pan-Aves

    Přestože hlavní zásobitel, co se aktuálních paleontologických abstraktů týče - Jerry Harris - byl delší dobu na DML (Dinosaur Mailing Listu) neaktivní, stihl již shromáždit další slušnou sbírku. Podobně jako ve většině případů, i tentokrát se všechny abstrakty s pan-avianní tematikou týkají výhradně dinosaurů. To není ani tak způsobeno zaměřením listu (na DML často nejsou zanedbávány ani jiné skupiny diapsidů), jako spíš menší frekvencí pterosauřích a bazálně-dinosauromorfních objevů.

    Pravděpodobně nejdůležitějším a rozhodně nejkontroverznějším výzkumem je Vickaryousova a Hallova práce o půvou (nejen) ptačí kosti vidličné neboli furkuly. Zatímco ještě Heilmann (1926) ve své monografii o původu ptáků citoval absenci furkuly jako jeden z důvodů, proč předky ptáků nemohli být malí teropodní dinosauři, ve stejné době již byl tento element, ač možná špatně identifikovaný, známý od některých maniraptorních dinosaurů, pokládaných za neptačí: konkrétně od oviraptora a velociraptora. Furkula ale není společná jen kladu zahrnujícímu tyto taxony a ptáky (kterému se mimochodem na blogu snažím říkat Aves). Disponuje jí i tak bazální teropod, jako je triasový Coelophysis, a její výskyt je tak synapomorfický pro všechny teropody nebo jen o trochu menší klad. O vyvíjejícím se tvaru teropodní furkuly byla dokonce nedávno publikována samostatná studie (Nesbitt et al. 2009), a v literatuře jde dohledat podrobné popisy této kosti u karnosaurů, megalosauroidů, celofyzoidů a nejrůznějších celurosaurů. To, co Vickaryous a Hall navrhují, dinosaurům furkulu nevezme, ale možná radikálně přeformuluje názor na její původ a homologii. Už v dobách, kdy tato kost nebyla známa mimo ptáky, byla furkula považována za útvar homologický s klíčními kostmi, které v určité fázi evoluce zkrátka srostly a nadále se zakřivovaly, aby dovolily křídlu větší flexibilitu při pohybu. Když paleontologie postupem času konkretizovala, kdy k této události došlo (velmi blízko bodu, kdy se eusaurischiani rozštěpili na sauropodomorfy a teropody), mohl být stanoven sesterský taxon kladu, který se přítomností furkuly vyznačuje. Jde zřejmě o sauropodomorfy nebo velice bazálního (non-neoteropodního) teropoda. Sauropodomorfové přitom mají nesrostlé klíční kosti - pro většinu autorů jasný důkaz, že právě z nich kost vidličná pochází. U prosauropodního massospondyla dokonce klíční kosti nabyly podobného vzhledu, jako teropodní furkula (Yates & Vasconcelos 2005) - což evidenci pro klavikulární původ furkuly ještě rozšiřuje. Ne tak pro Vickaryouse a Halla. Podle nich je s furkulou homologická interklavikula - nepárová kost, která se u některých amniot nachází mezi oběma klíčními kostmi a tvarem se může vidličné kosti podobat. Předložená evidence? Interklavikula má v ramenním pletenci shodnou pozici jako furkula (ventrální a příčně uprostřed), vyvíjí se u embryí podobným způsobem - z bilaterálních zárodečných kondenzací, nikdy nekoexistuje spolu s furkulou a prochází stejným typem osifikace. Vickaryous ani Hall netvrdí, že interklavikula nyní musí být považována za předchůdce furkuly, avšak že jde o stejně parsimonní závěr, což samo o sobě bude stačit na vzbuzení kontroverzí. Protože interklavikula není od teropodů vůbec známa, Vickaryousova a Hallova teorie nemusí být slučitelná s teropodním původem ptáků. (Paradoxní je, že právě interpretace oviraptorovy a segnosaurovy furkuly jako interklavikuly dost možná přiměla Heilmanna k odmítnutí dinosauří teorie původu ptáků!) Stejně tak pokus interpretovat krokodýlí interklavikulu a patčí furkulu jako homologickou by mohl naznačovat, že se autoři přiklonili např. spíše ke krokodylomorfní nebo bazálně archosauří hypotéze. To ale nemusí být nutně pravda, a samotného by mě zajímalo, jak si autoři představují fylogenetické implikace svých závěrů. K něčemu takovému by bylo nutné mít práci v kompletním znění.

