhé studie (za níž stojí částečně shodné složení autorů):

Obrázek 1 (vlevo nahoře) prezentuje 3 hypotézy, které se snaží uvést do souladu konfliktní paleontologická a embryologická data - hypotézu pyramidové redukce (A), hypotézu přesunu primární osy (B) a hypotézu homeotického posunu (C). V levém sloupci jsou uvedeny pozice jednotlivých kondenzací, z nichž prsty budou vyrůstat; v pravém konečná identita každého prstu. Barvy jsou zvoleny podle identity (oranžová - prst I, žlutá - prst II, modrá - prst III, zelená - prst IV, černá - prst chybí). "X" znamená, že na dané pozici prst chybí. Černý rámeček ukazuje pozici primární osy v dané hypotéze. Hypotéza prezentovaná v popisu limusaura (Xu et al. 2009) je považována za variaci na hypotézu pyramidové redukce.
Obrázek 2 (vpravo nahoře): fylogenetický výskyt homeotického posunu v rámci teropodů. (A) Model laterální ztráty prstů - prsty ubývají na jedné (vnější) straně ruky. (B) Bilaterální model, předpokládající zachování Morseova pravidla, podle nějž jsou přednostně ztráceny ontogeneticky nejpozdnější prsty 1 a 5. Bilaterální model vyžaduje, aby k posunu došlo ještě před ztrátou prstu IV. (C) Model developmentální variability; varianta bilaterálního modelu, která klade homeotický posun těsně před vznik kladu Averostra (v pojetí autorů vylučujícího dilofosauridy). Kladogram je upraven z Xu et al. (2009). Ilustrace rukou jsou škálované tak, aby zachovávaly stejnou proximodistální délku. Pro zdroje ilustrací viz původní publikaci. Barvy reprezentují stejné prsty jako na Obrázku 1 s tou výjimkou, že chybějící prsty (= holé metakarpály) jsou nyní zachyceny bíle.
Obrázek 3 (dole): pozice, identita a exprese HoxD genů v prstech původní (A) a homeoticky transformované (B) ruky. Ancestrální stav, reprezentovaný např. myší, charakterizuje identita prstů spřažená s jejich pozicí (D1 vyrůstá z C1 atd.). HoxD-13 je exprimován ve všech pěti prstech, HoxD-812 ve všech mimo první kondenzace (C1). V transformované ruce pozice 2–4 vyvíjejí identity I–III, čemuž odpovídá i posun v genové expresi. HoxD-13 je opět exprimován ve všech vyvíjejících se prstech, ale exprese HoxD-812 je omezena na kondenzace 3 a 4, resp. identity II a III. Šedá plocha znázorňuje oblast exprese HoxD-812.

    Druhou ze zmíněných studií prezentují Young et al. (2011). Ta opět přichází s tím, že hypotéza homeotického posunu (Frame Shift Hypothesis) je dobrým vysvětlením pozorovaných dat. Upozorňuje také, že s tím, že ptačí prsty rostou z kondenzací, které jsou homologické s prsty 2, 3, 4 ostatních čtvernožců, nic neuděláme. To je docela důležitá zpráva pro některé paleontology - jakkoli nechci jeho znalosti v dané problematice zpochybňovat, Darren Naish např. opakovaně označil embryologickou evidenci za "chybně interpretovanou" a domnívá se, že ptačí palec skutečně vyrůstá z první pozice. Pěkné, ale protože celá řádka embryologů by byla (a byla) ochotna označit za chybně interpretovanou paleontologickou evidenci, daleko bychom se s přístupem typu "špatně to děláte vy!" nedostali. Zpět ale k Youngovi a spol. Ti uvádějí, že podobným způsobem roste evidence pro to, že "developmentální programy" ptačích prstů jsou zděděné od prstů, které se u archaických teropodů nacházely na pozicích 1, 2, 3. Tady je důležité poznamenat, že v rozporu s intuicí je identita prstů (tedy tvar, počet prstních článků neboli "falangeální formulka" a morfologické rysy) naprosto nezávislá na pozici, ze které prst roste. Experimenty na kuřatech prokázaly, že vhodnými zásahy do ontogeneze můžeme libovolný prst nechat vyrůst prakticky na libovolném místě.* To, co určuje identitu prstu, je exprese specifických genů, nazývaných HoxD (identitu palce např. formuje to, že geny HoxD-10, HoxD-11 a HoxD-12 se zde neexprimují). Young et al. (2011) předkládají nové otázky, které bude muset budoucí výzkum zodpovědět - zabývat se nicméně tím, zda k homeotickému posunu opravdu došlo, je už zbytečné. Tady debata skončila.
