Je tady první várka abstraktů pro rok 2011 - a v ní patrná naprostá dominance sauropodů, včetně popisů několika nových taxonů (zatím v tisku).
Tak např. Candeiro (2011) se zabývá kladem
Aeolosaurini, tedy všemi sauropody blíže příbuznými aeolosaurovi než saltasaurovi (to není úplná definice, pro orientační účely by ale měla stačit). Diverzita tohoto taxonu v posledních letech prudce narostla a dnes víme o slušném počtu jeho zástupců - kromě aeolosaura samotného jde o taxony
Gondwanatitan, Rinconsaurus (Casal et al. 2007)
, Panamericansaurus a snad i o pitekunsaura (Filippi & Garrido 2008). Candeiro se ale ve svém abstraktu vrací k nejdříve popsanému aeolosaurinovi, taxonu, který dal skupině její jméno. Ukazuje, že i
Aeolosaurus sám je vlastně docela rozrůzněným kladem, zahrnujícím nejméně čtyři terminální taxony. Formální jméno mají dva z nich -
A. colhuehuapensis a
A. rionegrinus. Poněkud záhadou je mi taxon, na který je v celé studii soustavně odkazováno jako na "
A. rionegrinus?". Candeiro cituje Powella (2003) a uvádí, že morfologií center i neurálních oblouků ocasních obratlů, jejich prezygapofýzami i postzygapofyzeálními ploškami tento taxon silně připomíná
A. rionegrinus, v čem ale spočívají pochybnosti vyjádřené otazníkem není konstatováno. Ocasní obratle jsou také hlavním zdrojem sdílených znaků celého kladu
Aeolosaurus.
Klad
Aeolosaurus má poměrně široký časový i zeměpisný výskyt, sahající od turonu až santonu po kampán až maastricht (což odpovídá 28,5 milionům let!) a od centrální Brazílie po Argentinu. Přetrval i zaplavení severní Patagonie mořem v době kampánu a maastrichtu, ačkoli tato událost znemožnila další kontakt mezi brazilskými a argentinskými populacemi. Důkazem, že tento kontakt v rané svrchní křídě skutečně existoval, je velká podobnost mezi složením tetrapodní fauny brazilských souvrství Adamantina a Marília - blízce příbuzní jsou kromě sauropodů např. i místní krokodyliformové. Postupem času se může ukázat, že i složení faun ze vzdálenějších oblastí Gondwany se s tím argentinským a brazilským silně shodovalo.
Díez Díaz et al. (2011) nabízejí vysoce technickou studii, věnovanou anatomii mozkovny lirainosaura. Tento taxon je jako jediný dosud známý svrchnokřídový titanosaur z Pyrenejského poloostrova významný hned v několika ohledech -
předchozí studie např. odhalily zvláštní mikrostrukturu kostí, která vykazuje znaky peramorfózy. Díez Díaz a kolektiv nyní přidávají další důležité informace. Srůsty mezi kostmi mozkovny nasvědčují, že
Lirainosaurus byl odvozeným titanosaurem. Zatímco předchozí studie našly diagnostické znaky hlavně na obratlech (jak je to u sauropodů typické) a dlouhých kostech, nová práce ukazuje, že autapomorfií by mohly být i některé lebeční znaky. V podezření jsou třeba chybějící otvůrky na spodní týlní kosti (baziokcipitálu), které se obvykle nalézají pod týlním hrbolem. Tento znak ale může být i ontogeneticky podmíněný. Abstrakt také uvádí, že porovnání s dalším neúplným titanosauřím lebečním materiálem z celé Evropy ukazuje na existenci nejméně tří různých taxonů, které v kampánu až maastrichtu obývaly tehdejší Ibersko-armorickou pevninu.
Nový taxon popisují Filippi et al. (2011). Lokalita i taxonomická příslušnost je nepřekvapivá: jde opět o patagonského titanosaura; konkrétně o litostrotiana stojícího mimo klad
Eutitanosauria (jak autoři demonstrovali fylogenetickou analýzou), jehož fosilie byly nalezeny v souvrství Anacleto. Nový taxon dostal jméno
Narambuenatitan palomoi a jeho diagnózu tvoří především jedinečné znaky lebky a páteře. Holotyp kromě fragmentů lebky (včetně mozkovny) sestává z obratlů - zastoupen je každý segment páteře kromě křížové oblasti, zdaleka nejlépe potom ta ocasní -, k nim příslušejících příčných výběžků a hemálních oblouků, neúplných krčních i dorzálních žeber, levého sternálního plátu, kostí pánevního i ramenního pletence a dlouhých kostí obou párů končetin. Právě mozkovna a viditelné švy mezi jednotlivými klínovými kostmi (-sfenoidy), které jsou na ní patrné, umožnila určit, že typový materiál patří ne zcela dospělému jedinci. Detaily ve tvaru neurálního trnu na obratlech ze střední části ocasu sdílí
Narambuenatitan s epachtosaurem. Blízké příbuzenství obou taxonů je tak možné, ale fylogenetická analýzy jej nepotvrzuje jednoznačně: nový taxon v ní stojí v trichotomii jak s epachtosaurem, tak s eutitanosaury jako celkem.
