pan-Aves

    Přehled nových abstraktů se na blog nedostal již docela dlouho. Stejně jako jindy, i z těchto přehledů jsou vynechány aktuality, ke kterým mám více informací než samotný abstrakt a kterým se proto budu věnovat později samostatně. Sem patří popis kukufeldie, nového ornitopoda, a Dnešní abstrakty představují poměrně rozmanitou směsku a dotýkají se otázky velkého vymírání na konci křídy, příčin morfologických a potravních změn u ornitopodních dinosaurů a dalších specializovaných oblastí. V jednom případě dokonce citovanou práci nelze zařadit do pan-avianní paleontologie, souvislost s ní je ovšem nanejvýš zajímavá.

    Začít si dovolím s popisem nového exempláře ornitopoda Dysalotosaurus lettowvorbecki. Ten spadá mezi dryosauridy, nevelký klad bazálních iguanodontů (Butler et al. 2008a). Pochází ze svrchní jury Tanzánie, přesněji z kimmeridže a známého souvrství Tendaguru. D. lettowvorbecki bývá často považován za další druh dryosaura a místo původního binomenu se tak používá kombinace Dryosaurus lettowvorbecki. Jednou z příjemných věcí ve fylogenetické nomenklatuře, resp. FyloKódu, je ovšem chladný a jaksi formalistický vztah k taxonomickým kategoriím. Na "rodu" není nic skutečného, co by existovalo nezávisle na systematice, zatímco ke kladogenetickým událostem docházelo a dochází. Proto je v podstatě jedno, zda na daný druh budeme odkazovat jako na dryosaura nebo dyzalotosaura: v poslední verzi 4c FyloKód dokonce nabízí i zápis "lettowvorbecki Virchow 1919", který podobné problémy odsouvá jednou pro vždy. Tuhle odbočku k nomenklatuře jsem si prostě nedokázal odpustit, zpět ale k novému výzkumu, který se dyzalotosaura týká. Ten je založen na lebce juvenilního jedince, která už byla popsána v dřívější publikaci (v abstraktu necitované). Od té doby však postoupila dál preparace a aplikován byl i CT sken, takže autoři - Hübner a Rauhut - mohou předložit celou řadu nových informací. Odhaleny dokonce byly i celé nové elementy, a to především ve spodní čelisti. Autoři se také zaměřili na oblast, která v posledních letech hýbe s paleontologií ptakopánvých: ontogenezi. Poté, co jsme viděli synonymizaci tří taxonů pachycefalosaurů a o rok později stejného počtu ceratopsů v důsledku špatně interpretovaných vývojových změn, přicházejí na řadu ornitopodi: zde ale lze zůstat klidný, žádné taxonomické implikace výzkum Hübnera a Rauhuta zřejmě nemá. Jak Dysalotosaurus rostl, protahoval se mu čenich, zmenšila se poměrná velikost očnice (což není nic neobvyklého) a zesilovala se zadní část lebeční klenby. Tyto tendence nejsou patrné jen na lebce jako celku, ale i na každém jednotlivém elementu (což zřejmě znamená postupně se prodlužující nosní kosti a maxillu, čím dál tím tlustší kost temenní apod.). Velmi zajímavá je předložená hypotéza o ontogenetickém posunu v potravních nárocích: juvenilní jedinci mohli být všežraví, větší dospělci pak čistě býložraví. Omnivorie je celkem dobře prokázána u bazálních ptakopánvých, jako jsou heterodontosauridi (Butler et al. 2008b), a určité znaky mířící tímto směrem jsou patrné u báze všech velkých dinosauřích kladů. Dysalotosaurus je však poměrně odvozeným ornitopodem, a tady by byla všežravost překvapující novinkou. (Na druhé straně, Darren Naish by jistě připomněl - jak už to nejednou učinil -, že jen velmi málo zvířat je tak výlučně býložravých, jak si o nich myslíme. Hroši, sloni, jeleni, antilopy, ovce, sirény a celá řádka "býložravých" plazů - ti všichni do svého jídelníčku příležitostně zařazují malé i větší obratlovce, ať už živé nebo mrtvé, a velcí savci mohou být těmito sklony dokonce nebezpeční lidem.) Autoři mají jistě pravdu, když uvádějí, že poznatky získané od dyzalotosaura budou užitečné v dalších studiích o ontogenezi orntiopodů a že dokumentují kritický přechod k vysoce specializovaným, velkotělým a mimořádně uspěšným křídovým hadrosauridům. Morfologické změny v ornitopodním tělním plánu, na jejichž konci hadrosauridi stojí, mají odrážet dokonalou adaptaci na striktní býložravost. K jejich vysvětlení Hübner a Rauhut povolávají fascinující jev známý jako peramorfie. Ten už byl na blogu zmíněn v souvislosti s tyrannosauroidy téměř jako překonaná hypotéza. Peramorfie je opakem známější pedomorfie, tedy udržení si juvenilních znaků až do dospělosti čili opožděná ontogeneze. Příkladem tohoto jevu je např. axolotl mexický a ve fosilním záznamu se obecně jedná o přijatelné vysvětlení, když pozorujeme náhlý pokles tělesných rozměrů beze změn v morfologii. Peramorfie má přesně opačný účinek - nárůst velikosti - a také opačný původ: ontogeneze je zde akcelerovaná a znaky dospělců se objevují už u juvenilních jedinců. Vývoj pak logicky musí pokračovat za dosavadní mez.

