Fosilie nelžou, kreacionisté ano (recenze)

Dnes se budu věnovat jednomu neobvyklému tématu - kreacionizmu.

 Dobře zdokumentované vývojové série vždycky způsobovaly kreacionistům problémy... (Zdroj: timcooley.files.wordpress.com)

    Kreacionisté s oblibou a často využívají jistý konfrontační přístup, kdy si vyberou jedny z nejlepších a nejsilnějších argumentů podporujících evoluční teorii a zaměří se právě na ně. Naneštěstí při tom právě nehýří originalitou; pravděpodobně každý kreacionistický argument už byl alespoň jednou předložen a dostalo se mu patřičné evolucionistické odpovědi. Známý český kreacionista Pavel Kábrt 24. července 2009 otiskl na svém webu článek jakéhosi Timothy Clareyho, dostupný v originále ve formě PDF na stránkách ICR ("The Institute for Creation Research"), pod provokativním názvem "Dinosauři kontra ptáci - zkameněliny nelžou". V této kritice budu čerpat výhradně z českého překladu, jenž je někdy ještě diletantštější než originál, a to už je opravdu obdivuhodné.

    Pro začátek musím říct, že nejsem zdaleka takový odborník, jako většina světových i českých kreacionistů, kteří dokáží bez problému během několika minut přejít od astrofyziky přes datovací metody a hydrogeologii až k historii vědy. Průměrný kreacionista zkrátka je, zdá se, multidisciplinární expert, kterému se jen málokdo může vyrovnat. Co na tom, že velice často (ne-li pořád) to vypadá spíše tak, jako by se nevyznal ani v jednom.

    (Důvod je zřejmý - kreacionizmus není jen neslučitelný s evoluční biologií, ale také se spoustou dalších oborů. Pokus o přijetí základních premis "kreacionizmu mladé Země", podle kterého byl celý vesmír stvořen nadpřirozeným zásahem zhruba před 6000 lety, způsobuje neřešitelné rozpory v antropologii, archeologii, astrofyzice, geofyzice, geografii, kosmologii, paleoklimatologii, sedimentologii, stratigrafii a tafonomii. Ani jsem se nenamáhal připočíst biologii jako celek, protože naprostá většina jí zkoumaných faktů nelze bez evoluce vůbec vysvětlit - "Nothing in biology makes sense except in the light of evolution" není jenom fráze. Důležité je ale zdůraznit, že jakákoli forma kreacionizmu je neslučitelná s vědou, bez ohledu na to, zda se v ní stvořiteli říká "bůh" nebo "inteligentní designér" a zda ho nechává oddřít v podstatě všechno před 6000 lety, omezuje mu působnost na vznik života před 4 miliardami let, nebo jej cpe jen do toho neuvěřitelně krátkého kousku post-singularitního času známého jako Planckova éra před 13,7 miliardami let. Přestože první a zvláště druhá verze může být kompatibilní s konkrétními vědeckými poznatky, nemění to nic na nekompatibilitě se základními principy vědy, včetně falzifikovatelnosti a logické úspornosti. Tyto verze kreacionizmu mohou být z vnějšího pohledu slučitelné s tím, k čemu věda došla, již ne ale se způsobem, jak k tomu došla. Až příliš často se kreacionistům předhazují konkrétní protiargumenty - tento článek dělá to samé - a ignoruje se případná destrukce fundamentálních principů vědecké metodologie, ke které by došlo, kdyby kreacionisté dostali to, co chtějí a podařilo se jim protlačit nadpřirozený faktor do vědy. Článek Jana Špačka na "Oslu" však něco takového pěkně ilustruje.)

    Ani já samozřejmě nejsem žádný odborník. Nemám přístup k fosilnímu materiálu, ale snažím se číst vědecké práce a alespoň trochu se v nich orientovat. Nemám tak široký záběr jako kreacionisté, vlastně se zajímám o jedinou, poměrně úzkou oblast, kterou je paleontologie obratlovců, zvláště kladu pan-Aves. Proto budu posuzovat výhradně ty kreacionistické argumenty, které se jí nějakým způsobem týkají.

Pojem „dinosauria“ použil poprvé roku 1841 sir Richard Owen v projevu k Britské společnosti pro pokrok vědy. Posléze jej publikoval v roce 1842.

    Dinosauria je název taxonu; píše se s velkým počatečním písmenem. Kurziva se u něj jako u supragenerického jména spadajícího do kompetence ICZN nepoužívá. Zde jej kurzivuji, protože jde o fylogeneticky definované jméno a v budoucnu bude spadat do kompetence FyloKódu, který kurzivu vyžaduje o všech supragenerických jmen (Cantino & de Queiroz 2010: Recommendation 6.1A). Protože v současné době FyloKód není aktivní, budu se řídit spíše dosavadní tradicí ve fylogenetické nomenklatuře (Joyce et al. 2004) a kurzivovat pouze ta jména, která jsou opatřena definicí. Nutno dodat, že v Clearyho originále jméno velké začáteční písmeno skutečně má.

Byl prvním, kdo poznal, že dinosauři („strašně velcí plazi“) byli specifickou skupinou plazů, velmi odlišnou od dnešních ještěrek. Owen definoval dinosaury jako plazy, kteří chodili zpříma a drželi se jako sloni a nosorožci. Dinosauři neměli křídla, ploutve jako tuleni ani ploutve jako ryby.

    Zjevnou faktografickou chybu v těchto větách nenajdeme, spíš mi ale jde o jejich styl. Owen byl, jak sám Clarey píše, zkušený komparativní anatom a neumím si představit, jak by mohl "definovat" nějakou skupinu tímto způsobem. Ve své práci Report on British Fossil Reptiles píše:

This group, which includes at least three well-established genera of Saurians, is characterized by a large sacrum composed of five anchylosed vertebrae of unusual construction, by the height and breadth and outward sculpturing of the neural arch of the dorsal vertebrae, by the twofold articulation of the ribs to the vertebrae, viz. at the anterior part of the spine by a head and tubercle, and along the rest of the trunk by a tubercle attached to the transverse process only; by broad and sometimes complicated coracoids and long and slender clavicles, whereby Crocodilian characters of the vertebral column are combined with a Lacertilian type of the pectoral arch; the dental organs also exhibit the same transitional or annectent characters in a greater or less degree. The bones of the extremities are of large proportional size, for Saurians; they are provided with large medullary cavities, and with well developed and unusual processes, and are terminated by metacarpal, metatarsal and phalangeal bones, which, with the exception of the ungual phalanges, more or less resemble those of the heavy pachydermal Mammals, and attest, with the hollow long-bones, the terrestrial habits of the species.

Owen 1842:102-103

    Ano, Owen zde píše o dinosaurech jako pozemních zvířatech, což je vzhledem k evidenci, jakou měl k dispozici, naprosto v pořádku. Ano, přirovnává také prstní články dinosaurů k tlustokožcům, ale hláška o tuleních a rybách je skutečně hodně, hodně mimo.

    Trochu zajímavější je zmínka o křídlech, kterou se Clarey pokouší předzpracovat čtenáře pro svou pozdější demagogii. Jakákoli informační hodnota poznámky ztroskotává na otázce, co je to vlastně křídlo. Ani na tom však nakonec příliš nezáleží - buď skončíme s tím, že (někteří) dinosauři křídla měli, anebo s tím, že je neměl Archaeopteryx, podle Clareyho zcela normální pták. Provizorně - a velmi zjednodušeně - si křídlo (předpokládám, že mluvíme o tom ptačím) definujme jako přední končetinu sloužící pro pohyb ve vzduchu - buď aktivní, nebo pasivní. Křídlo musí být přibližně stejně dlouhé nebo delší než je zadní končetina, musí nést letky, zajišťující vztlakovou plochu, a musí vykazovat specifické osteologické apomorfie (pro začátek uveďme třeba semilunární karpál, karpometakarpus a křidélko neboli alulární prst). U funkčního křídla se dále předpokládá přítomnost masivních prsních svalů, upínajících se ke kýlu na osifikovaném sternu; přičemž podíl těchto svalů na celkové hmotnosti zvířete a tím pádem i rozměry kýlu a celé kosti prsní jsou přímo úměrné letovým schopnostem.

A teď: známe dinosaury (oblast zájmu můžeme rovnou omezit na teropody) s prodlouženými předními končetinami, které by dosahovaly srovnatelného poměru délky se zadními končetinami jako Archaeopteryx?

    Ano, známe. Prodlužování předních končetin je mezi teropody častá tendence, stejně jako jejich redukce. Obecně se dá říct, že většina maniraptorů měla relativně dlouhé přední končetiny - stejně jako jejich příbuzní, ornithomimosauři, a dokonce i bazální tyrannosauroidi. Deinonychosauři měli obecně velmi dlouhé přední končetiny - např. u sinornithosaura tvoří 80% délky těch zadních (Norell & Makovicky 2004) a synapomorfií eumaniraptorů (vysvětlení pojmu je pod kladogramem níže) jsou obecně přední končetiny tvořící více než dvě třetiny délky těch zadních (Padian 2004). Větší rozdíl mezi ptáky a ostatními dinosaury najdeme např. v poměru délky antebrachia vůči humeru. Microraptor nebo Rahonavis pak mají délku předních končetin blízkou archaeopterygovi (120% - 140% délky zadních končetin [Gauthier 1986]), což bylo také interpretováno jako důkaz o jejich schopnosti aktivního letu a snad i větší pokročilosti než u archaeopteryga (Forster et al. 1998; Paul 2002). Stejně tak Buitreraptor měl značně dlouhé přední končetiny.

Známe dinosaury s letkami na předních končetinách?

    Ano, např. druhy Caudipteryx zoui, Microraptor gui, Rahonavis ostromi nebo Protarchaeopteryx robusta (detaily viz dále). Z toho od mikroraptora jsou známy i letky asymetrické, potřebné pro aktivní let.

A co osteologické apomorfie?

    Nerovnoměrně rozložené. Semilunární karpál je synapomorfií všech tetanur (Sereno 1999), tedy velkého počtu neptačích dinosaurů. Výraznější zakřivení tohoto elementu začíná být patrné u coelurosaurů a klínovitě tvarované radiale se poprvé objevuje u maniraptorů (Sullivan et al. 2010) - stále mimo ptáky samotné. Dohromady tyto znaky způsobují omezenou, asymetrickou pohyblivost zápěstního kloubu, která je ale výhodná při skládání křídel. Oproti tomu koosifikovaný karpometakarpus nacházíme u odvozených alvarezsauridů a bazálního oviraptorosaura avimima, u kterých je však zřejmě konvergentní s "pravými" ptáky - Archaeopteryx jej ještě nemá. Alula se pak objevuje daleko, daleko později - až u kladu Ornithothoraces (Chiappe & Dyke 2002). Archaeopterygovi chyběla.