Trochu záhadou je mi trojice nových studií, mezi jejichž autory figurují Rubén Juárez Valieri a známý argentinský paleontolog Jorge Calvo. Zdá se, že jde o součást dalšího svazku sestaveného ze studií prezentovaných na vědecké konferenci, podobného, jakým loni byly
New Perspectives. V tomto případě by mělo jít o třetí kongres latinskoamerické paleontologie, konaný v argentinském Neuquénu v roce 2008. Na DML na všechny tři studie upozornil sám R. Juárez Valieri, není ovšem zřejmé, v jaké fázi přípravy jsou - všechny jsou již naformátované, jejich angličtina ale obsahuje pravopisné i gramatické chyby, což může naznačovat, že neprošly minimálně finální korekturou (recenzním řízením však zřejmě ano, jak je patrné ze sekce Acknowledgments). Zatím je tak nejlepší brát uniklá PDF-ka jako ochutnávku budoucí publikace.
V prvním z nich, o kterém napíšu nejpodrobněji, Juárez Valieri a Calvo popisují materiál dosud známý jako MUCPv 204 nebo neformálně jako "titanosaur s oboustranně plochými ocasními obratli" (nevím, jak jinak než opisem přeložit termín "amphiplatyan"). Zmíněný typ obratlů se nachází pouze ve střední části ocasu, zajímavé ovšem je, že procélní obratle (tedy takové, které jsou zepředu vyduté a zezadu vyklenuté) - tradiční součást diagnózy titanosaurů - se nacházejí pouze v proximální (přední; tělu bližší) části ocasu. Taxon s neobvyklými obratli byl nyní pojmenován jako
Traukutitan eocaudata. Původně byl považován za přeživšího zástupce archaické titanosauří vývojové linie, přestože dosavadní nejistota o stratigrafické pozici exempláře tuto hypotézu poněkud komplikovala. Juárez Valieri a spol. ji vesměs potvrzují: spolu s futaloňkosaurem, od nějž známe jen jediný (první) ocasní obratel, je
Traukutitan bazálním zástupcem "titanosauridů" (dnes již nepříliš často užívané jméno; známějšími ekvivalenty jsou
Saltasauridae nebo
Lithostrotia). Je však odvozenější než
Andesaurus, Amargatitanis, Malarguesaurus a
Phuwiangosaurus a autoři upozorňují, že procélní centra ocasních obratlů jsou mezi sauropody značně rozšířená a sama o sobě fylogeneticky neinformativní (to však lze říct o
každém jednotlivém znaku). Např.
Opisthocoelicaudia je nemá, jde však zjevně o apomorfickou ztrátu a ne pleziomorfický stav.
Malarguesaurus zase disponuje podivně tvarovanými obratli, které Juárez Valieri a Calvo stejně jako již dříve González Riga et al. (2008) označují pojmem "procoelous-opisthoplatyan". Jak uvádí např.
Sauropod Vertebra Picture of the Week, jde o málo užívané označení pro obratle z přední strany lehce vyduté a na zadní straně ploché. Přestože mezi titanosaury se děje něco podobného,
Malarguesaurus tuto morfologii získal nezávisle na nich a jeho pozice je zřejmě daleko bazálnější. Jak je patrné, autoři diskutují fylogenezi titanosaurů a její vztah k morfologii ocasních obratlů velmi podrobně, překvapivě k tomu ale vůbec nepotřebují kladistickou analýzu. Nezanedbatelná část diskuze je ale zaměřená i na biostratigrafické důsledky, které s sebou
Traukutitan nese.
