Poslední příspěvky na blogu se věnovaly bayesovskému molekulárnímu datování: problémům s ním spojeným, výsledkům, které podává v případě ptačí evoluce, a kontroverzím, které tyto výsledky vyvolávají. Možná by proto stálo za to podívat se i na jeho metodologickou stránku, a to se zvláštním ohledem na nový slibný postup, který zapojuje fosilie do datování daleko důkladněji, než tomu bylo dříve. Skvělou příležitost k tomu nabízejí dvě letošní studie, které tuto novou metodu aplikují na neptačí dinosaury a které budou předmětem následujících dílů této série.

1. Bayesovské datování

    Většina parametrických fylogenetických analýz odhaduje nejen topologii a parametry evolučního modelu, ale také délky větví. Délka je definována jako součin stáří větve a rychlosti, s níž se větev vyvíjí: $l = \mu \times t$. Tradiční modely předpokládají, že délky větví jsou nezávislé a identicky distribuované. To je jednak z biologického hlediska těžko ospravedlnitelné (očekávali bychom, že délky dceřiných větví budou aspoň nějak souviset s délkou větve mateřské), jednak to neumožňuje odhadovat ani rychlost evoluce, ani data divergencí – zjistit můžeme jen jejich součin, ve kterém nelze relativní příspěvky stáří a rychlosti nijak oddělit od sebe (Drummond et al. 2006). Analýzy tohoto typu bývají někdy označovány jako "bezčasové" (time-free) (Wertheim et al. 2010). Důvodem, proč byl tento nerealistický přístup tak dlouho tolerován, je fakt, že jedinou alternativu dlouho představoval ještě horší model molekulárních hodin, který předpokládá, že rychlost evoluce je u všech vývojových linií konstantní. Přijmeme-li tento předpoklad, datování divergencí se stává nejen možným, ale přímo triviálním. Při konstantní rychlosti evoluce je totiž délka každé větve je přímo úměrná jejímu stáří, a stačí tedy zjistit koeficient úměrnosti pomocí nějaké fosilní kalibrace – pak už lze očekávané počty substitucí přímo přepočítat na miliony let. Právě tak postupovali v 80. a 90. letech v ptačí fylogenetice Sibley a Ahlquist, už tehdy však začínalo být jasné, že předpoklad globálních hodin je neudržitelný.
    Prostřední pozici mezi oběma extrémy, tj. předpokladem totální nezávislosti délek větví na jedné straně a striktními molekulárními hodinami na straně druhé, se podařilo najít až na konci 90. let v tzv. relaxovaných hodinách (relaxed-clock models). Spolu s tím se otevřel prostor pro robustnější datovací metody. Většina datovacích analýz využívajících relaxované hodiny je prováděna v bayesovském frameworku a zahrnuje tři klíčové složky (podseznamy nejsou zamýšleny jako vyčerpávající):

1. parametrické apriorní rozdělení (model*) rychlostí evoluce, které může mít několik různých forem (viz Brown & van Tuinen 2011; Heath & Moore 2014):
   
   • lokální molekulární hodiny
   • autokorelované rychlosti
   • exponenciálně distribuované nekorelované rychlosti
   • lognormálně distribuované nekorelované rychlosti
   • směsi rychlostí
2. parametrické apriorní rozdělení pro topologie a zároveň stáří jejich uzlů ("tree prior", přesněji time-tree prior nebo tree process prior [Heled & Drummond 2013], česky snad "model speciace"):
   
   • Yuleův proces (čisté množení; pure birth)
   • proces množení a zániku (birth-death process)
   • koalescenční proces
3. parametrická kalibrační hustota pravděpodobnosti ("calibration prior", přesněji calibration density – viz Heled & Drummond 2012):
   
   • uniformní
   • normální (Gaussova)
   • exponenciální
   • lognormální

V bezčasové analýze (vlevo) je délka každé větvě úměrná součinu jejího tempa evoluce a trvání v čase. Relaxované hodiny umožňují oba činitele oddělit a odhadovat rychlost evoluce (uprostřed) i stáří uzlů (vpravo) zvlášť. Přepočítat stáří uzlů na absolutní čas umožňují fosilní kalibrace, znázorněné červenými trojúhelníky. (Zdroj: treethinkers.org, kredit: Tracy Heath)

    K analýze je možné přidávat i další prvky (lze si např. vynutit monofylii některých uzlů), tyto tři jsou však nutným základem. Abychom odlišili, jak se na celkovém množství změn (= délce větve) podílí rychlost a jak čas, musíme učinit určité předpoklady o tom, jak se rychlost evoluce mění napříč stromem (1). Pokud tento model rychlostí (1) zkombinujeme s modelem pro časy uzlů (2), znovu se dostáváme tam, kde jsme byli u striktních molekulárních hodin. Délka větve je přímo úměrná jejímu stáří, a jde tedy o odhad relativního času divergence. Konstantu úměrnosti, která relativní stáří převede na stáří absolutní, dodá jedna nebo více fosilních kalibrací (3). Přesný tvar každého z těchto tří apriorních rozdělení popisují hyperparametry**. Jedna sada hyperparametrů určuje např. tvar rozdělení, ze kterého taháme rychlosti pro jednotlivé větve stromu (1). Další potřebujeme pro model speciace (2): Yuleův proces je popsán jedním hyperparametrem, proces množení a zániku dvěma. Konečně i tvar kalibračních hustot (3) je nutné stanovit touto formou. Provádíme-li sdružený odhad topologie a stáří jejich uzlů, jak je běžné v dnešních analýzách, lze podle Bayesovy věty celý proces zapsat jako

\begin{equation}
f\left( \tau, t, r, \Theta, \Phi, \Omega \,\middle\vert\, \boldsymbol{X} \right) = \frac{f(\tau \,\vert\, \Theta) f(t \,\vert\, \Theta) f(r \,\vert\, \Phi) f(\Theta) f(\Phi) f(\Omega) f(\boldsymbol{X} \,\vert\, \tau, t, r, \Omega)}{f(\boldsymbol{X})} \\
\end{equation}
kde $\tau$ je topologie fylogenetického stromu, $t$ je vektor (uspořádaná n-tice náhodných veličin) stáří uzlů, $r$ je vektor rychlostí evoluce, $\Theta$ je vektor obsahující hyperparametry modelu speciace, $\Phi$ je vektor obsahující hyperparametry modelu rychlosti evoluce, $\Omega$ je vektor obsahující parametry modelu molekulární evoluce a $\boldsymbol{X}$ jsou sekvenční data. (Podle Drummond et al. 2006, Heath & Moore 2014.)

*Ačkoli v bayesovské inferenci "apriorní pravděpodobnost" a "model" neznamenají totéž (apriorní pravděpodobnost je na modelu závislá: $\mathrm{Pr}(\theta) = \mathrm{Pr}(\theta \,\vert\, M)$), v tomto kontextu jsou oba pojmy používány jako vzájemně zaměnitelné – např. "birth-death prior" a "birth-death model".

**Apriorní rozdělení popisuje pravděpodobnost, jakou různým hodnotám parametru přiřazujeme předtím, než provedeme analýzu dat. Parametry, které popisují tvar apriorního rozdělení, jsou označovány jako hyperparametry, a apriorní rozdělení hyperparametrů se nazývá "hyperprior" (viz níže).

    Z rovnice (1) je patrné, že zatímco pro model rychlostí i model speciace jsou hyperparametry odhadovány (analýza hledá jejich aposteriorní rozdělení), v případě kalibračních hustot tomu tak není. Jejich tvar musí být nastaven ještě před analýzou, a právě z této skutečnosti vyplývá celá řada problémů.

2. Kalibrační hustoty

    Samo konstruování kalibračních hustot je přitom relativní novinkou. Ve starších datovacích analýzách bývalo stáří kalibrační fosilie přímo ztotožňováno se stářím divergence, což je zjevně neuspokojivé – kalibrační fosilie využívaná ke kalibraci je produktem divergence, kterou má datovat. Musí tedy být zákonitě o něco mladší, dokonce o tolik mladší, aby už disponovala morfologickými znaky charakteristickými pro jednu stranu této divergence. Skutečné stáří uzlu bude nejspíš o několik milionů let vyšší, než je stáří kalibrační fosilie, a díky neúplnosti fosilního záznamu vždy existuje i malá (ale nenulová) pravděpodobnost, že tento rozdíl bude ještě podstatně větší. Fosilní záznam tedy striktně vzato dovoluje pouze stanovení dolních hranic, čili minimálního stáří divergence. Máme-li fosilii 1, starou 50 milionů let, která spadá do kmenové linie taxonu A, víme, že divergence mezi A a jeho nejbližším žijícím příbuzným B musí být starší než 50 milionů let: stáří fosilie představuje tvrdou dolní hranici (hard lower bound) pro stáří divergence. Z principu ale nemůže existovat fosilie, jejíž stáří by nutně muselo být vyšší než stáří divergence. Pokud bychom např. objevili 60 milionů let starou fosilii 2, která by spadala do kmenové linie celého kladu A+B, pořád to neznamená, že divergence mezi A a B nemůže být stará např. 90 milionů let:

Fosilie z kmenové linie taxonu A (1) představuje tvrdou dolní hranici pro stáří společného předka A a B. Naproti tomu fosilie z kmenové linie celé skupiny A+B (2) neříká o stáří této skupiny nic a neumožňuje jej omezit shora: oba datované stromy jsou s pozicí a stářím fosilie 2 stejně kompatibilní. (Zdroj: vlastní ilustrace)

    Z řad paleontologů přesto zaznívají argumenty, že někdy horní hranice stanovit lze. Příkladem může být situace, kdy má korunní klad celou řadou vymřelých příbuzných, jejichž stáří přibližně koresponduje s fylogenetickou pozicí (tj. čím bazálnější, tím starší):

Máme-li fosilií z kmenové linie kladu A+B více, věci jsou komplikovanější. Stáří fosilií 2, 3, 4 a 5 koreluje s jejich fylogenetickou pozicí. Na rozdíl od dolního stromu nám strom nahoře nedává žádný důvod takovou shodu očekávat, a proto je dolní strom lepším vysvětlením pozorovaných dat. V datovací analýze bychom to měli vzít v úvahu a stanovit horní hranici pro stáří kladu A+B, která odpovídá stáří fosilie 2. (Zdroj: vlastní ilustrace)

    Obdobně by šlo argumentovat, že někdy je fosilní záznam natolik kompletní, že pokud v určitém období nějakou skupinu nenalézáme, jde o dostatečně silný důkaz, že ještě neexistovala. Tento argument je často zmiňován v kontroverzi o stáří moderních ptáků – z rané křídy, do které umisťují původ neornitů některé molekulárnědatovací studie, známe několik lokalit s velmi bohatou avifaunou (Yixian, Jiufotang), ve které ale není po moderních ptácích ani stopy. Marjanović & Laurin (2007) argumentovali, že pokud datovací analýza zahrnuje horní hranice, výsledné odhady jsou realističtější, zatímco výhradní užívání dolních hranic má tendenci stáří uzlů podhodnocovat.
    Ačkoli tedy maxima mohou být užitečná, zůstává otázkou, jak je implementovat. Tvrdé horní hranice (hard upper bounds), analogické tvrdým dolním hranicím popsaným výše, jsou problematické hned z několika důvodů. Tím nejpodstatnějším je zřejmě fakt, že nemohou být "přehlasovány" žádným množstvím dat. Pokud se výše nastíněné úvahy o kompletnosti fosilního záznamu někde seknou a pravé datum divergence bude starší než tvrdé maximum, analýza jej nikdy neodhalí. Existuje ale i opačný problém: pokud budeme příliš opatrní a tvrdou dolní hranici posuneme příliš daleko do minulosti ve snaze vyhnout se předchozímu problému a nezamítat a priori ani málo pravděpodobná vysoká stáří, odhady budou vycházet nerealisticky staré (Yang & Rannala 2006).
    Bayesovský přístup k fosilním kalibracím umožňuje tyto problémy elegantně obejít – nikoli však proto, že by šlo o naprostý převrat, jako spíš tím, že šikovně zobecňuje dřívější praxi. Autoři prosazující používání tvrdých maxim stanovili tvrdou dolní i horní hranici a výsledný odhad nechali spadnout kamkoli mezi ně čistě podle toho, co říkají data. Z bayesovského hlediska bychom to mohli vnímat tak, že (implicitně) stanovili uniformní apriorní rozdělení pro interval $(\min, \max)$. Není však důvod, proč by rozdělení muselo být uniformní. Naopak, výše uvedená fakta ukazují, že ideální by bylo zkonstruovat takové apriorní rozdělení, které nejvyšší pravděpodobnost přiřadí datům o pár milionů let starším, než je stáří kalibrační fosilie, a do hlubší minulosti nechá vyčnívat dlouhý "ocásek" nízké (ale ne nulové) pravděpodobnosti. Existují rozdělení, jejichž tvar přesně takovým požadavkům odpovídá – např. exponenciální nebo lognormální.

