pan-Aves


Zleva doprava: ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus), zdroj: flickr.com (JMJ32); Gigantoraptor a Alectrosaurus, autor Luis V. Rey

Recenze: Úžasný svět dinosaurů (Vladimír Socha)

    Není jednoduché Úžasný svět dinosaurů recenzovat. Především znám autora osobně: z několika setkání a hlavně čtyřletého kontaktu na Českém paleontologickém fóru. Abych zachoval co největší objektivnost, rozhodl jsem se, že recenzi co možná nejvíc přiblížím staršímu článku o Záhadě dinosaurů, a to i proto, že ÚSD je její dost možná nejbližší obdobou. (To beru jako jednoznačný kompliment, správnost tohoto tvrzení nicméně ještě přezkoumáme.) Ani to mi ale práci neulehčilo. U Záhady většina úsilí směřovala prostě k uvedení zastaralých údajů na pravou míru, zatímco rok vydání ÚSD (2009) něco takového moc neumožňuje.

Obálka knihy Úžasný svět dinosaurů. Podobnost s hlavičkou blogu je čistě náhodná. (Zdroj: tridistri.cz)

1. Úvod

    Aby byla recenze a případná kritika co nejférovější, je nutné položit si otázku, komu je kniha vlastně určena. Její autor to napsal v očekávání kritických recenzí kolegů z ČPF:
[...] jde o knihu o dinosaurech pro širokou veřejnost, takže nemůže splňovat veškerá kritéria beztak nevhodné a nadbytečné odbornosti[.]
    Nelze než souhlasit. V ČR nikdy nebude takový počet zájemců o čistě technickou knihu, jakou je dinosauří bible The Dinosauria, aby se vyplatilo podobné knihy překládat nebo dokonce psát v češtině. I polotechnické knihy, které jsou psané více populárně-naučným stylem, stále ale nešetří dávkami anatomických, fylogenetických a/nebo geologických detailů - jako příklad lze uvést třeba Glorified Dinosaurs (Chiappe 2007) nebo The Age of Dinosaurs in South America (Novas 2009) - by si u nás těžko našly odpovídající čtenářstvo. Je proto jasné, že sebelepší česky psaná kniha by neměla svými ambicemi příliš přesahovat kategorii populárně-naučné literatury. V důsledku toho by kritika samozřejmě neměla být přehnaná a opravdu by neměla očekávat splnění "veškerých kritérií odbornosti".
    Na druhou stranu, někdy nám tento pohled boří sám Úžasný svět dinosaurů. Následující větu bychom např. - v tom mi čtenáři snad dají za pravdu - v tomto druhu knihy opravdu nečekali:
Příčinou byla absence výběžku akrokorakoidu, který u moderních ptáků otáčí šlachu svalu musculus supracoracoideus dorzálním směrem a umožňuje tak křídlo zdvíhat [sic] a působit proti prsním svalům stahujícím křídlo dolů.

Socha 2009:188
    Tato formulace by skvěle zapadla do zmiňovaného Chiappeho nebo Novase. Snažím-li se však vcítit do pocitů průměrného čtenáře, nevím, co bych si s ní počal.* Já si z ní trochu alibisticky odnesu to, že kniha se přece jen místy kritéria odbornosti splnit snaží, a že tato místa si zaslouží kritiku na odpovídající úrovni, bude-li nutná. Samozřejmě ale nehodlám autora tahat za každé jednotlivé slovo. Myslím si také, že přiměřená kritika je dobrá ještě z jednoho ohledu: už na obálce kniha slibuje, že se na dinosaury bude dívat "ve světle nových poznatků", takže je záhodno upozornit, pokud to náhodou dělat nebude.

2. Obecné dojmy

    Kniha je plná čísel. To je asi vůbec první věc, které si po jejím otevření čtenář všimne. Je jich tu skutečně možná trochu víc, než by jeden u biologicky orientované publikace čekal - délky, hmotnosti, rychlosti, datace v milionech let. Pro autorovo pojetí dinosaurů je to celkem příznačné, jak ostatně ví pravidelný čtenář Českého paleontologického fóra nebo jeho blogu, který v našich končinách popularizuje dinosaury už skoro 6 let. V. Socha rád sestavuje tabulky, žebříčky a seznamy rekordů (což podotýkám s naprosto neutrálním postojem). Jejich přenesení do knihy autor považuje za jednu z jejích hlavních předností. Protože pravidelným čtenářem jeho blogu víceméně jsem, znám i jeho další zájmy - historii a atletiku - což mě velmi rychle přimělo v rejstříku vyhledat heslo "Bolt, Usain". S úsměvem jsem zjistil, že V. Socha nezklamal a svého oblíbence do knihy zahrnout nezapomněl. Vzhledem k tomu, že já jsem si na srovnávání jamajských sprinterů s dinosaury vypěstoval nepřekonatelnou alergii (přestože, resp. protože, jde na ČPF o hotový evergreen), nechť laskavý čtenář posoudí sám, zda jej daná pasáž v textu ruší nebo ne:
Podle Manningových výpočtů dokázal i tento několikatunový obr [Edmontosaurus] dosáhnout při běhu po zadních končetinách rychlosti až 45 km/h. To je dokonce více, než činí nejvyšší zaznamenaná rychlost lidského atleta - sprintera (ve finále stometrového běhu na olympijských hrách v Pekingu dne 16. srpna 2008 běžel jamajský sprinter Usain Bolt rychlostí 43,9 km/).

Socha 2009:233
Podobného druhu je i úvodní část jedné z podkapitol "Zániku dinosaurů":
Dinosauři se brzy stali dokonce jakousi  ikonou vymírání - byi vzorem mohutnosti a síly, přesto nakonec nenávratně zmizeli. Jejich osud až fascinujícím způsobem připomínal konec velkých starověkých říší, například rozpad dříve mocné západořímské říše kolem roku 476 n. l.
Socha 2009:161 
    Nechci ale vzbuzovat dojem, že kniha je takových snad až příliš detailně rozvedených analogií plná. Víc než tyto odstavce tam nehledejte, a i je berte spíš jako specifika knihy. Marešova Záhada měla kryptozoologii a inteligentní dinosauroidy**, Úžasný svět dinosaurů má Usaina Bolta a římskou říši. Rozhodnutí, co komu vadí (a do jaké míry), samozřejmě přísluší každému jednotlivě. Pokud chcete knihu, která nemá ani jedno, ani druhé, sáhněte třeba po Velkých dinosaurech (Špinar & Currie 1994) - což už je ale jiný formát knihy, a navíc se na ní její stáří již nepříjemně podepisuje.
    Velice příjemným zjištěním je, že stránky knihy doslova plní problémy a objevy posledních let, přesně tak, jak nám její podtitul dává právo očekávat. Považuji to za naprosto jednoznačné plus, protože stejně jako ve většině jiných přírodních věd, i v dinosauří paleontologii objem dat nashromážděných za posledních 10 let překonává celou předešlou historii oboru. Jen rok 2009 zažil celou řádku významných objevů, často s dalekosáhlými důsledky (Tianyulong - původ peří posunut k úsvitu dinosaurů nebo dokonce ornitodirů, tedy do středního triasu; Panphagia - objasňuje počátky sauropodomorfů a později přispěla k rozeznání kontroverzní skupiny guaibasauridů), a V. Socha je dokázal do knihy dostat. V polovině roku 2009, kdy jste knihu poprvé mohli prolistovat, jste v rukou měli nejen aktuální, ale přímo "cutting-edge" publikaci. Autorova důkladná statistika to výborně dokládá: ke konci nultých let se na nás každoročně valilo více nových dinosauřích terminálních taxonů, než bylo popsáno za celé období mezi roky 1950 a 1970.
    Co se rozvržení knihy týče, stěží bych vymyslel lepší. Oceňuji především zařazení kapitoly 1, která je věnována geologii a paleontologii, jejich základním metodám a principům. Až při pohledu do obsahu jsem si uvědomil, jak často je tento důležitý aspekt v populárně-naučné literatuře přehlížen. Jako ignorant geologie a zájemce o spíše biologické aspekty dinosaurů jsem si zde dokázal najít něco nového. Oceňuji také, že ta nejdůležitější část knihy je tříděna systematicky (= fylogeneticky), tj. na plazopánvé a ptakopánvé a dále na jejich podskupiny, spíše než časově (trias, jura, křída), jak to dělala např. Záhada dinosaurů.

    Další oblastí, kde nemám knize co vytknout, je čtivost. Přestože v prostřední části kniha trochu nečekaně přechází od souvislého textu k seznamu jednotlivých taxonů, plynulost čtení to nijak neovlivňuje. Autor se sice již dlouho věnuje blogování, kniha však rozhodně nepůsobí jako soubor blogových článků seřazených za sebou a svázaných do desek. Návaznost tady je a čtení to prospívá. I když jsem knihu nestihl přečíst za "jedno odpočinkové odpoledne" (z recenze J. Meixnera), asi bych s tím neměl velký problém.

3. Jazyk

    V. Sochovi někdy bývá vytýkáno jeho počešťování vědeckých jmen - zástupci Thyreophora v ÚSD skončili jako "tyreoforani", zástupci Ceratopsia jako "ceratopsiani". Osobně proti této tendenci vůbec nic nemám - sám jsem ji opustil, až když mi Dan Madzia předvedl, že bez "dinosaurianů" a dalších zrůdností v jejím následování stejně nebudu konzistentní. Nejsem si jistý, jestli je "tyreoforan" o tolik horší než "tyreofor"; populárně-naučná kniha by se asi měla vyhýbat oběma termínům, kdekoli je to jen možné, což Úžasný svět celkem splňuje. Pozitivní efekt vidím v tom, že pokud někoho dovede ÚSD tak daleko, že začne číst přímo anglicky psanou primární literaturu, bude si v ní připadat jako doma. Snad jediný případ, kdy bych autorovi doporučil jeho počešťování změnit, je odkazování na zástupce kladu Crurotarsi (= na vše blíže příbuzné krokodýlům než ptákům) jako na "krurotarzany". Nedá mi to a vždy si u tohoto výrazu vzpomenu na Tarzana z rodu Opů, což odvádí mou pozornost od rauisuchů a étosaurů. I pokud by forma "crurotarsan" byla korektní v angličtině, čímž si také nejsem moc jistý, "krurotarzan" není správně česky (ačkoli chápu, proč je výraz "krurotarzus" neuspokojivý - já používám "krurotarz").

