Přehled nových abstraktů jsme tu neměli už dlouho. Ten dnešní nebude tak dlouhý jako několik předcházejících, konec konců, kvůli psaní extrémně dlouhých článků (jako je ten o velikosti a evoluci pseudozubých ptáků, zrušení "druhu" nebo azhdarchově osteologii) jsem neměl čast napsat o spoustě dalších novinek, jako je popis taxonů Proplanicoxa, Sellacoxa a Dollodon seeleyi, které pokračují v trendu "roztrhávání" extrémně rozsáhlého taxonu Iguanodon na spoustu nových jmen (v progresivnější nomenklatuře bychom si mohli iguanodona ponechat s tím, že už nejde o terminální klad, ale taxon s rozeznatelnou vnitřní strukturou), nebo publikace už zbrusu nových bazálních iguanodontů Iguanacolossus a Hippodraco a lambeosaurina Blasisaurus. Některé tyto události snad stručnějšími články doženu.
Nyní je ovšem řada na nových abstraktech. Skutečně v detailu hodlám projet jen dvě studie, které se nám snaží dokázat, že BAND ještě není mrtev. Obě přitom souvisí s evolucí peří.
Polští paleontologové (Dzik et al. 2010) vynášejí znovu na světlo taxon, v jehož souvislost s ptačími počátky nevěří už od 80. let ani ti nejzarytější BANDiti - Praeornis. Původně jej popsal ze svrchní jury Kazachstánu Rautian (1978) - holotypem zde bylo něco, co autor identifikoval jako fosilní pero. Rautian neváhal a označil jej za pozůstatek ptáka primitivnějšího než byl Archaeopteryx, kterému pohotové vytvořil (ano, na základě jediného pera) "podtřídu" Praeornithes. Důkazem měla být absence sekundárních větví (tzv. barbules - Nessov 1992). Bock (1986) ovšem objekt prohlásil za list cykasu a Nessov (1992) rovnou prohlásil jméno Praeornis za mladší synonymum pro Cycadites saportae. Dokonce i takový Feduccia (1995) odmítl považovat preornise za ptáka.
Jenže situace takto jednoduchá není. Glazunova et al. (1991) fosilii prozkoumali elektronovým mikroskopem a došli k závěru, že její mikrostruktura se skutečně podobá peří dnešních pštrosů. Kuročkin (2001) uznal její ptačí identitu, což - přiznám se - těžko beru vážně s ohledem na autorovy fylogenetické hypotézy (Kuročkin 2006a,b). Dzik a spol. nyní v preornisově materiálu zjistili stabilní složení izotopů uhlíku, což by mělo podporovat jeho živočišný původ. Trojrozměrné zachování nasvědčuje tomu, že centrální stvol musel být složen z tvrdé organické hmoty - což nahrává hypotéze o keratinovém tělesném pokryvu. Výzkum polských autorů se zakládá na novém exempláři, jehož spojitost s preornisovým holotypem dokazuje podobná stavba se třemi "prapory" po stranách masivního "ostnu", které se až do samé špičky příliš nezužují (viz obrázek dole). Právě třetí prapor je zde podivný - nachází se pod jedním z těch běžných, takže průřez perem tvarově připomíná písmeno λ. Na rozdíl od holotypu PIN 2585/32 ovšem nejsou tyto prapory rozděleny ani na větve prvního řádu (barbs) a jejich vnitřní strukturu ukazují pouze jakési paprsky nebo lišty. Ty ohraničují jednotlivé větve i u holotypu, tam mezi nimi ale zvětrávání odstranilo organickou hmotu, která je u druhého exempláře hojná a která spojuje tyto lišty do kompaktního útvaru. První místo abstraktu, ve kterém na nás zaútočí BAND, je konstatování, že tato stavba se třemi prapory může být znakem ancestrálního pera, které mělo vzniknout ze hřbetních šupin snad fungujících jako ornamentace v pohlavním výběru. Dzik a spol. si představují, že takové šupiny byly podobné tomu, co známe od svrchně-triasového "pravděpodobného megalankosaurida" longiskvamy (o tom, co si o "protoperech" longiskvamy myslí většina paleontologické komunity více zde). Podle autorů se prvotní šupina s průřezem ve tvaru písmene Λ změnila na již zmiňovaný útvar podobný λ - což je fáze pozorovaná u preornise - který potom ztratil třetí prapor. Aby mohla nově vzniklá pera pokrýt kůži stejným způsobem, jakým ji dříve měly pokrývat šupiny, musely se jejich osy sklonit o 90°. Kvůli této rotaci nabyla báze pera válečkovitý tvar.
Dokonce i kdyby Praeornis skutečně reprezentoval ptačí pero - nic proti tomu, ve svrchní juře to nikoho nešokuje a známe dokonce dost možná i pera starší - není to pochopitelně důvod k útoku na dinosauří hypotézu ptačího původu. To jediné, co Dzikovi a spol. umožnilo v tomto směru dalekosáhle spekulovat, je podivná stavba pera s kompaktním praporem nerozlišeným do jemnějších větví. Něco podobného ale známe z ocasních per epidexipteryga (Zhang et al. 2008), tzv. ETFs (Elongated Tail Feathers), kde volné distální větve vyrůstají z jakési membrány - přestože postrádají preornisův unikátní "třetí prapor". Xu & Guo (2009) toto uspořádání označili za "morfotyp 8" a jejich popis velmi výrazně připomíná způsob, jakým Dzik et al. (2010) popisují preornise: výrazný, silný osten s nerozlišeným praporem na obou stranách.
Daleko diskutovanějším příspěvkem do diskuze je další práce proslulého T. Lingham-Soliara, který už několik prací o evoluci peří z BANDitského pohledu napsal (nejznámější je zřejmě jeho spoluautorství nechvalně známé práce Feduccia et al. 2005). Tedy alespoň pokud diskutovanost měříme z DML, kde vlákno o jeho nové studii obsahuje již přes 70 příspěvků (časem se ovšem zvrhlo do debaty o složitosti života, a když říkám "složitosti života", myslím to doslova).
Jeho nová studie, charakteristická - jak trefně poznamenal Jaime Headden - nadužíváním slova "merit" v abstraktu, je reakcí na letošní výzkum o identifikaci melanozómů (pigmentových buněčných organel) ve fosilních perech a zabarvení čínských opeřených dinosaurů (Zhang et al. 2010). Není divu - právě tento autorský kolektiv použil melanozómy jako důkaz, že vlákna nalézaná ve výborně dochovaných fosiliích reprezentují tělesný pokryv homologický s ptačím peřím spíše než jakousi "kolagenovou síťovinu" původně uloženou ve škáře. Lingham-Soliar nyní "útok" v ornitologickém žurnálu oplácí. Krátce shrnuje tvrzení autorů: totiž že tělíska o řádově mikrometrové velikosti, odhalená skenovací elektronovou mikroskopií ve zmíněných vláknech, jsou feomelanozómy. (Zhang a spol. ve skutečnosti identifikovali oba základní typy melanozómů, resp. oba základní typy těch melanozómů, jejichž tvar koreluje s obsaženým pigmentem - kromě feomelanozómů také eumelanozómy. Více o těchto pojmech v již odkazovaném článku.) Podle něj jde o optický klam, založený na snímcích s nedostatečným rozlišením. (Stejné metodologické pochybení je kritizováno poměrně často. Elektronický žurnál PLoS ONE např. často otiskuje ilustrace s rozlišením přes 20 megapixelů, ale na použití rozmazaných snímků postavili dalekosáhlé vývody o ektotermních teropodech Ruben et al. [1997], Peters [např. 2004] se s nimi pokusil zrevolucionalizovat pterosaurologii a Nudds & Dyke [2010] z něj byli oviněni Paulem [2010].) S 2x větším rozlišením se ukazuje, že struktury nemají jednotný tvar ani velikost, které by šlo s (feo)melanozómy ztotožnit. Zhang a spol. navíc měli opominout statisticky spolehlivá měření a velikostní údaje pro tělíska, která přinesli, neodpovídají realitě. Velmi dobrý argument Lingham-Soliar vznáší, když říká, že původní autoři nepřinesli jediný důkaz pro své tvrzení, že údajné melanozómy se nacházejí uvnitř vláken. Studii Zhanga a ostatních nemám k dispozici, když o ní ale psal Ed Yong, použil slov "zdají se být". Tato věc je přitom pro jejich interpretaci zcela zásadní - kdyby se sporné struktury nacházely mimo vlákna, pak bychom museli alespoň nějakou přijatelnost přiznat i hypotéze, se kterou přišli Lingham-Soliar & Plodowski (2009) už dříve - že pigment pronikl do sítě kolagenových vláken rozkladem vrchních vrstev kůže. Zhang et al. (2010) neprovedli příčný ani tangenciální řez vláknem a ani žádný takový ve vzorku neobjevili.