    Autoři znovu ukazují, v čem je hlavní rozdíl jejich (a původní Wagner-Gauthierovy) hypotézy oproti té, kterou předložili Xu et al. (2009): oni předpokládají, že identita prstu I (D1) byla v teropodní evoluci zachována a během posunu se pouze "přepla" na kondenzaci C2, zatímco "limusaurův model" počítá s tím, že identita zanikla a časem se, krůček po krůčku, znovu vynořila na prstu D2. To není homeotický posun, nýbrž prachobyčejná konvergence, kde morfologie prstů II, III, IV konvergují s morfologiemi ("identitami") prstů I, II, III dřívějších teropodů. Xu et al. (2009) nejsou první, kteří navrhli, že ztráta prstů u teropodů probíhala normálním způsobem, tj. z obou stran ("hypotéza pyramidové redukce"), a že se morfologie zbylých pozic přizpůsobila tomu, jak dříve vypadaly prsty na odlišných pozicích, protože to bylo výhodné - stejně tuto událost interpretovali Kundrát (2009; Kundrát et al. 2002) a Galis et al. (2003). Tato hypotéza vyžaduje, aby na každé původní kondenzaci zanikl zcela nezávisle každý jednotlivý rys, které dohromady skládají identitu prstů I–III (a snad i IV, uvážíme-li čtyřprsté bazální tetanury), a aby tyto rysy byly nezávisle, konvergentně znovu nabyty na pozicích 2 až 4 (či 5). Xu et al. (2009) toto nevzali v úvahu, když svou hypotézu popisovali jako úspornější. Young et al. (2011) také citují Bevera a spol. o tom, že představy Xua a kolektivu o homeotickém posunu - konkrétně o tom, že může probíhat dlouhodobě a stupňovitě - jsou chybné. Ztrátu identity prstu I, ke které u limusaura prokazatelně došlo (jak ukazuje jeho holý metakarpál bez prstních článků) pak Young et al. (2011) interpretují jako apomorfii ceratosaurů, která nemá žádný význam při diskuzi o ptačí evoluci. U tohoto tvrzení jsou citovány práce Vargas et al. (2009) a Bever et al. (2011).
    Young a spol. přichází s novým modelem redukce a ztráty prstů v teropodní evoluci, který opravuje starší koncept Wagnera a Gauthiera. Díky průniku v týměch autorů si můžeme být jisti, že jde o stejný model, který předkládají Bever et al. (2011). Jak autoři poznamenávají, všichni se shodnou na tom, že první prst, který pleziomorficky pětiprstá ruka ztratila, byl ten pátý. Potud je vše jasné. Dosavadní model homeotického posunu potom předpokládal, že další na řadě je prst čtvrtý, a teprve potom, co byl ztracen i ten, následovala samotná transformace. Tuto událost je tedy třeba datovat do pozdější doby, než když v juře zmizely poslední známky 4. prstu, ale dříve, než v křídě vznikl ptačí korunní klad. Jelikož víme, že v rámci dinosaurů je obecnou tendencí redukovat prsty z vnější strany ruky, dává takový scénář smysl. Autoři nicméně upozorňují, že pořadí, v jakém jsou prsty redukovány, nemusí odpovídat pořadí, v němž jsou ztráceny. Prsty 1 a 5 se během ontogeneze vyvíjejí jako poslední, a jako první tedy bývají ztráceny v průběhu fylogeneze. Bylo by značně atypické, kdyby u teropodů ztráta prstů postupovala od vnější strany (v pořadí 5, 4,...) - autoři se spíš přiklánějí k tomu, že obecná vývojová zákonitost zvaná Morseův zákon (která předpokládá, že později se vyvíjející okrajové prsty mizí dříve než ranější prsty prostřední) platila i pro ně. Pak by bylo nutné posunout homeotickou transformaci do období mezi ztrátou 4. a 5. prstu, kterou je samozřejmě na vývojovém stromě třeba hledat