Důkazem o tom, že v současnosti jsou nové taxony fosilních obratlovců popisovány jak na běžícím páse, může být např. to, že od 5. listopadu, kdy měl uzávěrku poslední přehled abstraktů o pterosaurech, se objevily online preprinty tří dalších článků, popisujících nové zástupce této skupiny. Dnes zde nabízím jejich stručný přehled:
Martill & Etches (2011) popisují ze svrchnojurského souvrství Kimmeridge Clay v Anglii lebku pterosaura patřícího do kladu Monofenestrata. Ten je charakteristický splynutím nozder s předočnicovým oknem a kromě všech pterodaktyloidů zahrnuje i teprve nedávno popsanou (zde ovšem prominentně zastoupenou) skupinu Wukongopteridae, kde je toto splynutí neúplné. Po popisu darwinoptera v roce 2009 se tento klad rychle rozrostl a Martill s Etchesem mají podezření, že v případně lebky z anglického Dorsetu jde o dalšího z jejich zástupců. Sami ovšem zmiňují, že tato hypotéza, stojící na podobnostech ve stavbě chrupu (30 párů zubů stejné velikosti bez ohledu na jejich pozici v čelisti) a morfologii zadní části lebky, jako je např. sagitální hřeben, nemůže být testována; materiál je příliš neúplný. Jiné podobnosti (krátký výběžek kosti jařmové pro kontakt s maxillou) lze zaznamenat s germanodaktylem, zástupcem pterodaktyloidního kladu Ctenochasmatoidea (Andres & Ji 2008); na základě přítomnosti zubů v přední části zobáku lze ale s jistotou konstatovat, že o germanodaktyla samotného nejde. Nový materiál nejpravděpodobněji patří buď non-pterodaktyloidnímu monofenestrátovi, nebo bazálnímu pterodaktyloidovi. Autoři jej popisují jako nový taxon, explicitně ale zmiňují, že diagnóza sestává pouze z jedinečné kombinace primitivních znaků (pleziomorfií), a chvályhodně jej tedy označují za "metadruh" (metaspecies), čímž naznačují, že nemáme tušení, zda je monofyletický nebo ne – termín vynalezl Donoghue (1985) a za užitečný jej považovali i Mishler & Brandon (1987), jejichž verzi fylogenetického druhového konceptu jsem na blogu několikrát citoval. Nový metadruh nese jméno Cuspicephalus scarfi, přičemž přívlastek dostal docela kuriózně po karikaturistovi a autorovi komiksů Geraldu Scarfe'ovi – útlé rostrum pterosaura autorům připomínalo dlouhý nos jeho "uštěpačných karikatur" (Martill & Etches 2011: Etymology).
Elgin & Frey (2011), dvojice autorů, která má za tento rok na kontě pterosauřích článků již značné množství, popisují z raného cenomanu (svrchní křída) libanonského souvrství Sannine nového ptakoještěra pod jménem Microtuban altivolans. Znaky postkraniální kostry svědčí o příbuznosti s talassodromidy nebo chaoyangopteridy (oba klady mohou být buďto podskupinami tapejaridů, azhdarchoidních pterosaurů charakteristických obrovskými lebečními hřebeny [Pinheiro et al. 2011], nebo samostatné skupiny, které, ač se tapejaridům podobají, jsou ve skutečnosti blíže příbuzné azhdarchidům [Lü et al. 2008]). Od jejich zástupců však mikrotubana odlišuje výjimečně krátký 4. prstní článek křídelního prstu, zabírající jen 1,1% jeho celkové délky. V sousední, o něco mladší lokalitě Haqel, byly zaznamenány pozůstatky ornitocheiroida, které nasvědčují tomu, že spolu s mikrotubanem žili v této oblasti i další pterosauři.