4. Systematika 

    Se systematikou jsme začali u Záhady, věnujme se jí proto i v úvodu k ÚSD. Hned na začátek: přestože jsem jedním z těch velmi mála lidí, které zajímají nomenklatorické problémy, nevyžívám se tolik v rozlišování pojmů "klasifikace", "taxonomie", "systematika" a "nomenklatura", dokud je z textu jasné, co má autor na mysli. Pro detailní vysvětlení celé záležitosti odkážu na de Queiroze (2006) a na recenzi Dana Madziy, v níž je pěkně vysvětleno, proč nic nemůžeme "děl[it] na dva klady" (Socha 2009:65).

4.1 Střet nomenklatorických systémů

    Skoro-premiéru (přece jen je tu Zrzavý) v českojazyčné literatuře mají fylogenetické definice. V. Socha je uvádí hned u několika jmen velkých dinosauřích kladů. Definice nabídnutá pro jméno Saurischia (plazopánví) je přeložena takto:
Saurischia (plazopánví): Megalosaurus a všechny taxony sdílející recentnějšího (tj. později žijícího) společného předka s megalosaurem než s iguanodontem.

Socha 2009:66
    Zatímco přesnosti je třeba zatleskat, nejsem si jistý, zda bych ze zvolené formulace princip věci pochopil. Vybral bych asi alternativní znění, pracující s pojmem "blízké příbuznosti", nebo ještě lépe - jelikož nemusí být každému jasné, co "příbuznost" v evolučním kontextu znamená:
První předek megalosaura, který již nebyl předkem iguanodonta, a všichni jeho potomci.
    Význam zůstává stejný, srozumitelnost je ale - doufám - vyšší. A když už jsme u nomenklatury, nesouhlasím s názorem, že pravidla názvosloví, která budou v knize použita, jsou jen a jen věcí autora. Není důvod, abychom se zrovna v této oblasti neřídili tím, na čem se výzkumníci v oboru už před dlouhou dobou shodli, tedy na použití fylogenetické a bezúrovňové nomenklatury, která nerozeznává žádné "řády", "podřády", "čeledě" apod. a jména místo toho definuje. Tento systém poprvé předvedl Gauthier (1986) a na jeho rozšíření mělo jistě značný vliv, že jej aplikoval na skvěle provedenou a mimořádně důkladnou analýzu příbuzenských vztahů mezi plazopánvými dinosaury, která je hojně citována ještě dnes. Teoretickou bázi fylogenetického názvosloví pak Gauthier objasnil spolu s herpetologem Kevinem de Queirozem v sérii prací z raných 90. let (de Queiroz & Gauthier 1990, 1992, 1994). Dnes se s tradiční, úrovňovou nomenklaturou obtěžuje opravdu málokdo, a prakticky všechny klady, o kterých dinosauří paleontologové chtějí mluvit, nesou jména vybavená definicemi, jako je ta uvedená výše.
    Pochopil bych, kdyby V. Socha chtěl čtenáře šetřit a nevysvětlovat mu nové, cizí a pro populárně-naučnou knihu celkem nepodstatné věci, jako jsou klady, koncepty monofylie a parafylie nebo definice. "Řády" a "čeledě" oproti tomu spousta lidí zná ze střední školy a není těžké pochopit, že různé "infrařády", se kterými se v ÚSD setkáváme, jsou rozšířením tohoto systému. Naneštěstí se autor rozhodl, že čtenáře seznámí s fungováním moderní systematiky a pak mu stejně předloží zastaralý systém s taxonomickými kategoriemi. Jako řadový čtenář bych asi měl co dělat, abych skousnul příval takových pojmů, jako Thyreophora, Cerapoda nebo Oviraptorosauria. Že jde o "podřády" (první dva) a "infrařád" bych k tomu už snad ani vědět nemusel. Jako ne-tak-řadový čtenář mám averzi k tomu vidět přesně definované pojmy takhle nahodile vybrané a naházené vedle sebe do lineárních seznamů. Nejlépe mé pocity asi vyjádřil Jan Zrzavý, když napsal:
Jednotlivé živočišné "kmeny" jsou [...] vyloženy vedle sebe bez jakýchkoli vzájemných vztahů jako na řeznickém pultě a každý je "definován" pomocí nestrukturovaného seznamu vlastností.

Zrzavý 2006:7
    Jinak řečeno, buď bych čtenáře s tak detailní systematikou vůbec nezatěžoval, nebo bych jim ji ukázal úplně jinak. Na seznamy, třebas i hierarchické, bych se vykašlal a do knihy hodil spíš nějaký jednoduchý kladogram. Tady mimochodem musím zdůraznit neocenitelnou ironii: Záhada dinosaurů, kniha z roku 1993, obsahuje všeho všudy jeden vývojový stromek (z Bakkera 1986). Úžasný svět dinosaurů, kniha z roku 2009... neobsahuje vůbec žádný. Že by si čtenář ze stromu stejně nic neodnesl? Na to je jednoduchá odpověď: srovnejte intuitivní srozumitelnost lineárních seznamů z ÚSD, se všemi jejich "infrařády", s dobře udělaným user-friendly kladogramem, jako je ten z lekcí Thomase Holtze:

Ptakopánví, jejich fylogeneze a hlavní evoluční novinky některých skupin. Se zahrnutím toho posledního bych samozřejmě nepočítal. (Zdroj: geol.umd.edu)

Pozn.: V osobní korespondenci mi V. Socha sdělil, že kladogram by měl být součástí plánovaného druhého vydání, které by dále mělo napravit několik drobných chybek, na něž upozornili předchozí recenzenti. Nezbývá tedy, než se těšit.

    Do tuhého jde v případě "fabrosauridů", kterým autor věnuje odstavec na straně 127. Jejich společným znakem je např. "trojúhelníkovitá lebka". Inu... našli bychom i pár suchozemských obratlovců, kteří lebku trojúhelníkovitou nemají, to je pravda. V. Socha nejprve popíše obecné znaky skupiny, její časový a geografický výskyt - aby nás ke konci odstavce informoval, že jde o umělý shluk zřejmě zcela nepříbuzných taxonů. Proč o ní potom vůbec píše? Pochopil bych to ještě, kdyby šlo o horkou novinku, která může nebo nemusí být potvrzena, ale parafylii "fabrosauridů" navrhli již Sereno (1984, 1986) a Gauthier (1986). Pro nastínění aktuálního pohledu na věc: Lesothosaurus je zřejmě velmi bazálním tyreoforem, Agilisaurus je zástupcem kladu Neornithischia (vše blíže příbuzné iguanodontovi než stegosaurovi), ale stojí mimo oba jeho hlavní sub-klady (Marginocephalia, Ornithopoda), a Fabrosaurus, na němž byla skupina založena, je nediagnostikovatelným nominem dubiem (vše podle Butler et al. 2008).

4.2 Dinosauří systematika v knize

    Nejprve pochvalně. Úžasný svět dinosaurů seznamuje čtenáře s několika důležitými skupinami, které se v českojazyčné literatuře nevyskytují zas tak často. Je jen málo knih o dinosaurech, které by opomněly zmínit základní dichotomii na plazopánvé a ptakopánvé. Spousta zdrojů také člověku řekne, že existují menší skupiny, jako třeba stegosauři, ankylosauři nebo sauropodi, což není zas tak ohromující exkurze do dinosauří evoluce - většina čtenářů by si taková uskupení snadno vytvořila sama, kdyby jim byl prezentován jeden dinosaur za druhým. Skupiny jako Theropoda, Sauropoda, Ankylosauria nebo Ceratopsia byly rozpoznány celkem brzo; často v 19. století. To, co je skutečným úspěchem nové éry dinosauří systematiky (řekněme od 80. let dál), je rozpoznání jejich vzájemných vztahů. Uzly, které tyto skupiny spojují, byly popsány jmény, s kterými už se zas tak často nesetkáme - Cerapoda, Maniraptora, Tetanurae. ÚSD má upřímnou snahu tato jména čtenáři prezentovat (Cerapoda je např. zmíněn přímo v klasifikačním schématu ptakopánvých, s maniraptory se často setkáme v textu atd.), a obraz, který o dinosauří systematice - a potažmo i evoluci - nabízí, je tím pádem kompletnější než u jiných publikací.
    Tato chvályhodná tendence je ale trochu nedotažená. Rozhodně po autorovi nežádám, aby na čtenáře sypal vědeckých jmen ještě víc. Opět bych ale zmínil, že i jen jeden jediný stromek by věci daleko víc pomohl, než uškodil. Systematika z ÚSD navíc není bez chyb. Nejvíce jich je v klasifikačních schématech, přiložených ke kapitolám o plazopánvých (str. 90) a ptakopánvých (str. 126). V tom prvním se např. dozvídáme, že "podřád" Theropoda sestává z následujících "infrařádů": Carnosauria, Ceratosauria, Deinonychosauria, Ornithomimosauria, Oviraptorosauria a Avialae (přičemž poslední jméno asi zlobilo, takže taxonomickou kategorii nedostalo). O tom, jak chybná je forma lineárního seznamu, už jsem napsal výše. Zde bych ale vypíchl to, jak náhodný je výběr zařazených taxonů. Co udělali např. celofyzoidi, megalosauroidi, terizinosauři, alvarezsauridi a hlavně tyrannosauroidi, že se do listu nedostali? Kdybychom je tam dali všechny a zaranžovali je jinak, než podle abecedy, mohli jsme dospět k jakémusi "kladogramu bez větví" (něco ve stylu Wetmore'ových klasifikací ptáků). Mám ale strach, že vynechané taxony jsou vynechané proto, že jim nikdo nepřiřknul status "infrařádu". O to větší je to škoda, že na stranách 109 až 114 je velmi pěkně popsán aktuální náhled na fylogenezi teropodů. S mnoha zde zmíněnými jmény se v seznamu nesetkáme; přitom by to čtenáři umožnilo lépe se zorientovat. Takhle se např. v celé knize nedozvíme, co přesně jsou maniraptoři. Dostane se nám sice informace, že jde o přímé ptačí předky (str. 66) či pokročilé teropody blízké ptákům (str. 89) - což v obou případech budí chybné zdání, že ptáci už maniraptoři nejsou -, ale kteří dinosauři sem vlastně patří, nevíme.