Různé kalibrační hustoty a hyperparametry, které určují jejich tvar, na obrázku z přednášky The Fossilized Birth-Death Process od Tracy Heathové. Uniformní rozdělení je určeno dolní a horní hranicí, lognormální rozdělení střední hodnotou a směrodatnou odchylkou, gama rozdělení tvarem a rozsahem, exponenciální rozdělení lambdou. (Zdroj: slideshare.net/trayc7, kredit: Tracy Heath)

    Začlenit do tohoto frameworku horní hranice je již jednoduché: stačí si pohrát s hyperparametry (udávajícími přesný průběh funkce apriorní hustoty pravděpodobnosti) tak, aby se přesně specifikovaná část apriorní pravděpodobnosti (spočtené jako integrál z hustoty) – např. 95% nebo 97,5% – soustředila v intervalu mezi minimem a maximem. Vzhledem k tomu, že malá část pravděpodobnosti zůstává vyhrazena pro odhady starší než maximum, je takto stanovená horní hranice "měkká" (soft upper bound) (Yang & Rannala 2006). Díky populárním softwarovým balíčkům MCMCtree a především BEAST apriorní hustoty a měkké horní hranice rychle nahradily dřívější metody, a to i v ptačí fylogenetice (např. Brown et al. 2008).

3. Problémy s kalibracemi...

    Brzy se ale i tento postup ukázal být problematickým. Hlavní problém asi nejlépe popsal Joseph Brown:

However, the same flexibility that makes these distributions so attractive unfortunately also makes them inherently subjective. Although rightly considered with enthusiasm [...], there is presently no rigorous protocol for determining the optimal shape [...] and breadth of these distributions, which makes direct comparisons across studies difficult.

Brown & van Tuinen 2011: 318

Nevertheless, at the moment construction of lognormal (and other) constraints is more of an art than a science; scientists would do best to investigate the sensitivity of divergence time inferences to changes in temporal prior constraints.

Brown & van Tuinen 2011: 319

    První studie popisující citlivost výsledných odhadů na tvar kalibračních hustot se začaly objevovat několik let zpátky a jejich výsledky byly všechno, jen ne povzbudivé. Clarke et al. (2011) a Warnock et al. (2012) ukázali, že i zdánlivě nevinná změna hodnot hyperparametrů – např. střední hodnoty ($\mu$) a směrodatné odchylky ($\sigma$) lognormálního rozdělení – může střední odhad stáří posunout až o několik stovek milionů let. To ukazuje, že – jak konstatují Heath & Moore (2014: 312) – kalibrační hustoty se chovají spíše jako "pseudodata" než jako klasické apriorní pravděpodobnosti, které jsou aktualizovány analyzovanými daty. Aposteriorní rozdělení časů divergence je vysoce citlivé na výběr a konkrétní nastavení kalibračních hustot a zpravidla jej těsně kopíruje.

Citlivost aposteriorních odhadů stáří na volbu hyperparametrů kalibrační hustoty. První dvě analýzy (1042 Ma BasalMax a 509 Ma BasalMax) využívají uniformní hustoty s různými maximy. Stanovení mladšího maxima snížilo stáří kořene stromu o více než 150 milionů let. Zbylé čtyři analýzy používají oříznuté Cauchyho rozdělení (truncated Cauchy distribution), které je výchozí volbou v programu MCMCtree. Autoři nastavili hyperparametr umístění (nejvyšší hodnotu rozdělení) tak, aby příslušné datum odpovídalo 110%, 125%, 150% a 175% stáří dolní hranice. Předěly mezi dvěma odstíny spojují navzájem si odpovídající uzly. (Zdroj: Clarke et al. 2011: Figure 8)

    Výhrady navíc přicházely i z jiných stran. Heled & Drummond (2012) upozornili, že kalibrační hustota, kterou uživatel BEASTu specifikuje, neodpovídá skutečnému – marginálnímu či "indukovanému" – apriornímu rozdělení pro stáří uzlů. Pokud navrhneme konkrétní hodnotu pro stáří určitého kalibrovaného uzlu, BEAST pro ni spočítá indukovanou apriorní hustotu tak, že vynásobí kalibrační hustotu hustotou, kterou tomuto stáří pro daný uzel přiřazuje použitý model speciace. Přestože se indukované apriorní rozdělení může od kalibrační hustoty drasticky lišit, autorům analýzy zůstává víceméně skryto. Jediný způsob, jak zjistit jeho tvar, je nechat analýzu běžet s prázdnou datovou maticí, což ji nutí samplovat přímo z apriorního rozdělení. Ještě závažnější je, že tato "multiplikativní konstrukce" porušuje pravidla pravděpodobnostního počtu. Pokud dva jevy nejsou vzájemně nezávislé, pravděpodobnost jejich společného výskytu nelze spočítat prostým součinem, a je přinejmenším zvláštní předpokládat, že fosilní data jsou nezávislá na procesu, který generuje časy uzlů. Heled a Drummond proto navrhli využívat "podmíněnou konstrukci", ve které je marginální apriorní rozdělení shodné s kalibrační hustotou a model speciace se kalibracím přizpůsobuje (= je jimi podmíněn):

\begin{align}
f_C\left( t, \tau \,\middle\vert\, \Theta \right) & = f\left( t, \tau \,\middle\vert\, \Theta \right) f\left(t_C\right) & \mbox{multiplikativní konstrukce}\\
f_C\left( t, \tau \,\middle\vert\, \Theta \right) & = f\left( t_{NC}, \tau \,\middle\vert\, \Theta \right) f\left(t_C\right) & \mbox{podmíněná konstrukce}
\end{align}
kde $f_C(\cdot)$ je kalibrované marginální apriorní rozdělení, $t_C$ je stáří kalibrovaného uzlu, $t_{NC}$ je stáří nekalibrovaných uzlů a zbytek symbolů odpovídá rovnici (1). (Podle Heled & Drummond 2013.)

    Srovnání podmíněné a multiplikativní konstrukce na dříve publikovaném datasetu odhalilo až trojnásobné rozdíly v aposteriorních odhadech (Heled & Drummond 2012). Úspěch byl zpočátku jen částečný, protože autoři dokázali podmíněnou konstrukci aplikovat jen na Yuleův proces s jedinou kalibrací. O rok později Heled & Drummond (2013) rozšířili stejný postup i na proces množení a zániku s libovolným počtem kalibrací, ukázalo se však, že pro takto zobecněný problém neexistují řešení v uzavřeném tvaru a je nutno přejít k výpočetně mimořádně náročnému numerickému řešení.
    Ani podmíněná konstrukce navíc nedokáže vždy zabezpečit, aby uživatelem zadaná hustota odpovídala marginálnímu apriornímu rozdělení. Je-li jeden uzel vnořen do druhého, jsou jejich stáří evidentně vzájemně závislá – musí vyhovovat biologické podmínce, aby každý uzel byl mladší než jeho předci a starší než jeho potomci (Warnock et al. 2012; Heled & Drummond 2013; Heath & Moore 2014). Pokud jsou oba uzly kalibrovány a jejich kalibrační hustoty se překrývají (což nastane téměř vždy, protože všechny hustoty s výjimkou té uniformní mají tenký ocásek nízké pravděpodobnosti táhnoucí se do nekonečna), analýza je prostě ořízne. Marginální (skutečná) apriorní pravděpodobnost tedy bude ve výsledku opět odlišná od té zadané.

4. ... a co s nimi dělat

    V době publikování těchto studií už ale byla ale v plném proudu celá řada nezávislých pokusů, jak učinit bayesovské datování rigoróznějším. Nejkonzervativnější byli zřejmě Parham et al. (2012), kteří k problému přistoupili z čistě paleontologického hlediska a představili detailní protokol pro stanovování tvrdých minim a měkkých maxim, ilustrovaný na příkladu divergence mezi ptáky a krokodýly. K tomu nejdůležitějšímu – jaký průběh by měla mít křivka apriorní hustoty mezi minimem a maximem – se ale vyjádřili jen krátce v sekci "Future Directions", kde podpořili návrhy využít masivní databáze k odhadu faktorů zkreslujících pravděpodobnost dochování fosilií. O něco dál zašli Dornburg et al. (2011) při pokusu vzít v úvahu "Sppil-Rongisův" efekt*, podle kterého pravděpodobnost dochování ve fosilním záznamu roste s klesajícím stářím. Díky tomuto jevu můžeme očekávat, že většina kandidátů na fosilní kalibrace bude příliš mladá, než aby poskytla věrohodný odhad stáří divergence; budou to naopak ty fosilie, které svým vysokým stářím mezi ostatní nezapadají, které budou pro analýzu nejcennější. Dornburg a spol. se proto zaměřili na identifikaci a vyřazení nekonzistentních, příliš mladých fosilií.

*"Sppil-Rongisův" efekt je hříčkou na Signor-Lippsův efekt, který popisuje přesně opačnou situaci (a je pojmenován po skutečných lidech).

    Heath (2012) posunula celý problém o úroveň výš. Místo toho, aby hodnoty hyperparametrů stanovila arbitrárně, navrhla použít hierarchický bayesovský model, který je tahá z nového apriorního rozdělení (hyperprioru). Odhad stáří divergence potom bere v úvahu všechny hodnoty, kterých hyperparametry mohou nabývat, a to v poměru k jejich pravděpodobnosti (specifikované hyperpriorem). Analýza tedy hyperparametry marginalizuje – "vyintegruje". Jak ale sama autorka konstatovala v souvislosti s jinou aplikací hyperpriorů (Heath & Moore 2014), tento postup problém spíš jen odsouvá než řeší. Nemá-li se fylogenetik uchýlit k nekonečnému regresu, v nějakém bodě to prostě musí risknout, napevno stanovit hodnotu parametru vyššího řádu a doufat, že analýza bude na její volbu méně citlivá, než je tomu na nižších úrovních.

Princip hyperprioru. Parametr $\chi$ má lognormální apriorní hustotu (b), jejíž tvar určují hyperparametry $\mu$ (střední hodnota) a $\sigma$ (směrodatná odchylka). Pro stanovení druhého z nich použijeme hyperprior v podobě gama rozdělení (a), jehož tvar určují hyper-hyperparametry $s$ (tvar) a $\beta$ (rozsah). Integrací hustoty v (a) se lze vyhnout nutnosti udělit směrodatné odchylce arbitrární hodnotu, což ale stále musíme udělat o úroveň výše. (Zdroj: Heath 2012: Figure 2)

    Wilkinson et al. (2011) poukázali na to, že dosavadní způsob navrhování apriorních rozdělení odvrhuje všechny informace, které fosilní záznam poskytuje, s jedinou výjimkou tvrdého minima. Aby této ztrátě dat zabránili, použili autoři proces množení a zániku jako model speciace a dva modely samplingu, popisující pravděpodobnost nalezení fosilií. Parametry obou modelů (včetně mezery mezi datem divergence a nejstarší známou fosilií) jsou odhadnuty z databáze zachycující počty druhů fosilních primátů v různých geologických epochách. Odhad je přitom mimořádně obtížný, protože není znám tvar věrohodnostní funkce, která udává pravděpodobnost pozorovaných dat v závislosti na hodnotách parametrů. Řešením je provést simulaci, která vytáhne určité hodnoty parametrů, nasimuluje podle nich celou historii primátů (včetně topologie fylogenetického stromu a počtu fosilních nálezů) a v závislosti na detailech této historie si ony hodnoty buď ponechá, nebo je odmítne (např. tehdy, pokud je kořen stromu mladší než nejstarší fosilie, pokud simulace nechala vymřít jednu z větví, která ve skutečnosti přežila do současnosti, nebo pokud odhadované počty fosilních nálezů příliš hrubě nesedí na skutečný fosilní záznam). Tato metoda však nejenže nevzorkuje z pravého aposteriorního rozdělení (jen z rozdělení, které jej aproximuje), ale je navíc příliš časově náročná. Wilkinson et al. (2011) ji tedy nahradili jiným přibližným postupem, využívajícím složitou kombinaci nejrůznějších bayesovských algoritmů. Poměrně vágní výsledná rozdělení pak už využili jako klasické kalibrační hustoty pro analýzu sekvenčních dat.