Autor také upozorňuje na falešnou dichotomii mezi tvrzeními, že pozorované struktury jsou buď bakterie (což Zhang a spol. vyvrátili poměrně efektivně) nebo že jde nutně o melanozómy. Podle něj nabízí třetí, původně vůbec nezváženou alternativu dekompoziční (rozkladové) procesy - což je hlavní předmět Lingham-Soliarova výzkumu. Argumentuje pak experimenty s rozkladem kolagenu z rybí a plazí kůže. Ani v jednom případě se nejedná o skupinu blízce příbuznou teropodům - je tady totiž důvodné podezření, že "plazi" jsou zastoupeni ichtyosaury, skupině, jejímuž výzkumu se Lingham-Soliar v souvislosti s měkkými tkáněmi dlouhodobě věnuje (Lingham-Soliar 1999, 2001, 2003). Ichtyosauři jsou přitom sesterskou skupinou ještěrů (Sauria), tedy kladu zahrnujícího šupinaté, ptáky, jejich posledního společného předka a všechny jeho potomky. Pouze tam, kde jsou si dvě skupiny blízce příbuzné, mezi nimi můžeme provádět smysluplná srovnávání: je tedy docela v pořádku porovnávat způsob získávání potravy u vymřelých teropodů a žijících ptáků - pokud nejste BANDit - u pterosaurů a ptáků už si tím tak jistí být nemůžeme a pokud jde o ryby a ptáky... Už Feduccia et al. (2005) trochu šokovali, když se snažili vysvětlit hypotézu kolagenových vláken pomocí žraločí kůže, a celá věc je o to problematičtější, že hustá síť kolagenových vláken ve škáře bývá často pokládána za adaptaci umožňující vodním obratlovcům udržovat tvar těla (Wainwright et al. 1978; Pabst 1996, 2000; Lingham-Soliar 2001). Pak by ovšem nemělo smysl hledat jí u dinosaurů. Zpět však k tomu, co Lingham-Soliar říká ve své nové práci: podle něj skenovací elektronová mikroskopie odhalila v rozložené kolagenové síti jeho vzorků kulové, elipsoidní i destičkovité útvary, často dokonce podobnější melanozómům, než ty v sinosauropterygově (?)integumentu. Tyto struktury přitom prokazatelně vznikly během rozkladu. Tytéž útvary navíc můžeme najít ve svrchnotriasové ichtyosauří (a jsme tady zas) fosilii - domnělé melanozómy jsou mimořádně podobné strukturám označovaným jako "67-nm D-bands". Jde o kolagenová vlákna, která se v pravidelných rozestupech "překříží" nebo "prostřídají", přičemž oblast kontaktu zabírá asi čtvrtinu délky vlákna. "67-nm" pak znamená, že k těmto kontaktům dojde na každém 67. nm (tato pravidelnost je dána molekulární strukturou vlákna). Podle Lingham-Soliara jde o důkaz toho, že zjištění Zhanga a kolektivu jsou vědecky bezcenná.
A teď - co s novým výzkumem dělat? Zas nám chtějí sebrat opeřené dinosaury! Alespoň z diskuzí na Dinosaur Mialing Listu lze usoudit, že dinosaurologové mají pro Lingham-Soliara určitou slabost, kterou - při srovnání s jinými BANDity - není těžké sdílet. Jeho práce jsou založeny na aspoň nějakém výzkumu, kdežto Feduccia, Martin a jim podobní posledních dvacet let argumentují už jen svou neschopností pochopit moderní fylogenetiku. Jejich názory na příbuzenství archosaurů zamrzly v padesátých letech, kdy jsme věděli, že tato skupina zahrnuje plazopánvé, ptakopánvé, ptáky, krokodýly, jakési "tekodonty" a možná pterosaury - a tím to končilo. I Lingham-Soliarovi však byla vyčítána některá pochybení. Tak především - autor srovnává to, co vidíme ve fosiliích, s žijícími organizmy, opomíná ovšem jiné fosilie. Tento bod zdůraznili Jaime Headden a Renato Santos. Je zde totiž nemalé riziko, že kdybychom analyzovali integument některých nekontroverzně ptačích (definici by splnili třeba i konfuciusornitidi) taxonů z čínských lagerstätten, možná bychom v něm taky našli "falešné melanozómy" připomínající 67-nm kolagenové D-proužky. To by vrhlo pochybnosti spíš na Lingham-Soliarovy metody než na dinosauří původ ptáků. Santos také kritizoval fotografii, kterou autor svá zjištění dokumentoval - ta totiž není o nic kvalitnější než ty, kterými svou studii vybavili Zhang et al. (2010). Vůbec nejzásadnějším protiargumentem je ale fakt, že Lingham-Soliar - aniž by to pro něj bylo časově nemožné - nevzal ve své práci v úvahu výsledky jiného týmu, který se letos na teropodní melanozómy zaměřil (Li et al. 2010). Na tuto chybu upozornil Jason Brougham, autor, který se nedávno zapojil do kritiky letošního článku o mikroraptorově biomechanice. Věc je o to zásadnější, že Li et al. (2010) kritizovali Zhangův tým ze stejných chyb, jako Lingham-Soliar, nabídli však podobné, jen daleko lépe podložené výsledky:
Nyní je ovšem řada na nových abstraktech. Skutečně v detailu hodlám projet jen dvě studie, které se nám snaží dokázat, že BAND ještě není mrtev. Obě přitom souvisí s evolucí peří.
Polští paleontologové (Dzik et al. 2010) vynášejí znovu na světlo taxon, v jehož souvislost s ptačími počátky nevěří už od 80. let ani ti nejzarytější BANDiti - Praeornis. Původně jej popsal ze svrchní jury Kazachstánu Rautian (1978) - holotypem zde bylo něco, co autor identifikoval jako fosilní pero. Rautian neváhal a označil jej za pozůstatek ptáka primitivnějšího než byl Archaeopteryx, kterému pohotové vytvořil (ano, na základě jediného pera) "podtřídu" Praeornithes. Důkazem měla být absence sekundárních větví (tzv. barbules - Nessov 1992). Bock (1986) ovšem objekt prohlásil za list cykasu a Nessov (1992) rovnou prohlásil jméno Praeornis za mladší synonymum pro Cycadites saportae. Dokonce i takový Feduccia (1995) odmítl považovat preornise za ptáka.