hlouběji - u zrodu kladu Averostra (který autoři interpretují jako Ceratosauria + Tetanurae, přestože v jejich stromku by podle původní apomorphy-based definice Paula [2002] klidně zahrnovat i dilofosaura**). To znamená, že posun se netýkal jen prstů I, II a III, ale i prstu IV. Tříprstá ruka moderních ptáků vznikla, když z páté kondenzace (C5) zmizela identita prstu IV (D4). Model developmentální variability (DVM), který představili Bever et al. (2011), potom říká, že existoval čas (a specifické místo na kladogramu), v němž byla relativně vysoká pravděpodobnost, že prsty s identitami I–IV vyrostou jako na kondenzacích 1–4, tak 2–5. Když se potom snížila schopnost kondenzace C1 vyvinout funkční prst, došlo ke dvěma paralelním jevům. Již "posunuté" jedince, jejichž potomky jsou i všichni žijící ptáci, to nijak nezasáhlo, neboť jejich prsty už vyrůstaly z pozic 2–5. "Neposunutí" jedinci kompletně ztratili identitu prstu I, i nadále jim ovšem zůstaly prsty II–IV na původních pozicích 2–4. Právě to zřejmě demonstruje Limusaurus, který podle Younga a spol. pochází z neposunuté části developmentálně variabilní zóny. Je tak nakonec docela dobře možné, že dichotomie "posunutí/neposunutí" zcela přesně pasuje na konkrétní štěpení kladogramu, a to Tetanurae/Ceratosauria.
    Autoři si kladou otázku, zda je možné, že by období developmentální variability zanechalo nějaký otisk ještě v ontogenezi dnešních ptáků, a zda nemůže extrémní redukce předních končetin u ceratosaurů (spolu se sníženým selekčním tlakem, který na ně působil) vysvětlit, proč se modifikace jejich rukou tak radikálně liší od ostatních tetrapodů.
    Na studii je velmi cenný jeden praktický návrh. Když tedy už víme, že konfliktní číslování používaná embryology a paleontology jsou v obou případech pravdivá, co dělat, aby se předešlo zmatku? Je palec např. opravdu pořád palec, když vyrůstá z místa pro ukazováček? Je důvod vnutit jedné skupině číslování té druhé, jak to navrhli Tamura a spol.? Evidentně ne - někdy nám prostě víc záleží na pozici prstů, jindy na jejich identitě. Young et al. (2011) tedy navrhují následující: jde-li nám o homologii míst kondenzace bez ohledu na to, jakou jim v pozdější fázi vývoje HoxD geny přiřknou identitu, použijeme arabská čísla, čili 1–5. Z tohoto pohledu jsou ptačí prsty 2, 3, 4, neboť když je srovnáme s primitivně pětiprstou rukou (jakou konzervujeme třeba my, lidé), vyrůstají z pozic, na kterých se vyvíjí 2., 3. a 4. prst. Zajímá-li nás ovšem identita prstů, jako je počet prstních článků a jejich morfologické rysy - vlastnosti, které jim později vtisknou HoxD geny - použijeme římská čísla, I–V. Oba pohledy mají stejnou platnost, ale jen v kontextu jejich odlišných vývojových stadií. Tohoto systému se ujímám i na blogu.


*Aby ale nedošlo k omylu, že jediné známé případy "frame shiftu" (= homeotického posunu) vytváříme uměle my sami: Young et al. (2011) např. citují případ scinka hadovitého, Chalcides chalcides, kde pozice primární růstové osy při embryonálním vývoji nasvědčuje číslování prstů jako 2, 3, 4; kdežto morfologické rysy, jako je srůst nejpřednějšího distálního karpálu a metakarpálu - svědčí ve prospěch modelu I, II, III. Stejně tak falangeální formulka naznačuje, že identity prstů jsou ve skutečnosti I, II a III. Italský scink je tak dokonalým ekvivalentem ptáků.