Další studie je o biostratigrafii celá - v abstraktu konstatuje, že množství metod (včetně palinologie, složení mikrofosilního materiálu i magnetostratigrafie) dosud nebylo schopno zkorelovat argentinská souvrství se stratigrafickými stupni založenými na evropských mořských etapách. Jenom souvrství Candeleros kolísá v různých studiích od albu do cenomanu, tedy v rozsahu nějakých 18 milionů let. Pouze u Huinculu a Anacleta je situace nadějnější. Autoři se místo toho zaměřili na rozeznání lokálních období a faun a ve své práci nabízejí velmi pěkný, časově kalibrovaný fylogram argentinských diplodokimorfů a titanosauriformů.
Třetí a poslední kapitola připravovaného svazku narušuje sauropodní dominanci mezi novými abstrakty - přináší totiž nové informace o odvozeném abelisauroidovi ekrixinatosaurovi. Abelisauroidi jsou známi již dlouho, byly to však právě jihoamerické nálezy, které umožnily daleko lépe poznat evoluční historii celé skupiny. Abelisauroidi jsou bazálním, avšak neobyčejně odvozeným kladem, který nemá na našich dosavadních kladogramech daleko k samotnému úsvitu teropodů - přesto dokázal přetrvat mnoho desítek milionů let po boku daleko odvozenějších linií. Juárez Valieri a kolektiv nyní vyvracejí dosud rozšířenou domněnku, že nástup robustních forem, které vzkvétaly před koncem éry neptačích dinosaurů, umožnilo až vymření gigantických karcharodontosauridů někdy v polovině svrchní křídy. Stratigrafický výskyt ekrixinatosaura byl totiž přehodnocen a ukázalo se, že tento velkotělý predátor žil v patagonské "střední křídě" po boku giganotosaura, typického obřího karcharodontosaurida. Místním ekosystémům zjevně nečinilo problémy uživit několik taxonů velkých dravců najednou - takový závěr konec konců logicky vyplývá z výše nastíněné diverzity zdejších titanosaurů.
Sauropodí hegemonii vzdoruje i Octávio Mateus a jeho tým, který z Portugalského souvrství Lourinhã popisuje stegosauří stopy známé jako
Deltapodus. Portugalské stopy pocházejí ze svrchní jury, ještě o něco dřívější výskyt deltapoda je znám z Velké Británie - se střednojurským stářím jde o vůbec první důkaz o existenci stegosaurů. Portugalské stopy pro změnu umožňují určit charakter povrchu nohou - podobně jako u abelisauroidů a jiných ptakopánvých, i zde byla kůže pokryta drobnými, těsně shluklými hrbolky.
Abychom sauropody neopustili na příliš dlouho, Ralph Molnar publikoval výzkum taxonomické příslušnosti různých postkraniálních elementů z australského Queenslandu, patřících této skupině. Nejjižnější výskyt sauropodního dinosaura v rozsáhlé sedimentární pánvi Eromanga představuje nekompletní humerus, reprezentující zřejmě dosud nepopsaný taxon. Další materiál již spadá pod dosud známý taxon (
Austrosaurus), může nicméně vést k revizi jeho fylogenetické polohy. Dorzální žebra totiž ve své proximální části postrádají otvůrky pro vzdušné vaky, které jsou charakteristické pro titanosauriformy, mezi něž byl
Austrosaurus dosud řazen. Další zajímavé znaky, které austrosaurova osová kostra vykazuje, patří kostěné disky rovnoběžné se zadním kloubícím povrchem obratle - snad mohlo jít o výztuhu, díky které páteř snáze odolávala silám působícím ve směru její osy. Ze souvrství Winton jsou dále ohlášeny osteodermy (známé od některých saltasauridů), které ukazují, že kromě dosud pojmenovaných taxonů - wintonotitana a diamantinasaura - zde musel existovat ještě jeden odlišný sauropod.
Posledním z nových sauropodů je
Demandasaurus darwini - na rozdíl od všech výše uvedených taxonů se nejedná o titanosaura a tím i makronariana, ale o zástupce druhé velké větve neosauropodů, která představuje sesterský klad makronarianů - o diplodokoida.
Demandasaurus je konkrétně rebbachisauridem, tedy členem bazální a v mnoha směrech atypické větve diplodokoidních sauropodů. Ta je známa ze "střední křídy" Argentiny, Brazílie i Afriky a představuje důležitý důkaz pro geografické propojení mezi těmito oblastmi.
D. darwini oproti tomu pochází ze Španělska. Fakt, že rebbachisauridi byli přítomní i v Evropě, poprvé odhalili Pereda Superbiola et al. (2003), a to na základě materiálu, který nyní popsali formálním jménem Torcida Fernández-Baldor a kolektiv. Je zjevné, že toto zjištění může mít důležité paleobiogeografické implikace - zvláště když Sereno et al. (2007) ukázali, že africký
Nigersaurus a evropský taxon spolu mohou tvořit klad oddělený od jihoamerických rebbachisauridů.