    Pokročilí maniraptorní dinosauři, především dromaeosauridi, se stavbou svých předních končetin nijak zásadně nelišili od ptačích křídel.

Owen byl nejznámějším a nejuznávanějším srovnávacím anatomem devatenáctého století. Ve svém pozdějším životě vášnivě polemizoval s Darwinovou evoluční teorií.

    Ano, Owen nesouhlasil s Darwinovou podobou evoluční teorie, zahrnující přírodní výběr, což ale neznamená, že by odmítal každou formu přeměny jednoho druhu v druhý. Ve skutečnosti se sám účastnil debaty o původu ptáků, přičemž navrhoval blízké příbuzenství s pterosaury (Owen 1875). I kdyby ale Owen byl kreacionista Dembskiho nebo Kábrtova ražení, nemělo by to s předmětem sporu vůbec žádnou spojitost. Nemá smysl odkazovat na autority, jejichž názory se formovaly v rámci znalostí dostupných před 150 lety.

Thomas Huxley, slavný zastánce Darwinovy teorie, byl prvním člověkem, jenž postuloval, že dinosauři byli předchůdci ptáků – v publikacích mezi 1868 a 1870.

    V obou bodech špatně. Huxley až do relativně pozdní doby nenavrhoval, že by ptáci mohli být přímými potomky dinosaurů (Witmer 1991) - poprvé takovou teorii formuloval, a to velice nejasně a jaksi mimochodem, v roce 1882, a ptáci by podle ní, stejně jako krokodýli, byli potomky velice primitivních, dosud neznámých dinosaurů. S takovým rozsahem by se ale klad Dinosauria (zahrnující i krokodýly) podobal celé skupině Archosauria, a Huxley tak v důsledku obhajoval spíše původ ptáků z bazálních archosaurů. Prvním, kdo navrhl dinosauří původ ptáků, byl německý biolog Karl Gegenbaur (Gegenbaur 1864). Následoval Cope (1867), který ptáky považoval za polyfyletickou skupinu vznikající jak z dinosaurů, tak i pterosaurů. Huxley (1868), zaměřující se na podobnosti mezi ptáky a druhem Compsognathus longipes, byl až třetí a neobhajoval přímý dinosauří původ ptáků. Jak poukazuje Witmer (1991), Huxleyho názory na vznik ptáků byly zmatené a často vzájemně kontradiktorní. Ve svých pracích (Huxley 1868, 1870) se často zaměřoval na srovnávání anatomie ptáků s některými dinosaury (resp. ornithoscelidany, což je v Huxleyho podání taxon zahrnující dinosaury a kompsognáta), což mohlo působit dojmem, jako by hledal konkrétního ptačího předka. Jinde ale autor upřednostňoval mezi ptáky a ornithoscelidany vztah sesterských taxonů, přičemž společný předek obou skupin měl žít v permu (Witmer 1991; Paul 2002).

Jádrem sporu je takzvaná přechodná fosílie (tedy zkamenělina, často uváděná jako spojovací článek mezi ptáky a dinosaury) jménem Archeopteryx.

    Žádná taková fosilie neexistuje, zato ale existuje taxon Archaeopteryx, jehož jméno kurzivujeme. Pokud chtěl nám utajený překladatel název počeštit, neměl psát velké písmeno. Nutno opět dodat, že v Clareyho originále se podobné formální nedostatky nevyskytují. K textu v závorkách se raději nebudu vyjadřovat moc podrobně, protože souvisí s tématem - fylogenetickou definicí jména Aves - které by samo o sobě vydalo na celou sérii článků. Jen bych se zaměřil na formulaci "spojovací článek mezi...", která naznačuje, že ptáci a dinosauři jsou dvě oddělené kategorie, které musí být spojeny. Je jasné, že kreacionistům se líbí to tak podávat, ale koncept, který se Clarey snaží představit, říká, že ptáci jsou podskupinou dinosaurů. Archaeopteryx byl dinosaurem tak jako tak, otázkou je, zda jde také o ptáka.

Všech deset exemplářů bylo nalezeno v Německu v solnhofenských vápencích datovaných do svrchní jury (150 miliónů let starých podle evolučních standardů).

    Nemusí zde nutně být deset exemplářů archaeopteryga (takhle mimochodem vypadá správné skloňování). Největší, solnhofenský exemplář byl genericky separován (Elżanowski 2001) a bylo mu uděleno jméno Wellnhoferia grandis. Jméno ovšem není příliš používané a následující autoři jej často zamítli.

Pat Shipman prohlásila, že „Těchto pár zvláštních fosílií posloužilo jako základna pro oslnivé dedukce, divoké spekulace, pronikavé analýzy a překvapivá zjištění“

    Protože z textů Pat Shipman bude v článku citováno ještě několikrát, dovolil bych si krátkou poznámku. Za prvé, samotný fakt, že práce této autorky se stala podkladem pro kreacionistický článek, je docela překvapující, když uvážíme, že kromě knihy Taking Wing: Archaeopteryx and the Evolution of Bird Flight (Shipman 1998) má na kontě i článek Being Stalked by Intelligent Design. Dovolím si ocitovat i jeden její výrok:

ID is an insidious attempt by a religious caucus to impose its views on the whole country. The avowed aim of ID advocates—to undermine science and replace it with their personal religious convictions—amounts to a form of prejudice that is both poisonous and horribly frightening.

Shipman 2005:502 

    Vzít si Taking Wing za hlavní zdroj rádoby vědeckého článku je dále špatný nápad jednoduše proto, že autorka se problematice profesionálně nevěnuje. Je úplně jedno, jak dobrá kniha ve skutečnosti je, ale základem by měly být odkazy na primární, recenzovanou literaturu. Pokud jde o původ a evoluci ptáků, případně anatomii fosilních zástupců této skupiny, lze doporučit práce následujících autorů: Chiappe (1992, 1995, 2001, 2002; Chiappe et al. 1996, 1999, 2002; Chiappe & Calvo 1994), Clarke (2002, 2004; Clarke et al. 2005, 2006; Clarke & Chiappe 2001), Cracraft (1982, 1985, 1988; Cracraft & Clarke 2001), Elżanowski (2001, 2002a, 2002b; Elżanowski & Wellnhofer 1992, 1996), Forster (Forster et al. 1998, 2002), Gauthier (1986; Gauthier et al. 1988; Gauthier & de Queiroz 2001), Ji (Ji et al. 1998, 2003; Ji & Ji 2001, 2007), Ostrom (1969, 1972, 1973, 1974, 1975, 1994, 1996), Sereno (1999, 2000, 2001; Sereno et al. 2002, 2008; Sereno & Rao 1992), Witmer (1991, 1997, 1999, 2001, 2002, 2004, 2009; Witmer et al. 2008) a Xu (2006a, 2006b; Xu et al. 2009a, 2009b, 2009c; Xu & Guo 2009; Xu & Wang 2003; Xu & Zhang 2005). Diskutabilně také můžete zahrnout Paula (1988, 2002), jehož knihy jsou však spíše polotechnické, s nejednoznačnou metodologií a psané ne tak docela korektním autoritativním stylem - přesto však velmi často citované.

    Podle chuti lze přidat i práce od zastánců ne-dinosauřích hypotéz původu ptáků - za všechny zmiňme jména Martina a Feducciy. Nutno však dodat, že tito autoři nemají v rukou prakticky žádné důkazy a dopouštějí se základních metodologických pochybení, která je v některých případech přibližují blíže kreacionistům než vědě (nekonstruují hypotézu podle dostupné evidence, nýbrž evidenci přizpůsobují preferované hypotéze). Odvozovat v dnešní době původ ptáků od druhů, jako je Longisquama insignis, a ignorovat tak předcházejících 25 let vývoje v paleontologii obratlovců a tisíce kladistických analýz je popíráním reality, motivovaným pouze neodůvodnitelnou nostalgií po heilmannovském proavisovi. Je překvapivé, že se čas od času podaří některému z těchto autorů dostat svůj článek do peer-reviewed časopisu...

A jsou to dobře zachované stopy peří na některých exemplářích, jež zajistily archeopteryxovi status ikony – prvního ptáka.

Na tomto místě bych se chtěl na chvíli zastavit.

    Pokud chcete popřít, že Archaeopteryx je anatomicky ideálním přechodným stavem mezi plazy a ptáky (a záměrně na tomto místě používám vernakulární výrazy: používat fylogeneticky definovaná jména ztrácí smysl při diskuzi s někým, kdo popírá existenci fylogeneze), máte jen dvě možnosti, jak to udělat:

    a) Pokusit se dokázat, že jde o plaza bez jakékoli spojitosti s ptáky. Díky mnoha osteologickým znakům je to paradoxně lehčí než opačná možnost, ale narazíte na docela zásadní problém: máte tady opeřeného plaza, co vypadá jako pták. Ne, že by se s tím někteří autoři nedokázali vyrovnat Podobný závěr byl v celé historii archaeopteryga navržen pouze třikrát, z toho jednou skutečně měl souvislost s kreacionismem. Wagner (1861) zcela správně odhadl, jaký význam bude archaeopterygovi přikládán v souvislosti s nově formulovanou Darwinovou evoluční teorií, a pokusil se fosilii interpretovat jako zvláštního pterosaura. Lowe (1935, 1944) si myslel, že Archaeopteryx je létající dinosaurus konvergentní se skutečnými ptáky. Tento autor je v historii vyvíjejících se názorů na ptačí evoluce vůbec mimořádně zajímavou anomálií. V některých ohledech neskutečně předběhl svou dobu - např. když předpokládal nález peří na ornitholestovi, jako zástupci dinosauří linie směřující k archaeopterygovi. (Nutno dodat, že peří od tohoto taxonu známo dosud není, je však fylogeneticky ohraničený prokazatelně opeřenými dinosaury.) Avšak pokud jde o jeho návrh ancestrální skupiny ptáků, velmi bazální archosauromorfové z dnešního pohledu nebyli dobrým nápadem. Prakticky stejný názor nedávno oživil Kuročkin (2006), když navrhl maniraptoří původ archaeopteryga a enantiornithů v kombinaci s neurčitými bazálními archosaury jako předky "pravých ptáků". V době kladistických analýz něco takového může působit přinejlepším jako ztřeštěný anachronizmus.

    b) Pokusit se dokázat, že Archaeopteryx je vcelku moderní pták bez podstatnějších plazích znaků. To zkouší Clarey ve svém článku, ale za cenu popření celého předcházejícího století výzkumů. Říct čistě na základě morfologie, že Archaeopteryx je zcela normální pták a např. Microraptor, Rahonavis nebo Anchiornis úplně běžný dinosaurus bez jakékoli spojitosti s ptáky, je naprostý nesmysl. Morfologická vzdálenost všech uvedených taxonů od žijících ptáků je zhruba stejná. Nestejná fylogenetická vzdálenost je indikována daleko jemnějšími a obtížněji postřehnutelnými znaky.