5. Konec kalibrací: tip-dating

    Nejradikálnějším řešením by bylo kalibrační hustoty úplně vypustit a fosilie do analýzy zahrnout jako plnohodnotné koncové taxony neboli špičky (tips). Výhodu by to mělo ještě v jednom ohledu: kromě všech výše zmíněných problémů (subjektivita, nejasné interakce mezi kalibracemi navzájem i s jinými priory, omezené využití dostupného fosilního záznamu) musejí být fosilní kalibrace navíc napevno přiřazeny k určitému uzlu. Pokud ale chceme provést sdružený odhad topologie a stáří uzlů, měli bychom existenci jakéhokoli uzlu testovat, nikoli předpokládat. Pokud např. použijeme vegavise ke kalibraci divergence mezi kachnovitými (Anatidae) a husovcem (Anseranas), implicitně si tím vynucujeme monofylii kladu (husovec + kachnovití). To může vést k přehnané podpoře pro kalibrované uzly či odhady jejich stáří (Ronquist et al. 2012). Výjimkou je v tomto směru BEAST, který umí fosilní kalibraci přiřadit poslednímu společnému předkovi zadaných taxonů bez ohledu na to, jak obsáhlý je klad, který tímto předkem vzniká. Monofylii žádných uzlů si tedy nevynucuje. I v BEASTu ale platí, že fosilie nemají volnost zapadnout do libovolných míst stromu. Jejich příbuzenství s žijícími taxony je napevno nastaveno před analýzou, nikoli odhadováno coby její součást, a v praxi je přitom často nastaveno špatně. Do jisté míry je vina na straně molekulárních biologů, kteří nejsou dostatečně obeznámeni s paleontologickou literaturou a řídí se zastaralými údaji, protože si nevšimli nových interpretací kalibračních fosilií; do jisté míry jde o prostý důsledek faktu, že většina relevantních fosilií nebyla nikdy podrobena fylogenetické analýze. Např. u ptáků jsou špatně identifikované fosilie pro datovací analýzy chronickým problémem (Mayr 2005, 2013; Ksepka 2009).
    Už nějakou dobu jsou přitom k dispozici modely evoluce pro morfologické znaky, které umožňují provést společnou (total-evidence) bayesovskou analýzu molekulárních a morfologických dat (Lewis 2001; Nylander et al. 2004). Mezi prvními, kteří se je pokusili využít k odhadu fylogenetické pozice kalibračních fosilií, byli Lee et al. (2009), jejichž postup byl celkově velmi neobvyklý. Autoři provedli klasickou (bezčasovou) analýzu kombinovaného morfologicko-molekulárního datasetu zahrnujícího kalibrační fosilii. Pro každý z 1000 nasbíraných stromů – bez ohledu na to, kde na něm fosilie stála – pak provedli oddělenou datovací analýzu semiparametrickým uhlazováním tempa evoluce. Nakonec sestrojili konsenzovou topologii, přičemž konfidenční intervaly pro stáří jejích uzlů spočítali přes všechny topologie. (Pokud např. poslední společný předek A a B byl na jednom stromě také předkem C, D a E a na druhém stromě ne, jeho stáří na konsenzovém stromě bylo zprůměrováno přes obě možnosti.) Lee a spol. tedy sice učinili výrazný pokrok tím, že vzali v úvahu nejistotu o fylogenetické pozici kalibrační fosilie, ale neprovedli skutečný sdružený odhad topologie a datace. Stromy, které získali, nebyly kalibrované a musely být datovány v odděleném, druhém kroku analýzy. Důvod, proč Lee a spol. zvolili tuto nepříliš spolehlivou kombinaci metod místo BEASTu, byl poměrně prozaický: BEAST v té době ještě neuměl analyzovat morfologické znaky.
    Daleko více se ideálu přiblížil Pyron (2011), který využil faktu, že BEAST naopak už poměrně dlouho umožňoval kalibrovat strom nejen přiřazením fosilií k jeho uzlům, ale také zahrnutím špiček různého stáří. Drummond et al. (2006) tento typ kalibrace předvedli na příkladu virových sekvencí samplovaných v průběhu 17 let, nic ale nebrání aplikaci stejného principu na fosilie staré desítky či stovky milionů let. Od doby, co svou práci publikovali Lee a spol., byl už BEAST navíc doplněn o modely morfologické evoluce, a sdruženému total-evidence odhadu fylogeneze a stáří tedy už nic nestálo v cestě. Pyron použil 41 fosilií, z nichž pouhé 3 však spadaly do ingroup, tj. skupiny zájmu. Provedl dvě analýzy, z nichž v jedné byl model rychlostí evoluce (nekorelovaný lognormální) společný pro molekulární i morfologické znaky, zatímco v druhé obě sady dat obdržely samostatné modely. Autor nesdělil, jaký model speciace použil, což je znepokojivé, protože většina dostupných modelů se pro stromy s různě starými špičkami vůbec nehodí (viz níže).
    Ronquist et al. (2012) k problému přistoupili důkladněji a zkompilovali rozsáhlý dataset žijících i fosilních blanokřídlých s velkým překryvem mezi morfologií a molekulami (téměř všechny žijící taxony byly samplovány na oba typy dat), kde se většina fosilií soustředila v rámci ingroup. Na rozdíl od Pyrona věnovali velkou pozornost výběru modelu speciace. Yuleův proces, který předpokládá nulové tempo vymírání, je evidentně nevhodný – pokud není každá analyzovaná fosilie předkem jiného taxonu, budou jeho předpoklady silně narušeny (Heath & Moore 2014). Proces množení a zániku je realističtější a byl rozšířen i na případy, kdy jsou špičky stromu samplovány z více než jednoho časového horizontu (Stadler 2010; Stadler & Yang 2013), je ale velmi citlivý na velikost a výběr vzorku. Z koalescenčního procesu lze spočíst pravděpodobnostní hustotu pro stromy se špičkami o různém stáří celkem jednoduše, Ronquist a spol. jej však zamítli s tím, že se hodí více pro genové stromy než druhové stromy odhadované z kombinovaných dat. Místo toho se rozhodli zobecnit uniformní apriorní rozdělení pro datované topologie na stromy s různě starými špičkami. Ve výsledném modelu speciace jsou stáří uzlů tahána z uniformních rozdělení s maximem ve stáří kořene a minimem ve stáří špičky. Strom se sestrojí tak, že v každém vnitřním uzlu, od nejmladšího po ten nejstarší, necháme splynout dvě náhodně vybrané linie existující v daném čase. S tímto modelem Ronquist et al. (2012) provedli celou řadu analýz. Jejich úplný přehled poskytuje flowchart přetištěný níže; stručné shrnutí postupu nabízím pod ním:

Easy, right? (Zdroj: Ronquist et al. 2012: Figure 1)

1. Sestav molekulární dataset $D_1$ pro žijící zástupce taxonu $T$.
2. Sestav morfologický dataset $D_2$ pro žijící zástupce $T$ (ideálně tak, aby se překrýval s $D_1$).
3. Sestav morfologický dataset $D_3$ pro relevantní fosilie z taxonu $T$.
4. Zkombinuj $D_1$ a $D_2$ do total-evidence datasetu $D_{1+2}$.
5. Proveď bezčasovou bayesovskou analýzu $A_1$ datasetu $D_{1+2}$, která ověří, zda je $D_{1+2}$ schopen rozřešit příbuzenské vztahy uvnitř $T$, a ukáže, zda jsou mezi jednotlivými větvemi podstatné rozdíly v rychlosti evoluce.
6. Ponech si takovou topologii $\tau$ z $A_1$, která má nejvyšší aposteriorní pravděpodobnost.
7. Použij bezčasovou analýzu $A_2$ a analýzu $A_3$ se striktními molekulárními hodinami k odhadu délek větví pro $\tau$.
8. Nastav apriorní pravděpodobnosti pro analýzy využívající různé modely relaxovaných hodin ($A_{TK02}$, $A_{CPP}$ a $A_{IGR}$) podle kroků 9 a 10.
9. Sestroj graf závislosti rozptylu délek větví z $A_2$ na čase (měřeném pomocí $A_3$) a prolož jím regresní přímku. Použij její sklon ke stanovení hyperpriorů pro jednotlivé modely rychlostí evoluce: pro $A_{IGR}$ přímo, pro $A_{TK02}$ a $A_{CPP}$ pomocí simulace.
10. Otestuj, nakolik je výška stromu* v analýzách se striktními hodinami citlivá na různé apriorní pravděpodobnosti. Vyděl medián aposteriorního rozdělení výšek stromů odhadem stáří taxonu $T$ založeným na fosilní kalibraci. Použij výsledek jako střední hodnotu apriorního rozdělení pro rychlosti evoluce.
11. Použij Bayesův faktor k porovnání, jak si vedou $A_{TK02}$, $A_{CPP}$ a $A_{IGR}$ při použití kalibračních hustot (dataset $D_{1+2}$ + fosilní kalibrace) a při zahrnutí fosilií jako špiček (dataset $D_{1+2+3}$).

*Výška stromu (tree height, root height) je součet délek větví oddělujících kořen stromu od jeho nejvzdálenější špičky. Stejně jako délku větví ji lze měřit buď v očekávaném počtu změn na znak, nebo v letech. V druhém případě je výška stromu synonymem pro stáří posledního společného předka všech analyzovaných taxonů.

    Co se topologie týče, nejlepší výsledky podala bezčasová analýza. Striktní molekulární hodiny odkryly bizarní topologii, ve které hmyz s dokonalou proměnou (Holometabola) netvořil monofyletickou skupinu; ani vynucení jeho monofylie ale zbytek stromu "nespravilo". Stromy založené na relaxovaných hodinách byly obdobně nedůvěryhodné (v topologii vzešlé z IGR, kterou autoři přetiskli, už nebyla monofyletická ani ingroup, tj. blanokřídlí; jedna její část měla blíž k taxonům s nedokonalou proměnou), ale po vynucení monofylie Holometabola se vrátily k normálu. Ronquist et al. (2012) proto doporučují nadále používat k zakořeňování stromů outgroup – dokonce i v analýzách s relaxovanými hodinami, které ji technicky vzato nepotřebují. Srovnání relaxovaných hodin na základě Bayesova faktoru při použití fosilních kalibrací favorizovalo autokorelované modely (TK02 a CPP), což není překvapivé, protože přítomnost slabé autokorelace v rychlostech evoluce už předtím potvrdil přídavný rozbor. Použití fosilií jako špiček ale pořadí modelů prudce změnilo: TK02 se propadl, IGR se vyrovnal CPP nebo ho dokonce překonal. Výsledky z IGR také údajně lépe sedí na fosilní záznam, protože nevyžaduje tak dlouhé mezery bez známých fosilií (ghost lineages). (Nejsem si jistý, zda tohle autorům věřit. IGR obecně odkrývá staré korunní klady a krátké kmenové linie, což by mělo ghost lineages spíš prodlužovat.)
    Nejzajímavější jsou ale rozdíly mezi klasickým datováním pomocí kalibrací a tip-datingem. Je dobré uvést, že ani analýza s fosilními špičkami nebyla zcela prosta kalibrací (stejně jako u Pyrona). Ronquist a spol. kalibrovali kořen stromu, jak vyžadoval jejich uniformní model speciace, a kořen Holometabola, kde by odstranění kalibrace vyžadovalo zahrnutí řady dalších fosilií pro outgroup. Hraní si se střední hodnotou příslušných kalibračních hustot (ekvivalentní tomu, co dělali Warnock et al. 2012) ale ukázalo, že tip-dating analýza je na kalibrace méně citlivá než klasický postup. Rozdílné byly i výsledky: datování pomocí špiček odkrylo mladší data pro uzly mimo blanokřídlé a dva uzly uvnitř blanokřídlých, všude jinde byla naopak výsledná stáří vyšší než za použití kalibrací. Tip-dating byl také přesnější, což se projevilo užšími 95% intervaly nejvyšší aposteriorní hustoty. Snad nejvíc se ale výhody této metody projevily ve výsledné fylogenetické pozici zahrnutých fosilií. Ta byla v mnoha případech extrémně nejistá a aposteriorní pravděpodobnost i toho nejlepšího odhadu občas nepřesáhla 0,3. Ze sedmi fosilií, které byly přiřazeny ke konkrétním uzlům v analýzách s kalibracemi, jen tři zaujaly stejnou pozici v total-evidence analýze s aposteriorní pravděpodobností vyšší než 0,5. Ve dvou případech dokonce aposteriorní pravděpodobnost pozice, která byla předpokládána pro analýzu s kalibracemi, činila přesně 0.

Srovnání 95% intervalů nejvyšší aposteriorní hustoty z datace založené na kalibračních hustotách (modré pruhy) a z total-evidence datace s fosilními špičkami (červené pruhy). Topologie stromu pochází z druhé ze jmenovaných analýz a od topologie založené na kalibracích se liší ve dvou uzlech. Bílé šipky ukazují, jakým směrem a o kolik se posunul medián stáří uzlu v tip-datingu oproti analýze s kalibračními hustotami. Je vidět, že zatímco u báze stromu poskytoval tip-dating mladší výsledky, uvnitř blanokřídlých tomu bylo téměř vždy naopak. (Zdroj: Ronquist et al. 2012: Figure 9)

    Autoři se také věnovali otázce, zda morfologickým a molekulárním datům dát oddělené modely rychlostí evoluce, nebo použít jediný model společný. Zvolili druhou možnost, a to ze dvou důvodů. První z nich byl pragmatický: významný nárůst v počtu parametrů (rychlostí) by mohl zkomplikovat konvergenci MCMC a hrozí, že výsledný model by byl přeparametrizovaný. Druhým důvodem je, že délky větví na bezčasových stromech založených na morfologii a na molekulách spolu jasně korelují (tzn., že větve, které jsou dlouhé na jednom stromě, jsou dlouhé i na druhém). Ronquist a spol. ale zdůrazňují, že i oddělené modelování stojí za další výzkum.
    V závěru autoři konstatují, že tip-dating by měl být upřednostněn před klasickým přístupem založeným na kalibracích kdekoli, kde je to jen možné. Informace z fosilií začleňuje přímo a nespoléhá na druhotné interpretace, které mohou být chybné. Podává rovněž přesnější výsledky, což ukazuje, že s fosiliemi pracuje efektivněji. V neposlední řadě má používání fosilií coby špiček motivovat autory, aby se zaměřili na dosud spíše přehlížené aspekty datování – studium fosilií a jejich morfologických znaků, modelování morfologické evoluce a vývoj sofistikovanějších modelů speciace.