Demandasaurus darwini (jméno je odvozeno od horského pásma Sierra de la Demanda, kde byl nalezen holotyp, a z příjmení slavného Charlese Darwina) pochází ze souvrství Castrillo de la Reina, spadajícího pod pánev Cameros a časově do pozdního barremu až raného aptu (tzn. stáří asi 125 milionů let). Holotyp je tvořen nekompletní kostrou, sestávající z čelistních kostí a zubů v rámci lebky; krčních, hřbetních i ocasních obratlů a krčních a dorzálních žeber v rámci axiální kostry a proximálních kostí zadních končetin. Identifikováno bylo celkem 9 autapomorfií, z nichž 1 se vztahuje k zubům (korunka nese na labiální [k "tváři" orientované] a linguální [k jazyku orientované] podélné hřebínky v kombinaci s "kýly" na mesiální a distální straně [mesiální strana - směrem ke střední, podélné ose čelisti; distální strana - směrem od této osy]) a zbývajících 8 k obratlům. Co se fylogenetiky týče, Torcida Fernández-Baldor s kolektivem potvrzují závěry Serena a spol. To není příliš překvapivé, neboť svou kladistickou analýzu založili na Serenově matrici. Nejlépe podložený se zdá být závěr, že klad zahrnující demandasaura a nigersaura, podpořený množstvým sdílených odvozených znaků, je sesterským taxonem ke zbytku rebbachisauridů s výjimkou histriasaura, který je konzistentně odkrýván jako nejbazálnější zástupce skupiny. Menší počet stromků odkrývá hlavní divergenci mezi argentinskými rebbachisauridy a demandasaurem. Striktní konsenzus nejparsimonnějších stromků neodhalil skoro žádné rozlišení (s výjimkou kladu
Demandasaurus +
Nigersaurus), ani 50% konsenzus na tom ale kupodivu není o moc lépe. Na konec autoři diskutují biogeografické důsledky evropského rebbachisaurida. Přestože Pereda Superbiola et al. (2003) interpretovali jeho přítomnost jako výsledek rozptylové události, takové vysvětlení není potřeba: pokud jsou naše kladogramy alespoň trochu správné, museli rebbachisauridi vzniknout ještě v době, kdy existovala Pangea.
Demandasaurus by tak byl spíše produktem izolace raných rebbachisauridních populací, ke které došlo v době roztržení Pangey na Laurasii a Gondwanu. Na druhou stranu, úzká příbuzenská souvislost s africkým taxonem tomuto scénáři nenasvědčuje - podle kladogramů se klad tvořený demandasaurem a nigersaurem musel oddělit od zbytku rebbachisauridů dlouho po rozdělení Pangey. Interkontinentální most, zformovaný v barremu (tj. asi před 130 miliony let), tak na konec může být přece jen lepším vysvětlením. Otázkou je jeho umístění: ukazuje se, že Apulie, dnes situovaná v jihovýchodní Itálii, mohla být začátečním bodem tzv. "apulijské stezky" (Apulian Route), pásu ostrovů propojujících Laurasii a Gondwanu. Ten prokazatelně existoval od konce křídy až do eocénu, mohl být ale využíván už ve spodní křídě.
Demandasaurus tutu hypotézu silně podporuje.
Ani fosilní ptáci ale nebyli v posledním měsící zanedbáváni. O'Connor & Chiappe (2011) se zaměřili na tzv. "protiptáky" (klad
Enantiornithes) - skupina, která po celé křídové období představovala hlavní složku ptačí fauny. Anatomicky se jedná o celkem moderní ptáky - v čelistech sice (většinou) stále měli zuby a na křídlech drápy, a někteří si dokonce uchovali dlouhá pera na zadních nohách (znak sdílený ještě s deinonychosaury), ale kýl na prsní kosti již dodával jejich tělu povědomý tvar. Méně jistí jsme si v lebeční anatomii: víc než polovina dosud známých protiptáků není známa z kraniálního materiálu. O'Connor a Chiappe nyní pečlivě shrnují, co známe, a zaznamenávají rozsah známých tvarů pro každý jednotlivý element. Je zřejmé, že v lebce jsou enantiorniti stále dost primitivní - kosti jsou nesrostlé, zaočnicová kost dosud nezmizela a kost čtvercová si uchovala svou pleziomorfickou podobu. Konkrétně neredukovaný postorbitál nasvědčuje tomu, že jejich lebka měla oddělené spodní spánkové okno a zachovala si tak primitivní diapsidní formu, podobně jako bazálnější konfuciusornitidi. Zobák je znám lépe a vykazuje celkem značnou variabilitu - ovšem jen na teropodní poměry. Mezi žijícími ptáky by se všichni enantiorniti jevili celkem uniformně. Svrchnokřídový materiál je sice znám podstatně hůře než spodnokřídový, odhaluje ale větší specializaci mladších taxonů. Velkou variabilitu vykazují zuby: enantiorniti vyvinuli zcela bezzubé formy stejně jako velkozubé taxony. Ukazuje se, že protiptáci zaujali celé široké spektrum potravních nik, a že, jakkoli ohraně to zní, byla morfologická a ekologická rozmanitost těchto ptáků větší, než jsme předpokládali.