Jenže situace takto jednoduchá není. Glazunova et al. (1991) fosilii prozkoumali elektronovým mikroskopem a došli k závěru, že její mikrostruktura se skutečně podobá peří dnešních pštrosů. Kuročkin (2001) uznal její ptačí identitu, což - přiznám se - těžko beru vážně s ohledem na autorovy fylogenetické hypotézy (Kuročkin 2006a,b). Dzik a spol. nyní v preornisově materiálu zjistili stabilní složení izotopů uhlíku, což by mělo podporovat jeho živočišný původ. Trojrozměrné zachování nasvědčuje tomu, že centrální stvol musel být složen z tvrdé organické hmoty - což nahrává hypotéze o keratinovém tělesném pokryvu. Výzkum polských autorů se zakládá na novém exempláři, jehož spojitost s preornisovým holotypem dokazuje podobná stavba se třemi "prapory" po stranách masivního "ostnu", které se až do samé špičky příliš nezužují (viz obrázek dole). Právě třetí prapor je zde podivný - nachází se pod jedním z těch běžných, takže průřez perem tvarově připomíná písmeno λ. Na rozdíl od holotypu PIN 2585/32 ovšem nejsou tyto prapory rozděleny ani na větve prvního řádu (barbs) a jejich vnitřní strukturu ukazují pouze jakési paprsky nebo lišty. Ty ohraničují jednotlivé větve i u holotypu, tam mezi nimi ale zvětrávání odstranilo organickou hmotu, která je u druhého exempláře hojná a která spojuje tyto lišty do kompaktního útvaru. První místo abstraktu, ve kterém na nás zaútočí BAND, je konstatování, že tato stavba se třemi prapory může být znakem ancestrálního pera, které mělo vzniknout ze hřbetních šupin snad fungujících jako ornamentace v pohlavním výběru. Dzik a spol. si představují, že takové šupiny byly podobné tomu, co známe od svrchně-triasového "pravděpodobného megalankosaurida" longiskvamy (o tom, co si o "protoperech" longiskvamy myslí většina paleontologické komunity více zde). Podle autorů se prvotní šupina s průřezem ve tvaru písmene Λ změnila na již zmiňovaný útvar podobný λ - což je fáze pozorovaná u preornise - který potom ztratil třetí prapor. Aby mohla nově vzniklá pera pokrýt kůži stejným způsobem, jakým ji dříve měly pokrývat šupiny, musely se jejich osy sklonit o 90°. Kvůli této rotaci nabyla báze pera válečkovitý tvar.
Dokonce i kdyby Praeornis skutečně reprezentoval ptačí pero - nic proti tomu, ve svrchní juře to nikoho nešokuje a známe dokonce dost možná i pera starší - není to pochopitelně důvod k útoku na dinosauří hypotézu ptačího původu. To jediné, co Dzikovi a spol. umožnilo v tomto směru dalekosáhle spekulovat, je podivná stavba pera s kompaktním praporem nerozlišeným do jemnějších větví. Něco podobného ale známe z ocasních per epidexipteryga (Zhang et al. 2008), tzv. ETFs (Elongated Tail Feathers), kde volné distální větve vyrůstají z jakési membrány - přestože postrádají preornisův unikátní "třetí prapor". Xu & Guo (2009) toto uspořádání označili za "morfotyp 8" a jejich popis velmi výrazně připomíná způsob, jakým Dzik et al. (2010) popisují preornise: výrazný, silný osten s nerozlišeným praporem na obou stranách.
Pero nebo list? Nový exemplář taxonu Praeornis odhaluje kromě již dříve známé absence sekundárních větví také "třetí prapor", který posloužil polským paleontologům k rozsáhlé spekulaci o vývoji ptáků. (Zdroj: Dzik et al. 2010: Figure 6)
Daleko diskutovanějším příspěvkem do diskuze je další práce proslulého T. Lingham-Soliara, který už několik prací o evoluci peří z BANDitského pohledu napsal (nejznámější je zřejmě jeho spoluautorství nechvalně známé práce Feduccia et al. 2005). Tedy alespoň pokud diskutovanost měříme z DML, kde vlákno o jeho nové studii obsahuje již přes 70 příspěvků (časem se ovšem zvrhlo do debaty o složitosti života, a když říkám "složitosti života", myslím to doslova).
Jeho nová studie, charakteristická - jak trefně poznamenal Jaime Headden - nadužíváním slova "merit" v abstraktu, je reakcí na letošní výzkum o identifikaci melanozómů (pigmentových buněčných organel) ve fosilních perech a zabarvení čínských opeřených dinosaurů (Zhang et al. 2010). Není divu - právě tento autorský kolektiv použil melanozómy jako důkaz, že vlákna nalézaná ve výborně dochovaných fosiliích reprezentují tělesný pokryv homologický s ptačím peřím spíše než jakousi "kolagenovou síťovinu" původně uloženou ve škáře. Lingham-Soliar nyní "útok" v ornitologickém žurnálu oplácí. Krátce shrnuje tvrzení autorů: totiž že tělíska o řádově mikrometrové velikosti, odhalená skenovací elektronovou mikroskopií ve zmíněných vláknech, jsou feomelanozómy. (Zhang a spol. ve skutečnosti identifikovali oba základní typy melanozómů, resp. oba základní typy těch melanozómů, jejichž tvar koreluje s obsaženým pigmentem - kromě feomelanozómů také eumelanozómy. Více o těchto pojmech v již odkazovaném článku.) Podle něj jde o optický klam, založený na snímcích s nedostatečným rozlišením. (Stejné metodologické pochybení je kritizováno poměrně často. Elektronický žurnál PLoS ONE např. často otiskuje ilustrace s rozlišením přes 20 megapixelů, ale na použití rozmazaných snímků postavili dalekosáhlé vývody o ektotermních teropodech Ruben et al. [1997], Peters [např. 2004] se s nimi pokusil zrevolucionalizovat pterosaurologii a Nudds & Dyke [2010] z něj byli oviněni Paulem [2010].) S 2x větším rozlišením se ukazuje, že struktury nemají jednotný tvar ani velikost, které by šlo s (feo)melanozómy ztotožnit. Zhang a spol. navíc měli opominout statisticky spolehlivá měření a velikostní údaje pro tělíska, která přinesli, neodpovídají realitě. Velmi dobrý argument Lingham-Soliar vznáší, když říká, že původní autoři nepřinesli jediný důkaz pro své tvrzení, že údajné melanozómy se nacházejí uvnitř vláken. Studii Zhanga a ostatních nemám k dispozici, když o ní ale psal Ed Yong, použil slov "zdají se být". Tato věc je přitom pro jejich interpretaci zcela zásadní - kdyby se sporné struktury nacházely mimo vlákna, pak bychom museli alespoň nějakou přijatelnost přiznat i hypotéze, se kterou přišli Lingham-Soliar & Plodowski (2009) už dříve - že pigment pronikl do sítě kolagenových vláken rozkladem vrchních vrstev kůže. Zhang et al. (2010) neprovedli příčný ani tangenciální řez vláknem a ani žádný takový ve vzorku neobjevili.