Mezi prvními kritiky archeopteryxe jako prvního ptáka byl Sankar Chatterjee, jenž ohlásil objev „ptáka“ z triasu, kterého nazval Protoavis.

    (S kurzivou nechť si překladatel pana Kábrta opět nedělá starosti.) Zda je Archaeopteryx první pták, je čistě nomenklaturní problém. Přes polovinu autorů pracujících v současnosti na evoluci ptáků lze označit za "kritiky archeopteryxe [sic!] jako prvního ptáka", jednoduše proto, že využívají Gauthierovu definici jména Aves, která vyřazuje z příslušného taxonu všechny druhy mimo těch, co žijí dnes nebo jsou žijícími druhy fylogeneticky ohraničeny (tzv. crown-clade definice).

Nejlepšími fosilními důkazy pro spojovací článek je historicky doložená záměna archeopteryxe za compsognatha.

    Hloupost. Ne, že by podobnost kompsognáta a archaeopteryga nebyla výmluvná - právě ona byla důvodem, proč byla dinosauří teorie v šedesátých letech 19. století poprvé navržena. Jenže časem se prázdná místa na kladogramu celurosaurů začala zaplňovat a objevovaly se i celé rozsáhlé skupiny dinosaurů bližších ptákům, než byl C. longipes. Vydávat za nejlepší důkazy dinosauří identity ptáků záměnu několika exemplářů před desítkami let je záměrnou mystifikací. Pro teorii, podle které ptáci odvozují svůj původ od malého maniraptora, svědčí téměř všechno, co biologie o obou skupinách ví - od celkové morfologie kostry, přes nálezy peří ve všech stadiích vývoje (od jednoduchých štětinek po zcela moderní asymetrické letky s dutým stvolem a planárním praporem), až po takové detaily, jako je osteologická evidence pro typickou ptačí chorobu u tyrannosaura (Wolff et al. 2009).

Nejméně tři ze vzorků archeopteryxe byly původně špatně určeny buď jako Compsognathus či jako ptakoještěr. Bohužel nalézáme tato dvě zvířata v téže vrstvě jako archeopteryxe, takže je těžké obhájit tvrzení, že jedno bylo předkem druhého.

    Irelevantní. Compsognathus nikdy nebyl navrhován jako bezprostřední vývojový předek archaeopteryga. A i kdyby byl, solnhofenská stratigrafie by tuto hypotézu sama o sobě vyvrátit nemohla. Přestože si to kreacionisté neuvědomují nebo to záměrně zamlčují, neexistuje žádný důvod, proč by dva taxony s ancestrálně-descendantním vztahem nemohly žít vedle sebe ve stejnou dobu a na stejné lokalitě. Bezobratlí strunatci nevymřeli se vznikem obratlovců, tetrapodomorfní ryby nevymřely, když se objevili první obojživelníci, atd.

Obhájci hypotézy o původu ptáků z dinosaurů mají proto jedinou možnost: tvrdit, že předkem archeopteryxe bylo cosi zatím neznámého.

    Předkem archaeopteryga byl avialanní eumaniraptorní paravianní maniraptorní maniraptoriformní tyrannoraptoří celurosauří neotetanurní aveteropodní tetanurní averostranní neoteropodní avepodní teropodní eusaurischianní plazopánvý dinosaur, blízce příbuzný skanzoriopterygidům. Měřil asi 64 až 70 cm a vážil kolem 0,6 - 0,7 kg (Turner et al. 2007). Dost možná vykazoval arboreální způsob života. Jeho přední končetiny nesly letky, které se nijak zásadně nelišily od těch u žijících ptáků. Letky však byly přítomny i na zadních končetinách, přestože v trochu menší míře. Ventrálně orientovaný glenoid neumožňoval zvířeti zdvižení lopatek nad úroveň dorzální páteře, nutné pro aktivní let, a nebylo proto potřeba ani kostěné sternum s výrazným kýlem pro úpony hlubokých prsních svalů. Zvíře však zřejmě plachtilo, alespoň na krátké vzdálenosti, využívajíce vztlakové plochy poskytované velkými plochami peří na všech končetinách. Žilo v Laurasii ve svrchní juře, pravděpodobně v geologickém stupni kimmeridž nebo tithon.
    Ano, předka archaeopteryga (ve smyslu ancestrálního druhu) nikdy znát nebudeme, překvapivě proto, že z hromady fosilizovaných kostí se dost těžko prokazuje, co je předkem čeho. Avšak do toho, abychom tohoto předka museli označit za "cosi neznámého" máme velmi, velmi daleko. Známe jeho fylogenetickou pozici, anatomii a paleobiologii do překvapivé míry detailů.

    Kreacionisté (po kolikáté už?) zaspali v biologii posledních padesát let, kdy se zcela přestaly rekonstruovat ancestrálně-descendantní vztahy mezi taxony, a byly nahrazeny hledáním vztahů sesterských a vzájemně hierarchických.

Situace se stává ještě nepřehlednější, pomyslíme-li na fakt, že většinu dinosaurů (kteří prý byli předky ptáků) nalézáme v horninách mnohem mladších než jsou ty, v nichž nalézáme archeopteryxe. Dinosaury jako velociraptora či deinonycha nalézáme v horninách z období křídy. Tyto horniny jsou podle evolučních měřítek o 75 milionů let mladší než horniny z období svrchní jury obsahující archeopteryxe.

    Je úplně jedno, kolik dinosaurů známe až z období po archaeopterygovi a kolik z období před ním. Správně se otázka formuluje takto: známe zástupce sesterského taxonu ke kladu (Archaeopteryx + žijící ptáci) z přibližně stejného časového úseku, jako první zástupce tohoto kladu; a pokud budeme uvažovat posledního společného předka kladu (Archaeopteryx + žijící ptáci) a jeho sesterského taxonu, budeme znát taxon sesterský k tomuto předkovi z o něco starší doby, než je doba prvního výskytu kladu (Archaeopteryx + žijící ptáci)?

Těžko představitelné? Nevadí:

 (Zdroj: geol.umd.edu)

    Podívejme se na obrázek. Pochází z lekcí Thomase Holtze a jde o velmi aktuální nástin časově kalibrované fylogeneze eumaniraptorů, tedy skupiny teropodů, kterou by šlo definovat jako poslední společný předek druhů Deinonychus antirrhopus, Passer domesticus (vrabec domácí), a všechny potomky tohoto předka. Nejprve si najděme nejmenší klad, který zahrnuje jak archaeopteryga, tak žijící ptáky. Jde o 12. uzel (místo větvení) odshora. Jeho prvním zástupcem je samotný Archaeopteryx, jehož výskyt se datuje do konce svrchní jury. Nyní si najděme sesterskou skupinu tohoto kladu - jde o druhou stranu větvení, na kterém tento klad vzniká, čili 13. uzel odshora. Vypadá to, že sesterskou skupinou jsou skanzoriopterygidi z přelomu střední a svrchní jury - o pár milionů let starší, než je Archaeopteryx. To může znamenat dvě věci. Buď je naše fylogeneze špatná a skanzoriopterygidi jsou primitivnější, než jsme si mysleli, nebo zkrátka z fosilního záznamu neznáme všechno, co stálo mezi skanzoriopterygidy a archaeopterygem. Druhá možnost je prakticky jistá: mezi skanzoriopterygidy (v současnosti známe jen dva druhy: Scansoriopteryx heilmanni a Epidexipteryx hui) a avialany (kladem Archaeopteryx + žijící ptáci) je, co se znaků týče, velká mezera. Arboreální adaptace skanzoriopterygidů zřejmě byly tak silné, že jejich zástupci druhotně ztratili letky na předních končetinách, aby pro ně šplhání po stromech bylo snadnější - jinak však byli opeření a ocasní pera měla celkem moderní formu. Tento fakt z nich činí v celé ptačí evoluci cosi unikátního. Připomeňme fakt, že Archaeopteryx měl dobře vyvinuté letky, a k předkovi, kterého sdílel se skanzoriopterygidy, měl tedy poměrně daleko. První předpoklad je však celkově potvrzen, uvažovaný klad i jeho sesterskou skupinu známe ze svrchní jury.
    Teď, v souladu s již navrženým postupem, sejděme po kladogramu ještě o stupeň níže - ke 14. uzlu odshora. Logické je, že bychom se i v čase měli posunout o "trochu" dozadu. A to se skutečně děje. Kladogram ukazuje, že sesterskou skupinou kladu (Scansoriopterygidae + [Archaeopteryx + žijící ptáci]) je klad jménem Deinonychosauria, a že ten se dále dělí na dvě podskupiny: Troodontidae a Dromaeosauridae. Zatímco dromaeosauridi, zvířata typu deinonycha nebo velociraptora, co se nám Clarey s Kábrtem snaží omlátit o hlavu, se skutečně objevují později než Archaeopteryx, troodontidi o dost dříve - už ve střední juře. Žádný časový paradox. Fylogenetické schéma má podporu ve stratigrafii. Všechny fosilie nacházíme tam, kde bychom je čekali. Jak zněla otázka?

Obhájci vztahu mezi dinosaury a ptáky se snaží tuto informaci bagatelizovat a trvají na tom, že nějaký ještě neobjevený předek musí spojovat obě skupiny – bez ohledu na to, že fosilní nálezy zde chybějí.

    Viz výše. Fosilní nálezy nechybějí; druhy jako Anchiornis huxleyi, Epidexipteryx hui, Haplocheirus sollers,  Pedopenna daohugouensis a Scansoriopteryx heilmanni to jasně dokazují. Pravdou je, že až na haplocheira pocházejí tyto druhy z lokality s nejistou datací (Daohugou Beds). Odhady jejího stáří se historicky pohybují v opravdu širokém intervalu mezi střední jurou a spodní křídou, ale novější radioizotopové datovací studie se zdají potvrzovat interval 168-152 Ma (ze všech zmiňme např. Liu et al. 2006). Žádná nejistota se navíc nevztahuje na alvarezsaurida haplocheira, který pochází ze Shishugou Formation. Stáří tohoto souvrství bylo určeno na 158.7 + 0.3 až 161.2 + 0.2 Ma (Clark et al. 2006). Outgroups kladu (Archaeopteryx + žijící ptáci) jsou starší, než sám Archaeopteryx, přesně jak naznačují fylogenetické hypotézy. Co dalšího by kreacionisté chtěli?