    U plazopánvých ještě chvíli zůstaneme. Na str. 84 V. Socha uvádí, že nejstarším dinosaurem byl Eoraptor, aby o pár řádků níže napsal, že Herrerasaurus vykazuje stáří stejné (což je pravda - Panphagia mimochodem taky, a Saturnalia může být ještě krapet starší [Langer 2004]). Snad je tedy důvodem pro první výrok to, že eoraptorova pozice je bazálnější. To potvrzuje i výrok, že Herrerasaurus byl "podstatně pokročilejší". Pomiňme teď na chvíli nedávný zvrat, kdy byl Eoraptor odhalen jako sauropodomorf (Martinez et al. 2011), a vraťme se ke studiím z minulých let, které měl V. Socha při psaní ÚSD k dispozici. Prakticky v každém fylogenetickém rozboru po roce 1999 byla odkryta přesně opačná situace, než ta, kterou popisuje Úžasný svět dinosaurů. Ať už byli herrerasauři a Eoraptor odhaleni jako teropodi, což je pozice preferovaná autorem, nebo jako bazální plazopánví, stojící mimo teropody i sauropodomorfy, bazálnější byl vždy první taxon (Langer 2004; Ezcurra 2006; Yates 2007a; Martinez & Alcober 2009). Jedinou mně známou výjimku představují Upchurch et al. (2007).
    Dalším problematickým aspektem knihy jsou "prosauropodi". V. Socha je považuje za monofyletické, jak vyplývá z následující pasáže:
Vzhledem k četným podobnostem byli prosauropodi dlouho považováni za předky pozdějších sauropodů, dnes jsou však chápáni spíše jako jejich paralelní vývojová větev.

Socha 2009:93
    Ve skutečnosti dnes jen málo paleontologů pochybuje o tom, že "prosauropodi" jsou sérií vývojových linií, čím dál tím vzdálenějších od sauropodů. Podobnosti "prosauropodů" se sauropody jsou opravdu výmluvné, problémem ale je, že někteří "prosauropodi" se jim podobají víc, jiní míň. Pěkně to ukázal Yates (2007b), v jehož analýze měli z tradičních "prosauropodů" nejblíž k sauropodům anchisauridi, dále massospondylidi, potom riojasauridi a nakonec plateosauridi. ÚSD navíc nabízí výrok, že "[p]ředky prosauropodů mohli být takzvaní tekodontosauři". Zatímco ještě v Záhadě dinosaurů jsme se mohli dočíst, že sám Thecodontosaurus je "prosauropodem", časy se změnily a ukázalo se, že dichotomie "prosauropodi"/sauropodi nemůže obsáhnou všechny sauropodomorfy; rozhodně ne, mají-li být obě skupiny přirozené. Dokonce i analýzy, které ještě odkrývají "prosauropody" jako monofyl (např. Upchurch et al. 2007), ukázaly, že mimo klad (Prosauropoda + Sauropoda [tento uzel je mimochodem obsahem totožný s Yatesovými plateosaury, ačkoli jeho struktura je u Yatese jiná]) stojí několik dalších taxonů, mezi které skutečně patří i Thecodontosaurus. Co je tedy na onom výroku špatně? Tak hlavně asi myšlenka, že vyšší taxony (jako "tekodontosauři") mohou klidně figurovat jako předkové něčeho jiného. Pokud vám na větě "tekodontosauři jsou předky prosauropodů" nepřipadá nic špatného, zkuste si říct "savci jsou předky velryb". Za druhé, nic takového jako "tekodontosauři" neexistuje. Opět je zde jen série taxonů, které jsou od kladu (Saltasaurus + Plateosaurus) čím dál tím vzdálenější (Yates 2007b; Upchurch et al. 2007). V. Socha nám vlastně říká, že jedna (zřejmě) umělá skupina vznikla z druhé (zcela jistě) umělé skupiny.
    Celou situací okolo "prosauropodů" je zmaten i sám autor. Na str. 101 je např. jako nejmenší sauropod označen Anchisaurus. To je naprosto v pořádku, zkombinujeme-li fylogenetickou hypotézu Upchurche a spol. (2007) s jednou konkrétní definicí sauropodů (Sereno 2005). Jenže na str. 94 se dozvídáme, že jedním z posledních "prosauropodů" je Ammosaurus. Ten nicméně ve všech kladistických analýzách drží pevně pospolu s anchisaurem (Galton & Upchurch 2004; Upchurch et al. 2007) a může dokonce jít o jeho synonymum (Yates 2004). Takže se musíme rozhodnout - buď jsou anchisauridi "prosauropodi", nebo sauropodi; obojí však být nemohou.

    Výhrad by šlo mít ještě víc, rozvádět je tady ale nebudu. Jen zmíním, že ze 14 skupin zmíněných v systematice ptakopánvých (str. 126) 4 neexistují (Scelidosauridae a Pisanosauridae mají jediné známé zástupce a jsou tedy nadbytečné, Hypsilophodontidae a Fabrosauridae jsou umělé), a že autor zaměňuje jména Cerapoda a Neornithischia, která ale mají odlišný význam - patrné je to na str. 138. Podobně tak pokládat Carpenterovy "polakantiny" za "přechodnou skupin[u] mezi nodosauridy a ankylosauridy" (str. 134) je jen variací na krokokachničkové pochybení kreacionistů. Kde není evoluční přechod, nemá cenu hledat přechodné formy. Podobně, jako krokodýli nejsou předky ptáků, ale jen jejich příbuznými, jsou i nodosauridi a ankylosauridi dvě sesterské skupiny, které netvoří vývojovou posloupnost, ale dvě strany téhož větvení. Polakantini (nebo "polakantidi", chcete-li), pokud vůbec existují, jsou jen podskupinou toho, čemu všichni mimo Carpentera říkají ankylosauridi (Carpenter 2001).

4.3 Dinosaur renaissance hangovers

    V knize jsem dále objevil celou kategorii zvláštních výroků, kterou jsem si sám pro sebe pojmenoval "Dinosaur renaissance hangovers", i když mám podezření, že jde specificky o "Záhada dinosaurů hangovers". Posuďte sami:
Bakker také navrhuje pozměnit stávající klasifikaci dvou hlavních skupin plazopánvých dinosaurů - ponechat skupinu Theropoda, ale následně přeřadit všechny býložravé dinosaury do nové skupiny Phytodinosauria ("rostlinní dinosauři"), případně Ornithischiformes. Tyto návrhy však dosud nemají příliš velkou podporu vědecké veřejnosti.

Socha 2009:90
    Bakker "nenavrhuje", ale "navrhoval", a to v 80. letech. Přijít s něčím takovým dnes, každý by se mu vysmál.*** Koncept fytodinosaurů byl jednu dobu v oblibě (Paul 1984; Sereno 1984; Cooper 1985; Bakker 1986) a podporovala jej značná část vědecké komunity, Gauthier (1986) mu ale důkladnou kladistickou analýzou zasadil smrtelnou ránu. Má-li vůbec být něco takového v knize zmíněno, pak by pasáž měla znít "tyto návrhy nemají žádnou podporu", nikoli "dosud nemají příliš velkou podporu". Dál:
Vzhledem k tomu, že vykazuje množství znaků typických pro zástupce pravých dinosaurů, bývá Silesaurus některými vědci považován za primitivního ptakopánvého dinosaura, případně vývojový mezičlánek mezi prosauropody a ptakopánvými dinosaury.

Socha 2009:83–84
    Tuto pasáž svorně kritizovali ve svých recenzích Jiří Meixner i Daniel Madzia. Abychom byli v obraze: s myšlenkou, že raní dinosauři/plazopánví se podobali "prosauropodům" a že ptakopánví se mohli z "prosauropodů" přímo vyvinout, poprvé přišli Bakker & Galton (1974). Někomu tak zhýčkanému dnešní precizní fylogenetikou, jako jsem já, může dělat docela problémy pochopit, jak si to vlastně autoři představovali. Gauthier (1986) to shrnul asi nejlépe, když napsal, že "prosauropodi" měli být gradem primitivních dinosaurů, který přemosťoval mezeru mezi plazopánvými a ptakopánvými. (Což, všimněme si, je v ostrém rozporu s tím, že má zároveň jít o podskupinu plazopánvých.) "Grad" je skupina, jejíž zástupce na rozdíl od kladu nespojuje společný původ, ale dosažený evoluční "stupeň". Co přesně je tady špatně? Pro začátek samotná představa takovýchto "můstků", kterou jsem už jednou kritizoval v souvislosti s "transitional shorebirds". Ty dobře fungují na romerogramech, kde nám nic nebrání nakreslit si bublinu "prosauropodů" a z ní vést větve ptakopánvých, sauropodů či dokonce teropodů. Bakker & Galton (1974) skutečně takový romerogram poskytli, dnes už jsme ale jinde (aby ne, za těch skoro 40 let) a radši kreslíme kladogramy. Ty se s podobnými parafyletickými bublinami nesnášejí dobře: místo toho by se do nich promítlo, že v podobných hypotézách budou někteří "prosauropodi" nutně stát blíž sauropodům nebo ptakopánvým než jiným "prosauropodům". Pak už je jasné, že "prosauropod" je jen nálepka pro jakéhokoli primitivního dinosaura, a že výrok "ptakopánví pocházejí z prosauropodů" je totálně neinformativní.
    Krátce shrnuto, žádný soudný paleontolog dnes žádné "mezičlánky" mezi "prosauropody" a ptakopánvými nehledá. Poslední úsilí tohoto typu, kterého jsem si vědom, představoval Paulův pokus dosadit na tuto pozici terizinosaury (Paul 1984). Fakt, že jde ve skutečnosti o teropody blízce příbuzné ptákům (viz např. Senter 2007), nám může být varováním.

4.4 Vznik savců

    Třetím (a slibuji, že posledním) výrokem tohoto typu, u nějž bych se rád zastavil, je ten o vzniku savců:
Naši dávní savčí předkové se objevili na Zemi prakticky ve stejnou dobu jako dinosauři, snad již před 230 miliony let.

Socha 2009:11
Jako by na nás z dávných věků 80. let dýchl Gregory Paul:
A popular misconception is that mammals appeared much later than the first dinosaurs. Actually, protomammals appear the same time as protodinosaurs, at about 235 million years ago in the mid-Triassic, and the two groups shared the rest of the Mesozoic Era.