Autor také upozorňuje na falešnou dichotomii mezi tvrzeními, že pozorované struktury jsou buď bakterie (což Zhang a spol. vyvrátili poměrně efektivně) nebo že jde nutně o melanozómy. Podle něj nabízí třetí, původně vůbec nezváženou alternativu dekompoziční (rozkladové) procesy - což je hlavní předmět Lingham-Soliarova výzkumu. Argumentuje pak experimenty s rozkladem kolagenu z rybí a plazí kůže. Ani v jednom případě se nejedná o skupinu blízce příbuznou teropodům - je tady totiž důvodné podezření, že "plazi" jsou zastoupeni ichtyosaury, skupině, jejímuž výzkumu se Lingham-Soliar v souvislosti s měkkými tkáněmi dlouhodobě věnuje (Lingham-Soliar 1999, 2001, 2003). Ichtyosauři jsou přitom sesterskou skupinou ještěrů (Sauria), tedy kladu zahrnujícího šupinaté, ptáky, jejich posledního společného předka a všechny jeho potomky. Pouze tam, kde jsou si dvě skupiny blízce příbuzné, mezi nimi můžeme provádět smysluplná srovnávání: je tedy docela v pořádku porovnávat způsob získávání potravy u vymřelých teropodů a žijících ptáků - pokud nejste BANDit - u pterosaurů a ptáků už si tím tak jistí být nemůžeme a pokud jde o ryby a ptáky... Už Feduccia et al. (2005) trochu šokovali, když se snažili vysvětlit hypotézu kolagenových vláken pomocí žraločí kůže, a celá věc je o to problematičtější, že hustá síť kolagenových vláken ve škáře bývá často pokládána za adaptaci umožňující vodním obratlovcům udržovat tvar těla (Wainwright et al. 1978; Pabst 1996, 2000; Lingham-Soliar 2001). Pak by ovšem nemělo smysl hledat jí u dinosaurů. Zpět však k tomu, co Lingham-Soliar říká ve své nové práci: podle něj skenovací elektronová mikroskopie odhalila v rozložené kolagenové síti jeho vzorků kulové, elipsoidní i destičkovité útvary, často dokonce podobnější melanozómům, než ty v sinosauropterygově (?)integumentu. Tyto struktury přitom prokazatelně vznikly během rozkladu. Tytéž útvary navíc můžeme najít ve svrchnotriasové ichtyosauří (a jsme tady zas) fosilii - domnělé melanozómy jsou mimořádně podobné strukturám označovaným jako "67-nm D-bands". Jde o kolagenová vlákna, která se v pravidelných rozestupech "překříží" nebo "prostřídají", přičemž oblast kontaktu zabírá asi čtvrtinu délky vlákna. "67-nm" pak znamená, že k těmto kontaktům dojde na každém 67. nm (tato pravidelnost je dána molekulární strukturou vlákna). Podle Lingham-Soliara jde o důkaz toho, že zjištění Zhanga a kolektivu jsou vědecky bezcenná.
A teď - co s novým výzkumem dělat? Zas nám chtějí sebrat opeřené dinosaury! Alespoň z diskuzí na Dinosaur Mialing Listu lze usoudit, že dinosaurologové mají pro Lingham-Soliara určitou slabost, kterou - při srovnání s jinými BANDity - není těžké sdílet. Jeho práce jsou založeny na aspoň nějakém výzkumu, kdežto Feduccia, Martin a jim podobní posledních dvacet let argumentují už jen svou neschopností pochopit moderní fylogenetiku. Jejich názory na příbuzenství archosaurů zamrzly v padesátých letech, kdy jsme věděli, že tato skupina zahrnuje plazopánvé, ptakopánvé, ptáky, krokodýly, jakési "tekodonty" a možná pterosaury - a tím to končilo. I Lingham-Soliarovi však byla vyčítána některá pochybení. Tak především - autor srovnává to, co vidíme ve fosiliích, s žijícími organizmy, opomíná ovšem jiné fosilie. Tento bod zdůraznili Jaime Headden a Renato Santos. Je zde totiž nemalé riziko, že kdybychom analyzovali integument některých nekontroverzně ptačích (definici by splnili třeba i konfuciusornitidi) taxonů z čínských lagerstätten, možná bychom v něm taky našli "falešné melanozómy" připomínající 67-nm kolagenové D-proužky. To by vrhlo pochybnosti spíš na Lingham-Soliarovy metody než na dinosauří původ ptáků. Santos také kritizoval fotografii, kterou autor svá zjištění dokumentoval - ta totiž není o nic kvalitnější než ty, kterými svou studii vybavili Zhang et al. (2010). Vůbec nejzásadnějším protiargumentem je ale fakt, že Lingham-Soliar - aniž by to pro něj bylo časově nemožné - nevzal ve své práci v úvahu výsledky jiného týmu, který se letos na teropodní melanozómy zaměřil (Li et al. 2010). Na tuto chybu upozornil Jason Brougham, autor, který se nedávno zapojil do kritiky letošního článku o mikroraptorově biomechanice. Věc je o to zásadnější, že Li et al. (2010) kritizovali Zhangův tým ze stejných chyb, jako Lingham-Soliar, nabídli však podobné, jen daleko lépe podložené výsledky:
A recent study [Zhang et al. 2010] reported melanosome impressions in Cretaceous feathers, but the limited sample of small regions of distinct animals and comparison based simply on gross melanosome shape prevented the interpretation of plumage color patterns.
Li et al. 2010:1369
("Nedávná studie [Zhang et al. 2010] ohlásila otisky melanozómů v křídovém peří, ale vzorek omezený na malé oblasti těla různých zvířat a srovnání založená jednoduše na přibližném tvaru melanozómů neumožnila interpretaci barev opeření.")
Z nové studie tak lze mít smíšené pocity. Kritika, kterou nabídla, byla poměrně oprávněná, sama se ovšem dopustila nezanedbatelných metodologických chyb, které její výpovědní hodnotu podstatně snižují.
Další studie jsem trochu zanedbával, takže jen rychle: Scherzer & Varricchio (2010) se zabývali tafonomií nové lokality v souvrství Two Medicine, na které se jako u jediné vyskytují výhradně fosilie mladých lambeosaurinních hadrosauridů, zatímco Zhou & Wang (2010) a Dyke (2010) napsali práce o paleoekologií - v prvním případě u činských souvrství s mimořádnou kvalitou prezervace, v druhém případě u marocké lokality Kem Kem, která snad může představovat unikátní ekosystém bez moderní analogie. Bez zajímavosti není studie Brusatteho a Niedźwiedzkiho, která z Polska ohlašuje nález ichnofoslií posunujících počátky dinosauromorfů ještě více dozadu. (Mimochodem, ne Dinosauromorpha není "dinosauří kmenovou linií [stem lineage]". Kmenová linie je definována jako "vše, co je blíže příbuzné korunnímu kladu A než nejbližšímu žijícímu taxonu B, minus klad A". Dinosauři ji tak vůbec mít nemohou, protože nejsou korunním kladem; tím jsou Neornithes, a jejich kmenovou linií je parafyletická skupina "pan-Aves - Neornithes".) Jako by nestačilo, že nám je letošní popis azilisaura posunul někam do pozdního anisu (tedy asi 242 až 245 milionů let zpátky); byly v Polsku objeveny stopy, jejichž stratigrafie je poměrně jistá a přesně určená a jejichž taxonomická příslušnost byla identifikována na základě odvozených znaků. Pocházejí z raného oleneku (autoři udávají stáří na 249 až 251 milionů let, podle mezinárodní stratigrafické tabulky z roku 2009 se však dolní hranice oleneku datuje do doby kolem 249,5 milionů let zpátky) - tedy z doby dřívější, než ze které známe všechny dosavadní tělesné i ichno- fosilie. Pouze o několik milionů let dříve Zemi zasáhlo dosud nejhorší masové vymírání, kterým je určena hranice mezi permem a triasem a které autoři datují do doby před 252,3 miliony let (stratigrafická tabulka před 251 ±0,4 miliony let). Dinosauromorfové v době, z níž pocházejí polské stopy, zřejmě tvořili jen zlomek místní fauny. Byli kvadrupední - pohybovali se po všech čtyřech nohách. To je sice obvyklé alespoň u některých silesauridů, které známe z o něco mladších vrstev, jenže nejbazálnější dnes známí dinosauromorfové (lagerpetidi) jsou dvounozí. Bipedalita se tedy - spolu s většími tělesnými rozměry - musela u této skupiny objevit někdy v raném anisu. Brusatte a Niedźwiedzki konstatují, že nástup dinosaurů byl pomalou záležitostí, kterou mohlo nastartovat už obrovské vymírání na konci permu.