O'Connor prakticky současně publikoval také redeskripci výjimečně dobře zachovalého longipterygidního protiptáka jménem
Rapaxavis pani. Přestože v rámci enantiornitů bylo dlouho obtížné mluvit o fylogenezi a analýzy se na vnitřní topologii této skupiny vůbec neshodovaly, začíná se formovat slibná hypotéza, že právě longipterygidi představují sesterský taxon ke zbytku kladu (O'Connor et al. 2010; You et al. 2010).
Rapaxavis teď může přispět k lepšímu poznání této skupiny. Kromě protáhlého zobáku se zuby pouze v přední části se vyznačuje i protáhlými nozdrami; zdaleka nejpozoruhodnější je ale pár neznámých kostí v oblasti ramenního pletence. Autoři jej nazývají "parakorakoidální osifikace" (korakoid = kost krkavčí) a konstatují, že kromě jiného enantiornita, konkornise, je neznáme od žádného jiného avialana. Tarzometatarzus (běhák) není přítomný - distální tarzály nesrostly, aby vytvořily "čepičku" zakrývající proximální konce metatarzálů. Evoluce tarzometatarzu je komplikovaná - Elżanowski (2002) nahlásil částečně koosifikovaný běhák dokonce od archaeopteryga, zatímco ani nejranější euorniti (tedy ptáky blíže příbuznými těm žijícím než enantiornitům) nedisponují tímto elementem v jeho moderní podobě. Ta se omezuje na klad
Patagopteryx +
Neornithes (Padian & Chiappe 1998). Tak jako tak si můžeme být jisti, že
Rapaxavis o anatomii a příbuzenských vztazích enantiornitů i bazálních ptáků obecně vypovídá hodně.
Článek uzavřu krátkou zmínkou o pterosaurech. Pinheiro et al. (2011) popisují nový exemplář tapejaridního ptakoještěra tupandaktyla, sestávající z nekompletní lebky a spodní čelisti. Především druhý z těchto elementů je cenným zdrojem nových morfologických informací - tupandaktylova spodní čelist dosud nebyla známa. Fylogenetická analýza nepotvrdila hypotézu o tapejaridní parafylii (Martill & Naish 2006), místo toho v rámci monofyletických tapejaridů odkrývá sub-klady
Tapejarinae,
Thalassodrominae a Chaoyangopterinae.
The Upper Cretaceous of South America has yielded fossils of the Aeolosaurini titanosaurian Aeolosaurus from Argentina (from the Allen, Los Alamitos, Angostura Colorada, and Bajo Barreal formations) and Brazil (Adamantina and Marília formations). To date, four Aeolosaurus species have been recognized: Aeolosaurus colhuehuapensis, Aeolosaurus rionegrinus, A. rionegrinus? and Aeolosaurus sp. Gondwanatitan faustoi, recently considered a junior synonym of Aeolosaurus, is here demonstrated to be a valid taxon. The occurrence of Aeolosaurus in Turonian-Santonian rocks of central Brazil and in Campanian-Maastrichtian deposits of Argentina suggests that the temporal and geographic distribution of aeolosaurines was greater than previously recognized. The Aeolosaurus records from the Maastrichtian Marília Formation of Brazil demonstrate that this genus persisted after the marine incursion that occurred in northern Patagonia during the Campanian-Maastrichtian. The Late Cretaceous tetrapod assemblages of central Brazil and Patagonia are comparable in age and fossil content.