    Další z abstraktů je neontologický, což znamená, že se zabývá žijícími zvířaty. Protože největší diverzitu vykazují právě žijící pan-aviani (známe jich přes 10 000 druhů), není to překvapivé. Maina a kolektiv v něm porovnávají ptačí a savčí plíce hned z několika pohledů. Výběr taxonů se přitom může jevit zvláštní. Současná biologie se většinou zajímá o srovnávání ve fylogenetickém kontextu, a tady by vhodnou skupinou byli krokodýli. To, co spojuje savce a ptáky, je endotermie - obě skupiny ji získaly nezávisle na sobě a v obou případech si vynutila mnoho obdobných adaptací. Pokud se na ně zaměříme až moc, lze snadno zjistit, že ptáci a savci jsou vlastně sesterské skupiny - tento výsledek předložil Gardiner (1982) v jedné z raných kladistických analýz amniot. Takovou hypotézu lze ale udržet jen za soustavné ignorace fosilního záznamu, což její zastánci hodlali prezentovat ne za své minus, ale za metodologickou výhodu. Maina a spol. nyní zjišťují, které znaky mají savčí a ptačí plíce společné a které naopak rozdílné. Než se podrobněji zaměřím na popis metod, jaký je uveden v abstraktu, budu se muset rozepsat o ptačí dýchací soustavě. Ne ani tak proto, abych informoval čtenáře, ale především proto, abych informoval sám sebe.

    Ptačí dýchací soustava je komplexní systém, který lze analyzovat z několika různých hledisek. Může to být hledisko anatomické - pak bych probíral důležitost mobilního sterna, zpevnění hrudního koše uncinátnímí výběžky nebo rozmístění vzdušných vaků. Nás teď ale zajímá hledisko fyziologické, tedy výměna plynů a transport kyslíku do krevního oběhu. U savců je základní jednotkou tohoto procesu plicní sklípek neboli alveol, jehož stěna tvoří difúzní bariéru, přes kterou probíhá výměna plynů. U ptáků se stejný proces odehrává ve strukturách zvaných parabronchy nebo také terciální bronchy, jejichž podstata je odlišná: místo komůrek se jedná o další stupeň ve větvení dýchacích cest, které u savců končí průdušinkami. Zatímco např. Homo sapiens má v plících asi 300 milionů alveolů, ptáci si i v nejlepším případě vystačí s ne více než 2000 parabronchy (Brown et al. 1997). Pozoruhodné je, že výměna plynů u ptáků vůbec není ovlivněna tím, jakým směrem se vzduch plícemi pohybuje. Díky tomu ptáci okysličují krev nejen při nádechu, ale i při výdechu, což jejich respirační systém činí podstatně efektivnější než ten savčí. Samotné parabronchy jsou několik milimetrů dlouhé trubičky, hustě nakupené v šestiúhelníkovém uspořádání. Na rozdíl od alveolů, které představují "slepé konce" dýchacích cest, jsou parabronchy průtokové: spojují ventrobronchy, vystupující z posteriorní průdušky (uvnitř plic se jim říká mezobronchy), s dorzobronchy, které se opět napojují na mezobronch, tentokrát anteriorní. Parabronchy tak uzavírají celou smyčku, z čehož by samo o sobě šlo usoudit, že to zásadní (výměna plynů) se odehrává právě zde, a že celá ptačí dýchací soustava je v podstatě průtoková. Každý parabronchus má centrální kanálek (parabronchial lumen) o průměru asi 1 mm, obklopený sítí plyny vyměňující tkáně. Vnitřní stěna kanálku je perforována otvory vedoucími do komůrek (atrií) kolem něj. Do každého atria ústí několik tzv. infundibul a v každém jednotlivém infundibulu zase splývá několik tzv. vzdušných vlásečnic. Z tepen v přepážkách mezi jednotlivými parabronchy se zase odštěpují tepénky a z nich ještě menší krevní vlásečnice, které vnikají do stěny parabronchů a kříží se zde se vzdušnými vlásečnicemi. "Kříží" je zde důležité slovo. Právě díky tomu, že krev a vzduch proudí kolmo na sebe, a ne jako u savců paralelně, nezáleží na tom, jakým směrem vzduch proudí. Pak už je princip stejný jako u savčích plic: díky gradientu tlaků se O2 pasivně uvolní do krve, zatímco CO2 difunduje opačným směrem (z krevních kapilár do vzdušných). Efektivitu procesu ale výrazně ovlivňuje fakt, že u ptáků je difúzní bariéra krev/vzduch o polovinu tenčí, než alveolární membrána savců - jen asi 200 nm. Vzdušné kapiláry se napojují na centrální kanálek a vzduch opouští plíce s menším parciálním tlakem kyslíku, než jaký panuje v okysličené krvi, což je pro savčí dýchací soustavu fyziologicky nemožné (Makanya & Djonov 2009).

