Je to už nějaká doba, co se zde objevil přehled aktuálních abstraktů - přes dva a půl měsíce, abych byl přesný. Zde je náprava, z níž ale vynechávám většinu nových prací související se sauropodomorfy - těm hodlám věnovat samostatný článek. Do přehledu jsem naopak zahrnul i dvě studie, popisující nové taxony.
Začněme s pterosaury. Jiang a Wang publikovali revizi anatomie gegeptera, pterosaura popsaného na základě jediného exempláře (Wang et al. 2007). Už z nadpisu studie, v němž se vyskytuje jméno Archaeopterodactyloidea, poznáme, že autoři patří mezi "kellnerovce" spíš než "unwinovce"; zdá se ale, že tentokrát je to celkem jedno. Jde totiž hlavně o popis nového jedince, který - ač nekompletní - zachovává diagnosticky nejdůležitější části těla, včetně zadní části lebky. Postkraniální kostra zase zahrnuje většinu míst, které nemohly být prozkoumány u holotypu. Ze švů, které zbyly v místech srůstu proximálních tarzálů s holenní kostí a distálních tarzálů navzájem, autoři usuzují na to, že pterosaur ještě nedosáhl plné dospělosti. Vzorec prstních článků na noze je 2-3-4-5-1, přičemž neúplně osifikované falangy ze střední části prstů III a IV hypotézu o nezavršené ontogenezi dále podporují. (Aspoň doufám - angličtina autorů je v tomto místě poněkud problematická.) Jiang s Wangem dále zdůrazňují, že se jim povedlo identifikovat nový jedinečný znak (autapomorfii) gegeptera: přítomnost dvou otvůrků na kosti nosní. Wang et al. (2007) popsali jen jediný otvor, a to jen na levém nasálu. Oba autoři nyní ukazují, že ten druhý byl u holotypu zčásti zakryt pravou nosní kostí, která je záhadně foramenu-prostá. To ale Jianga ani Wanga nijak neznervózňuje, jelikož dvojici otvorů objevili i na nasálu nové kostry (tentokrát ovšem jen na tom pravém). Přesto - lze opravdu zařadit do diagnózy znak, který se nevyskytuje ani na obou párových elementech jediného exempláře?
Tím to nekončí. Autoři potvrzují gegepterovu pozici mezi ktenochasmatidy - zvláštním kladem pterosaurů, jehož nejlépe známým zástupcem je zřejmě argentinský Pterodaustro, proti jehož zubatému filtračnímu aparátu je gegepterových 150 zubů ještě slabým odvarem. To ovšem není zas tak zajímavé - stejnou pozici kladisticky doložili už Lü et al. (2009), kteří disponovali pouze daty z holotypu, a Jiang s Wangem tvrdí, že k přesnějšímu určení by bylo potřeba víc materiálu. Pozoruhodné je především velké množství měkkých tkání, které se na novém exempláři dochovaly. Především zde lze vidět vlasovité "pycnofibers" (Označení, které Kellner et al. [2010] zavedli pro "pterosauří chlupy", aby někdo náhodou nepropadl touze říkat jim protopeří. Nevyšlo to.), a to kolem hlavy, krku, trupu i ocasu. Jak je pro tento druh integumentu obvyklé, není zde žádné větvení, jaké vykazuje moderní peří (hned v několika stupních - z ostnu do větví, z větví do paprsků, z paprsků do háčků). Zvláště v oblasti krku, kde lze jednotlivá vlákna rozeznat nejlépe, je patrné, že jde prostě o rovné, distálně se zužující filamenty. Na hlavě je patrná i jiná forma vláken, která se zdá být ohebnější a víc se podobá pokryvu jiných pterosaurů (Jeholopterus, Sordes). Autoři poznamenávají, že nový jedinec gegeptera je v tomto pohledu jednou z nejlépe dochovaných pterosauřích fosilií. Jiang a Wang se rovněž pídí za původem těchto struktur a citují velké množství prací (nezmiňovaných v této souvislosti zas tak často - např. Norell & Xu 2005; Perrichot et al. 2008), které předpovídají, že první fází v evoluci peří byl právě nerozvětvený, zužující se filament. Autoři tedy docházejí k závěru, který si získává čím dál tím větší oblibu (Xu & Guo 2009; Xu et al. 2009) - že první peří předcházelo nejen vzniku ptáků, ale i vzniku dinosaurů, a že pterosauři, ptakopánví a všemožní teropodi svou "chlupatost" a "štětinovitost" zdědili od společného předka.