6. Reakce a kritika

    Celkové přijetí postupů Pyrona (2011) a Ronquista a spol. (2012) se zdá být poměrně entuziastické. Vzhledem k tomu, že tip-dating je nyní dostupný v obou velkých softwarových balíčcích pro bayesovskou fylogenetiku (MrBayes 3.2 a BEAST), studií využívajících této metody rychle přibývá: Lee et al. (2013); Slater (2013); Wood et al. (2013); Near et al. (2014); Tseng et al. (2014). Líbí se mi, že hned dvě práce z tohoto stále dosti úzkého okruhu se zabývaly fosilními pan-aviany – o těch budu psát v příštích dvou dílech této série. Ne vždy se ale tento přístup ukázal být spolehlivým. Vilhelmsen & Zimmermann (2014), kteří se pokusili k datování využít výhradně morfologické znaky, zaznamenali, že pro některé uzly činil rozptyl odhadovaných stáří přes 300 milionů let – jak sami konstatují, zřejmě proto, že jejich analýza obsahovala příliš málo fosilií v poměru k žijícím taxonům. Lee et al. (2013) zjistili, že zatímco tip-dating v BEASTu pro jejich dataset funguje bezproblémově, MrBayes měl v kombinaci s modelem IGR potíže s konvergencí, a pokud zkonvergoval, pak na naprosto bizarních stromech. Vysoce nespolehlivé byly i odhady rychlostí evoluce, které v některých případech kolísaly o šílených osm řádů.
    Dostupnost tip-datingu také nutí autory, aby explicitně odůvodnili další užívání kalibrací. Příkladem je např. nedávná studie o původu pěvců (Ericson et al. 2014; na blogu krátce zde), na které se podílela i jedna ze spoluautorek Ronquista a spol. (2012) a která použila stejný zobecněný uniformní model speciace – avšak pro tradiční analýzu s kalibračními hustotami. Autoři přiznali, že přímé zahrnutí fosilií představuje lepší postup, konstatovali však, že rozsáhlé datasety s velkým počtem morfologických znaků kódovaných pro žijící i fosilní taxony nejsou pro většinu skupin dostupné. Podobně argumentovaly i jiné studie.
    Některé práce zašly dál a nabídly kritický pohled na tip-dating. Heath & Moore (2014) označují za možný problém této techniky chybějící data. Pro tip-dating jsou potřeba datové matice, které kombinují morfologické a molekulární znaky. Vzhledem k tomu, že od fosilií téměř nikdy žádná molekulární data nemáme (i ze subfosilních taxonů typu sloních ptáků je velmi těžké vytáhnout aspoň kompletní mitochondriální genom), jsou tyto matice plné nenáhodně rozložených chybějících dat. To sice nemusí nutně zkreslit topologii, může to ale zasáhnout délky větví (a tím pádem i stáří uzlů). Je ale fér uvést, že jak Pyron (2011), tak i Ronquist et al. (2012) se pokusili tento problém adresovat. První jmenovaný hledal korelaci mezi délkou větve a množstvím dat známým od taxonu na jejím konci; žádné zkreslení odhadů stáří ale neodhalil. Ronquist a spol. vycházeli z předpokladu, že pokud nekompletnost fosilií zkresluje délky větví, ty nejméně kompletní by je měly zkreslovat nejvíce. Vyřazení fosilií, které byly kódovány pro méně než 10% morfologických znaků, ale vyprodukovalo téměř shodné mediány stáří uzlů, jaké odhalila kompletní analýza. Autoři proto usoudili, že informace, které fosilie poskytují, přebíjejí problémy plynoucí z jejich nekompletnosti.
    Heath & Moore (2014) také uvádějí, že není jisté, do jaké míry lze evoluci morfologických znaků popsat (relaxovanými) hodinami. Přijímají sice argumenty Ronquista a spol., podle kterých je určitá korelace mezi morfologickou odlišností dvou taxonů a dobou uplynulou od jejich divergence nevyhnutelným důsledkem evoluce, namítají ale, že morfologické hodiny mohou "tikat" jiným tempem než ty molekulární. Pyronův postup, ve kterém jsou morfologickým a molekulárním datům přiděleny samostatné modely rychlostí evoluce, sice tento problém zdánlivě řeší, viz ale poznámku výše o přeparametrizaci a obtížné konvergenci. Zdá se tedy, že ideální je řídit se protokolem Ronquista a spol., analyzovat nejprve oba typy dat odděleně a porovnat, jak spolu korelují výsledné délky větví či stáří uzlů. Heath a Moore dále argumentují, že selekční tlaky, kterým morfologie podléhá, mohou způsobovat heterotachii – jev, kdy se rychlosti evoluce liší jak mezi znaky, tak napříč stromem.* Pak by byl předpoklad, že jediné hodiny platí pro všechny morfologické znaky, zjevně chybný. Možným protiopatřením (dodávám já) by bylo rozdělit morfologický dataset na několik oddílů, např. podle Bayesova faktoru – jak to udělali Clarke & Middleton (2008) ve své bezčasové bayesovské analýze ptačí morfologické evoluce – a každému přidělit samostatný model rychlostí evoluce; zde ale opět vyvstává riziko přeparametrizace.

*Heterotachie nesmí být zaměňována za prosté rozdíly v rychlosti evoluce napříč znaky (rates-across-sites heterogeneity, RAS). Existující modely morfologické evoluce adresují RAS a u každého znaku sčítají přes několik rychlostních kategorií, stále ale předpokládají, že poměr délek větví zůstává v každé kategorii konstantní. Pokud tedy znak 1 prodělá na větvi A 0,03 substitucí a znak 2 0,05 substitucí, na třikrát delší větvi B musí znak 1 prodělat 0,09 substitucí a znak 2 0,15 substitucí. Pokud ale evoluce podléhá heterotachii, počet substitucí na větvi B může činit 0,09 pro znak 1 a např. 0,02 pro znak 2. Chceme-li se s heterotachií vypořádat při modelování evoluce, musíme pro oba znaky specifikovat jinou sadu délek větví. Krátce jsem o tom na blogu psal zde.

Výsledky tip-datingu Ronquista a spol. Malé rozlišení stromu způsobují nekompletní fosilie s nejistou pozicí: odstíny šedé v políčkách vpravo ukazují, pro kolik morfologických znaků byl daný taxon kódován. Čísla nad uzly udávají aposteriorní pravděpodobnost. (Zdroj: Ronquist et al. 2012: Figure 7)

    Poslední kritika Heathové a Moore'a se týká nedostatku modelů speciace vhodných pro tip-dating. Zobecněný uniformní model Ronquista a spol. podle autorů není biologicky smysluplným popisem procesů, které generují strom (Heath & Moore 2014: 315). Takový popis by měl zahrnovat jak diverzifikaci, tak i uchovávání fosilií a jejich sampling. První pokroky v tomto směru už ale byly učiněny (viz níže)
    Tip-dating byl diskutován i z čistě paleontologického hlediska. Prvním v tomto směru byl zřejmě Laurin (2012), jehož kritika ale byla dost neinformovaná. Podle něj datování s fosilními špičkami vyžaduje, aby byly na morfologickou evoluci aplikovány modely původně vyvinuté pro molekulární data. Větší složitost morfologických znaků má přitom snižovat pravděpodobnost, že jednoduchý model bude pro jejich evoluci adekvátním popisem. (Častý omyl: model je vždy zjednodušený, nikdy nemá jít o detailní a realistický popis modelovaného systému.) Za největší překážku Laurin považuje fakt, že zatímco modely evoluce vyžadují nezkreslený vzorek všech znaků, skoro všechny existující morfologické datasety zahrnují jen znaky informativní pro parsimonii (čili znaky, kde je každý stav přítomen minimálně u dvou taxonů). Už dlouho je ale dostupný model, který takto zkreslený výběr znaků dokáže korigovat (Nylander et al. 2004), ačkoli zatím jen v programu MrBayes. Jeho statistické vlastnosti detailně analyzovali Allman et al. (2010), kteří dokázali, že s 8 a více taxony jsou jeho parametry identifikovatelné, a poskytuje tedy statisticky konzistentní odhad fylogeneze. Laurin dále argumentuje, že tip-dating může být poněkud nepraktický kvůli nedostatku velkých morfologických datasetů, přesto ale uznává jeho potenciál (Laurin 2012: 13).
    Pro paleontology je tip-dating obzvlášť zajímavý v souvislosti s rostoucím zájmem o evoluci znaků. Jak konstatuje Bapst (2014), v poslední době začali paleontologové přebírat neontologické metody (vyvinuté pro molekulární fylogeneze se stejně starými špičkami) k výzkumu takových otázek, jako "Proběhla v nějaké skupině nebo časovém intervalu změna relativní rychlosti evoluce určitého znaku?" nebo "Jaký je vztah mezi znaky, či mezi znakem a určitým faktorem prostředí?". Tyto metody ale vyžadují datované stromy, které parsimonie – v paleontologii nejpoužívanější fylogenetická metoda – nedokáže poskytnout. Simultánní odhad topologie a stáří uzlů pro fosilní taxony by byl ideální, a řada paleontologů do něj proto vkládá velké naděje (Bapst 2013, 2014; Slater & Harmon 2013). I zde se ale objevují určité výhrady. Tou nejčastější je, že dostupné implementace tip-datingu neberou v úvahu procesy, které ovlivňují výběr použitého vzorku taxonů – především frekvenci uchovávání a nalézání fosilií. Zpřesnění by mohly přinést modely, ve kterých jsou tempa fosilizace tahána z určitého pravděpodobnostního rozdělení, se samostatným rozdělením pro každou biogeografickou oblast (Slater & Harmon 2013). Bapst (2013) také podotýká, že existující bayesovské metody nedokážou pracovat se vztahy typu předek-potomek, což může při nakládání s fosilním záznamem představovat problém. Pennell & Harmon (2013) se rovněž vracejí k problému nenáhodně rozložených chybějících dat, považují jej ale spíš za riziko pro následovné analýzy znakové evoluce než pro tip-dating samotný.

7. Kde jsme teď

    Jak již bylo řečeno, tip-dating byl přijat s entuziazmem a rychle se rozšiřuje. Tento trend bude téměř jistě pokračovat: podle Bapsta (2014) nejenže mají bayesovské analýzy s fosilními špičkami šanci stát se převládající metodou pro tvorbu datovaných paleontologických stromů, ale mohou se stát sjednocujícím přístupem aplikovatelným na širokou škálu datasetů, pro které zatím potřebujeme řadu různých ad hoc metod.
    Do budoucna lze bezesporu očekávat další zlepšování metod navržených Pyronem (2011) a Ronquistem a spol. (2012). Ukázku takového zlepšení nedávno nabídli Heath et al. (2014), kteří vyvinuli nový model speciace, nazvaný "fosilizovaný proces množení a zániku" (Fossilized Birth-Death Process, FBD). Ten vůbec poprvé předpokládá, že fosilie jsou produktem stejného větvícího procesu, který generuje zbytek stromu. Přestože model předpokládá konstantní tempo speciace, vymírání a fosilizace, detailní simulace ukázaly, že je vůči narušení těchto předpokladů velmi robustní: ani zkreslený výběr fosilií, ani zkreslený výběr žijících taxonů nemá na výsledné odhady stáří vliv; a pokud se zajímáme jen o stáří uzlů a nikoli o celou komplexní makroevoluční dynamiku, lze tempa speciace, vymírání a fosilizace vyintegrovat jako náhodné proměnné. FBD je navíc použitelný jak pro tip-dating, tak i pro klasické analýzy založené na kalibracích, ze kterých ale odstraňuje nutnost používat kalibrační hustoty. Místo toho poskytuje sjednocené apriorní rozdělení pro kalibrované i nekalibrované uzly, a dokonce umožňuje vzít v úvahu i nejistotu ohledně fylogenetické pozice fosilií.

8. Acknowledgments

    Děkuji Tracy Heathové za to, že mi poslala kopii své vynikající práce shrnující dostupné metody bayesovského datování, a Davidu Bapstovi za přístup k řadě dalších studií citovaných v tomto článku, včetně jeho vlastních prací.