A aby nové popisy byly pěkně geograficky vyvážené, přichází poslední z nových taxonů z Číny. Jianchangnathus robustus Cheng et al. 2011 pochází ze západního Liaoningu, oblasti, která pro mezozoickou paleontologii představuje nevyčerpatelnou studnici nových objevů. Holotyp nového taxonu s katalogovým označením IVPP V16866 byl vyzdvižen ze sedimentů s problematickým stářím, datovanými střídavě od střední jury až po spodní křídu, a nápadně připomíná skafognáta, "ramforynchoidního" (= dlouhoocasého, non-monofenestrátního) pterosaura z německé svrchní jury, dost možná blízce příbuzného ramforynchovi samotnému (Andres et al. 2010). Oba se vyznačují vysokým předním koncem spodní čelisti, spodním spánkovým otvorem, které je širší vespodu než nahoře, a mezerami mezi zubními jamkami o šířce odpovídající třem zubům. Mezi diagnostické znaky patří velký maxillární výběžek kosti jařmové nebo "polehávající" první 3 páry zubů ve spodní čelisti. Autoři rovněž přeřadili do skupiny Scaphognathidae dříve popsaného fenghuangoptera ze stejné lokality, ten se ovšem od jianchangognáta odlišuje menším počtem zubů a některými proporcemi křídelních kostí. Jejich koexistenci však Cheng a spol. považují za důkaz, že v dnešní oblasti Linglongta žila vedle sebe celá řada rozmanitých a vzájemně nepříbuzných pterosaurů; dosud se přitom zdálo, že zde dominovali wukongopteridi.
Zdroje:
Martill & Etches (2011) popisují ze svrchnojurského souvrství Kimmeridge Clay v Anglii lebku pterosaura patřícího do kladu Monofenestrata. Ten je charakteristický splynutím nozder s předočnicovým oknem a kromě všech pterodaktyloidů zahrnuje i teprve nedávno popsanou (zde ovšem prominentně zastoupenou) skupinu Wukongopteridae, kde je toto splynutí neúplné. Po popisu darwinoptera v roce 2009 se tento klad rychle rozrostl a Martill s Etchesem mají podezření, že v případně lebky z anglického Dorsetu jde o dalšího z jejich zástupců. Sami ovšem zmiňují, že tato hypotéza, stojící na podobnostech ve stavbě chrupu (30 párů zubů stejné velikosti bez ohledu na jejich pozici v čelisti) a morfologii zadní části lebky, jako je např. sagitální hřeben, nemůže být testována; materiál je příliš neúplný. Jiné podobnosti (krátký výběžek kosti jařmové pro kontakt s maxillou) lze zaznamenat s germanodaktylem, zástupcem pterodaktyloidního kladu Ctenochasmatoidea (Andres & Ji 2008); na základě přítomnosti zubů v přední části zobáku lze ale s jistotou konstatovat, že o germanodaktyla samotného nejde. Nový materiál nejpravděpodobněji patří buď non-pterodaktyloidnímu monofenestrátovi, nebo bazálnímu pterodaktyloidovi. Autoři jej popisují jako nový taxon, explicitně ale zmiňují, že diagnóza sestává pouze z jedinečné kombinace primitivních znaků (pleziomorfií), a chvályhodně jej tedy označují za "metadruh" (metaspecies), čímž naznačují, že nemáme tušení, zda je monofyletický nebo ne – termín vynalezl Donoghue (1985) a za užitečný jej považovali i Mishler & Brandon (1987), jejichž verzi fylogenetického druhového konceptu jsem na blogu několikrát citoval. Nový metadruh nese jméno Cuspicephalus scarfi, přičemž přívlastek dostal docela kuriózně po karikaturistovi a autorovi komiksů Geraldu Scarfe'ovi – útlé rostrum pterosaura autorům připomínalo dlouhý nos jeho "uštěpačných karikatur" (Martill & Etches 2011: Etymology).