Roberts s kolektivem jdou na pterosaury z úplně jiného úhlu. Všímají si toho, že pokud byla konstrukce letadel inspirována biologickými předlohami, téměř vždy šlo o ptáky a netopýry. Napodobení jejich tvaru křídel pomohlo dosáhnout lepších výkonů pro umělá letadla. S čím na ovšem ptáci ani letouni nepomohou, jsou vertikální ocasní plochy: jednoduše proto, že u těchto zvířat pro ně nenajdeme žádnou analogii. To ovšem není případ pterosaurů - svislou ocasní plochu zde nicméně nesmíme hledat na ocase (zde najdeme maximálně malou kosočtverečnou korouhvičku u "ramforynchoidů"), ale na hlavě, v podobě nejrůznějších, často velice bizarních lebečních hřebenů. (Viz např. rekonstrukci nyktosaura vpravo, pod nadpisem "Pterosauři".) Roberts et al. tedy vymodelovali kormidlo podle lebečního hřebenu (neurčeného) pterosaura a posadili jej na přední část stroje místo na záď. Poloměr zakřivení zatáčky se tím snížil o 14% a autoři zaznamenali i další zajímavé aerodynamické jevy.
Zmínku si zasluhuje i debata mezi Dyke'em a Naishem na jedné straně a Xu'em s kolektivem na straně druhé, týkající se biogeografického významu evropských alvarezsauroidů. Vše začalo, když Xu et al. (2011) popsali taxon Linhenykus monodactylus. Na blogu jsem o něm nepsal, jelikož nemám k dispozici víc než abstrakt; i ten ale ukazuje, že šlo o docela zajímavé zvíře. Linhenykus pochází ze svrchní křídy Vnitřního Mongolska a kladistická analýza jej odhalila jako nejbazálnějšího zástupce parvikurzorinů*. Tento klad je znám extrémní redukcí všech prstů krom toho prvního (prst I), Linhenykus ale tuto tendenci dovedl dokonce dál než odvozenější zástupci téhož kladu a mimo prstu I z jeho ruky zmizely všechny prstní články. Jak podotkli autoři, to z něj činilo jediného známého funkčně jednoprstého dinosaura. To ale není to, s čím mají Dyke a Naish problém. Jejich reakce na studii Xu'a a spol. se týká paleobiogeografického scénáře, který původní autoři předložili. Podle nich alvarezsauroidi vznikli v Asii a postupem času se v několika rozptylových vlnách rozšířili do Jižní a Severní Ameriky. Dyke a Naish se domnívají, že do tohoto scénáře nezapadá evropský alvarezsauroid Heptasteornis. (Jejich zájmu se nelze divit, jelikož právě tito autoři pomohli heptasteornise jako alvarezsaurida identifikovat [Naish & Dyke 2004]. Předtím byl považován mj. za gigantickou, svrchnokřídovou sovu [Harrison & Walker 1975].) Xu a spol. se v reakci na kritiku brání tím, že biogeografii odvodili z kladogramu, do nějž nemohli heptasteornise zahrnout pro jeho mimořádně fragmentární povahu. I přesto jej ale zahrnuli do elektronických doplňkových materiálů. To je sice pravda (tyto materiály jsou volně přístupné), ale Xu a spol. zde pouze komentují podobnost heptasteornise s asijskými taxony, což souvisí s biogeografií nanejvýš hodně implicitně.