Paul 1988:53–4
    Jak výborně upozornil Dan Madzia, slova jako "savci" nebo "čtvernožci" můžeme ohýbat tak, aby znamenaly, cokoli se nám zlíbí (aspoň bez fylogenetické definice). Abychom mohli odpovědět na otázku, "kdy vznikli savci", musíme si nejprve ujasnit, co tímto pojmem vlastně budeme označovat. ÚSD v tom jasno nemá. Z výše uvedeného citátu se dozvídáme, že skupina vznikla před 230 miliony let. O pár stránek dál je to ale už 225 milionů let (Tab. 14), a ještě jinde 220 milionů let s tím, že první prokazatelné fosilie jsou jen 205 milionů let staré (str. 21 - z čeho pak vyvozujeme těch 220 Ma?). Čtenář má plné právo být zmatený. Není to přitom nutné. Chci ukázat, že ačkoli pojem "savci" donedávna označoval několik různých kladů, dnes už na jeho významu panuje shoda.
    Paleontologové dlouho za "savce" označovali klad (Adelobasileus + člověk), přičemž Adelobasileus je izolovaná mozkovna z Texasu, stará asi 225 milionů let - mladší tedy tento klad být nemůže. V. Socha v tabulce 14 nicméně podotýká, že Adelobasileus ještě "pravým savcem" nebyl. Co dál tedy může za savce označit? Rowe & Gauthier (1992) vědecké jméno Mammalia omezili na všechny žijící savce, jejich posledního společného předka, a všechny jeho potomky. Taková definice znemožnila paleontologům zahrnovat do Mammalia třeba sinokonodonta nebo morganukodontidy, což vyvolalo nespokojenost, která vyústila až do zformování definice alternativní, zakotvené právě na sinokonodontovi a žijících savcích (Luo et al. 2002). Pod ní by savci museli vzniknout dřív, ačkoli ne tak brzy, jak to vyžaduje zahrnutí adelobazilea. Nejstarší zástupci takto definovaných savců skutečně pocházejí z doby před asi 205 miliony let, jak uvádí V. Socha, přestože možný morganukodont Gondwanadon může být ještě o něco starší než Adelobasileus (Kielan-Jaworowska et al. 2004). To je ale stejně jedno, protože dnes už se paleomammalogové na tom, co jsou to "savci", docela dobře shodli. Definice Rowe'a a Gauthiera se totiž celkem rychle ujala (použili ji např. McKenna & Bell [1997] v nesmírně vlivné monografii o systematice savců), a dnes už ji např. používá i Luo Zhe-Xi, který přitom publikoval výše uvedenou definici alternativní. Kladu (Sinoconodon + žijící savci) dnes říkáme Mammaliaformes.  S některými výroky z ÚSD by tak paleomammalogové museli nesouhlasit - např. když jsou za "skutečné savce" označováni morganukodontidi (str. 21) nebo Repenomamus (str. 22, 77 a 266).
    Kdy tedy vznikla skupina dnes označovaná za savce - skupina vznikající posledním společným předkem člověka a ptakopyska? Přestože neznáme jediného triasového savce (Rowe et al. 2008, contra Socha 2009), můžeme si být jistí, že v triasu to bylo. Říká nám to technika známá jako molekulární hodiny. Její výsledky se silně liší, ale jedním z nejvěrohodnějších dat je 207 milionů let zpátky, na kterém se shodly rozbory mitochondriálních (Pereira & Baker 2006) i jaderných (Hugall et al. 2007) genů.
    S vývojem savců má autor problém ještě v jednom bodě, a to když uvádí, že:
Ještě před koncem období prvohor se pak v následujících 50 milionech let ["plazi" - v autorově podání odpovídá amniotům] vyvíjeli v množství různých linií, mezi kterými nechyběli velmi bizarní tvorové, jako byli Dimetrodon, Edaphosaurus, Scutosaurus nebo třeba Estemmenosuchus. Přestože tito starobylí plazi (pelykosauři, therapsidi, synapsidi a další) [...]

Socha 2009:265
    Připomeňme si, že synapsidi jsou tzv. total kladem savců, čili zahrnují savce a všechna vymřelá zvířata, která byla blíže příbuzná savcům než kterémukoli jinému žijícímu taxonu. "Pelykosauři" jsou umělou, parafyletickou skupinou, zahrnující rané, permsko-karbonské synapsidy, oddělené od svých příbuzných morfologickou propastí známou jako "Olsonova mezera" (a která se, jak už to podobné mezery mají ve zvyku, rychle uzavírá). Terapsidi jsou potom doplňkovým taxonem k "pelykosaurům", a pokud mezi ně zahrneme žijící savce, jak to moderní systematikové dělají, jde o přirozenou skupinu. Jméno Therapsida dokonce můžeme fylogeneticky definovat jako savce a všechny ostatní synapsidy, které jsou blíže příbuzní savcům než sfenakodontovi (Laurin & Reisz 1996; definici formálně vylepšili Amson & Laurin in press).
    Nemůžeme ani říct, že "někteří z těchto starobylých plazů [...] jsou dokonce vývojově příbuznější archaickým savcům než dinosaurům" (str. 265), jelikož jakýkoli nesavčí synapsid je archaickým savcům (ať už je to cokoli) příbuzný úplně stejně, jako savcům moderním (ať už to znamená cokoli) a kterýmkoli jiným.

4.5 Fylogenetika

    Pár drobných poznámek svádí k domněnce, že V. Socha má jisté problémy s principy a pojmy moderní fylogenetiky (neplést s nomenklaturou - teď příbuzenské svazky nepojmenováváme, ale rekonstruujeme). Popravdě - i kdybych autorovi nekřivdil, jako že mu dost možná křivdím, bylo by to v populárně-naučné knize úplně jedno (zkusme to jinak: kolik autorů podobných knih fylogenetice opravdu dobře rozumí?); kdyby se nás ovšem ÚSD nesnažil s fylogenetikou seznámit nebo kdyby dokonce místy nepoužíval technické výrazy z oboru. Abych vše uvedl na pravou míru, ani já samozřejmě nejsem expert, ale např. následující věta mě zarazila:
Dosud není uspokojivě vyjasněno, která z obou skupin [řeč je o kladech Saurischia a Ornithischia] se objevila dříve, případně jak vypadal poslední společný předek obou těchto hlavních skupin.

Socha 2009:68
    Porovnávat stáří skupin je v mnoha případech úplně v pořádku. Dinosauři vs. krokodýli, dinosauři vs. savci (viz výše), dinosauři vs. žáby - zde všude má otázka, který taxon se objevil dříve, smysl. Problém ale je, že Saurischia a Ornithischia jsou z definice sesterské skupiny: pro jednu z nich nemůže být sesterským taxonem nic jiného, než ta druhá. A sesterské skupiny pochopitelně vznikají ve stejnou dobu. To není jen nějaké zjednodušující pravidlo při nakládání s fosilním záznamem, kde často nějaký ten milion let sem, milion tam nehraje žádnou roli. Jde o absolutorium. První ptakopánvý a první plazopánvý si byli příbuzní tak blízce, jako já jsem příbuzný čtenářům tohoto článku. (Z toho důvodu mimochodem někteří, jako třeba Dawkins [2008], považují fylogenetickou systematiku dovedenou do důsledků za absurdní. Mýlí se. Vtip je v tom, že už onen první ptakopánvý byl blíže příbuzný svým potomkům sto milionů let vzdáleným, než prvnímu plazopánvému: posledním společným předkem první dvojice je totiž první ptakopánvý sám, zatímco pro jeho společného předka s prvním plazopánvým musíme jít dál do minulosti, a to minimálně o jednu generaci.)
    Dalším zvláštním výrokem je ten z kapitoly o archeopterygovi:
Archaeopteryx se od dnešních ptáků lišil především nekompaktní lebkou, tvořenou ještě mnoha kostmi, přítomností ozubených čelistí a drápů na předních končetinách, což je vysvětlováno jako synapomorfie (sdílený odvozený znak) s plazími předky.

Socha 2009:187
    V. Socha v závorkách správně uvádí význam slova "synapomorfie", používá jej ovšem špatně. Znaky, o kterých mluví, totiž Archaeopteryx po "plazích předcích" zdědil, aniž by došlo k nějaké modifikaci - k něčemu, díky čemu bychom je mohli nazývat odvozenými. Těmto znakům říkáme pleziomorfie a zde jde o jejich učebnicový příklad. Celý koncept naneštěstí komplikuje to, že pojmy "apomorfie" a "pleziomorfie" jsou nanejvýš relativní: to, co je apomorfií jednoho kladu, je pleziomorfií jeho sub-kladů. Lze tak říct, že synapomorfiemi jsou ty znaky, které Archaeopteryx sdílí s dnešními ptáky (a to pro klad Archaeopteryx + dnešní ptáci), pleziomorfické ty, které zdědil po svých předcích (a sdílí je tedy se všemi ostatními teropody, dinosaury apod.). Kdyby měl Archaeopteryx ještě nějaké znaky, které ani jednu definici nesplňují a které jsou jedinečné jen a jen pro něj, mluvili bychom o autapomorfii; ty ale nebyly od "praptáka" nikdy doloženy (Gauthier 1986).
    Myslím, že tuto chybu by V. Socha neudělal, kdyby ke kapitole přiložil nějaký jednoduchý kladogram. Tato schémata se sice nečtou zleva doprava (jak se mě o tom, k mému pohoršení, snažila přesvědčit jedna jinak velmi pěkná encyklopedie†) ve stylu "Great chain of being", lze je ale číst odshora dolů. To, co nějaká větev - říkejme jí A - sdílí s větvemi, které se odštěpily nad ní (B, C, D), je odvozeným znakem oproti všem větvím odštěpeným pod ní. Můžeme říct, že jde o synapomorfií kladu (A + D). To, co větev D sdílí s větvemi pod sebou, nazýváme plezimorfií. Nemusí být zcela zřejmé, o čem mluvím, proto doporučuji znova se podívat na stromek přetištěný výše.
    O totéž jde, když V. Socha na str. 89 tvrdí, že nejvýznamnějším společným znakem plazopánvých je trojpaprsčitá (propubická) pánev. Tento znak ale není apomorfií, která by plazopánvé charakterizovala; namísto toho jde o znak zděděný, který má i spousta jiných archosaurů a který plazopánví mohli přinejlepším neztratit. Ani to však není pravda: pouze někteří plazopánví tento znak neztratili, a těch byla naprostá menšina. Pánev čtyřpaprsčitou, čili tzv. "ptačího typu", pochopitelně neznáme jen od ptakopánvých, ale i od ptáků samých - a jsou to právě ptáci, kteří tvoří drtivou většinu (přes devět desetin) známé diverzity plazopánvých. Kromě nich má čtyřpaprsčitou pánev i řada jiných maniraptorů a Herrerasaurus. Dinosauři s "plazí pánví" jsou skupinou zcela umělou; plazopánví jsou přirozená skupina právě díky tomu, že je plazí pánví nediagnostikujeme.