**Averostra sensu Paul je jméno kladu založené na přítomnosti tzv. promaxillárního okna, které mají tetanury, ceratosauři, Dilophosaurus a několik jeho příbuzných. Ačkoli třetí skupina je obvykle pokládána za součást kladu Coelophysoidea, jehož bazálním zástupcům tento rys chybí. V některých fylogenetických hypotézách ale dilofosauridi stojí na kladogramu mezi celofyzoidy a ceratosaury (Smith et al. 2007), a pak by o součást Averostra jít mělo. Aby to ale nebylo tak jednoduché, bylo toto jméno předefinováno tak, aby odkazovalo na uzel Ceratosauria + Tetanurae, který takovou nestabilitou netrpí (Ezcurra & Cuny 2007). V tomto smyslu jej používají i Xu et al. (2009) a Young et al. (2011).

Pozn.: Je to trochu smutné, ale až po dvou letech a jedné dobře napsané studii jsem pochopil, v čem je rozdíl mezi Wagner-Gauthierovým modelem "frame shiftu" a návrhem Xua a spol. Tímto do příslušných článků zařazuji sekci Errata s odkazem na tento článek.

Zdroje:

Ptačí embrya mají prsty I, II, III - důkaz homeotického posunu

    Číslování ptačích prstů je jednou z nejkontroverznějších součástí debaty o původu ptáků. Embryologické výzkumy nasvědčují tomu, že prsty ptačího křídla odpovídají prostředním třem prstům zbytku suchozemských obratlovců (tj. prstům II, III a IV). Oproti tomu paleontologická evidence, která přesvědčivě ukazuje, že ptáci jsou odvozenou skupinou dinosaurů, neméně přesvědčivě ukazuje, že prsty na dinosauřích rukou jsou I, II a III. Redukce čtvrtého prstu je dobře patrná už u nejranějších plazopánvých typů herrerasaura. Tetanury již nemají na čtvrtém prstu žádné prstní články ("prstem" zde tedy vlastně rozumíme metakarpál) a kdesi u samotné báze celurosaurů se definitivně vytrácí i poslední zbytek čtvrté záprstní kosti. Celý tento proces můžeme ve fosilním záznamu krásně pozorovat, a z hlediska paleontologa je těžké uvěřit závěrům embryologů. Embryologové mají problém opačný: že prsty ptačí ruky jsou II, III, IV demonstroval už Holmgren (1955; ve stejné studii autor předložil i hypotézu, že běžci a létaví ptáci se vyvinuli z odlišných skupin dinosaurů) a stejný závěr podpořila spousta jiných autorů (Hinchliffe & Hecht 1984; Burke & Feduccia 1997). Pozorování kuřecích embryí dokonce dlouho nasvědčovalo tomu, že palec (prst I), který u dinosaurů zůstává i tam, kde všechny ostatní prsty zmizely (jak ukazují např. alvarezsauridi, mimochodem blízcí příbuzní ptáků), je jediným prstem, který se na vyvíjející se ruce vůbec neobjeví. Dokonce i pátý prst - ze kterého už tak raným dinosaurům, jako byli Herrerasaurus a Eoraptor, zbýval jen holý metakarpál - se na ruce objeví, než zanikne, ale prst I ne. To pochopitelně vedlo k otázkám, jak vlastně víme, že ze čtyř zárodečných kondenzací dospělcům zbydou prsty II, III, IV a ne I, II a III. Odpověď je jednoduchá: u všech žijících čtvernožců prochází osa růstu končetiny prstem IV, který se objevuje na ruce jako první (u živočichů, kteří jsou pětiprstí i v dospělosti, to není těžké zjistit). U ptáků se vedle prvního prstu objeví tři další - dva na mediální, vnitřní straně ruky; a jeden na laterální, vnější straně, který zaniká. Abychom mohli tyto čtyři prsty interpretovat jako I, II, III, IV, museli bychom dojít k závěru, že první se objevil prst III, což by nemělo mezi dalšími čtvernožci obdoby.