Zdroje:

• http://treethinkers.org/wp-content/uploads/2013/04/DivTime_BEAST_tutorial_2013.pdf
• http://www.phyletica.com/downloads/teaching/applied-phylogenetics/div-time-tutorial.pdf
• http://www.beast2.org/...What_units_are...root_heights...expressed_in...
• http://pythonhosted.org/ete2/tutorial/tutorial_trees.html
• http://beast-mcmc.googlecode.com/files/BEAST14_Manual_6July2007.pdf
• http://www.slideshare.net/trayc7/heath-evolution-2013
• Allman ES, Holder MT, Rhodes JA 2010 Estimating trees from filtered data: Identifiability of models for morphological phylogenetics. J Theor Biol 263(1): 108–19
• Bapst DW 2013 A stochastic rate-calibrated method for time-scaling phylogenies of fossil taxa. Methods Ecol Evol 4(8): 724–733
• Bapst DW 2014 Preparing paleontological datasets for phylogenetic comparative methods. 515–44 in Garamszegi LZ, ed. Modern Phylogenetic Comparative Methods and Their Application in Evolutionary Biology. Berlin and Heidelberg: Springer-Verlag
• Brown JW, Rest JS, García-Moreno J, Sorenson MD, Mindell DP 2008 Strong mitochondrial DNA support for a Cretaceous origin of modern avian lineages. BMC Biology 6:6
• Brown JW, van Tuinen M 2011 Evolving perceptions on the antiquity of the modern avian tree. 306–24 in Dyke GJ, Kaiser G, eds. Living Dinosaurs: The Evolutionary History of Modern Birds. London: John Wiley and Sons
• Clarke JA, Middleton KM 2008 Mosaicism, modules, and the evolution of birds: results from a Bayesian approach to the study of morphological evolution using discrete character data. Syst Biol 57(2): 185–202
• Clarke JT, Warnock RCM, Donoghue PCJ 2011 Establishing a time-scale for plant evolution. New Phytol 192: 266–301
• Dornburg A, Beaulieu JM, Oliver JC, Near TJ 2011 Integrating fossil preservation biases in the selection of calibrations for molecular divergence time estimation. Syst Biol 60(4): 519–27
• Drummond AJ, Ho SYW, Phillips MJ, Rambaut A 2006 Relaxed phylogenetics and dating with confidence. PLoS Biol 4(5): e88
• Ericson PGP, Klopfstein S, Irestedt M, Nguyen JMT, Nylander JAA 2014 Dating the diversification of the major lineages of Passeriformes (Aves). BMC Evol Biol 14: 8
• Heath TA 2012 A hierarchical Bayesian model for calibrating estimates of species divergence times. Syst Biol 61(5): 793–809
• Heath TA, Huelsenbeck JP, Stadler T 2014 The fossilized birth–death process for coherent calibration of divergence-time estimates. Proc Natl Acad Sci USA doi:10.1073/pnas.1319091111
• Heath TA, Moore BR 2014 Bayesian inference of species divergence times. 277–318 in Chen M-H, Kuo L, Lewis PO, eds. Bayesian Phylogenetics: Methods, Algorithms, and Applications. Boca Raton, FL: Chapman & Hall/CRC
• Heled J, Drummond AJ 2012 Calibrated tree priors for relaxed phylogenetics and divergence time estimation. Syst Biol. 61(1): 138–49
• Heled J, Drummond AJ 2013 Calibrated birth-death phylogenetic time-tree priors for Bayesian inference. arXiv:1311.4921 [q-Bio], November 19
• Ksepka DT 2009 Broken gears in the avian molecular clock: new phylogenetic analyses support stem galliform status for Gallinuloides wyomingensis and rallid affinities for Amitabha urbsinterdictensis. Cladistics 25: 173–97
• Laurin M 2012 Recent progress in paleontological methods for dating the Tree of Life. Front Genet 3: 130
• Lee MSY, Oliver PM, Hutchinson MN 2009 Phylogenetic uncertainty and molecular clock calibrations: A case study of legless lizards (Pygopodidae, Gekkota). Mol Phylogenet Evol 50(3): 661–6
• Lee MSY, Soubrier J, Edgecombe GD 2013 Rates of phenotypic and genomic evolution during the Cambrian explosion. Curr Biol 23: 1889–95 [Supplemental Information]
• Lewis PO 2001 A likelihood approach to estimating phylogeny from discrete morphological character data. Syst Biol 50(6): 913–25
• Marjanović D, Laurin M 2007 Fossils, molecules, divergence times, and the origin of lissamphibians. Syst Biol 56(3): 369–88
• Mayr G 2005 The Paleogene fossil record of birds in Europe. Biol Rev 80(4): 515–42
• Mayr G 2013 The age of the crown group of passerine birds and its evolutionary significance – molecular calibrations versus the fossil record. Syst Biodivers 11(1): 7–13
• Near TJ, Dornburg A, Friedman M 2014 Phylogenetic relationships and timing of diversification in gonorynchiform fishes inferred using nuclear gene DNA sequences (Teleostei: Ostariophysi). Mol Phylogenet Evol doi:10.1016/j.ympev.2014.07.013
• Nylander JAA, Ronquist F, Huelsenbeck JP, Nieves-Aldrey JL 2004 Bayesian phylogenetic analysis of combined data. Syst Biol 53(1): 47–67
• Parham JF, Donoghue PCJ, Bell CJ, Calway TD, Head JJ, Holroyd PA, Inoue JG, Irmis RB, Joyce WG, Ksepka DT, Patané JSL, Smith ND, Tarver JE, van Tuinen M, Yang Z, Angielczyk KD, Greenwood JM, Hipsley CA, Jacobs L, Makovicky PJ, Müller J, Smith KT, Theodor JM, Warnock RCM, Benton MJ 2012 Best practices for justifying fossil calibrations. Syst Biol 61(2): 346–59
• Pennell MW, Harmon LJ 2013 An integrative view of phylogenetic comparative methods: connections to population genetics, community ecology, and paleobiology. Ann N Y Acad Sci 1289: 90–105
• Pyron RA 2011 Divergence time estimation using fossils as terminal taxa and the origins of Lissamphibia. Syst Biol 60(4): 466–81
• Ronquist F, Klopfstein S, Vilhelmsen L, Schulmeister S, Murray DL, Rasnitsyn AP 2012 A total-evidence approach to dating with fossils, applied to the early radiation of the Hymenoptera. Syst Biol 61(6): 973–99
• Slater GJ 2013 Phylogenetic evidence for a shift in the mode of mammalian body size evolution at the Cretaceous-Palaeogene boundary. Methods Ecol Evol 4(8): 734–44
• Slater GJ, Harmon LJ 2013 Unifying fossils and phylogenies for comparative analyses of diversification and trait evolution. Methods Ecol Evol 4(8): 699–702
• Stadler T 2010 Sampling-through-time in birth-death trees. J Theor Biol 267(3): 396–404
• Stadler T, Yang Z 2013 Dating phylogenies with sequentially sampled tips. Syst Biol 62(5): 674–88
• Tseng ZJ, Wang X-M, Slater GJ, Takeuchi GT, Li Q, Liu J, Xie G-P 2014 Himalayan fossils of the oldest known pantherine establish ancient origin of big cats. Proc R Soc B 281(1774): 20132686
• Vilhelmsen L, Zimmermann D 2014 Baltorussus total makeover: Rejuvenation and sex change in an ancient parasitoid wasp lineage. PLOS ONE 9(6): e98412
• Warnock RCM, Yang Z, Donoghue PCJ 2012 Exploring uncertainty in the calibration of the molecular clock. Biol Lett 8(1): 156–9
• Wertheim JO, Sanderson MJ, Worobey M, Bjork A 2010 Relaxed molecular clocks, the bias–variance trade-off, and the quality of phylogenetic inference. Syst Biol 59(1): 1–8
• Wilkinson RD, Steiper ME, Soligo C, Martin RD, Yang Z, Tavaré S 2011 Dating primate divergences through an integrated analysis of palaeontological and molecular data. Syst Biol 60(1): 16–31
• Wood HM, Matzke NJ, Gillespie RG, Griswold CE 2013 Treating fossils as terminal taxa in divergence time estimation reveals ancient vicariance patterns in the palpimanoid spiders. Syst Biol 62(2): 264–84
• Yang Z, Rannala B 2006 Bayesian estimation of species divergence times under a molecular clock using multiple fossil calibrations with soft bounds. Mol Biol Evol 23(1): 212–26

Umělecká rekonstrukce taxonu Kulindadromeus zabaikalicus. Jezírko v popředí a sopka v pozadí věrně odrážejí kulindadromeovo paleoprostředí: fosilie byly nalezeny v souvrství sestávajícím z pískovců, prachovců, tufitů a ignimbritů. (Zdroj: thewestsidestory.net, kredit: Andrej Atučin)

1. Úvod

    Zprávy o opeřeném ptakopánvém dinosaurovi ze Zabajkalska se poprvé objevily už před poměrně dlouhou dobou. S první vlaštovkou přišel server Читинская ГТРК, který zveřejnil komentář paleontoložky Sofije Sinicy o nových nálezech z lokality Kulinda. Nově objevené exempláře býložravých dinosaurů měly kromě kostního materiálu uchovávat nejrůznější fragmenty kůže, pokryté malými i velkými hrbolky, a několik různých typů per – "něco na způsob mrkve" a opeření se "skvrnkami" podobné pavímu ocasu ("[...] вместе с костным материалом здесь идет оперение, фрагменты кожи разной — мелкобугорчатой, крупнобугорчатой. И оперение разное: есть что-то вроде морковки, а есть оперение с какими-то пятнышками, как павлиний хвост"). V článku se také poprvé vyskytlo jméno "Kulindodromeus" (кулиндодромеус).
    O tři měsíce později informace z článku v plném rozsahu potvrdil abstrakt ze 73. výročního setkání Společnosti pro paleontologii obratlovců (Godefroit et al. 2013). V seznamu autorů se ke dvěma jménům z článku (Sinica a Bolotskij) přidal Pascal Godefroit na předním místě a – což se jevilo obzvlášť slibně – embryoložka Danielle Dhouailly, dlouhodobě se věnující překvapivě plastickému vztahu mezi ptačími šupinami a peřím (Dhouailly et al. 1980; Prin & Dhouailly 2004; Dhouailly 2009). Abstrakt upřesnil, že nový ptakopánvý patří do kladu Neornithischia, a explicitně zmínil, že kromě jednoduchého vláknitého peří jsou u něj přítomné i "compound feather-like structures comparable to those in theropods". Autoři navíc upozornili na podobnost mezi šupinami dinosaura z Kulindy a šupinami na nohou žijících ptáků, o nichž je známo, že vznikají přeměnou (či přesněji přerušením vývoje) peří. Prezentace, která s abstraktem souvisela, byla však na posledním chvíli zrušena, a internet byl na dlouho odsouzen ke spekulacím.
    Po nepříjemné epizodě s odcizenými exempláři* Godefroit et al. (2014) minulý pátek konečně publikovali svůj nález tam, kam bezesporu patří – ve vysokoimpaktovém Science.

2. Godefroit et al. 2014

    Autoři začínají svou studii stručným shrnutím dosavadních poznatků o dinosauřím integumentu. Uvádějí, že plně moderní peří vzniklo u teropodů minimálně 50 milionů let před archeopterygem, což je poměrně zajímavé tvrzení (nepodpořené citací). Jediným nálezem takového stáří, který byl interpretován jako pozůstatek teropodího peří, jsou kontroverzní otisky vláken s označením PMNH-EHC 1/7, přisuzované "dilofosauridovi" a pocházející z rané jury Severní Ameriky (Gierliński 1996; Kundrát 2004). Přestože zřejmě nejdetailnější přezkoumání tohoto materiálu hypotézu o otiscích peří podpořilo (Kundrát 2004), tento pohled není obecně přijímán (viz např. článek Darrena Naishe). Posunutí původu peří 50 milionů let před archeopteryga by také mohlo být narážkou na ranějurský taxon Eshanosaurus, který byl – opět poněkud kontroverzně – interpretován jako terizinosauroid (Xu et al. 2001). Přestože u eshanosaura peří nalezeno nebylo, od jiných terizinosaurů jej známe (Beipiaosaurus). Celý klad je navíc mezi opeřenými dinosaury relativně odvozený, takže k odštěpení jiných skupin s opeřenými zástupci muselo dojít ještě o něco dřív. I zde se zdá, že se první studie nemýlila a Eshanosaurus byl opravdu terizinosaur (Barrett 2009).
    V případě "štětin", které byly nahlášeny od bazálního rohatého dinosaura psittakosaura (Mayr et al. 2002) a heterodontosaurida tianyulonga (Zheng et al. 2009), jsou Godefroit a spol. opatrnější. Podotýkají, že jejich homologie s peřím teropodů není jistá – přinejmenším savčí srst jasně ukazuje, že ne všechny vláknité epidermální deriváty mají společný původ. Právě zde však do hry vstupuje nový ruský taxon.