Opomenuta by neměla být ani studie Adamse a kolektivu, která se zabývá některými technickými aspekty moderní paleontologie - totiž jak ve vysoké kvalitě zdigitalizovat a zpřístupnit modely ichnofosilií tak, aby došlo k co nejmenším ztrátám informací o textuře apod. A zcela nakonec je tu osteologie lirainosaura - velmi malého evropského titanosauřího sauropoda, jehož kostní mikrostruktura svědčí o peramorfii - jevu, kdy se potomek jeví osteologicky dospělejší než jeho předci o stejném stáří.
Adams TL, Strganac C, Polcyn MJ, Jacobs LL 2010 High resolution three-dimensional laser-scanning of the type specimen of Eubrontes (?) glenrosensis Shuler, 1935, from the Comanchean (Lower Cretaceous) of Texas: Implications for digital archiving and preservation. Palaeont Elec 13(3):1T
The lower member of the Glen Rose Formation (Albian, Lower Cretaceous) in what is now Dinosaur Valley State Park preserves dinosaur trackways of theropods and sauropods. An excavated theropod track was built into the wall of the bandstand at the Somervell County Courthouse by the citizens of Glen Rose, Texas, in 1933 and later designated as the type specimen of the ichnospecies Eubrontes (?) glenrosensis. To this day, this unique paleontological and cultural resource attracts visitors. Over the past 74 years, exposure to the elements has caused erosional loss, altering the shape of the track impression, but to an unknown degree. In order to preserve the current state of the type specimen and provide a baseline for future analyses, 3D laser scanning was employed to perform in situ digitization of the track. The scans were post-processed to generate a high-resolution 3D digital model of the track. The model was rendered in various media formats for viewing, publication, and archival purposes. Raw scan data and industry-standard 3D object files formats are available for download. Portable 3D laser scanners capture original fossil morphology and texture, thus providing a low cost, high fidelity alternative to traditional molding and casting. The results demonstrate the advantages of using portable laser scanners to capture field data and create high-resolution, interactive models that can be digitally archived and made accessible via the worldwide web for research and education.
Brusatte SL, Niedźwiedzki G, Butler RJ 2010 Footprints pull origin and diversification of dinosaur stem lineage deep into Early Triassic. Proc R Soc B doi: 10.1098/rspb.2010.1746
The ascent of dinosaurs in the Triassic is an exemplary evolutionary radiation, but the earliest phase of dinosaur history remains poorly understood. Body fossils of close dinosaur relatives are rare, but indicate that the dinosaur stem lineage (Dinosauromorpha) originated by the latest Anisian (ca 242–244 Ma). Here, we report footprints from the Early–Middle Triassic of Poland, stratigraphically well constrained and identified using a conservative synapomorphy-based approach, which shifts the origin of the dinosaur stem lineage back to the Early Olenekian (ca 249–251 Ma), approximately 5–9 Myr earlier than indicated by body fossils, earlier than demonstrated by previous footprint records, and just a few million years after the Permian/Triassic mass extinction (252.3 Ma). Dinosauromorph tracks are rare in all Polish assemblages, suggesting that these animals were minor faunal components. The oldest tracks are quadrupedal, a morphology uncommon among the earliest dinosauromorph body fossils, but bipedality and moderately large body size had arisen by the Early Anisian (ca 246 Ma). Integrating trace fossils and body fossils demonstrates that the rise of dinosaurs was a drawn-out affair, perhaps initiated during recovery from the Permo-Triassic extinction.
Company J 2010 Bone histology of the titanosaur Lirainosaurus astibiae (Dinosauria: Sauropoda) from the Latest Cretaceous of Spain. Naturwiss doi: 10.1007/s00114-010-0742-3
The titanosaur Lirainosaurus astibiae is the only sauropod species known from the Late Cretaceous of the Iberian Peninsula. Lirainosaurus did not reach a gigantic body size and is one of the smallest sauropods discovered to date. Histological analysis of Lirainosaurus bones, focused on diaphyseal transverse sections of appendicular elements, reveals that Lirainosaurus did not exhibit the osseous microstructure typical for large sauropods, but is comparable with that of the coeval titanosaurs Alamosaurus sanjuanensis, Ampelosaurus atacis, and Magyarosaurus dacus, and also shares histological traits with other small to medium-sized sauropodomorph dinosaurs. Lirainosaurus limb bones exhibit a laminar fibrolamellar bone microstructure interrupted by growth marks, fully obliterated in adulthood by intense secondary remodeling processes which tend to replace completely the primary cortex. Lirainosaurus attained smaller sizes than typical sauropods reducing the rate of primary periosteal osteogenesis and developing an extensive secondary remodeling well before the adult size was reached. Histological organization of Lirainosaurus long bones is more mature than observed in basal neosauropods at similar ontogenetic stage, documenting a case of peramorphosis by pre-displacement. This heterochronic growth would be a reversal of the accelerated pattern of bone deposition typical for the sauropod lineage.
Dyke GJ 2010 Palaeoecology: different dinosaur ecologies in deep time? Curr Biol 20(22):R983-5
Do dinosaurs from the Moroccan Kem Kem formation provide evidence for an ecosystem dramatically different from anything seen today? More likely the common palaeontological problem of time-averaging has had a part to play.
Dzik J, Sulej T, Niedźwiedzki G 2010 Possible link connecting reptilian scales with avian feathers from the early Late Jurassic of Kazakstan. Hist Biol 22(4):394-402
Organic tissue of a recently found second specimen of feather-like Praeornis from the Karabastau Formation of the Great Karatau Range in southern Kazakstan, has a stable carbon isotope composition indicative of its animal affinity. Three-dimensional preservation of its robust carbonised shaft indicates original high contents of sclerotic organic matter, which makes the originally proposed interpretation of Praeornis as a keratinous integumental structure likely. The new specimen is similar to the holotype of Praeornis in the presence of three 'vanes' on a massive shaft not decreasing in width up to near its tip. Unlike it, the vanes are not subdivided into barbs and the pennate structure is expressed only in the distribution of organic-matter-rich rays. Similar continuous blades border the 'barbs' in the holotype, but the organic matter was removed from them by weathering. It is proposed that the three-vaned structure is a remnant of the ancestral location of scales along the dorsum and their original function in sexual display, similar to that proposed for the Late Triassic probable megalancosaurid Longisquama. Perhaps subsequent rotation around the shaft, in the course of evolution from an ancestral status similar to Praeornis towards the present aerodynamic and protective function of feathers, resulted in the tubular appearance of their buds.