    Chatterjee (1998) podotkl, že obdoba přece jen existuje - u mloků se např. jako první objevuje prst II. Burke et al. (1998) uznali, že je to pravda, podotkli ovšem, že nic, co by bylo ptákům blíže příbuzné než mloci, podobnou anomálii nevykazuje. Nejen to - u mloků se primární vývojová osa nepřesunula na jiný prst, ale spíše zmizela docela. Pak by se stal velmi nepravděpodobným mechanizmus, který navrhl Shubin (1994) - totiž že by "vývojová akcelerace" způsobila přesun primární osy na prst III. Shubin se s embryologickým mainstreamem střetl už dříve: spolu s Alberchem pozoroval způsob, jakým se vytváří prsty u ptáků a jiných čtvernožců. Existuje model, který platí pro všechny blanaté (Amniota - ptáci, savci a "plazi") a který ukazuje, jak se vznikající elementy končetiny odvětvují jeden z druhé. Vše začíná být zajímavé u kosti zvané ulnare, jednoho z tzv. proximálních karpálů (čili zápěstních kostí přímo sousedících s dlouhými kostmi předloktí). Z té se odštěpuje čtvrtá zápěstní kost, která zase dává vzniknout čtvrtému prstu a třetímu karpálu. Z třetího karpálu se pak odštěpí elementy třetího prstu a druhý karpál, a to se opakuje, dokud nevznikne palec (prst I). Pátý prst v celém procesu vůbec nemá místo - jeho zárodečná kondenzace se vynořuje jakoby z ničeho hned vedle ulnare. Shubin & Alberch (1986) nicméně ukázali, že prst, který u ptáků číslujeme obvykle jako pátý, vzniká přímým oddělením z ulnare. Existují dvě možná vysvětlení: buď ptáci radikálně modifikovali prastarý vývojový vzorec, nebo jde ve skutečnosti o prst IV. Důvod, proč nevidíme vznikat nejprve čtvrtý karpál, může být prostý - tento element prostě zůstává přirostlý k ulnare, jinak se ovšem chová stejně, jako v rukou ostatních amniot. Takové vysvětlení by také vysvětlovalo uspořádání teropodní ruky (Garner & Thomas 1998) a v jistém směru nevyžaduje tak radikální přepsání vývojového programu, jako pozměněný vznik prstu V, způsobuje ale problémy jinde. Tak třeba bychom opět museli připustit, že primární vývojová osa u ptáků prochází prstem III. Shubin & Alberch (1986) to vysvětlovali tím, že jak se čtvrtý distální karpál neoddělil od ulnare, došlo ke změně pásů exprese (expression domains) Hox D genů.
    Larsson & Wagner (2002) ale nahlásili objev, který sliboval vyřešit problém jednou provždy. U šestidenních kuřecích embryí (stage 29) totiž objevili dosud hledanou pátou zárodečnou kondenzaci. Její poloha neodpovídala prstu V, jak by předpovídala Shubinova hypotéza, ale prstu I. Zatímco u prstu V je mezenchym (raná pojivová tkáň, z níž se vyvíjí kosti a svaly) ještě nahrazen chrupavkou, než zcela zmizí, prst I zaniká už v 8. až 9. dni vývoje (stage 35; Galis et al. 2003). Extrémně krátká doba jeho trvání je zřejmě důvodem, proč dosud zůstal nepostřehnut.
    Implikace tohoto objevu pro dinosauří původ ptáků byly závažné. Larsson & Wagner (2002) sami zaujali agnostický postoj a konstatovali, že jejich zjištění jsou slučitelná s dinosauřími i nedinosauřími ptačími předky. Druhou variantu už nikdo nebere vážně, jen dvě možnosti jsou ale kompatibilní s tou první: buď se paleontologové prostě a jednoduše mýlili, nebo došlo k události zvané homeotický posun. Galis et al. (2003), kteří výsledky Larssona a Wagnera hodnotili v evolučním kontextu, se přiklonili k té první. Jejich logika je jednoduchá: ceratosauři jsou blíže příbuzní ptákům než Eoraptor nebo Herrerasaurus (na tom se skutečně všichni shodují), kteří už pokročili poměrně daleko s redukcí prstu IV. U některých ceratosaurů ale vidíme prst IV vyvinutější než u eoraptora a herrerasaura, a jelikož tetanury - skupina, do které spadají ptáci - jsou sesterským taxonem ceratosaurů, je klidně možné, že jejich tři prsty reprezentují čísla II, III a IV. Redukovány by tedy byly prsty I a V, zatímco redukce prstů IV a V u eoraptora a herrerasaura by představovala oddělený vývojový trend. Tento návrh nebyl zcela nový - již Thulborn & Hamley (1982) číslovali tetanuří prsty jako II, III a IV místo tradičního I, II, III. S tím se ale většina paleontologů nikdy nesmířila. Nejnadějnější pokus o syntézu paleontologických a embryologických důkazů podle nich představovala alternativní hypotéza homeotického posunu, kterou razili ještě před objevem ptačí pětiprstosti Wagner & Gauthier (1999). O této hypotéze jsem již na blogu psal v souvislosti s kontrovezí, kterou vyvolal popis limusaura. Xu et al. (2009) totiž předložili návrh, že i když k homeotické transformaci došlo, pravdu mají vlastně Galis et al. (2003), jelikož se tato událost odehrála podstatně dříve, než předpokládali Wagner a Gauthier. Ti samozřejmě nesouhlasili.