    A teď už k samotnému abstraktu. Vedoucí autor příslušné práce, Maina, se problematikou ptačího dýchání zabývá již přinejmenším od osmdesátých let. V novém výzkumu porovnává savčí a ptačí plíce z několika hledisek, mezi které patří: stavba vzdušných a krevních vlásečnic; cirkulační dynamika krve v plicních kapilárách; molekulární, buněčné, biochemické, kompoziční a vývojové vlastnosti systému surfaktantů (surfaktant tvoří výstelku plicních sklípků u savců); způsoby přemisťování jemných a superjemných částic skrze epitelovou bariéru dýchacích cest a konečně interakce mezi těmito částicemi a buňkami v plicních dýchacích cestách. Následující část abstraktu, ve které autoři shrnují výsledky svých výzkumů, je poněkud nepřehledná. Už jen to, s jakým taxonomickým vzorkem autoři pracovali (tedy které savce a ptáky si pro svůj výzkum vybrali), se lze dozvědět jen z útržkovitých informací. V plících pižmovky velké, která zastupovala ptáky, autoři odhalili velké rozdíly mezi vzdušnými a krevními kapilárami. Ty první sestávají z kulatých útvarů propojených dlouhými úzkými segmenty, zatímco ty druhé jsou složeny z opakujících se elementů o délce téměř rovné jejich šířce. Na rozdíl od měkkých plicních vlásečnic savců se ty u ptáků chovají jako tvrdé trubičky. Autoři také zjistili, že nejdůležitějším selekčním tlakem, který ovlivňoval složení a funkci surfaktantů v plících mořských savců, byl tlak vody při potápění. U ptáků jsou nežádoucí částice usazené v plicních dýchacích cestách likvidovány fagocytózou ze strany makrofágů a červených krvinek, u savců se o stejný proces starají dendritické (větvičkovité) buňky sliznic. Na závěr autoři mluví o jakémsi "kompromisním rozvržení" plic, který tomuto orgánu umožňuje vykonávat několik odlišných funkcí - od prosté výměny plynů až po produkci farmakologicky významných látek.