Paleontologové se pokusili uniknout „problémům“ s fosiliemi zavedením nové soustavy klasifikace organismů zvané kladistika.

    Kladistika není soustavou klasifikace, protože nic neklasifikuje. Kladistika je metoda pro objektivní testování fylogenetických hypotéz, která analyzuje sdílené znaky a usiluje o vytvoření nejúspornějšího scénáře, který dokáže pozorované rozložení znaků vysvětlit za použití co nejmenšího počtu kroků. Kladistika se nemusí a ani nemůže promítat do klasifikace, protože nabízí objektivní, testovatelné výsledky. Klasifikace je subjektivní, svévolná a netestovatelná.

Tato soustava popisuje organismy na bázi jejich sesterských, kmenových vztahů (10).

    Kladistika nepopisuje vůbec nic, tím méně organismy. Kladistika se snaží rekonstruovat fylogenezi, což skutečně jsou sesterské vztahy. Kdyby nebyly sesterské, ale třeba ancestrálně-descendantní, nešlo by o fylogenezi, ale tokogenezi.

Kladisté řadí vymřelé i žijící organismy podle téhož klíče bez ohledu na čas, a v tomto procesu jsou neznámé či chybějící přechodné fosilie obvykle pomíjeny či vypouštěny.

    Věta nedává smysl. Kladisté nic neřadí (pod "řazením" bych si představil vytváření posloupností, to ale kladistika nedělá), a pokud jde o to, že "neznámé či chybějící fosilie [jsou] obvykle pomíjeny"... Zná snad pan Clarey, případně Kábrt, metodu rekonstrukce příbuzenských vztahů, která s neznámými (!) fosiliemi pracovat dokáže? Nezvládá to ani systematika, a ta už je od kladistiky hodně, hodně daleko.

Problémem kladistiky je fakt, že svévolně vybírá z nového tvora jen to, co se jí hodí. Evoluční novinka je zděděná změna předchozího vzorce či struktury, jež činí organismus jedinečným (11).

    Těžko říct, co tímhle Clarey myslí. Buď kritizuje kladisty, kteří záměrně uzpůsobují datovou matrici své preferované hypotéze (já vím, je to divné, ale některým autorům opravdu záleží na tom, jestli je A bližší B nebo C...), nebo - a to se mi zdá pravděpodobnější - jen nepochopil princip kladistické analýzy. Ta nejenom nevybírá, co se jí hodí, ale dokonce předkládá větší počet scénářů vysvětlujích rozložení všech znaků současně, a hledá mezi nimi ten, který to zvládá za nejmenšího počtu změn z jednoho stavu do druhého. To, co Clarey označuje za "evoluční novinku", odpovídá jedné z dostupných definic pro pojem autapomorfie (= znak výlučný pro jediný druh), a ta je pro kladistické analýzy zrovna nepoužitelná: protože kladistika chce zjistit příbuznost organismů, je jasné, že oblastí jejiho zájmu jsou evoluční novinky, které jsou organismy sdílené (synapomorfie), namísto těch, co jsou unikátní jedinému druhu.

    Jakákoli konkrétnější kritika kladistiky je z kreacionistického pohledu mimo. V zájmu kreacionistů není poukázat na nějaké metodologické chyby, protože kdyby kladistika v současné podobě nějaké zásadní měla, znamenalo by to pouze to, že konstruuje špatné fylogenetické hypotézy. V zájmu kreacionistů je ale přesvědčit čtenáře, že kladistika ve skutečnosti nekonstruuje vůbec žádné fylogenetické hypotézy; že ten stromek, co z analýzy vyleze, nevypovídá nic o příbuznosti organismů.

Výběr evolučních novinek je zvlášť velkým problémem u organismů vymřelých, protože pro srovnávání zde máme k dispozici jen morfologické rysy. Výběr provádějí experti na tu kterou oblast přírodovědy, neboli (slovy Henryho Geea) „osoby kvalifikované k tomu, aby posuzovaly důkazy“ (12).

    Clareyho představa o tom, jak vypadá výběr znaků do kladistické analýzy mě celkem baví (z popisu to skoro vypadá, jako by každé analýze předcházelo mezinárodní vědecké sympozium), ale k věci. Citované věty jsou dezinterpretací faktu, že kladistika používá ke sjednocování organizmů do skupin pouze odvozené znaky (nebo Kábrtovými slovy "evoluční novinky"), nikoli znaky ancestrální (plesiomorfie). To však neznamená, že by se před provedením analýzy tým expertů "na tu kterou oblast přírodovědy" rozmýšlel, která část kosti je plesiomorfická a která apomorfická. Co je znak primitivní a co znak odvozený rozhodne až samotná analýza podle toho, jak je tomu v nejúspornějším scénáři. Dokonce se ani neuvažuje o primitivních a odvozených znacích, ale o primitivním a odvozeném stavu jednoho znaku: výběžek je dlouhý nebo krátký. Kost je funkční nebo redukovaná. Atd.

Gee dále vysvětlil, že „Nebezpečím pro vědce je to, že začnou věřit švindlu, to, že se ve skutečnosti stávají světskými kněžími (kteří poznali pravdu s velkým P), „pravdu, jež může být ověřena“. Taková pravda je však svou podstatou nevědecká (selhává)“ (13).

    To je hezké, že to Gee říká. (Kreacionisty kupodivu vůbec nenapadlo vztáhnout uvedené věty na sebe.) Naneštěstí mi článek nepodává jediný důkaz, že to vyslovil v souvislosti s kladistikou. A i kdyby ano, změnilo by to na věcech jen málo. Kladistika leží v žaludku mnoha lidem (citoval bych, ale...), ale žádná lepší metoda není k dispozici a v nejbližší době téměř jistě ani nebude.

Důvod, proč mnozí uvěřili podvodu s archeoraptorem, spočíval v jejich víře ve svůj vlastní švindl, bez ohledu na to, že zde pravá věda trpí (14). „Vědci“ věřili tak silně tomu, že se ptáci vyvinuli z dinosaurů, že veškeré důkazy o opaku byly ignorovány či zametány pod koberec jako nedůležité.

    Vytahovat archaeoraptora je už dost ohrané. Kdo přesně tomu uvěřil? Popis nikdy neprošel recenzním řízením. Mimochodem, šokuje mě, že se kreacionista vůbec opováží sousloví "pravá věda" vyťukat na klávesnici. Hrozně by mě také zajímalo, co má Clarey na mysli, když říká "důkazy o opaku" (toho, že ptáci se vyvinuli z dinosaurů). V současnosti žádný nepřekonatelný problém s dinosauří teorií neexistuje, naopak důkazů pro jsou stovky.

„Vědci“ se stávali „kněžími“, kteří kážou vlastní verzi „vědy“.

    Přitom z nich mohli být kreacionisté, mohli kázat bláboly a ještě na to vydělávat! (Ne že bych věřil tomu, že Ken Ham, na kterého narážím, je skutečně kreacionista - na něco takového si na kreacionizmu založil až moc slušně prosperující živnost.)

V uplynulých 150 letech bylo objeveno mnoho otisků kůže dinosaurů. Tyto nálezy (jakož i slavný objev otisků kůže embrya z Argentiny v roce 1998) vykazují pouze šupiny velmi podobné šupinám plazů moderních. Neznáme dinosaury, kteří by měli peří jako je vidíme na archeopteryxovi (15).

    Lež! Co jsou potom druhy Anchiornis huxleyi, Caudipteryx zoui, Jinfengopteryx elegans, Microraptor gui, Pedopenna daohugouensis a Protarchaeopteryx robusta? Od všech těchto druhů jsou známa moderní, obrysová pera s výrazným ostnem a pevným, plochým praporem, tvořeným postranními větvemi (rozeznat přítomnost háčků, kterými jsou větve do sebe navzájem zaklíněné, je nemožné dokonce i při liaoningské kvalitě fosilizace, kompaktní tvar praporu o ní však jasně vypovídá [Xu & Guo 2009]). Prapor je buď symetrický nebo asymetrický - oba dva typy se vyskytují i u současných ptáků. Připočítat rovnou můžeme i druhy Avimimus portentosus, Rahonavis ostromi a Velociraptor mongoliensis, u kterých není evidence tak přímá, jelikož se otisky obrysového peří nedochovaly, avšak pořád stejně spolehlivá: důkazem je zde přítomnost výčnělků zvaných "quill knobs" na posteriorní straně loketní kosti, na které se přes vazy upínají brky letek. Mají je někteří současní ptáci, nejde však o pravidlo: zatímco přítomnost quill knobs s jistotou indikuje, že zvíře mělo za života sekundární letky, jejich absence neznamená, že by je mít nemohlo. A pokud by kreacionisté, stejně jako to učinili dinosauří paleontologové, přiznali i homologii moderního peří s primitivnějšími útvary (morfotypy 1-5 podle práce Xu & Guo 2009), šlo by dále připočítat druhy Beipiaosaurus inexpectatus, Dilong paradoxus, Epidexipteryx ningchengensis, Scansoriopteryx heilmanni, Shuvuuia deserti, Sinocalliopteryx gigas, Sinornithosaurus millenii, Sinosauropteryx prima, Yixianosaurus longimanus a pravděpodobně také Nomingia gobiensis, Psittacosaurus, Similicaudipteryx yixianensis a Tianyulong confuciusi. Z toho Epidexipteryx ningchengensis vykazuje zvláštní typ peří, které disponuje jasně rozlišitelným praporem, po jehož stranách je však symetrický prapor tvořený kompaktní "stužkou" namísto jednotlivých větví. Xu & Guo (2009) tento druh ornamentálního peří klasifikují jako morfotyp 8 a tvrdí, že jeho analogii možná lze nalézt u žijících ptáků - neuvádí sice konkrétní případ, trochu podobná jsou však třeba ocasní pera rajky dlouhoperé (Pteridophora alberti).
    Celkem pobaví i zmínka o šupinách, a to proto, že nic, co by se aspoň trochu podobalo šupinám žijících lepidosaurů (což jsou překrývající se epidermální struktury tvořené keratinem), nebylo u dinosaurů zaznamenáno. Je pozoruhodné, jak často se lze setkat se zmínkami typu "peří vzniklo přestavbou plazích šupin", případně "peří je homologon šupiny", a to často hned pod odstavcem popisujícím dinosauří původ ptáků. Stejná kombinace se učí na školách a nikoho zjevně netrápí, že dinosauři šupiny neměli: ano, rohovinové plátky v pokožce u nich přítomny byly, často ale měly kostěný podklad (a jednalo se tedy o osteodermy) a především se nikde nepřekrývaly: měly kontakt se spodnějšími vrstvami kůže po celé své ploše. To je zcela zásadní, protože si lze jen velmi obtížně představit, jak se takový útvar postupně odchlipuje a řasí, až vznikne obrysové pero. Nemluvě o tom, že o ničem takovém neexistují nejmenší důkazy ve fosilním záznamu. Když si Prum navíc povšiml, že peří u ptačích embryií vzniká jako nezávislá epidermální struktura, místo aby bylo výsledkem postupného rozkladu nějakého předcházejícícho útvaru, bylo jasné, že je potřeba teorie o vývoji peří opravdu důkladně přeformulovat. Nicméně to už jsem se vzdálil od původního tématu. Pointa zní: dinosauři šupiny v pravém slova smyslu nikdy neměli a tento fakt dokonce po jistou dobu komplikoval některé scénáře ptačí evoluce.