*Jméno Parvicursorinae Xu et al. (2011) definovali jako prvního předka parvikurzora, který už nebyl předkem patagonyka, a všechny potomky tohoto předka. Zahrnuje linhenyka, albertonyka, xixianyka a klad Mononykinae (Mononykus + Shuvuuia). Jelikož obě jména mají koncovku "-inae", pod ICZN bychom se dostali do paradoxní situace, kdy jedna "podčeleď" zahrnuje druhou "podčeleď". Nikoho to nezajímá.
Zatímco Paulina Carabajal pokračuje ve výzkumu mozkovny abelisauridů, který započala tři měsíce zpátky s karnotaurem a v němž se nyní přesouvá k abelisaurovi a aukasaurovi, Jiang a spol. popisují nový podtaxon sauropoda omeisaura - O. jiaoi. Jeho téměř kompletní kostra pochází ze střednojurského souvrství Xiashaximiao v čínském S'-čchuanu a vyznačuje se vysokými hřbetními obratli, které navíc v přední části hřbetu postrádají vidlicovité neurální trny a vykazují opistocélii (vepředu jsou vyklenuté ven, vzadu vyduté dovnitř). Nesou také (kromě dorzálu 1) dobře vyvinuté "pleurocély" - jamky a/nebo otvory pro vzdušné vaky. Ocasní obratle jsou poměrně krátké a v přední části ocasu amficélní (centrum má oba konce vyduté dovnitř). První kaudál postrádá hemální oblouk, zato ovšem disponuje do stran orientovanými žebry lehce vějířovitého tvaru. Dlouhá a rovná pažní kost nese nízký, ale výrazný deltopektorální hřeben. Stehenní kost má dobře vyvinutý čtvrtý chocholík. Abstrakt neshrnuje diagnostické znaky a z PDF v čínštině je vyčíst nelze. Je také škoda, že autoři nevyužili nového materiálu s vysokým stupněm úplnosti pro fylogenetickou analýzu, zaměřenou na rozřešení vztahů mezi tzv. mamenchisauridy - problematický monofyl dlouhokrkých bazálních sauropodů, jehož podpora se zatím zdá být dost slabá (v analýze Remes et al. 2009 měl bootstrapovou hodnotu 58%).
Roberts B, Lind R, Chatterjee S 2011 Flight dynamics of a pterosaur-inspired aircraft utilizing a variable-placement vertical tail. Bioinsp Biomim 6(2): 026010
Mission performance for small aircraft is often dependent on the turn radius. Various biologically inspired concepts have demonstrated that performance can be improved by morphing the wings in a manner similar to birds and bats; however, the morphing of the vertical tail has received less attention since neither birds nor bats have an appreciable vertical tail. This paper investigates a design that incorporates the morphing of the vertical tail based on the cranial crest of a pterosaur. The aerodynamics demonstrate a reduction in the turn radius of 14% when placing the tail over the nose in comparison to a traditional aft-placed vertical tail. The flight dynamics associated with this configuration has unique characteristics such as a Dutch-roll mode with excessive roll motion and a skid divergence that replaces the roll convergence.
Začněme s pterosaury. Jiang a Wang publikovali revizi anatomie gegeptera, pterosaura popsaného na základě jediného exempláře (Wang et al. 2007). Už z nadpisu studie, v němž se vyskytuje jméno Archaeopterodactyloidea, poznáme, že autoři patří mezi "kellnerovce" spíš než "unwinovce"; zdá se ale, že tentokrát je to celkem jedno. Jde totiž hlavně o popis nového jedince, který - ač nekompletní - zachovává diagnosticky nejdůležitější části těla, včetně zadní části lebky. Postkraniální kostra zase zahrnuje většinu míst, které nemohly být prozkoumány u holotypu. Ze švů, které zbyly v místech srůstu proximálních tarzálů s holenní kostí a distálních tarzálů navzájem, autoři usuzují na to, že pterosaur ještě nedosáhl plné dospělosti. Vzorec prstních článků na noze je 2-3-4-5-1, přičemž neúplně osifikované falangy ze střední části prstů III a IV hypotézu o nezavršené ontogenezi dále podporují. (Aspoň doufám - angličtina autorů je v tomto místě poněkud problematická.) Jiang s Wangem dále zdůrazňují, že se jim povedlo identifikovat nový jedinečný znak (autapomorfii) gegeptera: přítomnost dvou otvůrků na kosti nosní. Wang et al. (2007) popsali jen jediný otvor, a to jen na levém nasálu. Oba autoři nyní ukazují, že ten druhý byl u holotypu zčásti zakryt pravou nosní kostí, která je záhadně foramenu-prostá. To ale Jianga ani Wanga nijak neznervózňuje, jelikož dvojici otvorů objevili i na nasálu nové kostry (tentokrát ovšem jen na tom pravém). Přesto - lze opravdu zařadit do diagnózy znak, který se nevyskytuje ani na obou párových elementech jediného exempláře?