    Další abstrakt je záhadou od začátku až do konce. Vše začíná už jménem žurnálu, ve kterém byl publikován - jde o "AMBA Projekty", přičemž nikdo netuší, co vlastně znamená zkratka AMBA. Podle informací Davida Marjanoviće jde o nepravidelně vydávaný žurnál se sídlem v Bratislavě. Jména slovenských (a také ruských) autorů se v souvislosti s ním objevují podle krátkého hledání opravdu často. Hlavním oborem žurnálu se zdá být paleoentomologie. A aby nebylo otázek málo, v některých citacích je časopis zapsán i jako "Amba projekty", čímž by se vyřešilo tajemství zkratky, ne ale názvu ("projekt Amba" se týká záchrany sibiřských tygrů). Abstrakt každopádně pochází od trojice autorů, kterou vede Peter Vršanský, jehož jméno se zdá být s pochybným žurnálem pevně spjato. (Především díky popisům nových "vyšších taxonů" hmyzu s roztomilou nomenklaturou, jako je např. přidělení jména Skokidae skupině skákajících švábů.) Psán je špatnou angličtinou a zdá se být složen z několika vzájemně nesouvisejících částí; hlavní téma je ale zajímavé: autoři v něm chtějí předložit nepřímou evidenci pro endotermii a socialitu pterosaurů z výzkumu parazitů, kterými tito pan-aviani trpěli.

    Na začátku abstraktu uvádí přehled současné taxonomie hmyzu. Existuje 42 "řádů", z nichž 31 má žijící zástupce. (Mimochodem, entomologie je jedním z posledních oborů biologie, do kterého ještě vůbec nepronikla fylogenetická nomenklatura. Entomologická jména zřejmě budou chybět i v Companion Volume, což není - vzhledem k faktu, jakou část známé diverzity pozemského života hmyz tvoří - zrovna šťastné. Přitom zrovna fakty zmiňované Vršanským a kolektivem pěkně ilustrují, jak zbytečné a zavádějící taxonomické kategorie jsou. S 350 000 druhy je "řád" Coleoptera větší, než celý "kmen" strunatců. "Třída" Aves, ať už si ji definujeme jakkoli, nemá o moc víc než 12 000 druhů.) Autoři se nyní k tomuto seznamu rozhodli přidat nový taxon, Nakridletia, vyhrazený pro velké, bezkřídlé druhohorní parazity pterosaurů. Mezi ně spadá Strashila incredibilis ze svrchní jury Sibiře a druhy Parazila saurica a Vosila sinensis ze střední jury Číny. Na svůj způsob života mají tito paraziti mimořádné rozměry (u strashily přes 6 mm) a podle Vršanského a spol. se jedná o první známé hmyzí ektoparazity. Známější se zdá být pouze Strashila. Ostatní druhy, stejně jako řád Nakridletia, se vůbec neobjevují ve vyhledávačích, což na DML vyvolalo otázku, jak se vůbec Jerry Harris k pochybnému abstraktu dostal. Ale zpět k tématu: Protože Nakridletia disponuje adaptacemi, které se podobají pedikulidním vším, což jsou známí ektoparaziti endotermních a společenských savců (konkrétně hominidních a hylobatidních primátů), autoři vyvozují, že i pterosauři museli být endotermní a snad i společenští.

    Poslední abstrakt, o kterém bych se rád rozepsal trochu podrobněji, se týká vždy vděčného tématu velkého vymírání na konci křídy. Představivost laické veřejnosti a zřejmě i většiny vědců uchvátila představa dopadu asteroidu (nebo jádra komety), po kterém dinosauři - až na moderní ptáky, samozřejmě - vymřeli do několika málo hodin nebo dní. Tato hypotéza má velkou explanační sílu: vysvětluje vrstvičky iridia, nalézané na K/P rozhraní po celém světě, šokem transformovaný křemen a především fakt, že celé vymírání bylo geologicky okamžité, což se nedá říct např. o dekkánském soptění. (Tedy, zdá se být okamžité. Sloan et al. [1986] ovšem navrhli, že vymírání dinosaurů začalo už 7 milionů let před samotnou K/P událostí a bylo tak pozvolné, že dinosauří fosilní záznam pokračuje ještě několik desítek tisíc let do nejranějšího paleogénu.) Je také poměrně elegantní a existuje pro ni vynikající hmotná evidence: 180 km široký kráter v Mexickém zálivu, nazývaný Chicxulub. Na druhou stranu mohlo být vymírání K/P jen vyvrcholením dlouhodobých klimatických trendů (MacLeod et al. 1997), což by lépe vysvětlovalo jeho selektivní podstatu. K nějaké kombinaci dlouhodobých a krátkodobých faktorů by se zřejmě přiklonilo mnoho paleontologů. Pozoruhodná vnitřní diverzita ale existuje i mezi příznivci impaktní teorie. Specifickou skupinu výzkumníků tvoří zastánci několikanásobného impaktu. Pádný argument jim dodali Keller et al. (2004), když ukázali, že chicxulubský impakt ve skutečnosti předchází vymírání o několik set tisíc let a proto jasně nemohl být jeho hlavní příčinou. Typickým reprezentantem této skupiny je např. Chatterjee (1997a,b; Chatterjee et al. 2006), který dlouhodobě obhajuje hypotézu, podle které je zvláštní útvar na oceánském dně západně od Indického poloostrova, zvaný Šiva, ve skutečnosti impaktním kráterem. Pokud ano, byl by ve své kategorii sám a naprosto by zastínil Chicxulub; jeho rozměry jsou totiž zhruba 600 krát 450 km. Geologickou komunitu Chatterjee zatím nepřesvědčil, nejde ale o prvního proponenta dvojitého impaktu. Wolfe (1991) navrhl, že na přelomu křídy a paleogénu zasáhla Zemi na začátku června dvojice bolidů. (Ne, opravdu nejde o vtip. Paleobotanická evidence prý jasně ukazuje na začátek června.) Další impakt by ale musel také zanechat své stopy v podobě kráteru. Jeden takový byl objeven na Ukrajině. Jmenuje se Boltyš a jeho stáří by se opět mělo pohybovat kolem hranice K/P. A právě jím se zabývá další článek, jehož abstrakt zde předkládám.