Lokalita Kulinda s detailem na vykopávky v bonebeds 3 a 4, ze kterých pochází kulindadromeův materiál. Druhý horizont je zřejmě o něco starší; oba výkopy jsou od sebe vzdáleny asi 130 m. (Zdroj: Godefroit et al. 2014: Supplementary Materials: Figure S2)

Kulindadromeova osteologie. (A) Celková kosterní rekonstrukce; (D) proximální část pravé lopatky z bočního pohledu; (E) pravá kost pažní (nikoli lopatka, contra Godefroit et al. 2014: 452) ze zadního bočního pohledu; (F) levá kost loketní při pohledu z vnitřní strany; (G) pravá kost holenní při pohledu zezadu; (H) pravá kost stehenní při pohledu zepředu; (I) pravá kost sedací z bočního pohledu; (J) obratel ze zadní části ocasu z pravého bočního pohledu; (K) zrcadlový obraz levé kosti kyčelní z bočního pohledu; (L) hřbetní obratel z pravého bočního pohledu; (M) zrcadlový obraz levé kosti stydké z bočního pohledu. Každý proužek měřítka odpovídá 1 cm; celková délka zvířete činila asi 1,5 m. Zkratky: (ac) jamka kyčelního kloubu, (acp) akromion, (corf) ploška pro skloubení s kostí krkavčí, (dpc) deltopektorální hřeben, (drf) distální ploška pro skloubení s kostí vřetenní, (fh) hlavice stehenní kosti, (gl) jamka pro skloubení s ramenní kostí, (gtr) ?velký chocholík – chybí v Godefroit et al. (2014), (icd) ?vnitřní kondyl kosti holenní – chybí v Godefroit et al. (2014), (ilpd) výběžek pro skloubení s kyčelní kostí, (imal) vnitřní kotník, (ispd) výběžek pro skloubení s kostí sedací, (iss) tělo kosti sedací, (lcd) zevní kondyl, (mcd) vnitřní kondyl, (obn) obturátorový otvor, (obpr) obturátorový výběžek, (ol) loketní výběžek, (omal) zevní kotník, (poac) postacetabulární výběžek, (poz) postzygapofýza, (prac) preacetabulární výběžek, (prf) proximální ploška pro skloubení s kostí vřetenní, (prpu) prepubický výběžek, (prz) prezygapofýza, (pupd) výběžek pro skloubení s kostí stydkou, (pus) tělo kosti stydké, (rcd) kondyl pro skloubení s kostí vřetenní, (sac) supraacetabulární hřeben, (ucd) kondyl pro skloubení s kostí loketní, (4tr) čtvrtý chocholík. (Modifikováno z Godefroit et al. 2014: Figure 1)

    Kulindadromeus zabaikalicus pochází ze souvrství Ukurejskaja, jehož stáří je poměrně problematické. Srovnání zdejších hmyzích fosilií a mikrofauny s těmi ze souvrství Gluškovo se zdálo nasvědčovat pozdnějurskému až raněkřídovému stáří, ale krypton-argonové datování podporuje zařazení do střední až pozdní jury. Interval však zůstává poměrně široký – odhadované stáří se pohybuje mezi 144 až 169 miliony let (Sinica 2011). Lokalita Kulinda se nachází poblíž stejnojmenné říčky v Černyševském rajónu Zabajkalského kraje, zhruba 220 km výhodně od Čity. Jméno taxonu je (evidentně) odvozeno od geografie** a jeho holotyp s označením INREC K3/109 sestává z neúplné lebky. Kromě ní však lokalita však obsahuje dizartikulované kostry několika stovek exemplářů (včetně pěti dalších nekompletních lebek) ve dvou monospecifických "bonebeds" (akumulacích), z nichž byla zatím prozkoumána jen plocha o rozloze zhruba 200 m². Autoři se domnívají, že šlo převážně o mláďata a subadultní jedince, jejichž těla se na místě nahromadila za delší období spíš než při jediné katastrofické události, konstatují ale, že ověření těchto hypotéz bude vyžadovat detailnější a osteologický výzkum. Osteologii kulindodromea se bude věnovat samostatná studie, zveřejněná po preparaci hojného materiálu sesbíraného za loňský rok.
    Srovnávání materiálu v rámci obou bonebeds i mezi nimi neodhalilo žádný náznak, že by fosilie patřily více než jednomu druhu; výjimkou je jediný zub středně velkého teropoda. Každá kost je zastoupena pouze jedním morfotypem a pozorované drobné odchylky lze lépe vysvětlit individuální a ontogenetickou variací. Godefroit et al. (2014) pro nový taxon identifikovali celkem šest diagnostických znaků. U maxilly je zadní (kaudální) vzestupný výběžek, který je z větší části přikrytý kostí slznou, daleko více vyvinutý než ten přední (rostrální), který se kloubí s bočním (laterálním) výběžkem předčelistní kosti, a předočnicová jamka mezi oběma vzestupnými výběžky je perforována jak předočnicovým oknem, tak i odděleným a větším maxillárním oknem. Výběžek, kterým se jařmová kost (jugál) kloubí s kostí zaočnicovou (postorbitálem), nese na konci výrazný výkus. Zadní výběžek zaočnicové kosti pro skloubení s kostí šupinovou (skvamosálem) je svisle (dorzoventrálně) rozšířený. Postacetabulární výběžek kosti kyčelní (umístěný nazad od jamky kyčelního kloubu) je svisle výrazně úzký. Nártní kosti (metatarzály) II až IV nesou hluboké jamky pro úpon natahovačů.
    Aby zjistili fylogenetickou pozici sibiřské fosilie, dosadili Godefroit a spol. kulindadromea do nejnovější verze datové matice Butlera a spol. (2008), kterou použili Han et al. (2012) v popisu postkraniální anatomie bazálního ornitopoda jeholosaura. Úspornostní analýza 227 znaků (včetně 5 s vícero seřazenými stavy), z níž bylo a priori (a v jednom případě i a posteriori) vyřazeno několik nekompletních "divokých karet" snižujících celkové rozlišení, odhalila kulindadromea jako non-cerapodního neornitischiana. Toto roztomilé označení znamená, že zabajkalský taxon byl blíže příbuzný ornitopodům (např. parasaurolofovi) než tyreoforům (např. ankylosaurovi nebo stegosaurovi), ale nebyl potomkem posledního společného předka ornitopodů a rohatých dinosaurů (např. triceratopse). Z několika málo taxonů, jejichž fylogenetickou pozici lze charakterizovat takto, je Kulindadromeus cerapodům příbuzný vůbec nejblíže – tvoří k nim sesterskou skupinou. Jak autoři podotýkají, tato pozice není příliš pevná a hodnoty bootstrapu i Bremerovy podpory jsou napříč celým výsledným stromem poměrně nízké.

Striktní konsenzus 4 nejúspornějších stromů, vzniklých dosazením kulindadromea do datové matice Hana a spol. (2012). Je patrné, že jen velmi málo uzlů je dobře podložených. (Zdroj: Godefroit et al. 2014: Supplementary Materials: Figure S10)

3. Tělesný pokryv

    Přestože v doplňkových datech autoři srovnávají kulindadromeovu osteologii s jinými bazálními plazopánvými a s ranými ornitopody, studie se zaměřuje především na integument. Godefroit et al. (2014) argumentují, že kulindadromeův tělesný pokryv tvořily zčásti šupiny a zčásti peří, a v doplňkových datech proto vyvracejí možné alternativní interpretace vláknitých struktur. Autoři zvažují hypotézu, že by mohlo jít o kolagenová vlákna z rozkládající se škáry, jak bylo navrženo pro filamentární peří neptačích celurosaurů (Lingham-Soliar 2003; Lingham-Soliar et al. 2007) a implicitně i pro štětiny psittakosaura (Lingham-Soliar 2009). Toto vysvětlení však zamítají: kolagenová vlákna jsou uspořádána ve vrstvách skládajících se z těsně nahloučených vláken, kde vlákna v jedné vrstvě vedou křížem k vláknům ve vrstvě následující (viz Lingham-Soliar 2008: Figure 4), zatímco vlákna u kulindadromea se vyskytují v oddělených chomáčcích bez jakéhokoli vertikálního členění. Godefroit a spol. konstatují, že není jasné, jak by takové uspořádání mohlo vzniknout rozkladem kolagenu. Kolagenová vlákna jsou také jen několik mikronů tenká, zatímco ta okolo kulindadromeovy kostry měří v průměru 50 až 300 mikronů (viz níže).
    Fosilie kulindadromea byly nalezeny v těsné blízkosti pozůstatků rostlin, což by teoreticky mohlo znamenat, že rostlinného původu jsou i domnělá integumentární vlákna. Právě taková interpretace byla navržena pro kontroverzní protáhlé "šupiny" longiskvamy (Paul 2002; viz však Buchwitz & Voigt 2012). Útvary na ruské fosilii jsou ale zřetelně asociovány s konkrétními kostmi (což u longiskvamy zjevné není), vůči kterým vykazují konzistentní orientaci. Takový vzorec není možné očekávat od náhodných otisků rostlin; tuto hypotézu navíc po přezkoumání exempláře zamítlo i několik paleobotaniků.
    Tělesný pokryv kulindadromea se skládá ze tří druhů šupin a tří druhů pernatých struktur. Šupiny prvního typu jsou šestiúhelníkovité, měří zhruba 3 mm a částečně se překrývají. Vyskytují se okolo distální (chodidlu bližší) části kosti holenní a připomínají tzv. scutella, drobnější šupinky, které u žijících ptáků pokrývají zadní stranu běháku (tarzometatarzu). Šupinky druhého typu jsou méně než 1 mm velké, zaoblené a nepřekrývají se. Nacházejí se poblíž ruky, nártu, zánártí i prstů na noze a u moderních ptáků se jim nejvíce podobají reticula, nejmenší šupinky, které pokrývají prsty na noze. Třetí typ šupin se nachází na proximální (tělu bližší) části ocasu a nemá u žijících ptáků žádný ekvivalent. Jde o velké pláty o rozměrech zhruba 20 x 10 mm, uspořádané v minimálně pěti podélných řadách a kopírující zakřivení ocasu. Každá šupina překrývá část té následující (s výjimkou šupin na bázi ocasu) a nese trojúhelníkovitý hrot, který překrývá šupinu předchozí. Malá tloušťka (pod 0,1 mm) je odlišuje jak od ankylosauřích a stegosauřích osteodermů, které se navíc nepřekrývají, tak i od šupinek iguanodontianů.

Kulindadromeovy šupiny. (A) Větší, překrývající se šestiúhelníkovitá "scutella" okolo kosti holenní; v dolní části obrázku jsou vidět i malá, nepřekrývající se "reticula" v oblasti zánártí. (B) Reticula okolo pravého nártu a prstů na nohou. (Modifikováno z Godefroit et al. 2014: Supplementary Materials: Figure S8)

Velké, do sebe zapadající šupiny uspořádané podélně v řadách na kulindadromeově ocasu. (A) svrchní část proximální části ocasu; (B) detail na levou řadu šupin; model ocasu při pohledu seshora (C) a šikmo seshora a z boku (D). (Modifikováno z Godefroit et al. 2014: Supplementary Materials: Figure S8)

    Nejjednodušším typem peří jsou u kulindadromea monofilamenty, odpovídající morfotypu 1 v klasifikaci Xu'a a spol. (2010a) nebo 1. fázi evoluce peří podle Pruma a Brushe (2002). Toto jednoduché peří u fosilií obklopuje hrudní koš, záda a hlavu, přičemž peří na hrudi je s délkou 20 až 30 mm a tloušťkou 0,2 až 0,3 mm asi dvakrát tlustší i delší než peří nad hlavou. Oba typy vláken jsou však daleko jemnější a kratší než štětiny psittakosaura (délka až 160 mm, tloušťka u báze 1 mm – Mayr et al. 2002) i štětinky tianyulonga (délka 60 mm, tloušťka 0,4 mm – Zheng et al. 2009) a odpovídají více např. peří sinosauropteryga (délka 30 mm, tloušťka 0,2 mm – Zheng et al. 2009).
    Druhý typ peří je složitější a vyskytuje se podél kosti pažní a stehenní. Skládá se z několika (typicky šesti či sedmi) vláken, které se u své báze sbíhají a které se zdají vyrůstat ze střední části jakési šupinky. Jednotlivá vlákna jsou asi 10 až 15 mm dlouhá. Mezi peřím na přední a zadní končetině je patrný rozdíl: vlákna u kosti pažní vyrůstají z trochu větších šupinek (3 až 4 mm místo 2 až 3 mm), jsou zhruba dvakrát silnější (tloušťka 0,2 až 0,4 mm) a více rovná než vlákna podél kosti stehenní. Není jasné, zda šupinky na bázi vláken představují skutečné modifikované šupiny, nebo spíše struktury analogické brku (calamus), který u dnešních ptáků zakotvuje pera v kůži. Peří vyrůstající z šupin je známo i od moderních ptáků: dobrým příkladem je "hedvábnička" (Silkie), plemeno kura domácího (Gallus gallus f. domestica), které na běháku nese šupiny, prachové peří a řadu přechodných struktur, ve kterých se vlákno pera plynule napojuje na okraj šupiny (Sawyer & Knapp 2003). Zárodky peří vyrůstající z okrajů šupin, které v pozdějším vývoji buď zaniknou, nebo naopak dají vzniknout plně vyvinutým perům, byly zdokumentovány i u embryí jiných plemen kuřat, které normálně nesou na nohou šupiny (Rawles 1963). Podobného výsledku dosáhli i Dhouailly et al. (1980) injekcemi kyseliny retinolové kuřecímu embryu: scuta (velké šupiny na přední straně běháku) a scutella nesla na svých volných okrajích (distální okraj u scuta a proximální u scutella) jedno či dvě pírka, a někdy byla zasažena dokonce i reticula. Fakt, že šupiny nesly pera, přitom ani v jednom případě nenarušil jejich běžné uspořádání. Zde se Kulindadromeus od moderních ptáků s opeřenými šupinami výrazně odlišuje – jeho pernaté pláty sice rovněž formují určitý vzorec (šestiúhelníkovitý), ale jsou rozmístěny velmi volně, zatímco scuta a scutella spolu sousedí velmi těsně.
    Třetí typ peří, který je zřejmě totožný se strukturami, které S. Sinica přirovnávala k mrkvi, se omezuje na proximální část holenní kosti. Spíše než o vlákna jde stužky o délce 15 až 30 mm a šířce až 3 mm, které se zdají sbíhat směrem k povrchu holenní kosti. Odejmutí tenoučkého povrchového plátu odhalí, že uvnitř každé stužky se nachází zhruba deset mimořádně tenkých (0,05 až 0,1 m) rovnoběžných vláken. Nic podobného dosud nebylo nikde zaznamenáno.