    Za zmínku stojí i série prací od Manniona a Upchurche - ve dvou z nich, publikovaných v žurnálu Paleobiology, jde o jediné autory; v té třetí z žurnálu Biological Reviews se k nim připojili ještě další kolegové. Tématem je ve všech případech diverzita sauropodomorfů a především sauropodů, ale analyzovaná z různých pohledů: jednak z hlediska ekologického (ve kterých prostředích se vyskytovaly různé skupiny sauropodů), chronologického (v jakých obdobích byla fylogenetick rozmanitost sauropodomorfů největší) a historického (jak úplnost fosilního materiálu koresponduje s dobou jeho nálezu). V rámci ekologických preferencí různých sauropodních skupin nepřišli Upchurch a Mannion v zásadě s ničím novým - titanosauři se vyskytovali spíše ve vnitrozemských oblastech, a jejich fosilie se dochovávají spíše ve fluviolakustrinních sedimentech, tedy jezerních usazeninách říčního původu, zatímco non-titanosauří makronariani, diplodokoidi a non-neosauropodní sauropodi preferovali spíše oblasti blízké pobřeží a jejich fosilie pocházejí hlavně z karbonátových platforem - mělkovodních mořských sedimentů z míst někdejšího kontinentálního šelfu. Oba autoři ale upozorňují, že informativnost podobných analýz je velice citlivá na to, s jak velkými skupinami se pracuje (zde přitom není myšleno ani tak množství vzorků, přestože i to má svůj význam, jako spíše fylogenetický rozsah), jak velké je časově rozpětí zkoumaného vzorku a jaká jsou kritéria pro rozlišování mezi lokalitami. Autoři ukazují, že i jejich závěry byly oslabené nebo se dokonce zcela vytratili, když se pokusili pracovat s obsáhlejšími skupinami, než jsou titanosauriformové a makronariani. Doporučují, aby závěry o enviromentálních asociacích byly vyvozovány z dostatečně velkých objemů dat a vyvracejí hypotézu, podle které dochované otisky nohou lépe vypovídají o prostředí, ve kterém zvíře žilo, než samotné fosilie (protože ty mohly být přemístěny).