Pohled na metatarzály a prsty na noze IVPP V 11972, nového exempláře gegeptera. Právě z této části těla lze poznat, že exemplář nebyl v době smrti zcela dospělý. (Zdroj: Jiang & Wang 2011: Figure 6)
Tím to nekončí. Autoři potvrzují gegepterovu pozici mezi ktenochasmatidy - zvláštním kladem pterosaurů, jehož nejlépe známým zástupcem je zřejmě argentinský Pterodaustro, proti jehož zubatému filtračnímu aparátu je gegepterových 150 zubů ještě slabým odvarem. To ovšem není zas tak zajímavé - stejnou pozici kladisticky doložili už Lü et al. (2009), kteří disponovali pouze daty z holotypu, a Jiang s Wangem tvrdí, že k přesnějšímu určení by bylo potřeba víc materiálu. Pozoruhodné je především velké množství měkkých tkání, které se na novém exempláři dochovaly. Především zde lze vidět vlasovité "pycnofibers" (Označení, které Kellner et al. [2010] zavedli pro "pterosauří chlupy", aby někdo náhodou nepropadl touze říkat jim protopeří. Nevyšlo to.), a to kolem hlavy, krku, trupu i ocasu. Jak je pro tento druh integumentu obvyklé, není zde žádné větvení, jaké vykazuje moderní peří (hned v několika stupních - z ostnu do větví, z větví do paprsků, z paprsků do háčků). Zvláště v oblasti krku, kde lze jednotlivá vlákna rozeznat nejlépe, je patrné, že jde prostě o rovné, distálně se zužující filamenty. Na hlavě je patrná i jiná forma vláken, která se zdá být ohebnější a víc se podobá pokryvu jiných pterosaurů (Jeholopterus, Sordes). Autoři poznamenávají, že nový jedinec gegeptera je v tomto pohledu jednou z nejlépe dochovaných pterosauřích fosilií. Jiang a Wang se rovněž pídí za původem těchto struktur a citují velké množství prací (nezmiňovaných v této souvislosti zas tak často - např. Norell & Xu 2005; Perrichot et al. 2008), které předpovídají, že první fází v evoluci peří byl právě nerozvětvený, zužující se filament. Autoři tedy docházejí k závěru, který si získává čím dál tím větší oblibu (Xu & Guo 2009; Xu et al. 2009) - že první peří předcházelo nejen vzniku ptáků, ale i vzniku dinosaurů, a že pterosauři, ptakopánví a všemožní teropodi svou "chlupatost" a "štětinovitost" zdědili od společného předka.