Další studie jsem trochu zanedbával, takže jen rychle: Scherzer & Varricchio (2010) se zabývali tafonomií nové lokality v souvrství Two Medicine, na které se jako u jediné vyskytují výhradně fosilie mladých lambeosaurinních hadrosauridů, zatímco Zhou & Wang (2010) a Dyke (2010) napsali práce o paleoekologií - v prvním případě u činských souvrství s mimořádnou kvalitou prezervace, v druhém případě u marocké lokality Kem Kem, která snad může představovat unikátní ekosystém bez moderní analogie. Bez zajímavosti není studie Brusatteho a Niedźwiedzkiho, která z Polska ohlašuje nález ichnofoslií posunujících počátky dinosauromorfů ještě více dozadu. (Mimochodem, ne Dinosauromorpha není "dinosauří kmenovou linií [stem lineage]". Kmenová linie je definována jako "vše, co je blíže příbuzné korunnímu kladu A než nejbližšímu žijícímu taxonu B, minus klad A". Dinosauři ji tak vůbec mít nemohou, protože nejsou korunním kladem; tím jsou Neornithes, a jejich kmenovou linií je parafyletická skupina "pan-Aves - Neornithes".) Jako by nestačilo, že nám je letošní popis azilisaura posunul někam do pozdního anisu (tedy asi 242 až 245 milionů let zpátky); byly v Polsku objeveny stopy, jejichž stratigrafie je poměrně jistá a přesně určená a jejichž taxonomická příslušnost byla identifikována na základě odvozených znaků. Pocházejí z raného oleneku (autoři udávají stáří na 249 až 251 milionů let, podle mezinárodní stratigrafické tabulky z roku 2009 se však dolní hranice oleneku datuje do doby kolem 249,5 milionů let zpátky) - tedy z doby dřívější, než ze které známe všechny dosavadní tělesné i ichno- fosilie. Pouze o několik milionů let dříve Zemi zasáhlo dosud nejhorší masové vymírání, kterým je určena hranice mezi permem a triasem a které autoři datují do doby před 252,3 miliony let (stratigrafická tabulka před 251 ±0,4 miliony let). Dinosauromorfové v době, z níž pocházejí polské stopy, zřejmě tvořili jen zlomek místní fauny. Byli kvadrupední - pohybovali se po všech čtyřech nohách. To je sice obvyklé alespoň u některých silesauridů, které známe z o něco mladších vrstev, jenže nejbazálnější dnes známí dinosauromorfové (lagerpetidi) jsou dvounozí. Bipedalita se tedy - spolu s většími tělesnými rozměry - musela u této skupiny objevit někdy v raném anisu. Brusatte a Niedźwiedzki konstatují, že nástup dinosaurů byl pomalou záležitostí, kterou mohlo nastartovat už obrovské vymírání na konci permu.
Opomenuta by neměla být ani studie Adamse a kolektivu, která se zabývá některými technickými aspekty moderní paleontologie - totiž jak ve vysoké kvalitě zdigitalizovat a zpřístupnit modely ichnofosilií tak, aby došlo k co nejmenším ztrátám informací o textuře apod. A zcela nakonec je tu osteologie lirainosaura - velmi malého evropského titanosauřího sauropoda, jehož kostní mikrostruktura svědčí o peramorfii - jevu, kdy se potomek jeví osteologicky dospělejší než jeho předci o stejném stáří.
Adams TL, Strganac C, Polcyn MJ, Jacobs LL 2010 High resolution three-dimensional laser-scanning of the type specimen of Eubrontes (?) glenrosensis Shuler, 1935, from the Comanchean (Lower Cretaceous) of Texas: Implications for digital archiving and preservation. Palaeont Elec 13(3):1T
The lower member of the Glen Rose Formation (Albian, Lower Cretaceous) in what is now Dinosaur Valley State Park preserves dinosaur trackways of theropods and sauropods. An excavated theropod track was built into the wall of the bandstand at the Somervell County Courthouse by the citizens of Glen Rose, Texas, in 1933 and later designated as the type specimen of the ichnospecies Eubrontes (?) glenrosensis. To this day, this unique paleontological and cultural resource attracts visitors. Over the past 74 years, exposure to the elements has caused erosional loss, altering the shape of the track impression, but to an unknown degree. In order to preserve the current state of the type specimen and provide a baseline for future analyses, 3D laser scanning was employed to perform in situ digitization of the track. The scans were post-processed to generate a high-resolution 3D digital model of the track. The model was rendered in various media formats for viewing, publication, and archival purposes. Raw scan data and industry-standard 3D object files formats are available for download. Portable 3D laser scanners capture original fossil morphology and texture, thus providing a low cost, high fidelity alternative to traditional molding and casting. The results demonstrate the advantages of using portable laser scanners to capture field data and create high-resolution, interactive models that can be digitally archived and made accessible via the worldwide web for research and education.
Brusatte SL, Niedźwiedzki G, Butler RJ 2010 Footprints pull origin and diversification of dinosaur stem lineage deep into Early Triassic. Proc R Soc B doi: 10.1098/rspb.2010.1746
The ascent of dinosaurs in the Triassic is an exemplary evolutionary radiation, but the earliest phase of dinosaur history remains poorly understood. Body fossils of close dinosaur relatives are rare, but indicate that the dinosaur stem lineage (Dinosauromorpha) originated by the latest Anisian (ca 242–244 Ma). Here, we report footprints from the Early–Middle Triassic of Poland, stratigraphically well constrained and identified using a conservative synapomorphy-based approach, which shifts the origin of the dinosaur stem lineage back to the Early Olenekian (ca 249–251 Ma), approximately 5–9 Myr earlier than indicated by body fossils, earlier than demonstrated by previous footprint records, and just a few million years after the Permian/Triassic mass extinction (252.3 Ma). Dinosauromorph tracks are rare in all Polish assemblages, suggesting that these animals were minor faunal components. The oldest tracks are quadrupedal, a morphology uncommon among the earliest dinosauromorph body fossils, but bipedality and moderately large body size had arisen by the Early Anisian (ca 246 Ma). Integrating trace fossils and body fossils demonstrates that the rise of dinosaurs was a drawn-out affair, perhaps initiated during recovery from the Permo-Triassic extinction.
Company J 2010 Bone histology of the titanosaur Lirainosaurus astibiae (Dinosauria: Sauropoda) from the Latest Cretaceous of Spain. Naturwiss doi: 10.1007/s00114-010-0742-3
The titanosaur Lirainosaurus astibiae is the only sauropod species known from the Late Cretaceous of the Iberian Peninsula. Lirainosaurus did not reach a gigantic body size and is one of the smallest sauropods discovered to date. Histological analysis of Lirainosaurus bones, focused on diaphyseal transverse sections of appendicular elements, reveals that Lirainosaurus did not exhibit the osseous microstructure typical for large sauropods, but is comparable with that of the coeval titanosaurs Alamosaurus sanjuanensis, Ampelosaurus atacis, and Magyarosaurus dacus, and also shares histological traits with other small to medium-sized sauropodomorph dinosaurs. Lirainosaurus limb bones exhibit a laminar fibrolamellar bone microstructure interrupted by growth marks, fully obliterated in adulthood by intense secondary remodeling processes which tend to replace completely the primary cortex. Lirainosaurus attained smaller sizes than typical sauropods reducing the rate of primary periosteal osteogenesis and developing an extensive secondary remodeling well before the adult size was reached. Histological organization of Lirainosaurus long bones is more mature than observed in basal neosauropods at similar ontogenetic stage, documenting a case of peramorphosis by pre-displacement. This heterochronic growth would be a reversal of the accelerated pattern of bone deposition typical for the sauropod lineage.
Dyke GJ 2010 Palaeoecology: different dinosaur ecologies in deep time? Curr Biol 20(22):R983-5
Do dinosaurs from the Moroccan Kem Kem formation provide evidence for an ecosystem dramatically different from anything seen today? More likely the common palaeontological problem of time-averaging has had a part to play.