Dinosauři s obrysovým peřím - podle mé nepublikované definice Aves ptáci, podle naprosté většiny paleontologů ale neptačí dinosauři. (G) Dromaeosaurid Microraptor s otisky asymetrických letek na předních i zadních končetinách. (D) Bazální oviraptorosaur Caudipteryx se skvěle viditelnými otisky sekundárních letek. (I) Detailní záběr otisků obrysového peří paraviana s nejistou pozicí, druhu Pedopenna daohugouensis. (H) Fosilie druhu Epidexipteryx ningchengensis s dobře patrnými otisky zvláštního druhu ocasních per, nazývaných EBFF (Elongated Broad Filamentous Feathers), které mohou rovněž mít svou obdobu u žijících ptáků. Měřítko mezi snímky G a D a u obrázku H odpovídá 5 cm, u obrázku I pak 0,5 cm. Zatímco nejnověji se odborníci přou, jaká tato pera mohla mít zbarvení, podle Clareyho chudáci zmínění dinosauři ani neexistují. (Modifikováno z Xu & Guo 2009: Figure 2)

    Kreacionisté by se měli poučit od svých oblíbenců, a to od popíračů dinosaur-bird linku ve vědecké komunitě. Výzkumníci jako Feduccia nebo Martin již zjistili, že evidenci v podobě obrysového peří u deinonychosaurů a oviraptorosaurů již nelze dále ignorovat, a rozhodli se místo toho tyto taxony násilně vyčlenit z teropodních dinosaurů, a pokládat je za ptáky. Tom brání jednak množství plesiomorfií (viz např. Witmer 2002), jednak mimořádně kontinuální charakter teropodní evoluce. Předpokládat, že všichni maniraptoři jsou ptáci, zatímco např. ornithomimosauři (sesterský taxon maniraptorů) jsou již typičtí teropodi bez jakékoli spojitosti s ptáky, je neuvěřitelně neparsimonní a přinést takovému tvrzení podporu je prakticky nemožné. James & Pourtless 2009 se o to pokusili, a i přes účelové kódování datové matrice a vyškrtnutí velké části non-maniraptorních celurosaurů z analýzy se jim nepovedlo prokázat, že by maniraptoři jako celek byli blíže příbuzní např. krokodylomorfům než zbytku teropodů. Ornithomimosauři stále sdílí ohromné množství společných znaků s ptáky - sice o něco méně než maniraptoři, ale pořád dost. A totéž zjistíme, když budeme postupovat po kladogramu pořád dolů a zastavovat se u jednotlivých větvení: mezi maniraptoriformy a tyrannosauroidy, mezi tyrannoraptory a kompsognátidy atd... Závěrem je, že Feducciův přístup sice nemá oporu v datech a jde více méně o směšné slovíčkaření, stále je však rafinovanější než to, co zastávají kreacionisté.

Nedávno byl objeven nový dinosaurus jménem Juravenator, z hornin blízko místa nálezu archeopteryxe (16). Tento nový exemplář vykazoval na ocasu jasné plazí šupiny bez jediné stopy peří.

Ne, Juravenator "jasné plazí šupiny" opravdu neměl, stejně jako je neměl žádný jiný dinosaur. Autoři doslova píší:

The integument of Juravenator is formed of uniformly sized, smooth tubercles (about 15 tubercles per 25mm^2 of preserved tissue) similar in appearance to the small, conical and non-imbricated tubercles of many other non-avian dinosaurs.

Göhlich & Chiappe 2006:330

    Doslova tedy: "Tělesný pokryv juravenatora tvoří hladké hrbolky s jednotnými rozměry (zhruba patnáct hrbolků na 25 čtverečních milimetrech dochované tkáně), podobající se svým vzhledem malým, kónickým a nepřekrývajícím se bulkám mnoha dalších neptačích dinosaurů." Autoři skutečně zmiňují absenci jak peří, tak i pérových váčků. To vše ale platí pouze pro tu část těla, ze které se měkké tkáně dochovaly - jmenovitě tedy pro střední část ocasu, mezi 8. a 22. kaudálním obratlem. Jak tomu bylo na dalších místech těla, nelze určit.

Autoři objevu se pokoušeli vysvětlit chybění peří u takovéhoto „ptáku podobného“ exempláře tvrzeními, že peří měli tito tvorové jen po určitou část roku či že se peří pravděpodobně vyvíjelo vícekrát za jejich život.

Překladatel vůbec neporozuměl textu. Göhlich & Chiappe (2006) napsali tohle:

The fact that Juravenator lacks any evidence of feathers in portions of integument otherwise feathered in these coelurosaurs indicates that these animals may have differed greatly in the extension of their feathery covering. However, the role of ontogeny and seasonality in the development of the plumage of these dinosaurs remains uncertain, and the possibility cannot be ruled out that feathers evolved more than once or became lost in taxa such as Juravenator (Fig. 4).

Göhlich & Chiappe 2006:332

...a dokonce i Clarey v originále napsal:

The authors attempted to explain the lack of feathers in such a "bird-like" specimen by suggesting that feathers were merely seasonal or that feathers must have evolved more than once.

    Když autoři popisu píší o významu ontogeneze, docela jistě tím nemysleli, že by Juravenator střídavě ztrácel a opět získával pernatý pokryv, jak to intepretuje český překlad. Spíše jim šlo o možnost, že zatímco někteří kompsognátidi si uchovali peří ve všech ontogenetických fázích (jak to dokumentuje např. Sinosauropteryx), jiní, mezi které mohl patřit Juravenator, jej mohli mít jako mláďata a v dospělosti jej ztratit. U větších a odvozenějších tyrannosauroidů se předpokládá stejný vzorec (Xu et al. 2004).

Nejjednodušším řešením však zůstává, že prostě vůbec žádné peří neměli.

    Pozoruhodná ukázka manipulace. Zatímco předchozí věty se věnovaly výhradně juravenatorovi, zde už plurál napovídá, že autor vztáhnul své pochybné závěry na všechny dinosaury, které paleontologové běžně pokládají za opeřené. Avšak velmi blízcí příbuzní juravenatora (Sinosauropteryx a Sinocalliopteryx) peří prokazatelně měli, a odvozovat tak nějakou formu jeho přítomnosti i u juravenatora je logickou aplikací druhého typu Witmerova fylogenetického ohraničování. Nepředpokládám ale, že by o něčem takovém kreacionista kdy slyšel. Göhlich a Chiappe nabídli logické řešení - ontogeneticky, případně sezónně proměnlivý výskyt peří - a pořád zde zbývá také možnost, že Juravenator peří částečně (nezapomínejme, že známe jen část jeho ocasu!) nebo úplně ztratil.

Ornitolog Alan Feduccia a jeho vědecký tým nenalezli žádný důkaz pravého peří na žádném z nedávno publikovaných „opeřených“ dinosaurů z Číny (17). Jejich závěrem bylo, že údajné „zárodky peří“ byly pouze zbytky sítě kolagenových vláken, jež vytvořily během rozkladu živočicha vzorce vypadající jako peří.

    Feduccia et al. (2005) neanalyzovali všechny čínské opeřené dinosaury, to zaprvé. Např. Dilong paradoxus byl sice nepřímo zmíněn, avšak jeho peřím se autoři nijak nezabývali. Totéž platí pro yixianosaura. Nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo údajným subkutánním kolagenovým vláknům čínských teropodů, není známo od jakékoli jiné archosauromorfní fosilie. Autoři byli nekonzistentní v interpretacích fosilního materiálu; např. pera sinornithosaura - již s rozvětvenou strukturou, ale stále bez kompaktního praporu - jsou interpretována jako náhodně překřížená rozložená kolagenová vlákna, velice podobné struktury však nalezneme i u archaeopteryga a dokonce i žijících ptáků (Xu & Guo 2009 je obě řadí po morfotyp 4). Autoři se dále snaží interpretovat mikroraptora a kaudipteryga (tedy teropody s peřím moderního typu) jako nelétavé ptáky a kladou si otázku, zda jsou nelétaví dromaeosauridi, stejně jako troodontidi, také ptáky. Něco takového je neuvěřitelně neparsimonní, na kladogramu by byly potřeba stovky dalších kroků navíc, aby se podařilo tyto taxony vytrhnout z maniraptorů, teropodů a dinosaurů. Feduccia sice kladistiku kritizuje, ale totéž platí i pro fenetiku nebo prostou srovnávací anatomii. Nedávno jsem navíc psal o pracích zabývajících se barvou dinosauřího peří (Li et al. 2010; Zhang et al. 2010), které důkladně analyzovaly tvar, velikost a rozložení melanozómů, aby došly k závěru, že se struktury nalezené v peří nijak neliší od těch pozorovaných u dnešních ptáků. Kdybychom ale aplikovali závěry Feducciy a kolektivu, došli bychom k tomu, že uvedení autoři ve skutečnosti analyzovali v peří přítomné struktury u kolagenových vláken! Kreacionisty jistě potěší, že již došlo k publikaci práce Lingham-Soliar & Plodowski 2010, kteří se snaží odpovědět i na tento problém: podle nich rozklad kůže uvolnil pigmenty, které prostoupily do spodnějších vrstev. To naneštěstí vůbec nevysvětluje, jak se mohly melanozómy ocitnout uvnitř samotných vláken, což je přesně to, co Li i Zhang a jejich kolegové zpozorovali.

Feducciův tým dále dodal, že je příliš brzy na prohlášení, že „ptáci jsou živí dinosauři“. Uzavřel svou práci konstatováním, že „problém původu ptáků je ještě daleko od svého vyřešení“ (18). Tito autoři varovali, že přílišný důraz na kladistiku a ignorování dat ze stratigrafie, embryologie, ekologie a biogeografie vyústily v zavádějící interpretace nálezů (19).