Roberts s kolektivem jdou na pterosaury z úplně jiného úhlu. Všímají si toho, že pokud byla konstrukce letadel inspirována biologickými předlohami, téměř vždy šlo o ptáky a netopýry. Napodobení jejich tvaru křídel pomohlo dosáhnout lepších výkonů pro umělá letadla. S čím na ovšem ptáci ani letouni nepomohou, jsou vertikální ocasní plochy: jednoduše proto, že u těchto zvířat pro ně nenajdeme žádnou analogii. To ovšem není případ pterosaurů - svislou ocasní plochu zde nicméně nesmíme hledat na ocase (zde najdeme maximálně malou kosočtverečnou korouhvičku u "ramforynchoidů"), ale na hlavě, v podobě nejrůznějších, často velice bizarních lebečních hřebenů. (Viz např. rekonstrukci nyktosaura vpravo, pod nadpisem "Pterosauři".) Roberts et al. tedy vymodelovali kormidlo podle lebečního hřebenu (neurčeného) pterosaura a posadili jej na přední část stroje místo na záď. Poloměr zakřivení zatáčky se tím snížil o 14% a autoři zaznamenali i další zajímavé aerodynamické jevy.
Zmínku si zasluhuje i debata mezi Dyke'em a Naishem na jedné straně a Xu'em s kolektivem na straně druhé, týkající se biogeografického významu evropských alvarezsauroidů. Vše začalo, když Xu et al. (2011) popsali taxon Linhenykus monodactylus. Na blogu jsem o něm nepsal, jelikož nemám k dispozici víc než abstrakt; i ten ale ukazuje, že šlo o docela zajímavé zvíře. Linhenykus pochází ze svrchní křídy Vnitřního Mongolska a kladistická analýza jej odhalila jako nejbazálnějšího zástupce parvikurzorinů*. Tento klad je znám extrémní redukcí všech prstů krom toho prvního (prst I), Linhenykus ale tuto tendenci dovedl dokonce dál než odvozenější zástupci téhož kladu a mimo prstu I z jeho ruky zmizely všechny prstní články. Jak podotkli autoři, to z něj činilo jediného známého funkčně jednoprstého dinosaura. To ale není to, s čím mají Dyke a Naish problém. Jejich reakce na studii Xu'a a spol. se týká paleobiogeografického scénáře, který původní autoři předložili. Podle nich alvarezsauroidi vznikli v Asii a postupem času se v několika rozptylových vlnách rozšířili do Jižní a Severní Ameriky. Dyke a Naish se domnívají, že do tohoto scénáře nezapadá evropský alvarezsauroid Heptasteornis. (Jejich zájmu se nelze divit, jelikož právě tito autoři pomohli heptasteornise jako alvarezsaurida identifikovat [Naish & Dyke 2004]. Předtím byl považován mj. za gigantickou, svrchnokřídovou sovu [Harrison & Walker 1975].) Xu a spol. se v reakci na kritiku brání tím, že biogeografii odvodili z kladogramu, do nějž nemohli heptasteornise zahrnout pro jeho mimořádně fragmentární povahu. I přesto jej ale zahrnuli do elektronických doplňkových materiálů. To je sice pravda (tyto materiály jsou volně přístupné), ale Xu a spol. zde pouze komentují podobnost heptasteornise s asijskými taxony, což souvisí s biogeografií nanejvýš hodně implicitně.
*Jméno Parvicursorinae Xu et al. (2011) definovali jako prvního předka parvikurzora, který už nebyl předkem patagonyka, a všechny potomky tohoto předka. Zahrnuje linhenyka, albertonyka, xixianyka a klad Mononykinae (Mononykus + Shuvuuia). Jelikož obě jména mají koncovku "-inae", pod ICZN bychom se dostali do paradoxní situace, kdy jedna "podčeleď" zahrnuje druhou "podčeleď". Nikoho to nezajímá.