Díez Díaz V, Pereda Suberbiola X, Sanz JL 2011 Braincase anatomy of the sauropod dinosaur Lirainosaurus astibiae (Titanosauria) from the Late Cretaceous of the Iberian Peninsula. Acta Palaeont Pol doi:10.4202/app.2010.0043
Lirainosaurus is the only titanosaur sauropod described to date from the Late Cretaceous of the Iberian Peninsula. The type of
L. astibiae Sanz et al., 1999 consists of both cranial and postcranial remains that were found as disarticulated elements in the Laño quarry (Treviño, northern Spain). This taxon was diagnosed originally on the basis of vertebral and appendicular autapomorphic traits. The study of a paratypic skull fragment and a second referred specimen provides information about its braincase morphology.
Lirainosaurus is regarded as a derived titanosaur on the basis of the complete fusion between the prootic and the exoccipital-opisthotic complex, the position of the cranial foramina, and the shape and orientation of the occipital condyle. The braincase of
L. astibiae appears to be diagnostic in the presence of a foramen distally on each basal tubera. The absence of median subcondylar foramina in the basioccipital may be an autopomorphic trait or be due to ontogenetic growth. A comparison with other partial skulls known in Europe suggests a high diversity during the Campanian/Maastrichtian, with at least three different titanosaurian species living in the Ibero-Armorican Island.
A new sauropod titanosaur from the Upper Cretaceous Anacleto Formation is described. Narambuenatitan palomoi gen. et sp. nov., is diagnosed by cranial and axial autapomorphies. The holotype, which represent a subadult individual, consists of the left premaxilla and maxilla, braincase, both quadrates, one cervical vertebrae, one dorsal vertebra, fragments of cervical and dorsal ribs, seventeen caudal vertebrae, caudal transverse processes, fragments of haemal arches, left sternal plate, right coracoid, left humerus, left ulnae, both pubes, iliac pedicel, proximal fragment of right ischia, and an incomplete left femur. The phylogenetic analysis indicates that Narambuenatitan is a noneutitanosaurian lithostrotian, and that it shares with Epachthosaurus a neural spine in middle caudal vertebrae which are laminar and posteriorly elongated.
The titanosaurian sauropod comprises the most diverse group of terrestrial tetrapods from the Cretaceous of South America. With around thirty valid species, these dinosaurs covered many of the herbivorous eological niches in this continent (Salgado e Bonaparte, 2007). One of the first characters noted for the titanosaurians was the existence of procoelic caudal vertebrae, and originally was utilized in the diagnosis of the type of the group, the genus Titanosaurus. With a more complete fossil record, was evident that this character was distributed in a more compresive group, the traditional Titanosauridae (Powell, 2003). Salgado and Calvo (1993) described a notable partial skeleton of a titansaurian (MUCPv 204) that contained the tipical procoelic caudals restricted to the anterior caudals, but with “amphiplatyan” middle caudal vertebrae. These remains were recovered from sediments of Late Cretaceous age, and this animal was considered as a late survivor of basal titanosaur lineages, although their stratigraphic position was controversial (Juárez Valieri et al., this volume). A review of the type locality allow us to specify the stratigraphical unit of procedence.
Here, we redescribe the specimen MUCPv 204, generating comparisson with new titanosaur taxa with similar morphological conditions, and discusse the biostratigraphic implicances of this new taxon.
The biostratigraphy of Cretaceous non-marine tetrapods from South America is particularly problematic since entire stratigraphic levels containing faunal assemblages is not well dated by magnetostratigraphy, palinology, microfossils or invertebrates. In this context; the correlation with the European marine stages is problematic and then, the precise age of these strata are doubtful in most of cases. Inside the Neuquén Group, an example is the discrepancy regarding the precise age of the different stratigraphical units, as evidenced by the Candeleros Formation, which varies from Albian (i.e., Calvo, 1999) to Cenomanian (i.e., Leanza et al., 2004), a discrepancy of more than eighteen million years. The same problem is also present in other units of the group, with the possible exception of the Huincul and Anacleto formations (Dingus et al., 2000, Corbella et al., 2004).
In basis to both, the lack of precise age determination for most of the fossiliferous stratigraphic units and the absence of precise guide fossils, in the past decades some authors favored the recognition of local ages and assemblages based on land animals for northern Patagonia. The purpose of the present work, is to discuss about different problems concerning to local ages and local assemblages (definitions, similarities and differences in the composition, including the description of a new titanosaurid taxon with important biostratigraphical significance.