    Pochybného významu se mi zdají být výzkumy, ve kterých dekádách byla kompletnost sauropodomorfních fosilií největší, ale srovnat tyto údaje s geologickým časem už je jistě informativní jak z hlediska tafonomie, tak i biodiverzity. Upchurch, Mannion a další se snažili nejen zjistit, v jakých obdobích druhohor byli sauropodomorfové nejrozmanitější, ale i to, zda fosilní záznam pravdivě odráží tento stav. Autoři testovali hypotézu, podle které množství sauropodomorfních fosilií, narozdíl od těch teropodních nebo ornithischianních, skutečně odráží reálnou rozmanitost této skupiny, namísto toho, aby šlo jen o statistický artefakt související s tafonomickými podmínkami. Všechny předchozí výzkumy na toto téma údajně používaly jen jednu metodu, aby zjistily, jak může povaha fosilního záznamu dezinterpretovat výsledky. Mannion a kolektiv se ale rozhodli pro důslednější postup a zkonstruovali databázi, ve které jsou zaznamenány vyškeré výskyty sauropodomorfních fosilií (nepočítaje v to ichnofosilie) - těch bylo napočítáno celkově 2024. To je mimochodem vzhledem k faktu, že známe jen asi 1100 druhů druhohorních non-avialanních dinosaurů, a že sauropodomorfové v rámci nich zdaleka netvoří většinu, docela pěkné číslo. Databázi dále autoři porovnali s možnými jevy, které mohly způsobit zkreslení mezi reálnou sauropodomorfní diverzitou a množstvím fosilního materiálu, ze kterého o ní spekulujeme. Mezi tyto faktory patří např. plocha výchozu horniny, ve které byl materiál nalezen, nebo "skrytá diverzita", kterou se paleontologové snaží v rámci této skupiny prozkoumat vůbec poprvé. Výsledky analýzy po ostranění všech možných statistických artefaktů? Reálné zvýšení fylogenetické rozmanitosti sauropodomorfů lze pozorovat v období noru (před 216,5 - 203,6 miliony let), v pliensbachu a toarku (dohromady před 189,6 - 175,6 miliony let), ve střední juře pak mezi bathonem a callovem (před 167,7 - 161,2 miliony let) a ve svrchní juře v kimmeridži a tithonu (před 155,6 - 145,5 miliony let). V rámci křídy není uváděno ani jedno významné zvýšení diverzity, s výjimkou určitého zvýšení v aptu (před 125 až 112 miliony let). V oxfordu  (před 161,2 až 155,6 miliony let) a berriasu až bathonu (před 145,5 až 125 miliony let) se sauropodomorfní diverzita prudce snížila, s opravdu výrazným propadem na přelomu jury a křídy - resp. tithonu a berriasu. Autoři popisují také problémy, se kterými se setkali při pokusech odhadnout diverzitu z určitých období. Až na výše uvedené intervaly fosilní záznam sauropodomorfů z triasu a jury zřejmě nereprezentuje reálnou diverzitu této skupiny. Oproti tomu ze svrchní křídy známe podle autorů dosud příliš málo druhů na to, abychom se mohli diverzitu tehdejších sauropodů pokusit spolehlivěji odhadnout - to je trochu překvapivé, když uvážíme, že právě z jihoamerické svrchní křídy pochází většina sauropodů popsaných v posledních letech. Výchylky v diverzitě Mannion a kolektiv nepřičítají periodickým vymíráním (z nichž nejvýraznější bylo to na přelomu triasu a jury), ani konkurenci ze strany ptakopánvých, která nabyla významu v křídě, ale kolísání mořské hladiny.

    S propadem sauropodí diverzity v křídě se zhoršila i kvalita fosilního materiálu této skupiny, jak zjistila další práce Upchurche a Manniona, tentokrát z tafonomické spíše než paleobiologické oblasti. Autoři pro potřeby svého výzkumu zavedli dvě měřítka kvality fosilií, z nichž jedno určuje v procentech úplnost konkrétního regionu kostry a druhé zas, kolik se na určitém elementu nachází znaků zahrnutelných do fylogenetické analýzy. Výsledky ukazují, že zatímco ze "střední" a svrchní křídy pocházejí méně úplné sauropodní fosilie než ze všech ostatních období druhohor, ty nejkompletnější je nutno hledat ve vrstvách datovaných do hettangu nebo sinemuru (před 199,6 až 189,6 miliony let). Autoři porovnali proměnlivou úplnost materiálu s několika dalšími faktory, jako je plocha výchozu sedimentární horniny, kolísání mořské hladiny a fylogenetická diverzita, zjištěná ve výše uváděné studii. Zatímco plocha výchozu s kompletností materiálu nijak nekoreluje, druhý zmíněný faktor, výška mořské hladiny, je během jury a spodní křídy nepřímo a v pozdější křídě přímo úměrný kompletnosti fosilií.

Butler, R. J., Barrett, P. M., Penn, M. G. & Kenrick, P. 2010. Testing coevolutionary hypotheses over geological timescales: interactions between Cretaceous dinosaurs and plants. Biological Journal of the Linnean Society 100(1): 1-15.