    Stojí za ním Jolley a spol., tým autorů, který se snaží prozkoumat časový vztah Boltyše s Chicxulubem. Abstrakt nejprve v jedné větě rekapituluje hypotézu vícenásobného dopadu, podle které Zemi na přelomu křídy a paleogénu zasáhla celá sprška asteroidů. To je důležité zmínit - nikdo se nesnaží představit Boltyš jako náhradu Chicxulubu, jen jako současně působící faktor. S kráterem o průměru 24 km je nepravděpodobné, že by šlo o víc než jen o lokální katastrofu. Jolley a kolektiv nyní pomocí palynologické analýzy (rozbor pylů) a delta ¹³C datování usazenin z kráteru ukazují, že flóra, která vyrostla na vyvrženinách z boltyšského impaktu, byla následně zdevastována "pravou" K/P událostí. Posloupnost její následné obnovy je shodná s pozorováními ze Severní Ameriky. Podle autorů boltyšská událost předcházela vznik Chicxulubu jen asi o dva až pět tisíc let, což znamená, že z geologického hlediska obě události proběhly prakticky současně.

Hübner, T. R. & Rauhut, O. W. M. 2010. A juvenile skull of Dysalotosaurus lettowvorbecki (Ornithischia: Iguanodontia), and implications for cranial ontogeny, phylogeny, and taxonomy in ornithopod dinosaurs. Zoological Journal of the Linnean Society. doi: 10.1111/j.1096-3642.2010.00620.x.

A juvenile skull of Dysalotosaurus lettowvorbecki, a basal iguanodontian from the Middle Dinosaur Member (Kimmeridgian) of the Tendaguru Beds (Tanzania), is described and reconstructed in detail. Further preparation and computed tomography scans have uncovered additional and formerly unknown skull elements, especially of the lower jaw. The reconstruction of the skull reveals ontogenetic differences to earlier reconstructions, which were based on specimens of relatively older individuals. The most notable ontogenetic changes in Dysalotosaurus are a relative lengthening of the muzzle, a decrease in the relative size of the orbit, and a straightening of the posterior skull roof. Additionally, ontogenetic variations were found in many single elements of the skull, all of which reflect the three main tendencies described above. Furthermore, there might have been an ontogenetic change in the diet, from omnivorous juveniles to fully herbivorous adults. The results of this study will help to evaluate ontogenetic stages in other ornithopods, and will shed light on a crucial stage of ornithopod evolution that culminated in the highly specialized and diverse hadrosaurs of the Cretaceous. Many of the evolutionary changes seen in this lineage can be attributed to peramorphism, and probably reflect a perfection of the adaptation towards an obligatory herbivorous diet.

Jolley, D., Gilmour, I., Gurov, E., Kelley, S. & Watson, J. 2010. Two large meteorite impacts at the Cretaceous-Paleogene boundary. Geology 38: 835-838.