Dzik J, Sulej T, Niedźwiedzki G 2010 Possible link connecting reptilian scales with avian feathers from the early Late Jurassic of Kazakstan. Hist Biol 22(4):394-402
Organic tissue of a recently found second specimen of feather-like Praeornis from the Karabastau Formation of the Great Karatau Range in southern Kazakstan, has a stable carbon isotope composition indicative of its animal affinity. Three-dimensional preservation of its robust carbonised shaft indicates original high contents of sclerotic organic matter, which makes the originally proposed interpretation of Praeornis as a keratinous integumental structure likely. The new specimen is similar to the holotype of Praeornis in the presence of three 'vanes' on a massive shaft not decreasing in width up to near its tip. Unlike it, the vanes are not subdivided into barbs and the pennate structure is expressed only in the distribution of organic-matter-rich rays. Similar continuous blades border the 'barbs' in the holotype, but the organic matter was removed from them by weathering. It is proposed that the three-vaned structure is a remnant of the ancestral location of scales along the dorsum and their original function in sexual display, similar to that proposed for the Late Triassic probable megalancosaurid Longisquama. Perhaps subsequent rotation around the shaft, in the course of evolution from an ancestral status similar to Praeornis towards the present aerodynamic and protective function of feathers, resulted in the tubular appearance of their buds.
A recent development in the identification of feathers in fossils by means of melanosomes was used to suggest that structures observed in an SEM of a filament in the basal theropod dinosaur, Sinosauropteryx, were phaeomelanosomes and that they represented conclusive evidence that the filaments were early feathers. At the most basic level, the claims of phaeomelanosomes are shown here to be founded on an optical illusion created when the SEM is reproduced at low image size—viewed at larger image size (~2× original) the structures are nondescript in both size and shape and impossible to equate with phaeomelanosomes. At a higher level of investigation, the study is seriously questioned for ignoring standard scientific protocol: despite size and shape being critical to the identification of the phaeomelanosomes, no statistically viable measurements of the structures (particles) were made—the measurements, which are simply conjectured, are shown here to be incorrect in the speculated sizes, and in shapes; inferences made on vital characters from birds and advanced non-avian dinosaurs, e.g. with respect to colour banding, are without confirmation in the test animal but conjectured on circular argumentation; alternative arguments, e.g. that the particles might be bacteria or colour from the overlying skin, are peremptorily dismissed or not considered; suggestions that the particles are embedded within the filament are without support since there is no evidence of cross-sections or tangential sections either made or occurring serendipitously—only a single section is reported, apparently of the filament’s surface. False dichotomies such as, if the structures are not bacteria they must be melanosomes, are questioned given that one of the most important factors in the taphonomy of ancient (structures in question, ~130 MYR) fossilised filaments i.e., decomposition—that the structures might reasonably represent the degraded remains of the filaments—is not even considered. Here, from experiments on the decomposition of native collagen in fish and reptilian dermis, SEMs of their ultrastructure show that distinctive spherical, elliptical or oblate particles, even more so than those figured in Sinosauropteryx, typically form during degradation. This is confirmed in SEMs of degraded collagen fibres in a 225-MYR ichthyosaur fossil, virtually point by point. In addition numerous small bead-like structures in the filament of Sinosauropteryx bear a striking resemblance to the unique 67-nm D-bands of collagen, in both shape and size. This paper does not question the value of scientifically meritorious identifications of melanosomes, as indeed of collagen and keratin, in interpreting the integumental structures of fossil animals. However, allegations of phaeomelanosomes in Sinosauropteryx are shown to be without scientific merit.
Scherzer BA, Varricchio DJ 2010 Taphonomy of a juvenile lambeosaurine bonebed from the Two Medicine Formation (Campanian) of Montana, United States. Palaios 25(12):780–95
The Sun River Bonebed is a monodominant assemblage of late juvenile lambeosaurine elements from the Upper Cretaceous Two Medicine Formation of north-central Montana, United States. Detailed excavation revealed an unusual paleobiologic and depositional signature. Although the bonebed occurs in a succession of beds representing anastomosing stream deposits in a seasonal paleoenvironment, the assemblage consists of a conglomerate of bone and calcareous clasts in a matrix of silty mud and free-floating sand grains. Internally, the bed exhibits normal grading of bone and calcareous clasts, poor sediment sorting, and preferred orientation of elongate elements, all characteristics common to debris flow deposits. The mud-rich matrix, poor sorting, and graded clasts of the bonebed suggest the assemblage was entrained and deposited by a cohesive debris flow, perhaps initiated through entrainment of fine overbank sediment by a seasonal flood. Nearly complete skeletal disarticulation and weathering of some bones indicate a brief period of postmortem exposure prior to debris flow entrainment. Fracture styles suggesting fresh breaks and frequent abrasion may reflect pre-flow trampling or chaotic flow transport. A significant number of elements also exhibit wet rot. The uniformity in taphonomic effects among elements suggests a mass mortality event, a rarity for debris-flow-hosted bonebeds, though the specific cause of death is uncertain. The age class dominance is interpreted to reflect original paleobiology, rather than abiotic postmortem selection, and establishes the Sun River Bonebed as the first bonebed of predominantly late juvenile material, with no adult material, in the Two Medicine Formation.
Zhou Z-H, Wang Y 2010 Vertebrate diversity of the Jehol Biota as compared with other lagerstätten. Sci China Earth Sci 53(12):1894-907
In the last twenty years, the extraordinary discoveries of vertebrate fossils from the Jehol Biota not only have important implications for studying the evolution of major Mesozoic vertebrate groups, their paleobiostratigraphy and paleoenvironmentology, but also provide critical evidence for understanding the biodiversity changes of the Early Cretaceous ecosystem. Currently, the Jehol Biota in a narrow sense (i.e., distribution limited to western Liaoning, northern Hebei, and southeastern Inner Mongolia) comprises a vertebrate assemblage of at least 121 genera and 142 species. Among them are 13 genera and 15 species of mammals, 33 genera and 39 species of birds, 30 genera and 35 species of dinosaurs, 17 genera and species of pterosaurs, 5 genera and species of squamates, 5 genera and 7 species of choristoderes, 2 genera and species of turtles, 8 genera and species of amphibians, 7 genera and 13 species of fishes as well as 1 genus and species of agnathan. All these known 121 genera are extinct forms, and only a small percentage of them (e.g., agnathans, some fishes and amphibians) can be referred to extant families. The Jehol vertebrate diversity already exceeds that of the contemporaneous lagerstätten such as Santana Fauna from Brazil and the Las Hoyas Fauna from Spain, and is nearly as great as that of the Jurassic Solnhofen Fauna and the Eocene Messel Fauna from Germany. Therefore, The Jehol Biota undoubtedly represents a world class lagerstätte in terms of both fossil preservation and vertebrate diversity. The success of the Jehol vertebrate diversity had a complex biological, geological, and paleoenvironmental background. Analysis of the habitat and diet of various vertebrate groups also indicates that the habitat and dietary differentiation had played a key role in the success of the taxonomic diversity of vertebrates of various ranks. Furthermore, the interactions among vertebrates, plants, and invertebrates as well as the competitions among various vertebrate groups and some key morphological innovations also contributed to the success of the Jehol vertebrate diversity.
Zdroje:
Scherzer BA, Varricchio DJ 2010 Taphonomy of a juvenile lambeosaurine bonebed from the Two Medicine Formation (Campanian) of Montana, United States. Palaios 25(12):780–95
The Sun River Bonebed is a monodominant assemblage of late juvenile lambeosaurine elements from the Upper Cretaceous Two Medicine Formation of north-central Montana, United States. Detailed excavation revealed an unusual paleobiologic and depositional signature. Although the bonebed occurs in a succession of beds representing anastomosing stream deposits in a seasonal paleoenvironment, the assemblage consists of a conglomerate of bone and calcareous clasts in a matrix of silty mud and free-floating sand grains. Internally, the bed exhibits normal grading of bone and calcareous clasts, poor sediment sorting, and preferred orientation of elongate elements, all characteristics common to debris flow deposits. The mud-rich matrix, poor sorting, and graded clasts of the bonebed suggest the assemblage was entrained and deposited by a cohesive debris flow, perhaps initiated through entrainment of fine overbank sediment by a seasonal flood. Nearly complete skeletal disarticulation and weathering of some bones indicate a brief period of postmortem exposure prior to debris flow entrainment. Fracture styles suggesting fresh breaks and frequent abrasion may reflect pre-flow trampling or chaotic flow transport. A significant number of elements also exhibit wet rot. The uniformity in taphonomic effects among elements suggests a mass mortality event, a rarity for debris-flow-hosted bonebeds, though the specific cause of death is uncertain. The age class dominance is interpreted to reflect original paleobiology, rather than abiotic postmortem selection, and establishes the Sun River Bonebed as the first bonebed of predominantly late juvenile material, with no adult material, in the Two Medicine Formation.