Testing coevolutionary scenarios over extended geological timescales is fraught with difficulties. Most tests rely on comparisons of temporal variations in taxonomic diversity for the groups of interest: however, this approach typically excludes spatiotemporal data. Here, we apply a quantitative method that incorporates the spatiotemporal distributions of the proposed coevolving groups using a Geographical Information System. Distributional data for Cretaceous dinosaur and plant groups were mapped onto palaeogeographical reconstructions in a series of time-slices. Within each time-slice, palaeocontinental surfaces were divided into a series of grids, each of which was scored as present, absent or inapplicable (unsampled) for each group. Distributions were compared statistically to determine whether the putative coevolving groups co-occurred within grid squares more or less frequently than expected by chance. Pairwise comparisons were made between herbivorous dinosaur clades and major plant groups (e.g. cycads, angiosperms) on a global scale. Only three nonrepeated associations of marginal significance were recovered, demonstrating that, in general, current knowledge of the spatiotemporal distributions of these groups provides little support for coevolutionary hypotheses. The Geographical Information System methods used are readily applicable to many other questions whose answers are reliant on a detailed knowledge of organismal distributions in time and space.

Gangloff, R. A. & Fiorillo, A. R. 2010. Taphonomy and paleoecology of a bonebed from the Prince Creek Formation, North Slope, Alaska. Palaios 25(5): 299-317.

The late Campanian–Maastrichtian Liscomb Bonebed is the richest source of dinosaur remains thus far documented in the polar regions. This bed is formally defined herein and assigned to the upper part of the Prince Creek Formation; the bonebed and several other organic-rich beds are part of a 178 m sequence of fluvial and volcaniclastic deposits. The Liscomb Bonebed is a mudstone rich in clay, comminuted plant remains, and palynomorphs with a total organic carbon (TOC) of 6.80%–10.55%. It contains a multitaxic, low-diversity, dinosaur assemblage, dominated by Edmontosaurus sp., which is primarily represented by late juveniles. Four theropod taxa are almost exclusively represented by isolated teeth. With >6000 specimens collected, the assemblage is characterized by a Minimum Number of Individuals (MNI) of 36, dominance of Voorhies Groups I and II, and an underrepresentation of teeth, skulls, and girdles. Bones are highly fragmented and exhibit low weathering and abrasion indices. Bite marks occur on slightly more than 1% of elements. The densest accumulations of bone are typically found in the middle third of the bed with the largest bones at the bottom. The Liscomb Bonebed assemblage resulted from mass mortality associated with overbank floods that formed floodplain mires and ponds. Data from the current study clearly establish the Alaskan Arctic as the year-round residence of a rich dinosaur fauna and add further support to the hypotheses that even high-latitude hadrosaurids were gregarious and formed social groups.

Kim, B. S. & Huh, M. 2010. Analysis of the acceleration phase of a theropod dinosaur based on a Cretaceous trackway from Korea. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: 10.1016/j.palaeo.2010.04.020.

Well-preserved trackways of carnivorous dinosaurs belonging to small-sized theropods have been reported from the Cretaceous Neungju Group in South Korea. The site at Hwasun Seoyu-ri Quarry represents the most extensive and diverse theropod trackway ichnofauna in South Korea. Among them, one theropod trackway is unique in that it demonstrates that theropods were able to increase stride lengths to reach maximum speed, during the running phase. Fossilized track evidence of the acceleration ability of dinosaurs is scant. Despite this, the evidence shown in our findings suggests a theropod running near the limit of its capabilities and shows evidence of a temporary acceleration of speed while running.

Mannion, P. D. & Upchurch, P. 2010. A quantitative analysis of environmental associations in sauropod dinosaurs. Paleobiology 36(2): 253-282. 