    Feducciův výrok je v tomto znění chybný. I kdybychom neznali žádného opeřeného neptačího teropoda, dinosauří teorii původu ptáků by to neoslabilo. Jen osteologická a morfologická evidence je naprosto dostatečná, konec konců jen s ní mohl pracovat Gegenbaur, když tuto teorii poprvé zformuloval, a Ostrom, když ji v sedmdesátých letech úspěšně oživil. Důkazy také nesouvisejí jen s kladistikou (znovu: Ostrom ani jeho předchůdci ji neměli k dispozici). Stratigrafie není ignorována, jak jsem ukázal již výše. Embryologie také ne - autor zde naráží na známý problém s homologií prstů "1, 2, 3 ?= 2, 3, 4", o kterém jsem na blogu již jednou psal a který pro většinu paleontologů i ornitologů přesvědčivě vyřešili již Wagner & Gauthier (1999). Jak přesně vypadá ekologická a biogeografická evidence proti dinosauřímu původu ptáků by mě docela zajímalo.

Jiný tým vědců zjistil, že ani zachované měkké tkáně ani kostry nesvědčí o tom, že by ptáci a dinosauři byli spřízněni (20). Vědci usoudili, že teropodní dinosauři (včetně nedávno objeveného sinosauropteryxe) neměli plicní přepážku ptačího typu, nýbrž soustavu podobnou krokodýlům, což dále zvětšuje propast mezi ptáky a dinosaury.

    Není dobré spoléhat se na více než deset let starou literaturu, obzvlášť když se jedná o takový kousek, jakým je zde citovaný Ruben et al. (1997). Pro komplexní kritiku z oblasti peer-reviewed literatury stačí odkázat na práci Padian & Horner (2004), já však ještě uvedu odkaz na komentáře Gregoryho Paula a dalších diskutujících z Dinosaur Mailing Listu, ze kterých vyplývá několik zajímavých faktů - včetně toho, že veškeré poznatky o sinosauropterygovi uváděné v práci Rubena a kolektivu byly shromážděny z fotografií v nízkém rozlišení a s katastrofální kvalitou...

    Zatím jsme tedy kreacionisty usvědčili jen z překrucování faktů, polopravd, dezinterpretací, lží, vyložených nesmyslů, základních neznalostí, citátů vytržených z kontextu, užívání nevhodné literatury jako zdrojů, přílišného zjednodušování, manipulace se čtenářem, demagogie a mnoha učebnicových logických klamů, včetně argumentace ad verecundiam, úhybného manévru a podsunutých argumentů. Ta nějvětší perla z celého článku nás ovšem teprve čeká!

Co říká o dinosaurech Bible?

    Přesně tolik co Harry Potter. Pokládat jedno nebo druhé za informativní, co se paleontologie týče, vyžaduje pořádný kus idiocie.

Ukázka kreacionistické logiky, zhruba srovnatelná s hledáním dinosaurů v Bibli, v jednom ze "slajdů" Richarda Dawkinse na jeho přednášce v americké Oklahomě, konané minulý rok - "dx lomeno dt rovná se první list Korintským 1,10...". Teorie inteligentního padání jako protiváha k ateistické gravitační teorii je (zatím) jen nepříliš přehnanou parodie kreacionistické kampaně "Teach Controversy". (Zdroj: youtube.com)

Termín „dinosaurus“ nebyl v biblické době užíván, ale přece jen máme zprávu v Jóbovi 40:15-18, jež popisuje obrovité sauropodní zvíře, jež žralo trávu (behemóta). Až donedávna se v horninách obsahujících dinosaury žádná tráva nenalézala. Avšak roku 2005 objevila skupina vědců, že titanosauridní sauropodi skutečně trávu žrali (21). Vědci našli stopy trávy ve fosilizovaném trusu (koprolitech) z hornin svrchní křídy v Indii. Dokonce i pro „bronzové válce“ (doslovný překlad pro „velké kusy bronzu“) se našly důkazy v kostech dinosaurů, jelikož obratle sauropodů jsou duté a vyplněné strukturami zvanými pleurokély po stranách morku (22). Dinosauři měli též silné holení kosti jako „železo“.

    Jo, jasně, a délka strany mého psacího stolu je rovna jedné desetimiliardtině vzdálenosti Země od Slunce, podělené pí a Eulerovým číslem. To mě inspirovalo k tomu, abych v mírách svého psacího stolu hledal i ostatní základní konstanty, a začal jej uctívat jako konečnou odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec.

    Bez zajímavosti nejsou ani komentáře pod článkem. Ponechejme stranou občasné vulgární výpady obou stran a přejděme k věci:

Evoluční komunita není jednotná v otázce původu ptáků. Souhlasíte? Např. v článku dvou vědců ze Státní univerzity v Oregonu je evoluce ptáků z dinosaurů popírána. (D. E. Quick and J. A. Ruben, “Cardio-pulmonary anatomy in theropod dinosaurs: Implications from extant archosaurs,” Journal of Morphology, 2009, zde jiný článek: “Discovery Raises New Doubts About Dinosaur-Bird Links,” EurekAlert, June 9, 2009)

    Ano, není. Jde zhruba o 1 procento autorů, kteří dinosaur-bird link popírají, a 99 procent autorů, kteří s ním pracují a kteří kritizují metodologii a závěry toho prvního procenta. Nesmírně důležité je zdůraznit, že obě strany sporu nejsou rovnocenné. Jedni, zastánci dinosauří teorie, argumentují nesčetnými osteologickými synapomorfiemi, opeřenými dinosaury, tisícovkami kladistických analýz a spoustou další evidence. Druhá strana nedokázala svou hypotézu podložit obecně respektovanými metodami, včetně kladistiky (pokus v práci James & Pourtless 2009 selhal, protože nikoho nepřesvědčil), a chytá se stébel, která však také postupně mizí - ať už jde o problém homologie prstů nebo časový paradox. Důležité však je, že i tato druhá strana plně uznává evoluční teorii a liší se od "mainstreamu" pouze v tom, jaké předky pro ptáky navrhuje. I kdyby se, jakkoli je to nepravděpodobné, ukázalo, že ptáci skutečně vznikli např. z krokodylomorfů nebo bazálních archosaurů, neposunulo by to kreacionizmus ani o krok blíže pravdě. Kreacionisti na Feducciovi a Rubenovi pouze parazitují.

    (Mimochodem, "relevantní" je jen první článek. Ten druhý je populárně-naučný, pochází ze ScienceDaily a v citaci je chybně zapsána citovací služba místo periodika.)

Archeopteryx jistě není žádný mezičlánek (alespoň tak jsem se od evolucionistů dočetl - např. dr. Petr Švec, odborník na ptáky), a tudíž nic nedokazuje, někteří fosilní ptáci měli zuby či drápy na křídlech a různé plazí znaky a i současní ptáci (Hoacin má na křídlech prsty s drápy).

    Jak lze vést spor, když obě strany myslí stejnými pojmy něco jiného se jedna strana pokouší používat pojmy, kterým nerozumí? Mezičlánek je pojem, který je v dnešní evoluční biologii zbytečný a hodí se možná jen jako označení fosilií s mimořádným historickým významem pro konkrétní fylogenetické hypotézy, a pak si takové označení Archaeopteryx docela jistě zaslouží. Pokusme se však definovat mezičlánek jinak. Uvažujme hennigovský (fylogenetický) koncept druhu. Pak by šlo za mezičlánek označit kterýkoli druh, jehož existence je ukončena speciační událostí - rozdělením druhu na dva nové, dceřinné druhy. Z logiky věci lze předpokládat, že takovýchto druhů je daleko více než těch, jejichž existence končí vymřením bez zanechání jakýchkoli potomků. Důležité však je, že nikdy nebudeme vědět, zda Archaeopteryx patřil do první nebo druhé kategorie, a to proto, že ze sebelepší fosilie se vztahy typu předek-potomek nedají vyvodit. Sebelepší odborník na ptáky pak panu Kábrtovi nesdělí, zda A. lithographica podle této definice mezičlánkem je nebo není.

    A ano, někteří fosilní ptáci měli zuby - překvapivě proto, že byli fylogeneticky bližší svým ozubeným, dinosauřím předkům a uchovali si tuto plesiomorfii. Ztráta zubů se v ptačí evoluci odehrála několikrát nezávisle na sobě, a bezzubé čelisti homologické s těmi u druhu V. gryphus jsou velmi moderním znakem, jenž má svůj původ u samého vzniku Neornithes nebo velmi blízko něj.

Doporučuji ukončit tuto trapnou diskuzi. Proč má Archeopteryx znaky společné s plazy jsem Vám už odpověděl, asi špatně čtete - mají je i současní ptáci (např. Hoacin).

    Ne, nemají. Žádný z žijících ptáků nemá zuby v čelistech, chybějící zobák (ramfotéku), nerevertovaný hallux, křídlo bez karpometakarpu, nezkrácenou kaudální páteř bez pygostylu, chybějící tibiotarzus, chybějící tarzometatarzus, ventrálně orientovaný glenoid, mesopubickou pánev nezačleněnou do synsakra nebo chybějící pokročilou lebeční kinezi. To jsou přitom jen ty nejzákladnější znaky, z nichž většina je dobře patrná už na kostře. Přítomnost nebo nepřítomnost těchto znaků je přitom zdaleka za hranicí variability, kterou vykazují všichni žijící ptáci. Hoacin nemá ani jedinou z uvedených plesiomorfií, což není nijak překvapivé - s archaeopterygem jej nelze nijak srovnávat. Jeho systematická pozice byla vždy problematická a navrhována byla příbuznost s tinamami, hrabavými, kukačkami, holubovitými, stepokurovitými, chřástalovitými, dropovitými a myšákovitými, přičemž zřejmě nejsilnější podpory se v současnosti dočkala hypotéza o kukačkovitých (Livezey & Zusi 2007). To ale tak jako tak znamená, že jde o ptáka hluboce usazeného uvnitř kladu Neornithes, fylogeneticky i morfologicky velmi vzdáleného od archaeopteryga. To, že u juvenilních jedinců hoacina mají unguální falangy mediálních dvou prstů na přední končetině rohovinovou pochvu, je náhodným obnovením plesiomorfie z dinosauřích časů; re-expresí genů, které již všichni moderní ptáci potlačují (Bakker 1986). Nesmírně zajímavý je fakt, že asi po 10 týdnech od vylíhnutí hoacinovi prsty srostou do jednotné masy stejně jako u ostatních ptáků - vývojový program charakteristický pro všechny ostatní ptáky je zde posunutý; neodehrává se u embrya, ale v pokročilejší ontogenetické fázi.