The end-Cretaceous mass extinction has been attributed by most to a single asteroid impact at Chicxulub on the Yucatán Peninsula, Mexico. The discovery of a second smaller crater with a similar age at Boltysh in the Ukraine has raised the possibility that a shower of asteroids or comets impacted Earth close to the Cretaceous-Paleogene (K-Pg) boundary. Here we present palynological and δ¹³C evidence from crater-fill sediments in the Boltysh impact crater. Our analyses demonstrate that a post-impact flora, formed on the ejecta layer, was in turn devastated by the K-Pg event. The sequence of floral recovery from the K-Pg event is directly comparable with that in middle North America. We conclude that the Boltysh crater predated Chicxulub by ∼2–5 k.y., a time scale that constrains the likely origin of the bodies that formed the two known K-Pg craters.

Maina, J. N., West, J. B., Orgeig, S., Foot, N. J., Daniels, C. B., Kiama, S. G., Gehr, P., Mühlfeld, C., Blank, F., Müller, L., Lehmann, A., Brandenberger, C. & Rothen-Rutishauser, B. 2010. Recent advances in understanding some aspects of the structure and function of mammalian and avian lungs. Physiological and Biochemical Zoology 83(5): 792-807. 

Recent findings are reported about certain aspects of the structure and function of the mammalian and avian lungs that include (a) the architecture of the air capillaries (ACs) and the blood capillaries (BCs); (b) the pulmonary blood capillary circulatory dynamics; (c) the adaptive molecular, cellular, biochemical, compositional, and developmental characteristics of the surfactant system; (d) the mechanisms of the translocation of fine and ultrafine particles across the airway epithelial barrier; and (e) the particle‐cell interactions in the pulmonary airways. In the lung of the Muscovy duck Cairina moschata, at least, the ACs are rotund structures that are interconnected by narrow cylindrical sections, while the BCs comprise segments that are almost as long as they are wide. In contrast to the mammalian pulmonary BCs, which are highly compliant, those of birds practically behave like rigid tubes. Diving pressure has been a very powerful directional selection force that has influenced phenotypic changes in surfactant composition and function in lungs of marine mammals. After nanosized particulates are deposited on the respiratory tract of healthy human subjects, some reach organs such as the brain with potentially serious health implications. Finally, in the mammalian lung, dendritic cells of the pulmonary airways are powerful agents in engulfing deposited particles, and in birds, macrophages and erythrocytes are ardent phagocytizing cellular agents. The morphology of the lung that allows it to perform different functions—including gas exchange, ventilation of the lung by being compliant, defense, and secretion of important pharmacological factors—is reflected in its “compromise design.”

Vršanský, P., Ren, D. & Shih, C. 2010. Nakridletia ord. n. -- enigmatic insect parasites support sociality and endothermy of pterosaurs. AMBA Projekty 8(1): 1-16.

Orders are gross formal ranks of insects. All ~350.000 named species of beetles belong to the single order Coleoptera; moths, skippers and butterflies form the order Lepidoptera. All solitary, social and parasitic wasps, with bees and ants are housed within Hymenoptera. Altogether, insects are placed within 42 orders (Rasnitsyn & Quicke 2002), of which 31 are living (Klass et al. 2002). Parasitic fleas and lice (Siphonaptera, Phthiraptera), predatory ice-crawlers and gladiators (Grylloblattodea, Mantophasmatodea) are all wingless as well as about 5% of insect species (Whiting et al. 2003).
Parasitism and/or wingless require a general morphological reorganisation and thus the absence of insect orders parasitising extinct sauria was surprising. Now we designate a new insect order, Nakridletia, for excelently preserved Strashila incredibilis Rasnitsyn, 1992 (Strashilidae), Parazila saurica Vršanský et Ren, gen. et sp.n. and Vosila sinensis Vršanský et Ren, gen. et sp. n. (Vosilidae) - giant pterosaur parasites from the Upper Jurassic of Siberia (Rasnitsyn 1992) and the Middle Jurassic of China (Ren et al. 2002, Rasnitsyn & Zhang 2004, Chen et al. 2004, Liu et al 2004, Gao & Ren 2006) respectively. The latter also represents the oldest direct evidence for ectoparasitism.

Pediculid lice-like adaptations, characteristic for infestation of stenothermous, restricted to endotherm social hominoids (Ferris 1951), indicate endothermy and perhaps also the sociality of pterosaurs.