Zatímco Paulina Carabajal pokračuje ve výzkumu mozkovny abelisauridů, který započala tři měsíce zpátky s karnotaurem a v němž se nyní přesouvá k abelisaurovi a aukasaurovi, Jiang a spol. popisují nový podtaxon sauropoda omeisaura - O. jiaoi. Jeho téměř kompletní kostra pochází ze střednojurského souvrství Xiashaximiao v čínském S'-čchuanu a vyznačuje se vysokými hřbetními obratli, které navíc v přední části hřbetu postrádají vidlicovité neurální trny a vykazují opistocélii (vepředu jsou vyklenuté ven, vzadu vyduté dovnitř). Nesou také (kromě dorzálu 1) dobře vyvinuté "pleurocély" - jamky a/nebo otvory pro vzdušné vaky. Ocasní obratle jsou poměrně krátké a v přední části ocasu amficélní (centrum má oba konce vyduté dovnitř). První kaudál postrádá hemální oblouk, zato ovšem disponuje do stran orientovanými žebry lehce vějířovitého tvaru. Dlouhá a rovná pažní kost nese nízký, ale výrazný deltopektorální hřeben. Stehenní kost má dobře vyvinutý čtvrtý chocholík. Abstrakt neshrnuje diagnostické znaky a z PDF v čínštině je vyčíst nelze. Je také škoda, že autoři nevyužili nového materiálu s vysokým stupněm úplnosti pro fylogenetickou analýzu, zaměřenou na rozřešení vztahů mezi tzv. mamenchisauridy - problematický monofyl dlouhokrkých bazálních sauropodů, jehož podpora se zatím zdá být dost slabá (v analýze Remes et al. 2009 měl bootstrapovou hodnotu 58%).
Dyke GJ, Naish D 2011 What about European alvarezsauroids? Proc Nat Acad Sci USA 108(22): E147
Xu et al. (1) reported the alvarezsauroid Linhenykus monodactylus from Inner Mongolia, a confirmed monodactyl Mesozoic dinosaur. Xu et al.’s (1) phylogenetic hypothesis for Linhenykus suggests that it is sister to a clade that includes all other Cretaceous Laurasian alvarezsauroids. On this basis, Xu et al. (1) discussed the paleobiogeographic history of Alvarezsauroidea, concluding that the lineage originated in Asia and then spread via successive dispersal events to South and North America [the earliest known record of this lineage is from the Jurassic of China (2)]. Although there is little doubt that Linhenykus is important and interesting from both phylogenetic and...
Xu et al. (1) reported the alvarezsauroid Linhenykus monodactylus from Inner Mongolia, a confirmed monodactyl Mesozoic dinosaur. Xu et al.’s (1) phylogenetic hypothesis for Linhenykus suggests that it is sister to a clade that includes all other Cretaceous Laurasian alvarezsauroids. On this basis, Xu et al. (1) discussed the paleobiogeographic history of Alvarezsauroidea, concluding that the lineage originated in Asia and then spread via successive dispersal events to South and North America [the earliest known record of this lineage is from the Jurassic of China (2)]. Although there is little doubt that Linhenykus is important and interesting from both phylogenetic and...
Jiang S, Li F, Peng G-Z, Ye Yo 2011 A new species of Omeisaurus from the Middle Jurassic of Zigong, Sichuan. Vert PalAs 49(2): 185-94
Omeisaurus jiaoi, a new species of giant sauropod is described in this paper. The specimen (ZCM 5050) was discovered from the Xiashaximiao Formation of the Middle Jurassic of Zigong Dinosaur Museum, Sichuan.
Omeisaurus jiaoi, a new species of giant sauropod is described in this paper. The specimen (ZCM 5050) was discovered from the Xiashaximiao Formation of the Middle Jurassic of Zigong Dinosaur Museum, Sichuan.
ZDM 5050 is a nearly complete skeleton. Its main features can be summarized as follows: dorsal vertebrae are tall and large. The anterior dorsal vertebrae (dorsals 1 to 6) are opisthocoelous. The pleurocoels of the dorsal vertebrae are well developed except on the 1st dorsal. The neural spines are club-like and neural spines of the anterior dorsal vertebrae are not bifurcated. Caudal vertebrae are relatively short and thick. The anterior caudal vertebrae are slightly amphicoelous. The chevron of the 1st caudal vertebrae of Omeisaurus tianfuensis have no chevron. The rib of the 1st caudal vertebrae are laterally directed, being slightly fan-shaped. Humerus is long and straight, with slightly expanded proximal end and greatly expanded distal end. The deltopectoral crest is well-developed and relatively low. Femur is slender in shape, with greatly expanded proximal and distal ends. The fourth trochanter is well-developed. The ratio of the humerus to femur length is approximately 0.83, the ratio of the ulna to humerus length is approximately 0.72, and ratio of the tibia to femur length is approximately 0.63.