Já, Pavel Kábrt, mám spoustu společných znaků s koňovitými a psovitými a kočkovitými, a dokonce i s tím Archeopteryxem, proč by je on nemohl mít s plazy? To jako dokazuje co? 25% genomu mají lidé společného s pampeliškami - to jako dokazuje co? 40% genomu mají lidé společného s rybami - to jako dokazuje co?

    To "jako" pane Kábrte dokazuje, že máte společného předka s rybami, který je daleko mladší než společný předek vás a pampelišek.

Zdroje:

• http://www.dinosauria.com/jdp/misc/lungs.html 
• Bakker, R. T. 1986. The Dinosaur Heresies: New theories unlocking the mystery of the dinosaurs and their extinction. New York: William Morrow & Co, 481 p. 
• Cantino, P. D. & de Queiroz, K. 2010. PhyloCode: International Code of Phylogenetic Nomenclature. Version 4c. Ohio University: www.ohio.edu/PhyloCode. [last revised January 12, 2010]
• Chiappe, L. M. 1992. Enantiornithine tarsometatarsi and the avian affinity of the Late Cretaceous Avisauridae. Journal of Vertebrate Paleontology 12(3): 344-350. 
• Chiappe, L. M. 1995. The first 85 million years of avian evolution. Nature 378:349-355. 
• Chiappe, L. M. 2001. The rise of birds. In Briggs, D. E. C. & Crowther, P. R. (eds.), Paleobiology II, pp. 102-106. Blackwell Science. 
• Chiappe, L. M. 2002. Early Bird Phylogeny: Problems and Solutions. In Chiappe, L M. & Witmer, L. M. (eds.), Mesozoic Birds: Above the Heads of Dinosaurs, pp. 448-472. University of California Press. 
• Chiappe, L. M. & Calvo, J. O. 1994. Neuquenornis volans, a new Upper Cretaceous bird (Enantiornithes: Avisauridae) from Patagonia, Argentina. Journal of Vertebrate Paleontology 14(2): 230-246. 
• Chiappe, L. M. & Dyke, G. 2002. The Mesozoic radiation of birds. Annual Review of Ecology and Systematics 33:91-124. 
• Chiappe, L. M., Ji, S., Ji, Q. & Norell, M. A. 1999. Anatomy and systematics of the Confuciusornithidae (Aves) from the late Mesozoic of northeastern China. Bulletin of the American Museum of Natural History 242:1-89.  
• Chiappe, L. M., Norell, M. A., & Clark, J. M. 1996. Phylogenetic position of Mononykus from the Upper Cretaceous of the Gobi Desert. Memoirs of the Queensland Museum 39: 557-582. 
• Chiappe, L. M., Norell, M. A., & Clarke, J. A. 2002. The Cretaceous, short-armed Alvarezsauridae: Mononykus and its kin. Pp. 87-120 in Chiappe, L. M. & Witmer, L. M. (eds.), Mesozoic Birds: Above the Heads of Dinosaurs. University of California Press. 
• Clark, J. M., Xu, X., Eberth, D. A., Forster, C. A., Malkus, M., Hemming, S. & Hernandez, R. 2006. The Middle-To-Late Jurassic terrestrial transition: new discoveries from the Shishugou Formation of Xinjiang, China. In: Barrett, P. M. & Evans, S. E. (eds.), 9th International Symposium on Mesozoic Terrestrial Ecosystems and Biota (Manchester, UK); pp. 26–28.´
• Clarke, J. A. 2002. The morphology and systematic position of Ichthyornis Marsh and the phylogenetic relationships of basal Ornithurae (dissertation). Yale University, New Haven, 532 pp.´
• Clarke, J. A. 2004. Morphology, phylogenetic taxonomy, and systematics of Ichthyornis and Apatornis (Avialae: Ornithurae). Bulletin of the American Museum of Natural History 286:1-179.
• Clarke, J. A. & Chiappe, L. M. 2001. A new carinate bird from the Late Cretaceous of Patagonia (Argentina). American Museum Novitates 3323:1-23. 
• Clarke, J. A., Tambussi, C. P., Noriega, J. I., Erickson, G. M. & Ketcham, R. A. 2005. Definitive fossil evidence for the extant avian radiation in the Cretaceous. Nature 433:305-308.  
• Clarke, J. A., Zhou, Z. & Zhang, F. 2006. Insight into the evolution of avian flight from a new clade of Early Cretaceous ornithurines from China and the morphology of Yixianornis grabaui. Journal of Anatomy 208(3): 287-308.
• Cope, E. D. 1867. An account of extinct reptiles that approach birds. Proceedings of the Academy of Natural Sciences of Philadelphia 19:234-235. 
  
• Cracraft, J. 1982. Phylogenetic relationships and monophyly of loons, grebes, and hesperornithiforms, with comments on the early history of birds. Systematic Zoology 31:35-56.
  
• Cracraft, J. 1985. Early evolution of birds. Pp. 163-165 in Campbell, B. & Lack, D. (eds.), A dictionary of birds. Buteo Books, Vermilion, South Dakota.
  
• Cracraft, J. 1988. Early evolution of birds. Nature 331:389-390.
• Cracraft, J. & Clarke, J. A. 2001. The basal clades of modern birds. Pp. 143-156 In New perspectives on the origin and early evolution of birds: proceedings of the international symposium in honor of John H. Ostrom (Jacques Gauthier and Lawrence F. Gall, eds.). New Haven, CT.: Peabody Mus. Nat. Hist., Yale Univ. 
• Elżanowski, A. 2001. A new genus and species for the largest specimen of Archaeopteryx. Acta Palaeontologica Polonica 46(4): 519–532. 
• Elżanowski, A. 2002a. Biology of basal birds and the origin of avian flight: In: Zhou, Z. & Zhang, F. (eds.), Proceedings of the 5th Symposium of the Society of Avian Paleontology and Evolution, Beijing, 1-4 June 2000; pp. 211-226.
• Elżanowski, A. 2002b. Archaeopterygidae (Upper Jurassic of Germany). Pp. 129-159 in: Chiappe, L. M. & Witmer, L. M. (eds.), Mesozoic Birds: Above the Heads of Dinosaurs. University of California Press, Berkeley, California. 
• Elżanowski, A. & Wellnhofer, P. 1992. A new link between theropods and birds from the Cretaceous of Mongolia. Nature 359:821-823.
• Elżanowski, A. & Wellnhofer, P. 1996. Cranial morphology of Archaeopteyx: Evidence from the seventh skeleton. Journal of Vertebrate Paleontology 16(1): 81-94.
• Feduccia, A., Lingham-Soliar, T. & Hinchliffe, J. R. 2005. Do feathered dinosaurs exist? Testing the hypothesis on neontological and paleontological evidence. Journal of Morphology 266:125-166. 
• Forster, C. A., Sampson, S. D., Chiappe, L. M. & Krause, D. W. 1998. The theropod origin of birds: new evidence from the late Cretaceous of Madagascar. Science 279(5358): 1915-1919. 
• Gauthier, J. A. 1986. Saurischian monophyly and the origin of birds. In: Padian, K. (ed.), The Origin of Birds and the Evolution of Flight. Memoirs of the California Academy of Sciences 8:1–55.
• Gauthier, J. & de Queiroz, K. 2001. Feathered dinosaurs, flying dinosaurs, crown dinosaurs, and the name "Aves". Pp. 7-41 in Gauthier, J. & Gall, L. F. (eds.), New Perspectives on the Origin and Early Evolution of Birds: Proceedings of the International Symposium in Honor of John H. Ostrom. New Haven: Peabody Museum of Natural History, Yale University.
• Gauthier, J. A., Kluge, A. & Rowe, T. 1988. Amniote phylogeny and the importance of fossils. Cladistics 4(2): 105–209.
• Gegenbaur, C. 1864. Untersuchungen zur vergleichenden Anatomie der Wirbelthiere I; Carpus und Tarsus. Leipzig: Verlag Wilhelm Englemann. Pp. i-vi: 1-127. 
• Göhlich, U. B. & Chiappe, L. M. 2006. A new carnivorous dinosaur from the Late Jurassic Solnhofen archipelago. Nature 440:329-332. 
• Huxley, T. H. 1868. On the animals which are most nearly intermediate between birds and reptiles. Geological Magazine 5:357-365.
• Huxley, T. H. 1870. On Hypsilophodon, a new genus of Dinosauria. Abstracts of the Proceedings of the Geological Society of London 204:3-4.
• James, F. C. & Pourtless, J. A., IV. 2009. Cladistics and the origin of birds: a review and two new analyses. Ornithological Monographs 66:1-78.
• Ji, Q., Currie, P. J., Norell, M. A. & Ji, S. 1998. Two feathered dinosaurs from northeastern China. Nature 393: 753-761.
• Ji, Q. & Ji, S. 2001. How can we define a feathered dinosaur as a bird? Pp. 42-46 in Gauthier, J. & Gall, L. F. (eds.), New Perspectives on the Origin and Early Evolution of Birds: Proceedings of the International Symposium in Honor of John H. Ostrom. New Haven: Peabody Museum of Natural History, Yale University. 
• Ji, Q., Ji, S., You, H., Zhang, J., Zhang, H., Zhang, N., Yuan, C. & Ji, X. 2003. An Early Cretaceous Avialan Bird, Shenzhouraptor sinensis from Western Liaoning, China. Acta Geologica Sinica 77(1): 21-26.
• Ji, S. & Ji, Q. 2007. Jinfengopteryx compared to Archaeopteryx, with comments on the mosaic evolution of long-tailed avialan birds. Acta Geologica Sinica (English Edition) 81(3): 337-343.  
• Joyce, W. G., Parham, J. F. & Gauthier, J. A. 2004. Developing a protocol for the conversion of rank-based taxon names to phylogenetically defined clade names, as exemplified by turtles. Journal of Paleontology 78:989-1013.
• Kuročkin, E. N. 2006. Parallel evolution of theropod dinosaurs and birds. [In Russian.] Zoologičeskij Žurnal 85:283–297 [English version, Entomological Review 86, S45–S58]. 
• Li, Q., Gao, K.-Q., Vinther, J., Shawkey, M. D., Clarke, J. A., D'Alba, L., Meng, Q., Briggs, D. E. G. & Prum, R. O. 2010. Plumage color patterns of an extinct dinosaur. Science 327 (5971):1369-1372.  
• Lingham-Soliar, T. & Plodowski, G. 2010. The integument of Psittacosaurus from Liaoning Province, China: taphonomy, epidermal patterns and color of a ceratopsian dinosaur. Naturwissenschaften doi: 10.1007/s00114-010-0661-3.  
• Liu Y.-X., Liu Y.-Q. & Zhang, H. 2006. LA-ICPMS Zircon U-Pb Dating in the Jurassic Daohugou Beds and Correlative Strata in Ningcheng of Inner Mongolia. Acta Geologica Sinca 80(5): 733–742.
• Livezey, B. C. & Zusi, R. L. 2007. Higher-order phylogeny of modern birds (Theropoda, Aves: Neornithes) based on comparative anatomy. II. Analysis and discussion. Zoological Journal of the Linnean Society 149(1): 1-95. 
• Lowe, P. R. 1935. On the relationship of Struthiones to the dinosaurs and to the rest of the avian class, with special reference to the position of Archaeopteryx. Ibis 5(2): 398–432.
• Lowe, P. R. 1944. An analysis of the characters of Archaeopteryx and Archaeornis.Were they birds or reptiles? Ibis 86:517–543.
• Norell, M. A. & Makovicky, P. J. 2004. Dromaeosauridae. Pp. 196-209 in Weishampel, D. B., Dodson, P. & Osmólska, H. (eds.), The Dinosauria, Second Edition. California University Press, Berkeley, California.
• Ostrom, J. H. 1969. A new theropod dinosaur from the Lower Cretaceous of Montana. Postilla 128:1-17.
• Ostrom, J. H. 1972. Description of the Archaeopteryx specimen in the Teyler Museum, Haarlem. Proceedings of the Koninlijke Nederlandse Akademie van Wetenschappen B 75:289-305.
• Ostrom, J. H. 1973. The ancestry of birds. Nature 242:5393.
• Ostrom, J. H. 1974. Archaeopteryx and the origin of flight. Quarterly Review of Biology 49(1): 27-47.
• Ostrom, J. H. 1975a. The origin of birds. Annual Review of Earth and Planetary Sciences 3: 55-77.
  