Co by člověk dělal bez wikipedie... Názorné vysvětlení čtyř různých termínů, popisujících rozložení znaků na kladogramu. Stromek vlevo nahoře je přesně ten, který hledáme. Pod černými puntíky si můžeme představit dva pokročilé ptáky (třeba pštrosa a vrabce), ten šedý vpravo od nich bude Archaeopteryx a ten šedý úplně na kraji třeba krokodýl. To, co oba šedé taxony sdílejí - to, co oba zdědili po "plazích předcích" - jsou pleziomorfie. Oproti tomu to, co Archaeopteryx a moderní ptáci sdílí, aniž by to bylo přítomno u krokodýla, je synapomorfie (viz dole vlevo). (Zdroj: wikimedia.org)

5. Ptáci a jejich původ

    Neumím si už představit dinosauří knihu, která by se aspoň trochu ptákům nevěnovala (a když už jsme u toho, dělat profesionální dinosauří paleontologii bez základních znalostí z ornitologie asi taky bude čím dál tím těžší). Zatímco někteří paleontologové už mají potřebu zdůrazňovat, že na dinosaurech jsou zajímavé i jiné věci, než že z nich vznikli ptáci (Holtz: "Theropod paleobiology, more than just bird origins"), v rámci česky psané literatury je popularizace tohoto základního faktu stále potřebná. Jak je v ní úspěšný Úžasný svět dinosaurů?

5.1 Trocha historie

    U Záhady dinosaurů mě dodnes trochu mrzí vynechání raných hypotéz o původu ptáků. Málokdo ví, že v 2. polovině 19. století existovala doba - a nebyla zas tak krátká - kdy měla hypotéza, že dinosauři jsou blízcí příbuzní či (vzácněji) přímí předci ptáků, širokou podporu. S potěšením konstatuji, že ÚSD takovou chybu nedělá. Naneštěstí jeho líčení pohnutého vývoje dinosauří hypotézy není zcela přesné. V knize je na ní naráženo několikrát (str. 53, 58), nejpodrobněji na straně 185:
První, kdo oficiálně přednesl domněnku o podobnosti metabolismu dinosaurů a ptáků, byl významný britský přírodovědec Thomas Henry Huxley, který na toto téma hovořil v londýnské Royal Institution 7. února roku 1868. Huxley poukazoval na četné anatomické podobnosti na kostře teropodních dinosaurů, praptáka archeopteryxe i současného ptactva. Jeho nadčasový názor o "dinosauřím" původu ptáků však nenašel pochopení u soudobých paleontologických autorit (včetně "nezpochybnitelného" Richarda Owena) a na celé další století byl prakticky opuštěn.

Socha 2009:185
    V rozporu s všeobecně rozšířenou moudrostí Huxley nebyl prvním proponentem dinosaurů jako ptačích předků - vzpomínám si mimochodem, že jsem tento fakt jednou před V. Sochou krátce zmínil. Prvenství mu vyfoukli hned dva jiní autoři, a ani v jednom případě nešlo o žádnou obskurní osobu - právě naopak. Německý srovnávací anatom Carl Gegenbaur navrhl, že teropod Compsognathus, "prapták" Archaeopteryx a žijící ptáci jsou články jediné vývojové série, už pět let před Huxleym (Gegenbaur 1863, 1864); a stejně jako on rozpoznal, že nejsilnějším důkazem pro takové tvrzení je stavba kotníku obou taxonů, kterým dominuje vzestupný výběžek astragalu (homologický s "pretibiální kostí" moderních ptáků). Stejně tak E. D. Cope spojil dinosaury s ptáky dříve než Huxley, i když jeho hypotéza byla dost podivná: Archaeopteryx měl být potomkem pterosaurů, zatímco teropodi (tehdy "goniopodi") měli dát vznik běžcům nebo snad tučňákům (Cope 1867).
    V. Socha také mylně hodnotí vliv Richarda Owena. Ten sice svým vlivem dokázal slušně komplikovat život třeba takovému Gideonu Mantellovi, avšak důvodem, proč dinosauří hypotéza zapadla, nebyl a ani být nemohl - z toho prostého důvodu, že nezapadla. Huxley se sice po roce 1870 přestal původem ptáků zabývat (i když se k němu ještě nakrátko vrátil v kratičké poznámce z roku 1882), hypotéza o úzkém příbuzenském vztahu mezi ptáky a dinosaury však naopak získávala na popularitě a v té či oné podobě ji zastávala řada známých a vlivných autorů, jako byli Marsh, Baur nebo Dollo. Někteří (Marsh, Williston) dokonce zašli dál než Huxley a neobhajovali pouze jakési neurčité příbuzenství obou skupin, ale ptáky jako přímé potomky jedné nebo více linií dinosaurů. Obliba dinosauří hypotézy se začala vytrácet spíše později - rozhodně po smrti Richarda Owena - a postupně. Huxleyho názor, že dinosauři jsou spíše blízcí příbuzní ptáků než jejich přímí předci, nutil paleontology hledat "ancestrální skupinu" dinosaurů s morfologií dostatečně "generalizovanou" na to, aby už roli předka zastat mohla. Na přelomu 19. a 20. století už spousta paleontologů věřila, že tuto skupinu zná. Nazývali ji různě: "proganosauři", "rynchocefaloidi" nebo nejčastěji "pseudosuchové". Když potom Broom (1913) popsal z Afriky archosauriforma Euparkeria, bylo dokonáno. Svět měl nového ptačího předka.

5.2 Opeření dinosauři (bez ptáků)

    Možná nejvýznamnější událostí v dinosauří paleontologii posledních dvou dekád je objev a popis neptačích opeřených dinosaurů, a V. Socha to v ÚSD velmi pěkně zdůrazňuje. Správně také říká (v podstatě), že tyto nálezy můžeme vmést do tváře komukoli, kdo říká, že paleontologické hypotézy nejsou testovatelné: objev non-avianních dinosaurů s peřím je totiž tou nejlepší verifikací, kterou si hypotéza o dinosauřím původu ptáků mohla přát.
    Celkově se mi pasáž o opeřených neptačích dinosaurech velmi líbí, ale ani jí se nevyhnuly některé drobné chybky. Jednou z nich je např. prohlášení, že nelétavý Epidexipteryx (popsali Zhang et al. 2008) "představuje jasný důkaz [...], že peří původně nevzniklo jako prostředek sloužící k letu" (str. 117). Tento výrok je chybný, ale kritika nepadá na hlavu V. Sochy, protože ten jen celkem věrně reprodukoval tvrzení Zhanga a spol. Ti si všimli, že Epidexipteryx disponoval jakýmisi stužkovitými, zjevně ozdobnými pery na ocase, aniž by měl moderní pera na předních končetinách (letky). To je sice zajímavé, ale pro evoluci peří irelevantní. My totiž víme, že letky jsou synapomorfií celého kladu (Oviraptor + žijící ptáci), do kterého Epidexipteryx také patří (jak autoři sami doložili kladistickou analýzou) - pokud je tedy nemá, musel je ztratit druhotně. Navíc se zdá, že aspoň nějaký stupeň plachtění byl vlastní už minimálně poslednímu společnému předkovi deinonychosaurů a žijících ptáků (Longrich 2006; Hu et al. 2009; Hutchinson & Allen 2009), který byl také předkem epidexipteryga. Nelétavost epidexipteryga tedy o evoluční souvislosti mezi peřím a letem nemůže říct nic víc, než nelétavost pštrosa.
    V. Socha také tvrdí, že vlákna obklopující fosilie sinosauropteryga nebyla identifikována jako (proto)peří až do roku 1997, kdy mělo dojít k objevu lépe zachovaného exempláře. Ji & Ji (1996) ale tato vlákna správně určili už u holotypu (GMV 2123), a to o rok dříve, než uvádí ÚSD. Anglický překlad studie je volně dostupný, takže o pravdivosti těchto údajů se každý může přesvědčit sám.
    Nesprávné je i tvrzení, že sinosauropterygovo peří představovalo "po téměř 150 let první nález jakéhokoliv integumentu (tělesného pokryvu) u teropoda" (str. 193). Integumentem ale není jen peří či srst - jak konec konců autor sám uvádí, jde prostě o tělesný pokryv. Nevím, kolik neptačích teropodů s dochovaným integumentem bylo nalezeno mezi popisem archeopteryga (což je zřejmě ona událost před téměř 150 lety, kterou má V. Socha na mysli) a objevem sinosauropteryga, vím ale minimálně o jednom takovém případě. Jde o otisky kůže jihoamerického karnotaura, které zmiňuje i Záhada dinosaurů (Mareš 1993) a z recenzované literatury např. Bonaparte et al. (1990; včetně fotografií).
    Diskutabilní také je, zda je Protarchaeopteryx "primitivním ptákem", jak autor tvrdí na str. 194. Už jsme si řekli, že význam pojmů jako "ptáci" můžeme měnit podle momentální potřeby, ÚSD jej ale používá dost konzistentně na to, abychom tento výrok mohli označit za chybný. Jestliže Archaeopteryx ještě ptákem je, ale deinonychosauři už ne (jak to Úžasný svět předkládá), pak Protarchaopteryx být ptákem nemůže. Ji & Ji (1997) sice věřili, že před sebou mají archeopterygida, ale všechny fylogenetické analýzy ukazují něco jiného - že Protarchaeopteryx je bazálním oviraptorosaurem, a k ptákům ve smyslu archeopterygova uzlu (Archaeopteryx, žijící ptáci, jejich poslední společný předek a všichni jeho potomci) má ještě docela daleko (Hu et al. 2009; Zheng et al. 2009).
    Posledním tvrzením, proti němuž bych se ohradil, je celkem drobné prohlášení o závažnosti objevu beipiaosaura, opeřeného terizinosaura:
Následoval objev ještě zajímavější, v již zmíněné čínské lokalitě Sihetun ve vrstvách formace Yixian byl objeven dosud největší opeřený dinosaurus, který byl navíc jako příslušník kladu Therizinosauroidea vývojově dosti vzdálen od jiných linií opeřených dinosaurů. Tím se rozšířila základna kladů, u kterých je třeba předvídat pernatý pokryv těla jakožto sdílený odvozený znak od společného předka.

Socha 2009:195
    Tato "základna kladů" by se rozšířila jen tehdy, kdyby Beipiaosaurus stál zcela mimo skupinu tvořenou všemi dosud objevenými opeřenými teropody - což jako terizinosaur nestál. Mohli bychom dlouho diskutovat o tom, jak moc byl tento dinosaur jako zástupce terizinosaurů vzdálený od dosud známých linií opeřených dinosaurů, důležité ale je, že Sinosauropteryx byl tak jako tak daleko bazálnější. Jestliže tedy peří vzniklo už posledním společným předkem sinosauropteryga a žijících ptáků, je zcela logické očekávat, že terizinosauři jej měli taky (a muselo by nám být divné, kdybychom nějakého opeřeného dřív či později nenašli).