Abelisauroid theropods represent an important component in the Cretaceous faunas of Gondwana and Europe. Although the first fossil remains of taxa belonging to the group were recovered in the last decade of the nineteenth century, it was only with the recovery of more complete, and in some cases, exquisitely-preserved specimens towards the end of the twentieth century that this diverse clade of distinctive predators was formally recognized. In the past two decades, knowledge about abelisauroids has increased notably with respect to their anatomy, systematics, stratigraphic and geographic distribution, and, to a lesser degree, the palaeoecological setting in which they lived. In this last respect, several recent works on Gondwanan theropods have interpreted abelisauroids as forms of modest and medium body size that co-occurred with giant carcharodontosaurids during the Early and early Late Cretaceous. It has been hypothesized that it was only after extinction of the carcharodontosaurids that abelisaurids diversified into more robust forms that occupied the niche of top predators of their ecosystems (Apesteguía 2002, Candeiro & Martinelli 2005). Here we provide new information on the poorly known abelisaurid Ekrixinatosaurus novasi (Calvo et al. 2004), with considerations on its anatomy, stratigraphic provenance, and paleoecology.
Eleven new tracks from the Upper Jurassic of Portugal are described and attributed to the stegosaurian ichnogenus Deltapodus. One track exhibits exceptionally well-preserved impressions of skin on the plantar surface, showing the stegosaur foot to be covered by closely spaced skin tubercles of ca. 6 mm in size. The Deltapodus specimens from the Aalenian of UK represent the oldest occurrence of stegosaurs and imply an earlier cladogenesis than is recognized in the body fossil record.
Molnar RE 2011 New morphological information about Cretaceous sauropod dinosaurs from the Eromanga Basin, Queensland, Australia. Alcheringa doi: 10.1080/03115518.2011.533978
New observations on various sauropod postcranial elements from Queensland provide insights into the taxonomic composition of northern Australia's sauropod fauna and the structure of sauropod vertebrae. An incomplete sauropod humerus from a site near Blackall, Queensland, represents the southernmost occurrence of sauropod fossils in the Eromanga Basin, and indicates a possibly new taxon. The internal architecture of at least one of the vertebral centra of Austrosaurus mckillopi comprises bony disks parallel to the posterior articular face and bony lamellae perpendicular to the anterior articular face reinforcing the structure against axial forces. The lack of pneumaticity proximally in dorsal ribs indicates that A. mckillopi may not be a titanosauriform. Material (QM F6737) from the Winton Formation includes probable osteoderms, the first known from Australian sauropods, and some of the oldest known. Comparison of this specimen with named Winton Formation sauropods suggests that it represents a distinct taxon.
O'Connor JK, Chiappe LM 2011 A revision of enantiornithine (Aves: Ornithothoraces) skull morphology. J Syst Palaeont doi: 10.1080/14772019.2010.526639
Enantiornithines are the most speciose avian clade in the Mesozoic, with a fossil record that nearly spans the Cretaceous; however, with less than half of known taxa preserving skull material, our understanding of their cranial morphology remains incomplete. Here we present a comprehensive overview of the current knowledge of enantiornithine skull anatomy and discuss the range of morphologies known for each of the main cranial elements. The typical enantiornithine skull retains numerous ancestral features such as the absence of fusion among bones, the presence of a postorbital bone, a primitive quadrate with a single headed otic process, an unforked dentary, and teeth. The postorbital in at least one taxon is unreduced, suggesting the existence of a complete infratemporal fenestra and thus an unmodified diapsid skull as in confuciusornithids. The rostrum is well known and shows considerable variation, typical of theropods; however, in terms of rostral proportions, enantiornithines are extremely limited within the modern avian spectrum. Although Late Cretaceous skull material is extremely fragmentary, when compared to Early Cretaceous material it reveals a trend towards more specialized morphologies in younger taxa. The foramen magnum in all taxa points caudally, indicating that the 'flexed' type skull morphology may not have evolved in this group. Enantiornithine teeth show considerable diversity in numbers, size, morphology and placement, ranging from taxa with large teeth found throughout the jaws to taxa with small, rostrally restricted teeth, to the fully edentulous. Despite limited preservation of skull material, a number of trophic specializations can be deduced from the range of preserved morphologies, further hinting at the morphological and ecological diversity of the Cretaceous Enantiornithes.
The exquisitely preserved longipterygid enantiornithine Rapaxavis pani is redescribed here after more extensive preparation. A complete review of its morphology is presented based on information gathered before and after preparation. Among other features, Rapaxavis pani is characterized by having an elongate rostrum (close to 60% of the skull length), rostrally restricted dentition, and schizorhinal external nares. Yet, the most puzzling feature of this bird is the presence of a pair of pectoral bones (here termed paracoracoidal ossifications) that, with the exception of the enantiornithine Concornis lacustris, are unknown within Aves. Particularly notable is the presence of a distal tarsal cap, formed by the fusion of distal tarsal elements, a feature that is controversial in nonornithuromorph birds. The holotype and only known specimen of Rapaxavis pani thus reveals important information for better understanding the anatomy and phylogenetic relationships of longipterygids, in particular, as well as basal birds as a whole.