Xing, L.-D., Harris, J. D., Wang, K.-B. & Li, R.-H. 2010. An Early Cretaceous non-avian dinosaur and bird footprint assemblage from the Laiyang Group in the Zhucheng basin, Shandong Province, China. Geological Bulletin of China 29(8): 1105-1112.

Diverse non-avian dinosaur (sauropod and ornithopod) and bird tracks occur in the Lower Cretaceous Yangjiazhuang Formation at the Zhangzhuhewan village track site in Zhucheng Basin, Shandong Province, China. Non-avian dinosaur tracks at this tracksite are heavily deformed, having been registered in waterlogged sediment. Sauropod pes and manus impressions, made by a slowly advancing track maker, are roughly equal in area. The ornithopod tracks are of the generalized Iguanodon-hadrosaur morphotype. The bird tracks are unlike other Mesozoic bird tracks from China, but are similar to the shorebird-like ichnotaxon Jindongornipes. Of tracks previously reported from the Laiyang Group, Laiyangpus is of uncertain affinity and its type specimen has been lost, and Paragrallator is referable to Anchisauripus isp. The new tracks described herein further increase the known dinosaur diversity in eastern Shandong Province.

Zdroje:

• http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2007/06/tet_zoo_picture_of_the_day_11.php
• http://people.eku.edu/ritchisong/RITCHISO/birdrespiration.html
• Brown, R. E., Brain, J. D. & Wang, N. 1997. The avian respiratory system: A unique model for studies of respiratory toxicosis and for monitoring air quality. Environmental Health Perspectives 105(2): 188-200.
• Butler, R. J., Porro, L. B. & Norman, D. B. 2008b. A juvenile skull of the primitive ornithischian dinosaur Heterodontosaurus tucki from the 'Stormberg' of Southern Africa. Journal of Vertebrate Paleontology 28(3): 702-711.
• Butler, R. J., Upchurch, P. & Norman, D. B. 2008a. The phylogeny of the ornithischian dinosaurs. Journal of Systematic Palaeontology 6(1): 1–40.
• Chatterjee, S. 1997a. The Rise of Birds: 225 Million Years of Evolution. Johns Hopkins University Press, Baltimore, 312 pp.
• Chatterjee, S. 1997b. Multiple impacts at the KT boundary and the death of the dinosaurs. Proceedings of the 30th International Geological Congress 26: 31-54.
• Chatterjee, S., Guven, N., Yoshinobu, A. & Donofrio, R. 2006. Shiva Structure: a possible KT boundary impact crater on the western shelf of India. Museum of Texas Tech University Special Publications 50: 39 p.
• Gardiner, B. G. 1982. Tetrapod classification. Zoological Journal of the Linnean Society 74(3): 207-232
• Keller, G., Adatte, T., Stinnesbeck, W., Rebolledo-Vieyra, M., Fucugauchi, J. U., Kramar, U. & Stueben, D. 2004. Chicxulub impact predates the K-T boundary mass extinction. Proceedings of the National Academy of Sciences 101(11): 3753-3758.
• MacLeod, N., Rawson, P. F., Forey, P. L., Banner, F. T., Boudagher-Fadel, M. K., Bown, P. R., Burnett, J. A., Chambers, P., Culver, S., Evans, S. E., Jeffery, C., Kaminski, M. A., Lord, A. R., Milner, A. C., Milner, A. R., Morris, N., Owen, E., Rosen, B. R., Smith, A. B., Taylor, P. D., Urquhart, E. & Young, J. R. 1997. The Cretaceous–Tertiary biotic transition. Journal of the Geological Society 154(2): 265–292.
• Makanya, A. N. & Djonov, V. 2009. Parabronchial angioarchitecture in developing and adult chickens. Journal of Applied Physiology 106: 1959–1969.
• Sloan, R. E., Rigby, K., Van Valen, L. M. & Gabriel, D. 1986. Gradual dinosaur extinction and simultaneous ungulate radiation in the Hell Creek formation. Science 232(4750): 629–633.
• Virchow, H. 1919. Atlas and Epistropheus bei den Schildkröten. Sitzungsberichte der Gesellschaft Naturforschender Freunde zu Berlin 1919: 303-332.
• Wolfe, J. A. 1991. Palaeobotanical evidence for June 'impact winter' at the Cretaceous/Tertiary boundary. Nature 352(6334): 420–423.