Both the body fossils and trackways of sauropod dinosaurs indicate that they inhabited a range of inland and coastal environments during their 160-Myr evolutionary history. Quantitative paleoecological analyses of a large data set of sauropod occurrences reveal a statistically significant positive association between non-titanosaurs and coastal environments, and between titanosaurs and inland environments. Similarly, “narrow-gauge” trackways are positively associated with coastal environments and “wide-gauge” trackways are associated with inland environments. The statistical support for these associations suggests that this is a genuine ecological signal: non-titanosaur sauropods preferred coastal environments such as carbonate platforms, whereas titanosaurs preferred inland environments such as fluvio-lacustrine systems. These results remain robust when the data set is time sliced and jackknifed in various ways. When the analyses are repeated using the more inclusive groupings of titanosauriforms and Macronaria, the signal is weakened or lost. These results reinforce the hypothesis that “wide-gauge” trackways were produced by titanosaurs. It is commonly assumed that the trackway and body fossil records will give different results, with the former providing a more reliable guide to the habitats occupied by extinct organisms because footprints are produced during life, whereas carcasses can be transported to different environments prior to burial. However, this view is challenged by our observation that separate body fossil and trackway data sets independently support the same conclusions regarding environmental preferences in sauropod dinosaurs. Similarly, analyzing localities and individuals independently results in the same environmental associations. We demonstrate that conclusions about environmental patterns among fossil taxa can be highly sensitive to an investigator's choices regarding analytical protocols. In particular, decisions regarding the taxonomic groupings used for comparison, the time range represented by the data set, and the criteria used to identify the number of localities can all have a marked effect on conclusions regarding the existence and nature of putative environmental associations. We recommend that large data sets be explored for such associations at a variety of different taxonomic and temporal scales.

Mannion, P. d. & Upchurch, P. 2010. Completeness metrics and the quality of the sauropodomorph fossil record through geological and historical time. Paleobiology 36(2): 283-302.

Despite increasing concerns about the effect of sampling biases on our reading of the fossil record, few studies have considered the completeness of the fossil remains themselves, and those that have tend to apply non-quantitative measures of preservation quality. Here we outline two new types of metric for quantifying the completeness of the fossil remains of taxa through time, using sauropodomorph dinosaurs as a case study. The “Skeletal Completeness Metric” divides the skeleton up into percentages based on the amount of bone for each region, whereas the “Character Completeness Metric” is based on the number of characters that can be scored for each skeletal element in phylogenetic analyses. For both metrics we calculated the completeness of the most complete individual and of the type specimen. We also calculated how well the taxon as a whole is known from its remains. We then plotted these results against both geological and historical time, and compared curves of the former with fluctuations in sauropodomorph diversity, sea level, and sedimentary rock outcrop area. Completeness through the Mesozoic shows a number of peaks and troughs; the Early Jurassic (Hettangian–Sinemurian) is the interval with highest completeness, whereas the mid-to-Late Cretaceous has completeness levels that are consistently lower than the rest of the Mesozoic. Completeness shows no relationship to rock outcrop area, but it is negatively correlated with sea level during the Jurassic–Early Cretaceous and correlated with diversity in the Cretaceous. Completeness of sauropodomorph type specimens has improved from 1830 to the present, supporting the conclusions of other recent studies. However, when this time interval is partitioned, we find no trend for an increase in completeness from the 1990s onward. Moreover, the 2000s represent one of the poorest decades in terms of average type specimen completeness. These results highlight the need for quantitative methods when assessing fossil record quality through geological time or when drawing conclusions about historical trends in the completeness of taxa. The new metrics may also prove useful as sampling proxies in diversity studies. 

Mannion, P. D., Upchurch, P., Carrano, M. T. & Barrett, P.M. 2010. Testing the effect of the rock record on diversity: a multidisciplinary approach to elucidating the generic richness of sauropodomorph dinosaurs through time. Biological Reviews. doi: 10.1111/j.1469-185X.2010.00139.x.