Monofilamenty na kulindadromeově těle. Obrázky (C) a (D) zachycují z pravého boku neúplnou lebku INREC K4/22, (E) je detailem na oblast vyznačenou v (D), (F) je detailem na oblast vyznačenou v (E). Dobře patrné jsou otisky vláknitého peří nad očnicí. (G) zachycuje hrudní koš z levého boku, (H) je detailem na místo vyznačené v (G), (I) je detailem na místo vyznačené v (H). (Modifikováno z Godefroit et al. 2014: Figure 2 a Supplementary Materials: Figure S4)

4. Dinosauři od počátku opeření

    Až do popisu kulindadromea se z mnoha typů tělesného pokryvu, které byly u ptakopánvých zaznamenány, nejvíce podobaly teropodímu peří dlouhé a tuhé štětiny psittakosaura a tianyulonga. Ani zde ovšem podobnost nebyla zas tak velká, což vedlo k poněkud únavné opatrnosti a nejistotě ohledně toho, zda jsou tyto útvary s peřím skutečně homologické. (Opatrnost ale nebyla všeobecná: Rauhut et al. [2012: 11751] to pokládali za evidentní.) Fakt, že Kulindadromeus má pera, která připomínají spíše peří celurosaurů než štětiny tianyulonga a psittakosaura, významně podporuje hypotézu, že pernatý pokryv těla je společným odvozeným znakem všech dinosaurů (a vzhledem k fylogenetické blízkosti mezi dinosaury a "osrstěnými" pterosaury nejspíš i všech známých pan-avianů), a současně zpětně posiluje interpretaci těchto štětin jako zvláštní formy peří. Autoři také přicházejí s radikálním návrhem, že schopnost vyvinout integument v podobě jednotlivých vláken i složitějších útvarů by mohla být rozšířená v rámci archosauromorfů, a citují na podporu tohoto tvrzení longiskvamu. Zde mě příliš nepřesvědčili: identita protáhlých šupin longiskvamy je nanejvýš nejistá, a přestože podobná nejistota se týká i její fylogenetické pozice, většina hypotéz ji staví daleko od kladu Ornithodira (dinosauromorfové + pterosauři). To podstatně snižuje pravděpodobnost, že její šupiny jsou na jakékoli úrovni homologické peří.
    Přestože je distální část zadních končetin u kulindadromea pokrytá šupinami stejně, jako je tomu u žijících ptáků, evo-devo (Dhouailly 2009) i paleontologie (Zheng et al. 2013) nasvědčují tomu, že v ptačí linii vznikly tyto šupiny poměrně nedávno přeměnou původního opeření. Bazální paraviani typu anchiornise měli plně moderní peří s uzavřeným praporem po celé délce běháku a dokonce i na všech článcích prstů na nohou s výjimkou unguálů (drápů) (Hu et al. 2009). Teprve u ornituromorfů (skupiny, která kromě všech žijících ptáků zahrnuje i ichtyornise, hesperornity, songlingornitidy typu yanornise, patagopteryga a několik dalších taxonů) získaly ptačí nohy svou dnešní podobu s šupinatými prsty a běhákem. Vzhledem k tomu, kolik vývojových větví s důkladně opeřenýma nohama stojí na fylogenetickém stromě mezi kulindadromeem a ornituromorfy, je prakticky vyloučené, aby byly jejich šupiny na nohou homologické. To ovšem neznamená, že za nimi nemohou stát obdobné vývojové mechanizmy. V obou případech mohlo jít o lokální inhibici tvorby epidermálních výrůstků, která je regulována vývojovou dráhou zahrnující protein Shh.

Kulindadromeovy "opeřené šupiny" – chomáčky vláken vyrůstající ze středu bazálního plátu. (A) pravá pažní kost a proximální části kosti loketní a vřetenní s detailem na vyznačené místo na fotografii (B) a interpretační kresbě (C). Snímky (D) a (E) a interpretační kresba (F) zachycují tytéž útvary na protiotisku (?levé) stehenní kosti INREC K4/116; otisk její distální části je zobrazen v (G). Fotografie (H) a interpretační kresba (I) zachycují místo vyznačené v (G). Zkratky: (bpl) bazální plát, (icd) vnitřní kondyl, (fdc [sic]) kondyl pro přikloubení ke kosti lýtkové. (Modifikováno z Godefroit et al. 2014: Figure 3 a Supplementary Materials: Figure S9)

Třetí typ kulindadromeových pernatých struktur, připomínající stužky, kolem proximální části holenní kosti INREC K4/44 (G); vložený obrázek zachycuje tutéž fosilii při menším zvětšení. Snímek (H) a interpretační kresba (I) jsou detailem na místo vyznačené v (G). Fotografie (J) zachycuje tenká rovnoběžná vlákna (viz červenou šipku), patrná po odpreparování svrchního uhlíkatého plátku. (Modifikováno z Godefroit et al. 2014: Figure 3)

5. Význam kulindadromea pro evoluci dinosauřího integumentu

    Ačkoli Kulindadromeus není prvním neptačím dinosaurem, od kterého známe šupiny i peří zároveň (v tom ho předběhli Psittacosaurus a Juravenator – Mayr et al. 2002; Chiappe & Göhlich 2010), lze jen doufat, že výborná prezervace hned několika různých typů tělesného pokryvu na jeho fosiliích přispěje k překonání falešné dichotomie "peří/šupiny", která se stává více a více neudržitelnou. (Výborně na to na svém blogu upozornil Andrea Cau krátce v reakci na popis tianyulonga.) Dobrou ukázku tohoto mylného pohledu nabídli Barrett & Evans (2013) v abstraktu, který byl prezentován na stejném setkání SVP jako první údaje o kulindadromeovi. Barrett s Evansem zkatalogizovali všechny známé otisky dinosauřího integumentu (osteodermů, šupin, peří a štětin), namapovali je na fylogenetický strom a zrekonstruovali ancestrální stavy na jeho uzlech s použitím Fitchovy parsimonie a maximální věrohodnosti. Analýza ukázala, že prvotním tělesným pokryvem dinosaurů byly šupiny a štětiny tianyulonga a psittakosaura představovaly spíš evoluční novinky unikátní pro tyto taxony než homology ptačích per. Lze si jen těžko představit, jak mohli k takovému závěru dojít bez předpokladu, že přítomnost šupin se automaticky vylučuje s přítomností peří.
    Ve skutečnosti nám přítomnost šupin neříká o (ne)přítomnosti peří prakticky nic. U dnešních ptáků se výskyt šupin omezuje na nohy; ruce a ocas kulindadromea nám však ukazují, že u jiných dinosaurů tomu tak nutně nebylo. Pak ale platí, že přítomnost peří nelze zcela vyloučit, aniž bychom znali kompletní povrch těla daného zvířete – který ale neznáme prakticky nikdy. Je navíc třeba vzít v úvahu, že otisky šupin se uchovávají snáze a v hrubozrnnějších sedimentech než otisky peří. Jediný argument proti této linii úvah, se kterým jsem se setkal, nepochází z primární literatury, nýbrž od uživatele DML "Jury", který ho vznesl na svém vynikajícím webu Reptilis. Podle něj paleontologové, kteří citují evo-devo studie jako podporu pro "a hodge-podge scale-feather relationship", ve skutečnosti interpretují jejich výsledky chybně. Silný antagonizmus mezi peřím a šupinami, který tyto práce odhalují, by měl bránit tomu, aby se na těle dinosaurů oba typy integumentu vyskytovaly ve složitějších kombinacích. Máme-li tedy otisk šupin z jiného místa těla než z nohou, mělo by být celkem jisté, že šupiny pokrývaly celé tělo zvířete. Jak Jura později podotkl na DML, předpokládat opak by vyžadovalo "special integumental interactions that have no analogue among extant animals". Kulindadromeus ale celý argument od základů vyvrací. Hrudník by pro něj predikoval jiný pokryv těla než ocas, a ani jedna oblast těla by nám neumožnila předpovědět výskyt zvláštních opeřených šupin podél humeru a femuru. Zdá se, že hodge-podge scale-feather relationship je prozatím nejen celkem přesný, ale nejlepší dostupný model.
    Je zajímavé, že Kulindadromeus nepředstavuje první případ, kdy byly od fosilních dinosaurů nahlášeny stužkovité útvary či struktury, které v sobě spojují znaky šupin a peří. Zhang & Zhou (2000) ukázali, že protipták Protopteryx měl uprostřed ocasu dvě dlouhá, zjevně ornamentální stužkovitá pera bez rozlišitelných větví, která připomínala obrovské šupiny. Stejný typ peří měl i Confuciusornis, kde kompletnější fosilie ukázaly, že konec pera nesl volné větve a šupinovitá byla jen dlouhá proximální část. Zhang a Zhou proto navrhli, že by mohlo jít o ranou fázi evoluce peří, kdy se protáhlé šupiny teprve začínaly třepit do větví, což poměrně přesvědčivě vyvrátili Prum & Brush (2002). Podobná pera byla zaznamenána i od epidexipteryga (Zhang et al. 2008) a similikaudipteryga (Xu et al. 2010a) a stala se předmětem několika vzájemně si odporujících interpretací (Xu et al. 2010a,b; Prum 2010). Zdá se však, že spíš než o jedinečný a dnes již nevídaný morfotyp jde o výsledek chybné interpretace běžných struktur moderního obrysového peří (Prum 2010; Foth 2011) – každopádně však tato pera nemají nic společného se šupinami. Další podivný typ stužkovitého peří peří byl nahlášen rovněž od epidexipteryga (Zhang et al. 2008). Rovnoběžné větve se zde zdají vybíhat z okraje jakési membrány (morfotyp 5 sensu Xu & Guo 2009; morfotyp 6 sensu Xu et al. 2010a). I zde je ale na místě značný skepticizmus: klidně by mohlo jít o artefakt zploštění, kterému je peří vystaveno při fosilizačních procesech. Při něm téměř úplně mizí charakteristické struktury běžného peří, jako je např. osten, a uvolněné tělní tekutiny mohou vlákna slepit do různých útvarů, které za života zvířete ve skutečnosti nebyly přítomné. Mohly by snad být kulindadromeovy opeřené šupiny podobného původu?
    – Určitě ne. Šupiny jsou zde jasně ohraničené a dokonce uspořádané do (volného) vzorce; vlákna jsou od sebe poměrně vzdálená, jasně rozeznatelná a vyrůstají z centrální části šupiny, nikoli z jejích okrajů, což činí nepravděpodobnou možnost, že by šupina byla důsledkem jejich slepení (viz obrázek výše).

Údajná stužkovitá pera a integumentární struktury spojující znaky šupin a peří, u kterých se tato interpretace nepotvrdila. (A) Šupinovitá proximální část rýdováku u protopteryga a pero stejného typu u konfuciusornise (B), kde je patrná i distální část rozdělená do větví. Obrázky (C) a (D) zachycují jeho nejpravděpodobnější interpretaci a homologizaci se součástmi moderního peří, ze které vyplývá, že šupinovitá část odpovídá rozšířenému a protáhlému brku. (E) Epidexipterygovo pero, ve kterém se větve zdají vybíhat z okraje bazální membrány, a jeho interpretační kresba (F). V tomto případě jde možná o strukturu vzniklou slepením větví zploštělého obrysového pera, jak implicitně naznačil Foth (2011). Zkratky: (b) větve, (c) brk, (iu) spodní pupek – otvor na konci brku, do kterého se zapouští papila, (mc) centrální dutina ostnu, (r) osten, (su) horní pupek – otvor na hranici mezi brkem a ostnem, (v) prapor, (vf) žlábek na spodní straně ostnu osten s centrální dutinou. Červená šipka v (E) ukazuje na proximální konec pera. (Modifikováno ze Zhang & Zhou 2000: Figure 1, Xu et al. 2010a: Supplementary Information: Figure S3, Foth 2011: Figure 4 a Zhang et al. 2008: Figure 2)

    Ještě jedna věc mě na kulindadromeovi zaujala: fakt, že složitější peří (paralelní vlákna vybíhající z bazální šupiny) se vyskytuje právě na končetinách. Mohlo by to snad znamenat, že první fáze evoluce křídel začala už před vznikem dinosaurů? Je důležité podotknout, že pojem "křídlo" v tomto smyslu nijak nesouvisí se schopností letu. Přesnější by snad bylo používat poněkud obskurní pojem "pennibrachia", který Sullivan et al. (2010) zavedli pro všechno končetiny s dlouhými, do roviny uspořádanými pery bez ohledu na to, zda slouží k letu nebo ne. Podle převažující fylogenetické hypotézy jsou pennibrachia charakteristická pro širší klad, než je klad sjednocující dinosaury schopné letu či aspoň plachtění. V prvním případě jde zřejmě o uzel (Oviraptorosauria + Paraves), který Foth et al. (2014) nedávno výstižně nazvali Pennaraptora. Zelenitsky et al. (2012) sice navrhli, že mimořádně široké otisky brků na loketní kosti ornitomima svědčí o přítomnosti moderních obrysových per, Foth et al. (2014: Supplementary Information) jsou ale skeptičtí. (O této studii budu ještě muset napsat více.) První známky schopností pohybovat se vzduchem (ve formě plachtění či aspoň kontrolovaného snášení se) se naopak objevují až u skupiny Eumaniraptora, která oviraptorosaury nezahrnuje. Pennibrachia se proto musela vyvinout v reakci na jiné selekční tlaky, než je let – dosud navržené hypotézy zahrnují ornamentaci, udržování rovnováhy nebo zahřívání vajec (Xu & Guo 2009).
    Mohly tyto tlaky vyprodukovat první výsledky – ne ještě pravá pennibrachia, ale složitější stavbu per na končetinách – již u společného předka všech dinosaurů? Fakt, že Kulindadromeus nese složitější ze svých typů peří jak na předních, tak i na zadních končetinách, by zdánlivě nemusel být na překážku: dlouhá pera u raných paravianů pokrývala všechny končetiny a první letci byli čtyřkřídlí (Zheng et al. 2013). Celá hypotéza by dávala smysl, kdyby i u prvních dinosaurů s pravými pennibrachii byla pera na končetinách složitější a/nebo delší než jinde na těle. To ale platí jen částečně: oviraptorosaur Protarchaeopteryx má obrysová pera s uzavřeným praporem (drženým pohromadě paprsky nesoucími do sebe zaklíněné háčky) na předních končetinách a na ocase, zatímco zbytek těla včetně stehen pokrývají pera původně považovaná za prachovitá (semiplumes), spíše ale odpovídající obrysovému peří bez uzavřeného praporu (Foth et al. 2014: Supplementary Information). Microraptor, o něco blíže příbuzný moderním ptákům, má pera s uzavřeným praporem jak na ocase a předních končetinách, tak i na zadních nohou včetně nártu; zbytek těla je opět pokryt obrysovým peřím bez kompaktního praporu. Vzhledem k tomu, že žádné jiné důkazy pro výskyt složitějších křídelních per mimo Pennaraptora neexistují (Yixianosaurus dost možná mezi pennaraptory spadá a konkavenatorovy údajné papily loketních letek ani ornitomimovy otisky brků většinu paleontologů nepřesvědčily), nám Kulindadromeus o evoluci pennabrachií nejspíš nic neřekne.