Jiang S-X, Wang X-L 2011 Important features of Gegepterus changae (Pterosauria: Archaeopterodactyloidea, Ctenochasmatidae) from a new specimen. Vert PalAs 49(2): 172-184
Gegepterus changae is referred to the Ctenochasmatidae based on an incomplete specimen. The new specimen IVPP V 11972 is assigned to Gegepterus changae according to the unique features in the skull and cervical vertebrae. V 11972 is a subadult individual and further provides the morphological characteristics as the vertebrae, pectoral girdle, etc. Especially, we add to the diagnosis a unique feature, including the unique presence of two foramens on the nasal.
Paulina Carabajal A 2011 Braincases of abelisaurid theropods from the Upper Cretaceous of north Patagonia. Palaeont doi: 10.1111/j.1475-4983.2011.01055.x
The braincases of the abelisaurid theropod dinosaurs Abelisaurus comahuensis and Aucasaurus garridoi are described and compared. These two taxa share the presence of a floccular recess that is '8'-shaped, the absence of a medullar eminence in the floor of the endocranial cavity and the possession of a well-developed, narrow and tall dorsal longitudinal sinus. The basisphenoidal recess is continuous dorsocaudally with two pneumatic cavities, which are separated medially by a thin septum. A connection between the metotic canal and the columellar recess that probably represents the exit of cranial nerve IX is observed in Abelisaurus. Aucasaurus has a skull roof with a wide sagittal crest and a low parietal eminence that differentiates it from other derived abelisaurids such as Abelisaurus, Carnotaurus and Majungasaurus. The abelisaurid braincases described herein show strong consistency in their general morphology and structure. However, there is some variation, and these detailed descriptions are important for understanding the variation and distribution of braincase characters within Abelisauridae.
Gegepterus changae is referred to the Ctenochasmatidae based on an incomplete specimen. The new specimen IVPP V 11972 is assigned to Gegepterus changae according to the unique features in the skull and cervical vertebrae. V 11972 is a subadult individual and further provides the morphological characteristics as the vertebrae, pectoral girdle, etc. Especially, we add to the diagnosis a unique feature, including the unique presence of two foramens on the nasal.
Paulina Carabajal A 2011 Braincases of abelisaurid theropods from the Upper Cretaceous of north Patagonia. Palaeont doi: 10.1111/j.1475-4983.2011.01055.x
The braincases of the abelisaurid theropod dinosaurs Abelisaurus comahuensis and Aucasaurus garridoi are described and compared. These two taxa share the presence of a floccular recess that is '8'-shaped, the absence of a medullar eminence in the floor of the endocranial cavity and the possession of a well-developed, narrow and tall dorsal longitudinal sinus. The basisphenoidal recess is continuous dorsocaudally with two pneumatic cavities, which are separated medially by a thin septum. A connection between the metotic canal and the columellar recess that probably represents the exit of cranial nerve IX is observed in Abelisaurus. Aucasaurus has a skull roof with a wide sagittal crest and a low parietal eminence that differentiates it from other derived abelisaurids such as Abelisaurus, Carnotaurus and Majungasaurus. The abelisaurid braincases described herein show strong consistency in their general morphology and structure. However, there is some variation, and these detailed descriptions are important for understanding the variation and distribution of braincase characters within Abelisauridae.