The accurate reconstruction of palaeobiodiversity patterns is central to a detailed understanding of the macroevolutionary history of a group of organisms. However, there is increasing evidence that diversity patterns observed directly from the fossil record are strongly influenced by fluctuations in the quality of our sampling of the rock record; thus, any patterns we see may reflect sampling biases, rather than genuine biological signals. Previous dinosaur diversity studies have suggested that fluctuations in sauropodomorph palaeobiodiversity reflect genuine biological signals, in comparison to theropods and ornithischians whose diversity seems to be largely controlled by the rock record. Most previous diversity analyses that have attempted to take into account the effects of sampling biases have used only a single method or proxy: here we use a number of techniques in order to elucidate diversity. A global database of all known sauropodomorph body fossil occurrences (2024) was constructed. A taxic diversity curve for all valid sauropodomorph genera was extracted from this database and compared statistically with several sampling proxies (rock outcrop area and dinosaur-bearing formations and collections), each of which captures a different aspect of fossil record sampling. Phylogenetic diversity estimates, residuals and sample-based rarefaction (including the first attempt to capture 'cryptic' diversity in dinosaurs) were implemented to investigate further the effects of sampling. After 'removal' of biases, sauropodomorph diversity appears to be genuinely high in the Norian, Pliensbachian–Toarcian, Bathonian–Callovian and Kimmeridgian–Tithonian (with a small peak in the Aptian), whereas low diversity levels are recorded for the Oxfordian and Berriasian–Barremian, with the Jurassic/Cretaceous boundary seemingly representing a real diversity trough. Observed diversity in the remaining Triassic–Jurassic stages appears to be largely driven by sampling effort. Late Cretaceous diversity is difficult to elucidate and it is possible that this interval remains relatively under-sampled. Despite its distortion by sampling biases, much of sauropodomorph palaeobiodiversity can be interpreted as a reflection of genuine biological signals, and fluctuations in sea level may account for some of these diversity patterns.

Paik, I. S., Kim, H. J. & Huh, M. 2010. Impressions of dinosaur skin from the Cretaceous Haman Formation in Korea. Journal of Asian Earth Sciences. doi: 10.1016/j.jseaes.2010.02.015.

The occurrences and features of two specimens of fossil dinosaur skin from Cretaceous Haman formation in South Korea, including a new type of skin texture (development of micropolygons within scales) are described here for the first time, and several types of sedimentological aberrations of inorganic origin that are similar in appearance to fossil skin and therefore have the potential to be misidentified as fossil skin. The features and origins of fossil dinosaur skin found in South Korea with those of a diverse range of geological aberration structures resembling fossil skin are also compared. It is interpreted that dry climate, the presence of torn skin, and episodic sheetflood on an alluvial plain were related with the preservation of the Haman skin fossils. The preservation condition of the Haman skin fossils suggests that sheetflood deposits on a floodplain to mudflat environment under dry climatic condition are potential candidates for dinosaur skins to be found. The results of this study not only provide additional information that is helpful in understanding dinosaur skin, but also are useful in discriminating between true fossil skin and enigmatic sedimentological aberration structures resembling skin.

Smith, D. L. & Hayward, J. L. 2010. Bacterial decomposition of avian eggshell: a taphonomic experiment. Palaios 25(5): 318-326.

Dinosaurs, like modern birds, produced enormous quantities of eggshell as part of the reproductive process. Sometimes this eggshell was fossilized but most commonly was destroyed by weathering. The degree to which bacteria may have contributed to this weathering process has not been explored. In this study, fresh glaucous-winged gull (Larus glaucescens) eggshell fragments were collected from the surface of a breeding colony in Washington, sterilized, and buried in sterile soil. The soil surrounding replicate experimental fragments was inoculated with a culture of one of five species of soil bacteria isolated from other eggshell fragments collected on the colony surface. Replicate control fragments received the same treatment minus the bacteria. Weekly changes in protein concentration and fragment mass, as well as in soil pH and calcium concentration, were measured for experimental and control fragments over 10 weeks. The presence of all five types of bacteria degraded the eggshell and produced corrosion patterns similar to those seen in naturally weathered eggshell. On the basis of the results we postulate that bacterial decomposition of the eggshell protein matrix produces organic acids, which, in turn, dissolve the CaCO3 of the shell. The dissolved CaCO3 and NH3 from protein degradation increase the pH of the surrounding sediment. These results and interpretations are discussed in view of dinosaur eggshell fossilization. This paper provides the first evidence that bacteria significantly impact eggshell preservation.