5.3 Ptáci živí i mrtví

    Klasickým omylem, na jehož šíření se ÚSD naneštěstí podílí, je tvrzení, že neotropický hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin) je jediným žijícím ptákem, u nějž se na předních končetinách dochovaly drápy. Livezey & Zusi (2006, 2007) upozorňují, že je ve skutečnosti můžeme nalézt i na křídlech mnoha dalších moderních ptačích skupin, a to v různém stupni zakrnělosti. U dospělých čápů, sov, hadilovů, hrabavých, potáplic, chřástalovců, kamišovitých a bahňáků se drobný a nefunkční dráp nachází na špičce "palce" (přesněji alulárního prstu, embryologicky vzato je to totiž prst II), zatímco kasuár má na špičce velkého (III.) prstu dlouhý, zakřivený dráp, který používá jako zbraň (Stettenheim 2000). [Editace z 28.4.11: Darren Naish na Tetrapod Zoology odhalil, že Stettenheim zaměnil dráp na křídle za dráp na noze. Ten kasuár skutečně jako zbraň využívá. Fakt, že na křídle kasuára se relativně velký dráp vyskytuje, však zůstává pravdivý (viz níže).] Livezey & Zusi (2007) navíc upozorňují, že zdůrazňování (neexistující) jedinečnosti hoacina, kterého se dopouští i ÚSD, často vede k omylům při určování jeho fylogenetického pozice - např. že ho budeme považovat za daleko primitivnějšího, než ve skutečnosti je.
Proč si všichni všímají jen hoacina, když je tady atraktivní zabijácký pták s obřími drápy na rukou? Ilustrace kasuářího křídla s více než dobře patrnou unguální pochvou. (Zdroj: wikimedia.org)

    Podobného druhu je i tvrzení o fylogenetickém výskytu aluly (křidélka; pohyblivého svazku 3 až 6 per vyrůstajícího z II. prstu křídla). V. Socha naznačuje, že u žijících ptáků se tento znak omezuje jen na pěvce (Passeriformes), což zjevně není pravda: anglická wikipedie třeba ukazuje alulu na fotce orla bělohlavého. Autor sice vyloženě netvrdí, že žádní jiní žijící ptáci křidélko nemají, ale pokud by to tak nemyslel, nemělo by vůbec smysl pěvce zmiňovat.

    Co se mrtvých ptáků týče, v Úžasném světě se mj. dočteme, že poslední objevený exemplář archeopteryga "dokládá existenci malého čtvercového sterna (hrudní kosti)" (str. 188). Posledním popsaným exemplářem je přitom ten desátý, nazývaný termopolisský, který popsali Mayr et al. (2005, 2007). Ti ale explicitně zmiňují, že i zde osifikované sternální pláty chybí, stejně jako u všech dalších exemplářů (Mayr et al. 2005:1485). Je pravda, že osifikovaná hrudní kost byla nahlášena od osmého, mnichovského exempláře, posléze se ovšem ukázalo, že jde o část kosti krkavčí (Wellnhofer & Tischlinger 2004). Platí tedy závěr, který kniha vyvrací, a to že sternum buď chybělo docela, nebo bylo jen chrupavčité.
    V. Socha nás také přesvědčuje, že Archaeopteryx byl aktivním letcem, i když zřejmě méně výkonným, než žijící ptáci (str. 189). V tom si protiřečí s vlastním textem jen o tři stránky zpátky, kde píše, že malá plocha křídel ukazuje, že prapták byl "schopen jen klouzavého letu při spouštění se z větví stromů". Tento rozpor asi musí čtenáře docela mást, ačkoli dobře odráží stav celé debaty - ani po nějakých čtyřiceti letech se nezformoval žádný pevný konsenzus. Osobně bych asi jen vyjmenoval argumenty obou stran, nebo, kdybych se měl na jednu z nich přiklonit, by to byla strana odpůrců aktivního letu. Argument V. Sochy, že pro schopnost aktivního letu svědčí velké množství znaků i prostředí, ve kterém Archaeopteryx žil, se totiž hroutí, máme-li tady biomechanickou zábranu, kterou příznivci hypotézy aktivního letu nedokáží interpretovat jinak. Takovou zábranou se dosud zdá být neschopnost zvednout křídla nad úroveň hřbetní páteře (Senter 2006), kterou V. Socha sám zmiňuje (viz úryvek na začátku článku).
    Spíš jako zajímavost bych zmínil ještě jednu drobnost. V seznamu argumentů pro dinosauří teplokrevnost (který můžeme přes J. Mareše vystopovat až k Bakkerovi) V. Socha uvádí, že endotermie moderních ptáků naznačuje stejnou fyziologii i u jejich dinosauřích předků. To je sice argument trochu cirkulární (ano, endotermie musela vzniknout v nějakém bodě ptačí evoluce, ale až na základě jiných důkazů můžeme říct, jestli tento bod předcházel vzniku dinosaurů), ale šlo by na něj zaútočit ještě z jiné strany. Několik autorů totiž vážně navrhovalo, že ani všichni ptáci nemuseli být endotermní, a že se tento znak v ptačí evoluci objevil extrémně pozdě. Na jedné takové studii se (trochu kompromitujícně) podíleli autoři odporující dinosauřímu původu ptáků (Ruben et al. 1996)††, ektotermii raných ptáků ale obhajovali i zastánci mainstreamové fylogeneze (Chinsamy et al. 1995). Je třeba brát je vážně? Pokud vím, ani ne. Argumentace Chinsamy a spol. je založena hlavně na přítomnosti přírůstkových kruhů, vzniklých střídáním období rychlého a pomalého růstu (tzv. LAGs). Ty jsou ale zaznamenány i od žijících endotermů ve stresových podmínkách (např. při nedostatku potravy) nebo např. od hibernujících savců, zatímco někteří moderní ektotermové LAGs postrádají.

5.4 A jsou tedy ptáci dinosauři?

    Takto se V. Socha ptá v titulku deváté kapitoly (přičemž už si sám několikrát kladně odpověděl v kapitolách minulých). Tuto polořečnickou otázku si od něj pro následující debatu vypůjčím.

    Při čtení ÚSD mi došlo, že ani opakování věty "ptáci jsou dinosauři" už není pro moderní populárně-naučnou knihu dostatečné. Dříve bych pochválil každou publikaci nebo článek, který by jí "bez okecávek" předložil čtenářům. To, co slýcháme jindy - např. "že ptáci jsou potomci dinosaurů" je spíše zavádějící. Ano, jsou, a co s tím? Vede to k nepochopení (které znám třeba od své učitelky biologie), že ptáci "už" dinosauři nejsou, ačkoli se z nich vyvinuli. Věta "ptáci jsou dinosauři" oproti tomu vše uvádí na pravou míru a nutí čtenáře zamyslet se nad jejími důsledky. Že dinosauři vymřeli? Jen rozšířený omyl, podle všeho je jim lépe než v druhohorách. Že byly pro dinosaury charakteristické velké tělesné rozměry? Minimálně devět desetin nám známých dinosaurů neváží přes 15 kilo.
    Úžasný svět dinosaurů sice tuto skutečnost jednou za čas připomene, jinak ji ale ignoruje, nebo ji bere na vědomí, jen když se mu to hodí. Vezměme si třeba kapitolku o dinosauřích rekordech (10.1):
Nejmenším dobře známým exemplářem dinosaura, nepočítáme-li ovšem dnešní ptáky, byl nejspíš čínský teropod Epidexipteryx hui. Tento drobný maniraptoran z čeledi Scansoriopterygidae měřil na délku jen kolem 25 cm a vážil asi 164 gramů.

Socha 2009:204
    OK, a proč vlastně dnešní ptáky nepočítáme? Není snad kolibřík teropod jako každý jiný? Jistě, průměrné čtenáře by asi odpověď v podobě kolibříka neuspokojila. Nebylo by ale užitečnější vysvětlit jim, jak pozvolným a jakékoli skoky postrádajícím procesem je ptačí evoluce? Že hranice mezi "pravými dinosaury" a ptáky není zdaleka tak jasná, jakou se zdá být, když proti sobě postavíme brachiosaura a slepici? Že spousta "tradičních" a "nekontroverzních" dinosaurů byla pokryta peřím, a že některé fylogenetické studie odkryly jako ptáky nejen všelijaké "raptory", ale i tyrannosaura (Thulborn 1984)? Že hranici mezi ptáky a ne-ptáky nepoznají často ani ti nejlepší odborníci (připomeňme si kontroverzi ohledně pozice alvarezsauridů v 2. pol. 90. let), že je subjektivně stanovená, a že bychom jí neměli přisuzovat žádný význam? Neshledají nakonec čtenáři tato fakta zajímavějšími, než že Epidexipteryx byl docela malý?
    Člověk se navíc skoro musí smát, když si uvědomí, jak malé postrčení na kladogramu by stačilo, aby se Epidexipteryx a Epidendrosaurus - dva ze tří kandidátů na status "nejmenšího dinosaura" [sic!] - stali sami ptáky. Choiniere et al. (2010) je např. shledali uvnitř archeopterygova uzlu, což je klad, který V. Socha označuje za ptáky. Hledal by autor pod touto fylogenetickou hypotézou nového nejmenšího dinosaura? Co s tím, když nám rekordman najednou přeskočí do špatné kolonky? Nezapomínejme navíc, jak subjektivní je význam pojmů typu "ptáci". Stačí, aby definice jména Aves byla maličko obsažnější (třeba taková, jakou navrhl Marjanović [2006]), a skanzoriopterygidi už by se stali ptáky natrvalo. Naopak Gauthier & de Queiroz (2001) by byli ochotní označit iberomesornise za neptačího dinosaura - další kandidát na rekord? Úplně bizarní je potom ignorování ptáků v situaci, kdy se ptáme na "nejmladšího dinosaura" (str. 210). Nepostrádá otázka smysl, když se světem potuluje 10 000 "druhů" žijících dinosaurů právě v okamžiku, kdy čtete tento článek?