Elgin & Frey (2011), dvojice autorů, která má za tento rok na kontě pterosauřích článků již značné množství, popisují z raného cenomanu (svrchní křída) libanonského souvrství Sannine nového ptakoještěra pod jménem Microtuban altivolans. Znaky postkraniální kostry svědčí o příbuznosti s talassodromidy nebo chaoyangopteridy (oba klady mohou být buďto podskupinami tapejaridů, azhdarchoidních pterosaurů charakteristických obrovskými lebečními hřebeny [Pinheiro et al. 2011], nebo samostatné skupiny, které, ač se tapejaridům podobají, jsou ve skutečnosti blíže příbuzné azhdarchidům [Lü et al. 2008]). Od jejich zástupců však mikrotubana odlišuje výjimečně krátký 4. prstní článek křídelního prstu, zabírající jen 1,1% jeho celkové délky. V sousední, o něco mladší lokalitě Haqel, byly zaznamenány pozůstatky ornitocheiroida, které nasvědčují tomu, že spolu s mikrotubanem žili v této oblasti i další pterosauři.
A aby nové popisy byly pěkně geograficky vyvážené, přichází poslední z nových taxonů z Číny. Jianchangnathus robustus Cheng et al. 2011 pochází ze západního Liaoningu, oblasti, která pro mezozoickou paleontologii představuje nevyčerpatelnou studnici nových objevů. Holotyp nového taxonu s katalogovým označením IVPP V16866 byl vyzdvižen ze sedimentů s problematickým stářím, datovanými střídavě od střední jury až po spodní křídu, a nápadně připomíná skafognáta, "ramforynchoidního" (= dlouhoocasého, non-monofenestrátního) pterosaura z německé svrchní jury, dost možná blízce příbuzného ramforynchovi samotnému (Andres et al. 2010). Oba se vyznačují vysokým předním koncem spodní čelisti, spodním spánkovým otvorem, které je širší vespodu než nahoře, a mezerami mezi zubními jamkami o šířce odpovídající třem zubům. Mezi diagnostické znaky patří velký maxillární výběžek kosti jařmové nebo "polehávající" první 3 páry zubů ve spodní čelisti. Autoři rovněž přeřadili do skupiny Scaphognathidae dříve popsaného fenghuangoptera ze stejné lokality, ten se ovšem od jianchangognáta odlišuje menším počtem zubů a některými proporcemi křídelních kostí. Jejich koexistenci však Cheng a spol. považují za důkaz, že v dnešní oblasti Linglongta žila vedle sebe celá řada rozmanitých a vzájemně nepříbuzných pterosaurů; dosud se přitom zdálo, že zde dominovali wukongopteridi.
Zdroje:
- Andres B, Clark JM, Xu X 2010 A new rhamphorhynchid pterosaur from the Upper Jurassic of Xinjiang, China, and the phylogenetic relationships of basal pterosaurs. J Vert Paleont 30(1): 163–87
- Andres B, Ji Q 2008 A new pterosaur from the Liaoning Province of China, the phylogeny of the Pterodactyloidea, and convergence in their cervical vertebrae. Palaeontology 51(2): 453–69
- Cheng X, Wang X-L, Jiang S-X, Kellner AWA 2011 A new scaphognathid pterosaur from western Liaoning, China. Hist Biol doi:10.1080/08912963.2011.635423
- Donoghue MJ 1985 A critique of the Biological Species Concept and recommendations for a phylogenetic alternative. Bryologist 88(3): 172–81
- Elgin RA, Frey E 2011 A new azhdarchoid pterosaur from the Cenomanian (Late Cretaceous) of Lebanon. Swiss J Geosci doi:10.1007/s00015-011-0081-1
- Lü J-C, Unwin DM, Xu L, Zhang X 2008 A new azhdarchoid pterosaur from the Lower Cretaceous of China and its implications for pterosaur phylogeny and evolution. Naturwiss 95(9): 891–7
- Martill DM, Etches S 2011 A new monofenestratan pterosaur from the Kimmeridge Clay Formation (Upper Jurassic, Kimmeridgian) of Dorset, England. Acta Palaeont Pol doi:10.4202/app.2011.0071
- Mishler BD, Brandon RN 1987 Individuality, pluralism, and the Phylogenetic Species Concept. Biol Phil 2(4): 397—414
- Pinheiro FL, Fortier DC, Schultz CL, De Andrade JAFG, Bantim RAM 2011 New information on Tupandactylus imperator, with comments on the relationships of Tapejaridae (Pterosauria). Acta Palaeont Pol 56(3): 567–80