• Ostrom, J. H. 1994. On the origin of birds and of avian flight. Pp. 160-177 in Prothero, D. R. & Schoch, R. M. (eds.), Major Features of Vertebrate Evolution, Short Courses in Paleontology 7. The Paleontological Society, Knoxville.
  
• Ostrom, J. H. 1996. The Questionable Validity of Protoavis. Archaeopteryx. 14:39-42.
• Owen, R. 1842. Report on British fossil reptiles, Part II. Reports of the British Association for the Advancement of Science 11:60–204.
• Owen, R. 1875. Monograph of the fossil reptiles of the Liassic formations II. Pterosauria. Palaeontolographical Society Monographs 41-81.
• Padian, K. 2004. Basal Avialae. Pp. 210–231 in Weishampel, D. B., Dodson, P. & Osmólska, H. (eds.), The Dinosauria, Second Edition. California University Press, Berkeley, California.  
• Padian, K. & Horner, J. R. 2004. Dinosaur physiology. Pp. 660–671 in Weishampel, D. B.,Dodson, P. & Osmólska, H. (eds.), The Dinosauria, Second Edition. California University Press, Berkeley, California.
• Paul, G. S. 1988. Predatory Dinosaurs of the World: A Complete Illustrated Guide. Simon and Schuster, New York, 464 p.
• Paul, G. S. 2002. Dinosaurs of the Air: the Evolution and Loss of Flight in Dinosaurs and Birds. Johns Hopkins University Press, Baltimore and London, i-ix + 460 p.
• Ruben, J., Jones, T., Geist, N. & Hillenius, W. J. 1997. Lung Structure and Ventilation in Theropod Dinosaurs and Early Birds. Science 278:1267-1270.
• Sereno, P. C. 1999. The evolution of dinosaurs. Science 284:2137-2147. 
• Sereno, P. C. 2000. Iberomesornis romerali (Aves, Ornithothoraces) reevaluated as an Early Cretaceous enantiornithine. Neues Jahrbuch für Geologie und Palaontologie Abhandlungen 215 (3):365-395. 
• Sereno, P. C. 2001. Alvarezsaurids: birds or ornithomimosaurs? Pp. 69-98 in Gauthier, J. A. & Gall, L. F. (eds.), New Perspectives on the origin and early evolution of Birds, Proceedings of the International Symposium in Honor of John H. Ostrom, Yale Peabody Museum.
• Sereno, P. C., Martinez, R. N., Wilson, J. A., Varicchio, D. J., Alcober, O. A. & Larsson, H. C. E. 2008. Evidence for avian intrathoracic air sacs in a new predatory dinosaur from Argentina. PLoS ONE 3 (9):1–20.
• Sereno, P. C. & Rao, C.-G. 1992. Early evolution of avian flight and perching: new evidence from the Lower Cretaceous of China. Science 255:845-848.
• Sereno, P. C., Rao, C.-G. & Li, J. 2002. Sinornis santensis (Aves: Enantiornithes) from the Early Cretaceous of Northeastern China. Mesozoic Birds: Above the Heads of Dinosaurs, University of California Press, pp. 184-208.
• Shipman, P. 1998. Taking Wing: Archaeopteryx and the Evolution of Bird Flight. Simon & Schuster, New York. 
• Sullivan, C., Hone, D. W. E., Xu, X. & Zhang, F. 2010. The asymmetry of the carpal joint and the evolution of wing folding in maniraptoran theropod dinosaurs. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. rspb.2009.2281v1-rspb20092281.
• Turner, A. H., Pol, D., Clarke, J. A., Erickson, G. M. & Norell, M. A. 2007. A basal dromaeosaurid and size evolution preceding avian flight. Science 317:1378–1381.  
• Wagner, G. P. & Gauthier, J. A. 1999. 1,2,3 = 2,3,4: a solution to the problem of the homology of the digits in the avian hand. Proceedings of the National Academy of Sciences 96:5111-5116. 
• Wagner, J. A. 1861. Über ein neues, angeblich mit Vogelfedern versehenes Reptil aus dem Solnhofener lithographischen Schiefer. Sitzungberichte der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, mathematisch-physikalisch Classe 146–154.  
• Witmer, L. M. 1991. Perspectives on avian origins. Pp. 427–466 in Schultze, H.-P. & Trueb, L. (eds.), Origins of the Higher Groups of Tetrapods: Controversy and Consensus. Cornell University Press, Ithaca. 
• Witmer, L. M. 1997. A new missing link. Nature 387:349–350.
• Witmer, L. M. 1999. New aspects of avian origins: roundtable report. Pp. 327–334 in Olson, S. L. (ed.), Avian Paleontology at the Close of the 20th Century: Proceedings of the 4th International Meeting of the Society of Avian Paleontology and Evolution, Smithsonian Contributions to Paleobiology 89, Washington. 
• Witmer, L. M. 2001. The role of Protoavis in the debate on avian origins. Pp. 537–548 in Gauthier, J. A. & Gall, L. F. (eds.), New Perspectives on the Origin and Early Evolution of Birds, Yale Peabody Museum, New Haven.
• Witmer, L. M. 2002. The debate on avian ancestry: phylogeny, function, and fossils. Pp. 3–30 in Chiappe, L. M. & Witmer, L. M. (eds.), Mesozoic Birds: Above the Heads of Dinosaurs, University of California Press, Berkeley. 
• Witmer, L. M. 2004. Inside the oldest bird brain. Nature 430:619–620.
• Witmer, L. M. 2009. Dinosaurs: Fuzzy origins for feathers. Nature 458:293–295. 
• Witmer, L. M., Ridgely, R. C., Dufeau, D. L. & Semones, M. C. 2008. Using CT to peer into the past: 3D visualization of the brain and ear regions of birds, crocodiles, and nonavian dinosaurs. Pp. 67–88 in Endo, H. & Frey, R. (eds.), Anatomical Imaging: Towards a New Morphology. Springer-Verlag, Tokyo. 
• Wolff, E. D. S., Salisbury, S. W., Horner, J. R. & Varricchio, D. J. 2009. Common Avian Infection Plagued the Tyrant Dinosaurs. PLoS ONE 4(9): e7288.  
  
• Xu, X. 2006a. Scales, feathers and dinosaurs. Nature 440:287-288. 
• Xu, X. 2006b. Feathered dinosaurs from China and the evolution of major avian characters. Integrative Zoology 1(1): 4-11. Blackwell Synergy.
  
• Xu, X., Clark, J. M., Mo, J., Choiniere, J., Forster, C. A., Erickson, G. M., Hone, D. W. E., Sullivan, C., Eberth, D. A., Nesbitt, S., Zhao, Q., Hernandez, R., Jia, C.-K., Han, F.-L. & Guo, Y. 2009b. A Jurassic ceratosaur from China helps clarify avian digital homologies. Nature 459(18): 940–944.
• Xu, X. & Guo, Y. 2009. The origin and early evolution of feathers: insights from recent paleontological and neontological data. Vertebrata PalAsiatica 47(4): 311-329.   
• Xu X., Norell, M. A., Kuang X., Wang X., Zhao Q., & Jia C. 2004. Basal tyrannosauroids from China and evidence for protofeathers in tyrannosauroids. Nature 431(7009): 680–684. 
• Xu, X. & Wang X.-L. 2003. A new maniraptorian dinosaur from the Early Cretaceous Yixian Formation of Western Liaoning. Vertebrate Palasiatica 41(3): 195-202. 
• Xu, X. & Zhang, F. 2005. A new maniraptoran dinosaur from China with long feathers on the metatarsus. Naturwissenschaften 92:173-177.
• Xu, X., Zhao, Q., Norell, M., Sullivan, C., Hone, D., Erickson, G., Wang, X., Han, F.-l. & Guo, Y. 2009a. A new feathered maniraptoran dinosaur fossil that fills a morphological gap in avian origin. Chinese Science Bulletin 54: 430–435.  
• Xu, X., Zheng, X. & You, H.-L. 2009c. A new feather type in a nonavian theropod and the early evolution of feathers. Proceedings of the National Academy of Science 106(3): 832-834.
• Zhang, F., Kearns, S. L., Orr, P. J., Benton, M. J., Zhou, Z., Johnson, D., Xu, X. & Wang, X. 2010. Fossilized melanosomes and the colour of Cretaceous dinosaurs and birds. Nature 463:1075-1078. 

Podklady:

• http://kreacionismus.cz/node/296 
• Clarey, T. L. Dinosaurs vs. Birds: The Fossils Don't Lie. Impact #399.
• Shipman, P. 2005. Being Stalked by Intelligent Design. American Scientist 93(6): 500-502.