    Ještě výrazněji trpí tímto problémem statistická část na konci knihy. Nejprve podotknu, že zcela upřímně obdivuji práci, která za ní stojí; systematičnost a trpělivost, s níž musel V. Socha shromažďovat a uspořádávat data. Některé tabulky nabízejí docela zajímavé údaje, kterým podobná forma prezentace prospívá. Třeba tabulky 11 a 12 (nejúspěšnější roky podle počtu nově popsaných "rodů" dinosaurů, státy s nejvíce dinosauřími "rody") hezky ilustrují historické trendy v dinosauří paleontologii.
    Problém nastává v okamžiku, kdy si autor od tabulek slibuje, že nám něco řeknou o dinosaurech samotných: např. u počtu "rodů" na jeden geologický stupeň (tabulky 8, 9) nebo počtu "platných rodů" na jednotlivé státy (tabulka 6). Když nám autor říká, že podle jeho údajů bylo k 1. únoru známo 666 "rodů" neptačích dinosaurů, a toto číslo dále dělí podle geografie a geologického času, opravdu si myslí, že to vypovídá něco o diverzitě, spíš než o názoru více či méně kompetentních systematiků? Copak není zřejmé, jak subjektivní (a bezvýznamná) taková hodnota je? Nejenže číslo může být o 50% menší nebo o 20% větší, v závislosti na tom, zda jste spíš splitter nebo lumper (což autor sám přiznává). Můžete si také vybrat z nějakých pěti kladů, které se rozhodnete nazvat "ptáky" a ve své statistice je ignorovat. A dokonce i když tenhle výběr provedete, a nebude vám vadit, že tím v konečném efektu popíráte zprávu, kterou se snažíte čtenářům předat (že ptáci jsou dinosauři), stále tady zbyde slušná řádka taxonů, která bude přeskakovat dovnitř a ven jen podle toho, jak zrovna bude vypadat aktuální fylogenetický stromek. Počítá V. Socha jinfengopteryga jako ptáka (jak byl popsán), nebo jako troodontida a tudíž neptačího dinosaura (jak jej vykrývají všechny analýzy)? A nevadí, že občas se i troodontidi stávají ptáky (Mayr et al. 2005)? A co alvarezsauridi, Rahonavis, Unenlagia nebo Protarchaeopteryx?
    V oblasti absurdity se pak pohybují údaje, jako že celkový součet délek 661 "rodů" dinosaurů činil 4613 m a průměrný dinosaur tím pádem měřil 6,98 m. I kdyby vám nepřipadalo nic zvláštního na možnosti určit tento údaj s přesností na metr (v situaci, kdy se délkové odhady pro argentinosaura pohybují mezi 22 a 45 metry), a i kdyby vám nevadilo, že je tento údaj z nějakého důvodu odvozován z "rodů" (zastupuje amficélia 25 m dlouhý A. altus, nebo 40 až 70 m dlouhý A. fragillimus?), pořád zůstává faktem, že ze všech známých dinosaurů 90% nikdy nepřesáhlo délku jednoho metru. Já vím, já vím, "ptáci přece nejsou praví dinosauři!" Ale zajímaly by vás výsledky podobných aritmetických cvičení, kdyby šlo o to, určit průměrnou délku savců, kteří nejsou primáty, hlodavci ani kytovci? Nebo lépe řečeno, mysleli byste si, že takový údaj bude o něčem vypovídat? Oba případy jsou přitom dokonale analogické: zvolené skupiny jsou umělé a nahodile zvolené. Proč neurčovat průměrnou délku dinosaurů bez tyrannosauridů? Smysl by to mělo stejný. Úplně stejná chyba je opakována v pasáží o počtu existujících dinosauřích "druhů". Zda bylo neptačích dinosaurů 1844 "rodů" nebo 220 000 "druhů" (oba údaje si mimochodem vůbec nemusejí odporovat, ačkoli to tak kniha podává) se zdá být méně důležité, když si uvědomíme, že jen počet existujících "druhů" ptáků byl odhadnut na 1 600 000 (Caley 2007), a ještě méně, když se zamyslíme nad tím, co že to vlastně ten "druh" je.
    Občas se až zdá, jako by V. Socha na fakt, že ptáci jsou také dinosauři, zapomínal. Fylogenetickou pozici archeopteryga např. komentuje slovy:
Systematické zařazení archeopteryxe je rovněž sporné. Shoda je nyní pouze v tom, že stojí moderním ptákům blíže, než všichni dosud známí teropodní dinosauři.

Socha 2009:189
    Pokud si vezmeme k srdci to, co nám autor během knihy několikrát zopakuje - že i moderní ptáci jsou teropodní dinosauři - z věty se stává nesmysl. Chtěl snad autor říct, že je Archaeopteryx blíž moderním ptákům než kterýkoli neptačí teropodní dinosaur? Tím by nic nezachránil. Pokud totiž za "ptáky" označí všechno, co na kladogramu stojí mezi archeopterygem a moderními ptáky (a to V. Socha, zdá se, skutečně dělá), každý teropod, který by si troufl stát na stromku blíž žijícím ptákům než Archaeopteryx, se automaticky ptákem sám stane. Takový výrok by tedy byl tautologický.

    Dobrou zprávou je, že tímto zcela končím s pitváním se ve faktografických chybách a omylech. To, co se dočtete pod tímto odstavcem, už budou jen moje soukromé dojmy a pocity, s kterými jiní čtenáři mohou a nemusejí souhlasit a autor je může s klidem ignorovat.

6. Předrenezanční vnímání dinosaurů - straw man, nebo reálná hrozba?

    Všichni, kdo se v historii dinosauří paleontologie trochu orientují, tenhle příběh znají, a sám V. Socha jej v ÚSD poutavě vypravuje. V polovině 20. století zažívali dinosauři dobu temna a nezájmu. "Skutečné" vědecké autority povětšinou pracovaly na původu savců; dinosauři byli jako předmět vážného zájmu zdiskreditováni. Změna přišla na konci 60. let. Ostrom (1969) popsal deinonycha a začala v něm hlodat otázka, zda náhodou neměli Huxley a další pravdu s dinosauřím původem ptáků. Bakker (1968) si položil otázku, proč dinosaurům "podlehla" i tak úspěšná skupina, jakou byli synapsidi, a dospěl k závěru, že dinosauři oproti nim disponovali klíčovou výhodou - vysokými metabolickými rychlostmi, jakých dosáhli už jen ptáci a savci. Obě témata byla rozvíjena: Ostrom se pustil do revize všech tehdy známých exemplářů archeopteryga a ukázal, že idealizovaný "prapták" byl až na peří typickým teropodem. Bakker pokračoval s obhajobou dinosauří endotermie (Bakker 1972), která vyvrcholila v práci, kterou spolu s Peterem Galtonem publikoval v Nature (Bakker & Galton 1974). Nový pohled se prosazoval i v popularizační literatuře; zde hrál klíčovou úlohu Bakkerův článek v Scientific American (Bakker 1975). Etapu pak uzavírají dvě knihy, v nichž jsou dinosauři vylíčeni jako aktivní zvířata, někdy snad až savcovitější než savci: Dinosaur Heresies (Bakker 1986) a Predatory Dinosaurs of the World (Paul 1988).
    Zatímco asi nejlepší popularizací nového pohledu na dinosaury byl Jurský park, na nějž je v ÚSD odkazů víc než dost, v ČR důležitou roli sehrála i Záhada dinosaurů, která místy vypadá úplně jako překlad výše zmiňovaných knih Bakkera a Paula. Jurský park i Záhada tady byly v roce 1993, ÚSD pochází z roku 2009. Je vůbec potřeba se nějak zvlášť popularizaci tohoto pohledu věnovat? Velká část potenciálních čtenářů knihy přece vyrůstala v době, kdy již neměla šanci se s překonanými pohledy na dinosaury setkat. Nebo snad ano? V. Socha píše:
Právě proto je však velmi politováníhodnou skutečností, že tyto nové objevy nejsou veřejností a především vzdělávacími systémy dostatečně reflektovány. Ve školních osnovách našich základních i středních škol jsou totiž dinosauři stále představováni jako poměrně tupé, nemotorné omyly přírody, které byly předem odsouzeny k postupnému úpadku a zániku. Obrazové rekonstrukce v učebnicích a některých televizních pořadech tomuto pojetí bohužel často odpovídají. Mnoha učebním textům tak ještě dominují umělecky velmi hodnotné, nicméně v případě dinosaurů většinou žalostně zastaralé rekonstrukce Zdeňka Buriana nebo jeho méně zručných napodobovatelů. Dinosauři jsou zkrátka stále interpretováni jako politováníhodná ukázka typického "evolučního omylu".

Socha 2009:11
    Skutečně? Inu, jako učitel na základní škole autor školní osnovy dobře zná, já mám ale jinou zkušenost. Když se v kvartě probírala geologie a paleontologie, zapsal jsem si, že dinosauři "obsadili většinu potravních zdrojů" a "aspoň někteří byli teplokrevní", že "pečovali o svá mláďata" a že "v juře se z některých drobných dinosaurů vyvinuli ptáci". Jistě, detaily to zrovna nepřekypuje, ale to, co mi ve škole o dinosaurech řekli, bylo pravdivé a nijak děsivě zastaralé, i když hodně zjednodušené. To ale pořád stavím jen zkušenost proti zkušenosti. Zkusme to tedy jinak a rozhlédněme se okolo sebe: kdy naposled jste někde viděli rekonstrukce Zdeňka Buriana? A kdy televizní pořad, ve kterém by diplodokové tahali ocas po zemi a který by v závěru neopomněl zdůraznit, že dinosauři byli omylem evoluce, který musel nám savcům ustoupit tak nějak z principu? Moje zkušenost je asi úplně jiná než autorova. Články o dinosaurech pro nejširší veřejnost, které se jednou za čas objeví na jednom z internetových portálů, jsou sice nepřesné až běda, ale Marshallova nebo Martínova rekonstrukce, která je obvykle doprovází, zobrazuje ochmýřené zvíře v nějaké akční póze, v jaké začali dinosaury kreslit v 80. letech Bakker a Paul (vzpomeňme si třeba na nedávného eodromea). Seriály typu Putování s dinosaury zastaralý pohled určitě nepodporují, a to už nemluvíme o tom, že i český divák měl možnost vidět pořad věnovaný výhradně čínským opeřeným dinosaurům, či třeba pěkné 3D filmy v IMAXu.
    Nemůžu se ubránit pocitu, že bojuje-li dnes někdo s náhledem na dinosaury jako na "tupé, nemotorné omyly přírody", rdousí nepřítele, kterého si sám vykonstruoval. Připadá mi to jako boj s větrnými mlýny. Je obtížné vyvracet v roce 2009 názory, které formoval Charles R. Knight ve 30. letech minulého století - není to taky zbytečné? I "dinosauří renezance", jakkoli vzrušující to byla éra, už je za námi. Skončila v 80. letech. Dnes už jsme jinde, a to hlavně metodologicky. Některé poznatky Bakkera a Ostroma se staly úhelným kamenem nového paradigmatu, jiné byly vyvráceny, a o některé spory, které oborem v době renezance hýbaly, už vymizel zájem. Kolik dnes např. napočítáte prací, pokoušejících se dokázat dinosauří endotermii? Jistě, nějaké tu budou (Pontzer et al. 2009), ale doba už je jinde. Můžeme se místo toho přesunout k otázkám, jak endotermie vznikla (např. Farmer 2001) či kdy se tak vlastně stalo (např. Seymour et al. 2004). Není důvod, proč by populárně-naučná literatura neměla tento trend následovat.