Pinheiro FL, Fortier DC, Schultz CL, De Andrade JAFG, Bantim RAM 2011 New information on Tupandactylus imperator, with comments on the relationships of Tapejaridae (Pterosauria). Acta Palaeont Pol doi:10.4202/app.2010.0057
A new specimen of
Tupandactylus imperator Campos and Kellner, 1997, comprising an incomplete skull with associated lower jaw, is described. The material provides new information on the anatomy of this pterodactyloid pterosaur, especially with respect to the morphology of the lower jaw, the first one formally described for the species. Phylogenetic analysis supports Tapejaridae
sensu Kellner (2004), as well as monophyly of Tapejarinae and Thalassodrominae.
A new medium-sized rebbachisaurid sauropod from the Castrillo la Reina Formation (Upper Barremian – Lower Aptian) in Burgos Province,
Demandasaurus darwini gen. et sp. nov., is described. It is known from an incomplete but associated skeleton that includes cranial and postcranial remains.
Demandasaurus darwini gen. et sp. nov. presents 9 autapomorphies in the teeth and vertebrae.
Demandasaurus is the first diplodocoid sauropod described from the Cretaceous of the Iberian Peninsula. Its inclusion in the Rebbachisauridae is well supported by our phylogenetic hypothesis, which situates it as a sister group of
Nigersaurus from the Aptian of Niger, with which it shares various synapomorphies. The discovery of
Demandasaurus provides further evidence of the sporadic use of the Apulian Route by dinosaurs during the Early Cretaceous for moving between the south of Europe (Laurasia) and the north of Africa (Gondwana).
Zdroje:
- http://svpow.wordpress.com/2009/04/12/sauropods-of-2008-malarguesaurus/
- Casal G, Martínez RD, Luna M, Sciutto JC, Lamanna MC 2007 Aeolosaurus colhuehuapensis sp. nov. (Sauropoda, Titanosauria) de la Formación Bajo Barreal, Cretácico Superior de Argentina. Rev Bras Paleontol 10(1): 53-62
- Elżanowski A 2002 Archaeopterygidae. 129–59 in Chiappe LM, Witmer LM, eds, Mesozoic Birds: Above the Heads of Dinosaurs. Berkeley: Univ of California Press
- Filippi LS, Garrido AC 2008 Pitekunsaurus macayai gen. et sp. nov., new titanosaur (Saurischia, Sauropoda) from Upper Cretaceous Neuquén Basin, Argentina. Ameghiniana 45(3): 575-90
- González Riga BJ, Previtera E, Pirrone CA 2008 Malarguesaurus florenciae gen. et sp. nov., a new titanosauriform (Dinosauria, Sauropoda) from the Upper Cretaceous of Mendoza, Argentina. Cretac Res 30: 135-49
- Martill DM, Naish D 2006 Cranial crest development in the azhdarchoid pterosaur Tupuxuara, with a review of the genus and tapejarid monophyly. Palaeont 49: 925-41
- O'Connor JK, Gao K-Q, Chiappe LM 2010 A new ornithuromorph (Aves: Ornithothoraces) bird from the Jehol Group indicative of higher-level diversity. J Vert Paleont 30(2): 311–21
- Padian K, Chiappe LM 1998 The origin and early evolution of birds. Biol Rev 73: 1–42
- Pereda Suberbiola X, Torcida F, Izquierdo LA, Huerta P, Montero D, Pérez G 2003 First rebbachisaurid dinosaur (Sauropoda, Diplodocoidea) from the Early Cretaceous of Spain: palaeobiogeographical implications. Bull Soc Géol France 174: 471–9
- Powell JE 2003 Revision of South American titanosaurid dinosaurs: paleobiological, paleobiogeographical and phylogenetic aspects. Rec Queen Vic Mus 111: 11-73
- Sereno PC, Wilson JA, Witmer LM, Whitlock JA, Maga A, Ide O, Rowe TA 2007 Structural extremes in a Cretaceous dinosaur. PLoS ONE 2: e1230
- You H-L, Atterholt J, O’Connor JK, Harris JD, Lamanna MC, Li D-Q 2010 A second Cretaceous ornithuromorph bird from the Changma Basin, Gansu Province, northwestern China. Acta Palaeont Pol 55(4): 617–25