Zhou Z-H, Wang Y 2010 Vertebrate diversity of the Jehol Biota as compared with other lagerstätten. Sci China Earth Sci 53(12):1894-907
In the last twenty years, the extraordinary discoveries of vertebrate fossils from the Jehol Biota not only have important implications for studying the evolution of major Mesozoic vertebrate groups, their paleobiostratigraphy and paleoenvironmentology, but also provide critical evidence for understanding the biodiversity changes of the Early Cretaceous ecosystem. Currently, the Jehol Biota in a narrow sense (i.e., distribution limited to western Liaoning, northern Hebei, and southeastern Inner Mongolia) comprises a vertebrate assemblage of at least 121 genera and 142 species. Among them are 13 genera and 15 species of mammals, 33 genera and 39 species of birds, 30 genera and 35 species of dinosaurs, 17 genera and species of pterosaurs, 5 genera and species of squamates, 5 genera and 7 species of choristoderes, 2 genera and species of turtles, 8 genera and species of amphibians, 7 genera and 13 species of fishes as well as 1 genus and species of agnathan. All these known 121 genera are extinct forms, and only a small percentage of them (e.g., agnathans, some fishes and amphibians) can be referred to extant families. The Jehol vertebrate diversity already exceeds that of the contemporaneous lagerstätten such as Santana Fauna from Brazil and the Las Hoyas Fauna from Spain, and is nearly as great as that of the Jurassic Solnhofen Fauna and the Eocene Messel Fauna from Germany. Therefore, The Jehol Biota undoubtedly represents a world class lagerstätte in terms of both fossil preservation and vertebrate diversity. The success of the Jehol vertebrate diversity had a complex biological, geological, and paleoenvironmental background. Analysis of the habitat and diet of various vertebrate groups also indicates that the habitat and dietary differentiation had played a key role in the success of the taxonomic diversity of vertebrates of various ranks. Furthermore, the interactions among vertebrates, plants, and invertebrates as well as the competitions among various vertebrate groups and some key morphological innovations also contributed to the success of the Jehol vertebrate diversity.
Zdroje:
- http://dml.cmnh.org/2010Dec/msg00073.html
- http://dml.cmnh.org/2010Dec/msg00089.html
- http://dml.cmnh.org/2010Dec/msg00099.html
- http://scienceblogs.com/notrocketscience/2010/01...colours_were_dinosaur_feathers...
- Bock WJ 1986 The arboreal origin of avian flight. 57-72 in Padian K, ed, The Origin of Birds and the Evolution of Flight. Mem Calif Acad Sci No. 8
- Feduccia A 1996 The Origin and Evolution of Birds. New Haven: Yale Univ Press
- Feduccia A, Lingham-Soliar T, Hinchliffe JR 2005 Do feathered dinosaurs exist? Testing the hypothesis on neontological and paleontological evidence. J Morphol 266(2):125-66
- Glazunova KP, Rautian AS, Filin VR 1991 [Praeornis sharovi: bird feather or plant leaf?] Mater 10. Všesoj Ornitol Konf, Vitebsk 2(1):149-50 (Russian)
- Kuročkin EN 2001 Mesozoic birds of Mongolia and the former USSR. 533-559 in Benton MJ, Šiškin MA, Unwin DM, Kuročkin EN, eds, The Age of Dinosaurs in Russia and Mongolia. Cambridge: Cambridge Univ Press
- Kuročkin EN 2006a [Basal diversification of Aves] 219–232 in Rožnov SV, ed, [Evolution of the Biosphere and Biodiversity: To 70 Years of A. Yu. Rozanov] Toravirtzestvo Scientific Editions KMK, Moscow (Russian)
- Kuročkin EN 2006b Parallel evolution of theropod dinosaurs and birds. Entomol Rev 86(Suppl. to 1):S45–S58
- Li Q, Gao K-Q, Vinther J, Shawkey MD, Clarke JA, D'Alba L, Meng Q, Briggs DEG, Prum RO 2010 Plumage color patterns of an extinct dinosaur. Science 327(5971):1369-72
- Lingham-Soliar T 1999 Rare soft tissue preservation showing fibrous structures in an ichthyosaur from the Lower Lias (Jurassic) of England. Proc R Society B 266(1436):2367-73
- Lingham-Soliar T 2001 The ichthyosaur integument: skin fibers, a means for a strong, flexible and smooth skin. Lethaia 34:287-302
- Lingham-Soliar T 2003 Evolution of birds: ichthyosaur integumental fibers conform to dromaeosaur protofeathers. Naturwissenschaften 90(9):428-32
- Lingham-Soliar T, Plodowski G 2010 The integument of Psittacosaurus from Liaoning Province, China: taphonomy, epidermal patterns and color of a ceratopsian dinosaur. Naturwissenschaften 97(5):479-86
- Nessov LA 1992 Mesozoic and Paleogene birds of the USSR and their paleoenvironments. 465–478 in Campbell KE Jr, ed, Papers in Avian Paleontology honoring Pierce Brodkorb. Nat Hist Mus Los Angeles, Sci Ser 36
- Nudds RL, Dyke GJ 2010 Narrow primary feather rachises in Confuciusornis and Archaeopteryx suggest poor flight ability. Science 328(5988):887-9
- Pabst DA 1996 Morphology of the subdermal connective sheath of dolphins: a new fibre-wound, thin-walled, pressurized cylinder model for swimming vertebrates. J Zool 238:35–52
- Pabst DA 2000 To bend a dolphin: Convergence of force transmission designs in cetaceans and scombrid fishes. Amer Zool 40(1):146-55
- Paul GS 2010 Comment on “Narrow primary feather rachises in Confuciusornis and Archaeopteryx suggest poor flight ability”. Science 330(6002):320-b
- Peters D 2004 Did pterosaurs lay eggs? Prehist Times 67:21
- Rautian AS 1978 [Unique bird feather from Jurassic lake deposits in the Karatau.] Paleont Žurnal 4: 106-14 (Russian)
- Ruben JA, Jones TD, Geist NR, Hillenius WJ 1997 Lung structure and ventilation in theropod dinosaurs and early birds. Science 278(5341):1267-70
- Wainwright SA, Vosburgh F, Hebrank JH 1978 Shark skin: function in locomotion. Science 202(4369):747-9
- Xu X, Guo Y 2009 The origin and early evolution of feathers: insights from recent paleontological and neontological data. Vert PalAs 47(4):311-29
- Zhang F, Kearns SL, Orr PJ, Benton MJ, Zhou Z, Johnson D, Xu X, Wang X 2010 Fossilized melanosomes and the colour of Cretaceous dinosaurs and birds. Nature 463(7284):1075-8
- Zhang F, Zhou Z, Xu X, Wang X, Sullivan C 2008 A bizarre Jurassic maniraptoran from China with elongate ribbon-like feathers. Nature 455(7216):1105-1108