7. Čeští dinosauři

    Nepochopitelný se mi zdá prostor, který kniha věnuje několika fragmentům a jedné ichnofosilii, honosně nazývaným "dinosauři v Čechách". Věnovat celou kapitolu jedné stehenní kosti, pár neurčitelným úlomkům a jedné teropodní stopě by pochopitelně bylo pekelně obtížné, takže V. Socha jako by na chvíli zapomněl, že píše knížku o dinosaurech, a počne se věnovat mosasaurům a pterosaurům. To bych mu ani tak nevyčítal (i když by jednou bylo příjemné narazit na českou knihu o dinosaurech, která necítí potřebu vyjadřovat se k jiným prehistorickým obludám). Víc mi vadí, že českým fosiliím je věnováno 11 stran, zatímco čínským opeřeným dinosaurům (kteří poskytli definitivní důkaz pro dinosauří původ ptáků, donutili nás posunout do minulosti několik mezníků ptačí evoluce a hlavně přicházejí v podobě stovek či dokonce tisíců často dokonale zachovaných exemplářů) všeho všudy necelých 5 stránek. Správně, pět. Vysvětlení? Vladimír Socha píše:
[...] až do nedávna laická veřejnost nebyla obeznámena s důležitým faktem - dinosauři se zcela prokazatelně vyskytovali i na někdejším území dnešní České republiky.

Socha 2009:173
    Co je na tomto faktu "důležitého"? Dokázal bych ještě pochopit, kdyby ho někdo považoval za "zajímavý" (mně tak nepřipadá), ale "důležitý"? Neměla by se důležitost poměřovat spíš reálným přínosem vědě než patriotickým zápalem? V. Socha správně píše, že by bylo docela divné, kdyby se na území nynější ČR dinosauři nevyskytovali. Těch pár fosilií pro to přineslo důkaz, a tím to končí. Kdyby existoval nějaký Journal of Small Boring Fossils, který jednou navrhl Mike Taylor, Fejfar a spol. by klidně svou práci mohli publikovat zde. Proč V. Socha považoval za nutné věnovat bezvýznamným místním fragmentům 11 stran místo poznámky pod čarou v kapitole "Ornitopodi", kterou by si snad zasloužily, mi zůstává nejasné.

8. Chyby v Jurském parku

    Jako dlouhodobý čtenář V. Sochy vím, že jde o další autorovu specialitu, ale přesto bych k ní měl několik poznámek. S autorem se velmi dobře shodneme, že Jurský park sehrál velmi důležitou úlohu při propagaci moderního, "bakkerovského" pohledu na dinosaury. Film jako takový ale evidentně vnímáme jinak. Pro mě jde o komerční dílo, jehož cílem je vydělat hodně peněz. Hodně peněz vydělá tak, že lidi bude bavit. Nejde o paleontologickou přesnost, ale o zábavnost. Jestli udrží diváka napjatého Tyrannosaurus, který nevidí nic, co se nehýbe, budiž. V. Socha to chápe, má ale na celou věc trochu jiný názor, jak vyplývá z následujícího úryvku:
V některých případech šlo dokonce o jakousi trpěnou chybu, úlitbu celkové atraktivnosti děje, kdy nerespektování "vědecké pravdy" bylo legitimizováno úmyslem udělat film zajímavějším. 
Socha 2009:259
    Naše pohledy se asi liší v tom, že dle mého vědecké omyly nepředstavovaly nějakou "trpěnou chybu", jelikož nevěřím tomu, že zde kdy o vědu šlo. Spielberg netočil dokument. I Crichton chtěl asi knižní předlohou upozornit čtenáře na něco jiného, než na současnou systematiku dromeosauridů (což by mohlo vyplývat z toho, jak tvrdohlavě je mu vyčítána záměna velociraptora a deinonycha). Je mi líto, pokud někomu divácký zážitek narušovala naddimenzovaná hromada triceratopsího trusu, domnívám se ale, že se s tím bude nutné smířit. Chápal bych, kdyby se vypichovaly chyby třeba v Putování s dinosaury (nebo v populárně-naučné publikaci, když už jsme u toho), ale takto mám pocit, jako bychom kritizovali astrofyziku ve Star Wars.

9. Ilustrace

    O obrazovém doprovodu Úžasného světa dinosaurů již ve svých recenzích pojednali Jiří Meixner i Dan Madzia, takže já se hodnocení zdržím. Sám Vladimír Socha navíc upozorňuje, že v druhém vydání budou mít ilustrace daleko vyšší úroveň. Já bych jen zmínil, že ani ty současné nejsou v některých ohledech tak děsivé, jak to může z výše citovaných recenzí vyplývat. Pochválil bych třeba to, že dlaně teropodů míří ve většině případů k sobě (jsou orientované mediálně) místo toho, aby splihle visely dolů (ventrálně). To je jeden z nejčastějších omylů při zobrazování dinosaurů a ÚSD se mu ve většině případů dokázal vyhnout.

10. Formální nedostatky

    Ještě než jsem začal psát recenzi, slíbil jsem si, že se nebudu hrabat v drobných překlepech. Sám se totiž ve zdejších článcích dopouštím i horších chyb, než je záměna dvou písmen, a je jasné, že takových prohřešků si vždy lépe všimne čtenář než autor. Na tomto místě se chystám Úžasnému světu vytknout něco jiného, a to nekompletní rejstřík. Přestože pouhá jeho přítomnost je značným pokrokem ve srovnání se Záhadou dinosaurů, nenajdeme v něm geologické principy z podkapitoly 1.3 a také mnohá jména nedinosauřích taxonů, která kniha letmo zmiňuje. Chybí např. skoro všechny mezníky z tabulky 3, dekapodi (zmínění na str. 72), teleosauridi a metriorynchidi (str. 75) nebo zajímavý raný mammaliaform Hadrocodium (str. 74). Jiné nedinosauří taxony ale rejstřík bez problémů uvádí ("pelykosauři", Repenomamus), a nezapomíná ani na žádný pojem přímo související s dinosaury, byť by byl v textu zmíněn právě tak letmo (např. neexistující taxon "Eutheropoda").

11. Závěr

    Je samozřejmě daleko snazší kritizovat, než napsat vlastní knihu. Přestože se možná jednou odhodlám i k druhému kroku, nehodlám se na to vrhnout hned zítra. (Otázkou také je, kdo by ten výplod četl.) Po dočtení Úžasného světa jsem musel poněkud přehodnotit svůj názor na to, že kniha bude aktuálnější obdobou Záhady dinosaurů. Tak tomu úplně není - tím ale nechválím ani nekritizuji, jen konstatuji, že obě publikace spadají do dvou různých kategorií. Záhada se nás snažila s dinosaury komplexně seznámit. ÚSD - stejně tlustý, ale vysázený daleko méně kompaktně - je spíše ochutnávkou z dnešního stavu dinosauří paleontologie. Ani to ovšem není kritika. Nejsem si totiž jistý, jestli by tomu vzhledem k obrovskému množství poznatků nashromážděných za uplynulých dvacet let vůbec mohlo být jinak. Úžasný svět dinosaurů nabízí odpověď na jednu palčivou otázku - má cenu psát dnes podobné knihy? Nezískal by čtenář totéž, kdyby si vytiskl stránky z dinosauřího portálu české wikipedie a dal si je do tvrdých desek? V. Socha ukazuje, že ne. Jeho kniha pěkně spojuje do jednoho čtivého celku úvod do oboru, jeho historii a zároveň poznatky a otázky posledních let. Snaha prezentovat to nejnovější z oboru sice místy pokulhává (v systematice), obecně ale kniha přináší dostatečně přesný obraz skupiny, kterou se zabývá. Navrch přidává četné zajímavosti, doplňky a kuriozity, v nichž by si měli všichni čtenáři najít to svoje.


*Kdybych se v tom pitval hodně, mohl bych si  z dané pasáže dokonce odnést, že zde chybí jakýsi důležitý, z akrokorakoidu (ať už je to cokoli) vyrůstající výběžek, a to by byla chyba. "Acrocoracoid process" není "výběžek akrokorakoidu", ale "akrokorakoidní výběžek". Pro ty, které to zajímá: jde o výčnělek kosti krkavčí (korakoidu), uzavírající z části tzv. "trioseální mezeru". To je dutina v ramenním kloubu, ohraničená (jak název napovídá) třemi kostmi – lopatkou, kostí krkavčí a furkulou (vidlicí tvořenou srostlými klíčními kostmi) –, v níž leží V. Sochou popisovaná šlacha. Její funkce není nepodobná kladce.

**Dinosauroidy zmiňuje i V. Socha, ale podstatně střízlivěji.

***Abychom byli féroví, přiznejme, že Livezey & Zusi (2007) dokázali odhalit velice slabě podložené monofyletické fytodinosaury (Sauropodomorpha + Ornithischia s vyloučením teropodů) kladistickými metodami. To je ale celkem nepodstatné, protože jejich rozbor se zaměřoval na žijící ptáky a sauropodomorfové i ptakopánví tu byli jen proto, aby pomohli důležité ptačí znaky polarizovat. Jakmile se zaměříme na vztahy obou skupin a podle toho si vybereme informativní znaky, monofyletičtí fytodinosauři se rozplynou.

†Což dokazuje, že J. Zrzavý měl zas jednou pravdu: "Encyklopedie ovšem nestačí, ani když jsou s obrázky".

††Říct "cokoli, co BAND napíše, je určitě špatně", by byl ad hominem argument a tedy závažné logické pochybení, dokonce i když to tak někdy v reálu může vypadat. Já jsem měl ale na mysli něco jiného: BAND publikuje se skrytou agendou, takže předem můžete říct, co jim vyjde. Vždy to bude odporovat dinosauřímu původu ptáků, ať už se autoři zrovna zabývají čímkoli - proporcemi zadních končetin, kardiopulmonární soustavou dinosaurů nebo histologií. Proto ten skepticizmus.

Zdroje:
Podklady:
  • Socha V 2009 Úžasný svět dinosaurů: Dávní vládci planety ve světle nových poznatků. Prague: Triton. 292 p

1 komentář:

  1. Děkuji moc za krásnou a užitečnou recenzi :-) My jsme se nedávno také trochu více ponořili do dinosauřího světa a nemůžeme se z něj jaksi dostat... Docela dost nás uchvacují jeden článek za druhým a třeba tento o jejich váze nás opravdu porazil... Velice zajímavé téma, jen co je pravda...

    OdpovědětVymazat

Povolené tagy:
- <b>tučně</b> = tučně
- <i>kurzíva</i> = kurzíva
- <a href="http://pan-aves.blogspot.com/">pan-Aves</a> = pan-Aves
Podporuje $\mathrm{\LaTeX}$ pro matematické vzorce.