Roberts B, Lind R, Chatterjee S 2011 Flight dynamics of a pterosaur-inspired aircraft utilizing a variable-placement vertical tail. Bioinsp Biomim 6(2): 026010
Mission performance for small aircraft is often dependent on the turn radius. Various biologically inspired concepts have demonstrated that performance can be improved by morphing the wings in a manner similar to birds and bats; however, the morphing of the vertical tail has received less attention since neither birds nor bats have an appreciable vertical tail. This paper investigates a design that incorporates the morphing of the vertical tail based on the cranial crest of a pterosaur. The aerodynamics demonstrate a reduction in the turn radius of 14% when placing the tail over the nose in comparison to a traditional aft-placed vertical tail. The flight dynamics associated with this configuration has unique characteristics such as a Dutch-roll mode with excessive roll motion and a skid divergence that replaces the roll convergence.
Xu X, Sullivan C, Pittman M, Choiniere JN, Hone DWE, Upchurch P, Tan Q-W, Xiao D, Tan L, Han F-L 2011 Reply to Dyke and Naish: European alvarezsauroids do not change the picture. Proc Nat Acad Sci USA 108(22): E148
Dyke and Naish (1) draw attention to three points that they consider to be “serious shortcomings” of our recent paper on a monodactyl nonavian dinosaur (2). Here, we respond to each point in turn.
Dyke and Naish (1) draw attention to three points that they consider to be “serious shortcomings” of our recent paper on a monodactyl nonavian dinosaur (2). Here, we respond to each point in turn.
Our paleobiogeographic hypothesis was based strictly on the phylogenetic tree we recovered (2), which did not include the European alvarezsauroid Heptasteornis because of the extremely fragmentary nature of the known material (3). However, we did include this taxon in a section of our paper (albeit in the SI Appendix) dealing with the biogeography of the Alvarezsauroidea, ...
Zdroje:
Zdroje:
- Harrison CJO, Walker CA 1975 The Bradycnemidae, a new family of owls from the Upper Cretaceous of Romania. Palaeontology 18: 563–70
- Kellner AWA, Wang X-L, Tischlinger H, Almeida Campos D, Hone DWE, Meng X 2010 The soft tissue of Jeholopterus (Pterosauria, Anurognathidae, Batrachognathinae) and the structure of the pterosaur wing membrane. Proc R Soc B 277(1679): 321–9
- Lü J-C, Unwin DM, Jin X, Liu Y-Q, Ji Q 2009 Evidence for modular evolution in a long-tailed pterosaur with a pterodactyloid skull. Proc R Soc B: Biol Sci 277(1680): 383–9
- Naish D, Dyke GJ 2004 Heptasteornis was no ornithomimid, troodontid, dromaeosaurid or owl: the first alvarezsaurid (Dinosauria: Theropoda) from Europe. Neues Jahrb Geol Paläont Mh 7: 385–401
- Norell MA, Xu X 2005 Feathered dinosaur. Ann Rev Earth Planet Sci 33: 277–99
- Perrichot V, Marion L, Néraudeau D, Vullo R, Tafforeau P 2008 The early evolution of feathers: fossil evidence from Cretaceous amber of France. Proc R Soc B 275(1639): 1197–202
- Remes K, Ortega F, Fierro I, Joger U, Kosma R, Ferrer JMM, Ide OA, Maga A 2009 A new basal sauropod dinosaur from the Middle Jurassic of Niger and the early evolution of Sauropoda. PLoS ONE 4(9): e6924
- Wang X-L, Kellner AWA, Zhou Z, Almeida Campos D 2007 A new pterosaur (Ctenochasmatidae, Archaeopterodactyloidea) from the Lower Cretaceous Yixian Formation of China. Cretac Res 28(2): 2245–260
- Xu X, Guo Y 2009 The origin and early evolution of feathers: insights from recent paleontological and neontological data. Vert PalAs 47(4): 311–29
- Xu X, Sullivan C, Pittman M, Choiniere JN, Hone DWE, Upchurch P, Tan Q-W, Xiao D, Tan L, Han F-L 2011 A monodactyl nonavian dinosaur and the complex evolution of the alvarezsauroid hand. Proc Nat Acad Sci USA 108(6): 2338–42
- Xu X, Zheng X-T, You H-L 2009 A new feather type in a nonavian theropod and the early evolution of feathers. Proc Nat Acad Sci USA 106(3): 832–4