Suteethorn, S., Le Loeuff, J., Buffetaut, E. & Suteethorn, V. 2010. Description of topotypes of Phuwiangosaurus sirindhornae, a sauropod from the Sao Khua Formation (Early Cretaceous) of Thailand, and their phylogenetic implications. Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie Abhandlungen 256(1): 109-121.

The holotype of Phuwiangosaurus sirindhornae Martin, Buffetaut and Suteethorn 1994, a 10 % complete sauropod skeleton, was excavated in the early 1980s by a Thai-French expedition. In 1993, the site was re-opened and yielded two additional vertebrae: one posterior dorsal and one proximal caudal vertebra. On the basis of the size and shape of the vertebrae and the absence of identical bones from the type locality, we conclude that these vertebrae belong to the same individual as the holotype of P. sirindhornae and consider them as topotypes. A phylogenetic analysis, which for the first time includes recently described cranial and postcranial material, indicates that Phuwiangosaurus is a basal member of Titanosauriformes.

Vickaryous, M. K. & Hall, B. K. 2010. Comparative development of the crocodylian interclavicle and avian furcula, with comments on the homology of dermal elements in the pectoral apparatus. Journal of Experimental Zoology 314B:196-207.

The pectoral apparatus (shoulder girdle plus sternum) of amniotes plesiomorphically includes an unpaired element of dermal origin. In crocodylians, lepidosaurs, and nontherian synapsids (monotremes and their ancestors) this element is identified as the interclavicle, in Testudines (turtles and tortoises) as the entoplastron, and in Aves as the furcula. We investigated embryonic development of the interclavicle in Alligator mississippiensis (American alligator) and of the furcula in Gallus gallus (domestic chicken). The interclavicle and furcula are among the first skeletal elements to ossify, beginning at Ferguson stage 19 (Alligator) and Hamburger and Hamilton stage 33 (Gallus). Both elements: occupy a similar mid-ventral position within the pectoral apparatus; develop from paired (bilateral) cell condensations; never coexist at anytime during ontogeny or in the adult; and undergo intramembranous (i.e., direct) ossification. For both the interclavicle and the furcula, the initial onset of ossification is concomitant with mineralization of elements of the dermatocranium, and occurs in advance of mineralization of the replacement bones (e.g., scapula, metacoracoid) of the pectoral apparatus. Shortly after the initiation of ossification the paired condensations of both elements fuse. For each of Alligator and Gallus, only one pair of skeletogenic condensations is present during embryonic development. Based on these data and a review of the evolution and development of dermal elements in the pectoral apparatus, we conclude that the interclavicle is equally parsimonious as a homolog of the furcula.

Vullo, R. & Néraudeau, D. 2010. Additional dinosaur teeth from the Cenomanian (Late Cretaceous) of Charentes, southwestern France. Comptes Rendus Palevol. doi: 10.1016/j.crpv.2010.03.001.

Some isolated teeth of theropod and sauropod dinosaurs from the Cenomanian (Late Cretaceous) of Charentes are described. Two new teeth of Troodontidae confirm the presence of this theropod family, previously based on a single specimen. New dental morphotypes are recognized within Dromaeosauridae and Brachiosauridae in comparison with those already known from Charentes. Lastly, a very small tooth is tentatively assigned to an embryonic or neonatal sauropod. The palaeobiogeographical history of European hadrosauroids is briefly discussed. This history was probably more complex than it appears, involving exchanges with both North America and Asia as early as the mid-Cretaceous (Albian–Cenomanian).

Zdroje: 

• Heilmann, G. 1926. On the Origin of Birds. H. F. & G. Witherby, London, 209 p. 
• Nesbitt, S. J., Turner, A. H., Spaulding, M., Conrad, J. L., and M. A. Norell. 2009. The theropod furcula. Journal of Morphology 270(7): 856-879.
• Yates, A. M. & Vasconcelos, C. C. 2005. Furcula-like clavicles in the prosauropod dinosaur Massospondylus. Journal of Vertebrate Paleontology 25(2): 466–468.