Scutellosaurus s peřím mezi osteodermy (nahoře) a Hesperosaurus s vláknitou hřívou (dole) z JuraParku Krasiejów se ještě nedávno mohli zdát jako směšní a nerealističtí. Po objevu kulindadromea jde ale o nejpřesnější dostupné rekonstrukce těchto taxonů. (Autorovy fotografie, 2013)

6. V médiích

Kulindadromeus images (Archosaur Musings) – Dave Hone na svém blogu přetiskuje řadu fotografií přímo od Pascala Godefroita, které jsou daleko detailnější než snímky ve studii i jejích doplňkových materiálech
1 The discovery in Kulinda Siberia (YouTube) – první ze série populárně-naučných videí o sibiřské fosilii od Pascala Godefroita
2 The function of Kulindadromeus' feathers (YouTube)
3 Inhibition mechanisms in the development of feather like structures of Kulindadromeus (YouTube)
4 Fossilisation in Kulinda (YouTube)
Tous les dinos avaient-ils des plumes ? (YouTube) – další video, tentokrát ve francouzštině

7. Acknowledgments

    Děkuji Pascalu Godefroitovi za to, že mi zaslal PDF kulindadromeova popisu ještě předtím, než se studie stala volně přístupnou, a Fredovi Ruhemu za kompletní text studie Fotha a spol.


*Ke značnému šoku paleontologické komunity nestáli za prvními formálními studiemi o fosilních ptakopánvých z Kulindy a jejich integumentu autoři původního abstraktu z SVP, ale Alifanov a Savěljev (Alifanov & Savěljev 2014; Savěljev & Alifanov 2014). Ti roztřídili nálezy z podle všeho monospecifických bonebeds do dvou taxonů, "Kulindapteryx ukureica" a "Daurosaurus olovus". Nenamáhali se s fylogenetickou analýzou a fosilie přiřkli bazálním ornitopodům (ze skupin "Jeholosauridae" a "Hypsilophodontidae", v tomto pořadí) spíš než bazálním neornitischianům. Na obou pracích je znát, že byly psány ve spěchu, a to zřejmě z dobrého důvodu. Pozadí celé kauzy totiž vzápětí odhalil na svém Facebooku sám Pascal Godefroit:

Please forget about those names. These are based on specimens that Alifanov stole in Chita and that are illegally housed in PIN in Moscow but belonging in fact to the Institute of Natural Resources Ecology and Cryology (Chita). [...] This paper is a true paleontological scandal!

Líbí se mi, jak v případě Alifanovových a Savěljevových taxonů postupují některé weby. Polská internetová encyklopedie dinozaury.com! s nimi nakládá jako s mladšími synonymy kulindadromea (přestože byly popsány dříve), zatímco anglická wikipedie o nich úplně mlčí a jejich hesla tiše přesměrovává na heslo Kulindadromeus. Slušnost vítězí nad názvoslovnou prioritou.

**Je škoda, že si Godefroit et al. (2014) neponechali původní formu "Kulindrodromeus" – řečtina by "a" původního vlastního jména téměř jistě nahradila spojovací samohláskou "o".

Zdroje:

• http://chita.rfn.ru/rnews.html?id=8624855&cid=7
• http://theropoda.blogspot.cz/2009/03/lipotesi-del-gdsp-ovvero-tianyulong.html
• http://reptilis.net/2012/07/23/feathers-on-the-big-feathers-on-the-small-but-feathers...
• http://dml.cmnh.org/2013Dec/msg00231.html
• Alifanov VR, Savěljev SV 2014 Два новых птицетазовых динозавра (Hypsilophodontia, Ornithopoda) из поздней юры России. Paleont Ž 2014(4): 72–82
• Barrett PM 2009 The affinities of the enigmatic dinosaur Eshanosaurus deguchiianus from the Early Jurassic of Yunnan Province, People's Republic of China. Palaeontol 52(4): 681–8
• Barrett PM, Evans DC 2013 Dinosaur integument: what do we really know? 82 in Maxwell E, Miller-Camp J, Anemone R, eds. Program and Abstracts: 73rd Annual Meeting of the Society of Vertebrate Paleontology, Los Angeles, CA, October/November 2013
• Buchwitz M, Voigt S 2012 The dorsal appendages of the Triassic reptile Longisquama insignis: reconsideration of a controversial integument type. Paläontol Z 86(3): 313–31
• Butler RJ, Upchurch P, Norman DB 2008 The phylogeny of the ornithischian dinosaurs. J Syst Palaeont 6(1): 1–40
• Chiappe LM, Göhlich UB 2010 Anatomy of Juravenator starki (Theropoda: Coelurosauria) from the Late Jurassic of Germany. N Jahrb Geol Paläont Abh 258(3): 257–96
• Dhouailly D 2009 A new scenario for the evolutionary origin of hair, feather, and avian scales. J Anat 214(4): 587–606
• Dhouailly D, Hardy MH, Sengel P 1980 Formation of feathers on chick foot scales: a stage-dependent morphogenetic response to retinoic acid. J Embryol Exp Morph 58: 63–78
• Foth C 2011 On the identification of feather structures in stem-line representatives of birds: evidence from fossils and actuopalaeontology. Paläont Z 86(1): 91–102
• Foth C, Tischlinger H, Rauhut OWM 2014 New specimen of Archaeopteryx provides insights into the evolution of pennaceous feathers. Nature 511(7507): 79–82 [Supplementary Information]
• Gierliński G 1996 Feather-like impressions in a theropod resting trace from the Lower Jurassic of Massachusetts. 179–84 in Morales M, ed. The Continental Jurassic. Mus N Arizona Bull 60
• Godefroit P, Sinica SM, Dhouailly D, Bolotskij JL, Sizov AV 2013 Feather-like structures and scales in a Jurassic neornithischian dinosaur from Siberia. 135 in Maxwell E, Miller-Camp J, Anemone R, eds. Program and Abstracts: 73rd Annual Meeting of the Society of Vertebrate Paleontology, Los Angeles, CA, October/November 2013
• Godefroit P, Sinica SM, Dhouailly D, Bolotskij JL, Sizov AV, McNamara ME, Benton MJ, Spagna P 2014 A Jurassic ornithischian dinosaur from Siberia with both feathers and scales. Science 345(6195): 451–5 [Supplementary Materials]
• Han F-L, Barrett PM, Butler RJ, Xu X 2012 Postcranial anatomy of Jeholosaurus shangyuanensis (Dinosauria, Ornithischia) from the Lower Cretaceous Yixian Formation of China. J Vert Paleont 32(6): 1370–95
• Hu D-Y, Hou L-H, Zhang L-J, Xu X 2009 A pre-Archaeopteryx troodontid theropod from China with long feathers on the metatarsus. Nature 461(7264): 640–3
• Kundrát M 2004 When did theropods become feathered?—Evidence for pre-Archaeopteryx feathery appendages. J Exp Zool (Mol Dev Evol) 302B: 355–64
• Lingham-Soliar T 2003 Evolution of birds: ichthyosaur integumental fibers conform to dromaeosaur protofeathers. Naturwiss 90(9): 428–32
• Lingham-Soliar T 2008 A unique cross section through the skin of the dinosaur Psittacosaurus from China showing a complex fibre architecture. Proc R Soc B 275(1636): 775–80
• Lingham-Soliar T 2009 Dinosaur protofeathers: pushing back the origin of feathers into the Middle Triassic? J Ornithol 151(1): 193–200
• Lingham-Soliar T, Feduccia A, Wang X-L 2007 A new Chinese specimen indicates that ‘protofeathers’ in the Early Cretaceous theropod dinosaur Sinosauropteryx are degraded collagen fibres. Proc R Soc B 274(1620): 1823–9
• Mayr G, Peters DS, Plodowski G, Vogel O 2002 Bristle-like integumentary structures at the tail of the horned dinosaur Psittacosaurus. Naturwiss 89(8): 361–5
• Paul GS 2002 Dinosaurs of the Air: the Evolution and Loss of Flight in Dinosaurs and Birds. Baltimore: Johns Hopkins Univ Press. i–ix + 460 p
• Prin F, Dhouailly D 2004 How and when the regional competence of chick epidermis is established: feathers vs. scutate and reticulate scales, a problem en route to a solution. Int J Dev Biol 48: 137–48
• Prum RO 2010 Moulting tail feathers in a juvenile oviraptorisaur [sic]. Nature 468(7320): E1
• Prum RO, Brush AH 2002 The evolutionary origin and diversification of feathers. Quart Rev Biol 77(3): 261–95
• Rauhut OWM, Foth C, Tischlinger H, Norell MA 2012 Exceptionally preserved juvenile megalosauroid theropod dinosaur with filamentous integument from the Late Jurassic of Germany. Proc Natl Acad Sci USA 109(29): 11746–51
• Rawles ME 1963 Tissue interactions in scale and feather development as studied in dermal-epidermal recombinations. J Embryol Exp Morphol 11(4): 765–89
• Savěljev SV, Alifanov VR 2014 A new type of skin derivatives in Ornithischian dinosaurs from the late [sic] Jurassic of Transbaikalia (Russia). Doklady Biol Sci 456(1): 182–4
• Sawyer RH, Knapp LW 2003 Avian skin development and the evolutionary origin of feathers. J Exp Zool (Mol Dev Evol) 298B: 57–72
• Sinica SM 2011 Новые данные о динозаврах Забайкалья. 173–6 in Sinica SM, ed. Природоохранное сотрудничество в трансграничных экологических регионах: Россия-Китай-Монголия. Čita: Institute of Natural Resources, Ecology and Cryology, Siberian Branch of the Russian Academy of Sciences
• Sullivan C, Hone DWE, Xu X, Zhang F-C 2010 The asymmetry of the carpal joint and the evolution of wing folding in maniraptoran theropod dinosaurs. Proc R Soc B 277(1690): 2027–33
• Xu X, Guo Y 2009 The origin and early evolution of feathers: insights from recent paleontological and neontological data. Vert PalAs 47(4): 311–29
• Xu X, Zhao X-J, Clark JM 2001 A new therizinosaur from the Lower Jurassic Lower Lufeng Formation of Yunnan, China. J Vert Paleont 21(3): 477–83
• Xu X, Zheng X-T, You H-L 2010a Exceptional dinosaur fossils show ontogenetic development of early feathers. Nature 464(7293): 1338–41 [Supplementary Information]
• Xu X, Zheng X-T, You H-L 2010b Xu et al. reply. Nature 468(7320): E2
• Zelenitsky DK, Therrien F, Erickson GM, Debuhr CL, Kobayashi Y, Eberth DA, Hadfield F 2012 Feathered non-avian dinosaurs from North America provide insight into wing origins. Science 338(6106): 510–4
• Zhang F-C, Zhou Z-H 2000 A primitive enantiornithine bird and the origin of feathers. Science 290(5498): 1955–9
• Zhang F-C, Zhou Z-H, Xu X, Wang X-L, Sullivan C 2008 A bizarre Jurassic maniraptoran from China with elongate ribbon-like feathers. Nature 455(7216): 1105–8
• Zheng X-T, You H-L, Xu X, Dong Z-M 2009 An Early Cretaceous heterodontosaurid dinosaur with filamentous integumentary structures. Nature 458(7236): 333–6
• Zheng X-T, Zhou Z-H, Wang X-L, Zhang F-C, Zhang X-M, Wang Y, Wei G-J, Wang S, Xu X 2013 Hind wings in basal birds and the evolution of leg feathers. Science 339(6125): 1309–12