    Tamura et al. (2011) nyní publikovali embryologickou studii, jejíž titulek slibuje mnohé - prsty křídel u ptačích embryí jsou prý I, II a III. To na první pohled vypadá, jako by tým autorů odhazoval nepotřebné berličky typu homeotického posunu, pečlivé čtení abstraktu i přidruženého populárně naučného článku (Pennisi 2011) ale ukáže něco jiného. Tamura a spol. naopak pro homeotický posun přinášejí embryologickou evidenci. Odebrali z křídel a nohou 3,5 dní starým kuřecím embryím (stage 22) tzv. zóny polarizační aktivity a transplantovali je na opačná místa: z nohou do křídel a naopak. Zóna polarizační aktivity neboli ZPA je populace mezenchymových buněk, které produkují protein Sonic hedgehog (Shh), regulující diferenciaci přilehlých buněčných populací. Jaký bude mít prst tvar a z kolika elementů se bude prst skládat - jinými slovy, jaká bude jeho identita - tak určuje právě ZPA. Tamura a kolektiv ukázali na základě její činnosti, že poslední prst ptačí ruky neodpovídá prstu IV na noze. Ukázalo se totiž, že buňky posledního prstu křídla (tedy prstu 4 podle tradičního embryologického číslování) se ještě u třídenního embrya (stage 20) nacházejí uvnitř zóny polarizační aktivity. Kdyby zde zůstaly, mohl by se z nich skutečně prst IV stát, jenže ony se už o půl dne později (stage 22) ze ZPA oddělují, což je vystavuje vysokým dávkám Sonic hedgehogu. Ty dávají zárodku identitu prstu III. Stejně tak na kondenzacích II a III vyrostou prsty s identitou I a II. Pennisi (2011) citovala Tamurovu poznámku, podle které zjištění výborně potvrzují Wagnerův a Gauthierův scénář.
    Pennisi se spolu se serverem msnbc.com podařilo nashromáždit reakce snad všech výše citovaných autorů, tedy všech postav, které mají k výzkumu co říci.

    Feduccia—předvídatelné. Prý se ve vyvíjející ptačí ruce děje něco komplikovaného, prsty by ale radši nepřejmenovával. Protestuje proti tomu, že Tamura a spol. postup při zjišťování identity prstů odvodili z dřívějších pokusů s myšmi. Ptáci jsou podle něj moc odvození na to, aby šlo spolehlivě určit, že jejich prstní identitu regulují stejné mechanizmy jako u savců.
    Galis—taktéž nepřesvědčená. Stále se drží závěru, že i dinosauří prsty jsou ve skutečnosti II, III a IV, v čemž by s ní konec konců např. Xu et al. (2009) souhlasili.
    Chatterjee—evidenci považuje za přesvědčivou, spor je podle něj u konce.
    Wagner—homeotický posun považuje (jako autor hypotézy celkem pochopitelně) za dobře prokázaný i bez Tamurovy studie. V tom má bezesporu pravdu, jelikož nynější studie není první, která pro něj přináší hmatatelnou evidenci. Vargas & Fallon (2005) např. ukázali, že ze srovnání exprese genů v prstech myší a kuřecí ruky vyplývá, že první prst ptačího křídla je I a ne II. Wagner nicméně konstatuje, že Tamura a spol. pokročili dál než ostatní, jelikož vůbec poprvé ukázali mechanizmus, jakým k posunu dochází.
    Burke—nemá problém s předloženými důkazy, přečíslování ptačích prstů ale považuje za nežádoucí. Podle ní to "zatemňuje důležitou evoluční změnu". To může být pravda, na druhou stranu je jenom logické, že prsty I, II, III zůstávají prsty jedna, dva, tři bez ohledu na to, z jaké kondenzace rostou.

Zdroje: